Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Noc ve Volteře

08.02.2010 (19:30) • Pekulka • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 6840×

Noc ve Volteře

„Tak jdeme na to?“ zazubil se Emmett na své opět početné obecenstvo. Úsměv mu ale trochu pohasl, když zjistil, že jeden člen rodiny chybí. Carlisle stále trucoval.

Odběhl do svého pokoje, zalovil pod postelí a vytáhl hranatý balíček s červenou stužkou. Potom běžel ke Carlislově pracovně a zaklepal.

„Dále,“ ozvalo se z místnosti.

Emmett nejistě vstoupil. „Já,“ začal. „Něco jsem ti přinesl.“ Postavil balíček na stůl a upravil mašli. „To je dárek,“ řekl ještě, kdyby to snad nebylo dost zřejmé.

„To s´ nemusel,“ odvětil Carlisle zdvořile, ale trochu odměřeně.

Uchopil stužku a jemně zatáhl. Měkce sklouzla po papíru a na stole se stočila do několika smyček. Potom rychlým pohybem roztrhl i papír, a když se z něj konečně vyloupl samotný dárek, překvapeně vyvalil oči.

Byla to kniha, samozřejmě.

„Nechal jsem ji pro tebe narychlo svázat,“ mumlal Emmett a nervózně se drbal za uchem.

„Je krásná,“ vydechl Carlisle, naprosto dojatý.

Knížka byla poměrně malá a tenká. Obal zdobily pestré ilustrace a umělecky vyvedený nápis Emmettovy pohádky a jiná životní moudra.

Carlisle nebyl schopen slova. „Děkuji,“ zašeptal nakonec.

„Takže, půjdeš si taky poslechnout další pohádku?“ zeptal se Emmett, opět s úsměvem.

„Samozřejmě.“

Společně došli do ložnice a usadili se. Vyprávění mohlo začít.

„Kdysi dávno v dalekých krajích bylo postaveno nádherné město jako sídlo krále širokého okolí. To město se jmenovalo Volterra a ten král nebyl nikdo jiný, než sám Aro. Vzhledem k tomu, že se upíři nemění, dalo by se skoro říci, že to tam vypadalo skoro stejně jako dnes, je tu však jeden důležitý a zásadní rozdíl.

Tenkrát totiž na Arův rozkaz nesměly do města žádné ženy. Bylo to prý zavedeno, aby nerozptylovaly muže v gardě a nebránily v šíření a upevňování královy moci.

V gardě byl tenkrát jeden velice slibný mladý voják s neobyčejným darem. Jmenoval se Jasper. Aro si ho k sobě často volal jako svého strážce, protože mimo jeho bojových dovedností rád využil i jeho schopnost manipulovat s emocemi. Hlavně večer a v noci, kdy si připadal opravdu velice osamělý a potřeboval trochu zchladit, aby ho nepřemohla touha po milované Sulpicii a mohl se věnovat svým vladařským povinnostem.

A tak šel život ve Volteře spokojeně dál a dál. Jasper se jednou takhle prochází po hradbách, a co se nestane? Přiskočil k němu další člen gardy a vlepil mu pořádnou pusu.Šíleně ho to rozlítilo. Zaujal bojový postoj a zavrčel.

,Nech toho, to jsem přece já,´ řekla druhá osůbka vysokým sopránkem a odhrnula si z hlavy kápi. Byla to Alice, jeho snoubenka a láska jeho existence.

,Co tady děláš? Ještě tě někdo pozná!´ zděsil se Jasper a navlékl jí kapucu zpátky na rozježené černé vlasy. Kdyby se to provalilo, čekala by je oba smrt.

,Budu tu dneska přes noc,´ oznámila mu Alice s úsměvem.

,No to teda nebudeš.´

,Chceš se vsadit?´ ušklíbla se.

,Co tě to vůbec napadlo?´

,No, chci si tě vzít,´ dala se Alice do vysvětlování. ,Ale dokud jsi v gardě, máš sňatek zakázaný. Takže jsem šla za Marianem…´“

„Cože?“ vyprskl Jasper smíchy. Emmett mu právě první ženu, po které v životě toužil, přeoperoval na chlapa.

„No já za to nemůžu, že ženský do Volterry nesměj,“ zasmál se Emmett a pokračoval.

„,Takže jsem šla za Marianem a uzavřela s ním takovou malou dohodu. Když zůstanu ve Volteře celou noc, propustí tě a budeme moct být spolu, není to skvělé?´ vypískla nadšeně.

,Jasně že není. Určitě se to dá zařídit i jinak.´

,Tak něco vymysli,´ odsekla Alice trochu uraženě, že nesdílí její nadšení.

,Nó, ehmmm…, třeba můžeme, no přece… a nebo, eh…´

,Tak vidíš.´

,Ale...´

Alice ho nenechala domluvit a spustila zvonivým hláskem:

,Hádejme, kdo nejvíc v lásce pravdu má, ten kdo nedumá.´

,Ten kdo podumá!´ vložil se do toho Jasper. „Hádejme, co vede k lásce stoleté.´

,Jenom? Ts! To jsem měla vědět hned, že mě bereš jenom jako rychlovku na jedno století.´ Otočila se k němu zády a nakvašeně odkráčela.

Ve stejnou dobu, ale mnohem, mnohem dál, seděla královna Sulpicie v komnatách svého hrádku a smutně vyhlížela ven z okna do svých zahrad. Povzdychla si. Připadala si opuštěná, její zahrádku už taky dlouho nikdo neobdělal...“

„Emmette!“ zavrčela Bella.

„No co?“ zeptal se nevinně. „Co je špatného na troše zahradničení?

No takže. Vyhlížela z okna, blá blá, to už jsem říkal… Jo. Rozhodla se, že kašle na veškerá pravidla. Co jsou všechny zákazy světa proti smutku zamilované ženy? Už nechtěla o samotě strávit ani jednu noc. Bála se totiž tmy,“ dodal Emmett, když zahlédl Bellin výraz.

„A tak se rozeběhla k Volteře. Jenže když tam dorazila, nevěděla, kudy dál, aby ji nikdo neodhalil. Nakonec si cestu dovnitř prostě prohrabala pod jednou zdí. Když byla konečně uvnitř, zamířila do místní kaple. O muži, který tam sloužil, už slýchala nejrůznější historky. Byl prý velice laskavý a chápavý. Jestli nenajde pomoc u něj, tak už nikde.

Vkročila do krásné budovy vymalované desítkami maleb a fresek. Tam vzadu, zahrabaný do starých knih, seděl velice pohledný muž s blonďatými vlasy. Ano, uhodli jste. Nebyl to nikdo jiný, než náš milovaný, ctnostný a zásadový Carlisle. Pro funkci upevňovatele morálky v mužstvu si Aro nemohl vybrat nikoho lepšího.

Když Sulpicii uviděl, samo že ho z toho málem kleplo. On sám nikdy žádné královo nařízení neporušil a nehodlal s tím ani začít. Jenže když mu královna vypověděla celé své trápení, no, jak se říká, i kámen by se ustrnul, což v našem případě docela i sedí, takže jí přislíbil pomoc. Našel nějaký starý plášť člena gardy a poručil jí, ať si ho navlékne.

,Na co se to obléká, ctihodný otče?´ ptala se zvědavě Sulpicie a převracela kápi v ruce.

,Na hlavu, dcero,´ povzdychl si Carlisle a pomyslel si něco nepříliš lichotivého o její inteligenci. Ale co, hlavně, že Ara miluje.

,Teď mi ještě podaď, jak se dostanu ke králi,´ žadonila.

,No,´ zamyslel se Carlisle. ,Nejlepší asi bude, když u něj převezmeš noční stráž. Musíme ale nějak odstranit Jaspera.´“

„Odstranit?!“ zhrozila se Alice.

„Neboj, myslel jsem, jako že by ho někam poslali, aby jim nepřekážel, rozumíš,“ opravil se Emmett.

„,Pošleme ho na lov,´ rozhodli se nakonec.

Ve stejný čas zatím Jasper dohonil Alici a pokusil se ji naposledy přemluvit k odchodu.

,Nikam nepůjdu,´ ohradila se na něj. ,Budu na stráži s ostatními, nikdo mě nepozná. A stojíš-li o mě, přijdeš o půlnoci pod věžní hodiny.´ Ušklíbla se a odběhla na strážnici.

Jasper za ní chvíli vyjeveně koukal, dokud ho neoslovil jiný, tentokrát mužský hlas. Otočil se a spatřil otce Carlisla.

,Copak si přejete?´ zeptal se.

,Mám pro tebe jeden důležitý úkol,´ odpověděl Carlisle. ,Dnes večer nesmíš stát na stráži před královou komnatou.´

,Ale proč?´ ptal se překvapeně Jasper.

,Neptej se. Jestli to uděláš, zaručím ti propustku z gardy, vím, že po ní toužíš.´

S těmito slovy se rozloučil a odešel.

Jasper přemýšlel, jak by to zaonačil, aby dnes na stráž nemusel. Nakonec ho něco napadlo. Bez dalšího otálení zamířil rovnou k Arovi. Když už stál před jeho komnatou, chytil se křečovitě za krk a hned při vstupu spustil:

,Dneska po ránu,

Žízeň ve chřtánu,

Přepadla mě, páááni.´

,Žízeň ve chřtánu,

Dneska po ránu,

Ve službě mu brááání.´ To jako dozpíval Aro,“ vysvětloval Emmett. „Je to takovej duet a ještě to pokračuje.

,Žízeň strašlivá,

Suchá, pálivá,

Tu teď musím cítit.´

,Suchá, pálivá,

Žízeň strašlivá,

Jdi si něco chytit.´

Teď měl Jasper dovolení opustit své místo na stráži od samého krále. Problém byl ale v tom, že teď byl oficiálně na lovu a netušil, jak to udělat, aby se mohl o půlnoci sejít s Alicí pod hodinami.

Zatím Carlisle přivedl královnu jako náhradu za Jaspera a představil ji Arovi. Nechali ji pak stát v předsíni jeho komnaty, aby nikoho nepouštěla dovnitř. Poslouchala tedy za dveřmi.

,Pojď mi dělat společnost, Carlisle, ať se necítím sám.´

,Připadáte si osamělý, můj pane?´ otázal se Carlisle.

,Ano, starý, kamaráde. Chybí mi Sulpicia, moje křehká květinka,´ vzdychl Aro.“

Tentokrát se neudržel Jacob a dal se do hlasitého smíchu.

„Teda, zaprvé se moje představa Sulpicie nějak odmítá shodnout s tou křehkou květinkou, a zadruhé si nedovedu představit, jak si Aro vzdychl.“

Emmett jeho poznámku ignoroval a pokračoval.

„Královna celý rozhovor samozřejmě slyšela a byla neskonale šťastná. ,Miluje mě,´ povzdychla si s úsměvem.“

„A pokud se neuvzdychali, tak tam žijí do dnes.“

Emmett na Jacoba nevrle zavrčel a dalo mu docela práci udržet při vyprávění uvolněný a veselý tón.

„Carlisle se rozloučil s Arem a vyšel na předsíň. Tam se mu kolem krku vrhla královna a děkovala mu, a že už prý zase půjde, když už ví, že ji král miluje. Carlisle ji ale zarazil. Když se do toho jednou pustila, nesmí couvnout a vydržet to tam až do rána. Nakonec souhlasila, a tak se mohl s klidem odebrat do své pracovny.

Někdy zhruba ve stejnou dobu se Jasper rozhodl opravdu opustit město a vydat se na lov. Když však procházel kolem brány, zjistil, že je tam podezřele plno. Přišel tedy blíž.

Bylo tam opravdu veselo, všichni se smáli a zpívali. Uprostřed všeho toho rozruchu stála Alice a prozpěvovala svým slavičím hláskem:

,Chceš-li na světě bezva fleka mít,

Staň se vojákem, do gardy zkus jít.

Chceš-li okouzlit kořist nevinnou,

Dej se do party s naší družinou!

Hoja hoj, hoja hoj! V králi máme zastání.

Hoja hoj, hoja hoj! Pít nám nebrání.

Hoja hoj, hoja hoj! Všechny chmury zažene,

Hoja hoj, hoja hoj! Kapka červené.´

Jasper se prodral davem, popadl Alici a vytáhl ji stranou.

,Co to vyvádíš?´ vybuchl na ni. Dneska už měl vážně nervy v kýblu.

,Nic, bavim se s chlapama,´ odvětila Alice, jak jinak než s úsměvem. ,A mimochodem,´ dodala ještě. ,Až uvidíš Mariana, pověz mu o mně, aby věděl, že jsem sázku splnila.´ Věnovala mu poslední úsměv a zaplula zpátky do davu.

Sulpicie zatím přecházela sem a tam po předsíni a z nudy si zpívala:

,Jen já, jen já, o mě tu kráčí. Jen já, jen já, jsem princezna tvááá. La lala lalala lalá, la lalala lááá la lálá… Když se načančám, když se načančám…

A zrovna šel okolo Marcus. Slyšel její zpěv a bylo mu to nadmíru podezřelé. Že by si některý ze členů gardy zpíval něco takového? Nakoukl do místnosti. Sulpicie vyhlížela z okna opřená o parapet a ladně pohupovala bokem do rytmu.

,Ženskááá!´ blesklo Marcovi hlavou a div že nezačal slintat. Bez dalšího rozmýšlení se na ni vrhl. Popadl ji do náruče až zděšeně vyjekla.

,Pusť mě, ty hnusný chlípníku!´

,Nebo co?´ nedal se Marcus vyvést z míry.

,Budu volati,´ pípla.

,A co ti to bude platný?´ zasmál se.

,Chlípný hnusníku!´ zakřičela Sulpicie, která nikdy nebyla schopná udržet stejnou myšlenku příliš dlouho.

,Co se to tady děje?´ Do místnosti vtrhl Aro, jen v županu a s brčkem v puse, jak ho zrovna vyrušili uprostřed pravidelné krvavé lázně. Uchopil Marcuse za ruku a přečetl si v jeho mysli vše potřebné.

,Hmmm,´ řekl nakonec. ,Můžeš jít, Marcusi, já už to tady vyřídím.´

Marcus něco nejasně zamručel a odporoučel se. Aro si svého nového strážce pozorně prohlédl, potom přešel do své komnaty, sedl si do křesla, před kterým stál pár bot a poručil mu: ,Obuj mě, nechce se mi předklánět.´ Byl totiž dost líný.

Sulpicie před ním poklekla a chvíli boty zkoumala. ,Na co se to obléká, ctihodný pane?´ zeptala se nakonec nesměle.

Teď už bylo Arovi vše dokonale jasné. Jen jediná upírka na světě se mohla zeptat na něco takového. Jeho hloupoučká, a přesto milovaná Sulpicie. Sklonil se k ní, vytáhl ji na nohy a bez váhání ji políbil.

,Drahá,´ vydechl. ,Tak zdi volterrské viděly poprvé i naposled zázrak políbení.´

Pak mu ale došlo, že jeho žena porušila přísné nařízení a trochu ochladl. ,Co tady vlastně děláš?´ zeptal se, najednou přísně.

,Přijela jsem tě navštívit, můj milý.´

,To snad nevíš, že je to zakázané?´

,Vím,´ vzdychla Sulpicie procítěně.

,Tak doufám, že máš aspoň dobrou výmluvu.´

Královna se dala do zpěvu.

,Já, ač nemůžu nikdy spát,

Sen svůj dál v srdci mám.

V něm Aro řekne ,Mám tě rád.

A vlády své se vzdám.´

Řekne ,Lásko, já se soužím,

Hloupý zákon brání nám,

V objetí tě míti toužím,

Volterry se proto vzdám.´

Tohle Arovi bohatě stačilo. Na nic už nemyslel, popadl Sulpicii a… dal jí pusu na čelíčko,“ dořekl Emmett, když viděl, jak se tváří Nessieini rodiče, ale i jeho vlastní.

„Alice v tu dobu zrovna čekala pod věžními hodinami. Jasper stále pobíhal mezi branou a náměstím a nemohl se rozhodnout, kam vlastně půjde a proto ani ona nedokázala předpovědět, jestli přijde, nebo ne.

Nakonec se Jasper přeci jenom pochlapil, dorazil na ono dostaveníčko a vyznal své milé lásku až za… ehm… až zazvonily zvony ohlašující půlnoc, Jasperovi to přišlo náramně romantické a Alici políbil.

Jenže, zrovna v tu chvíli šel okolo Caius a jaksi je tam přistihl. Připadalo mu poněkud podezřelé, aby si takovým způsobem projevovali city dva členové gardy. Honem to upaloval nahlásit králi.

Někde uprostřed cesty narazil na Marcuse. ,Na hradě je ženská!´ vychrlil na něj.

,Já vím,´ odpověděl Marcus. ,Stojí před královými komnatami.´

,Ne, stojí na náměstí,´ hádal se s ním Caius.

A tak se tam ti dva hádali až do svítání, místo aby zahájili pátrání, což bylo velice vhod oběma našim zamilovaným párům.

Někdy před východem slunce se Alice s Jasperem odhodlali vyhledat Mariana. Když ho konečně našli, Alice si sundala kápi a vesele na něj mrkla. Marian se zhrozil. ,Na hradě je ženskááááááá!´ křičel na všechny strany a burcoval stráže.

,To jsme tomu dali,´ zabědovala Alice a zatáhla Jaspera do kaple. ,Pojď, tady nás hledat nebudou.´

V kapli ale zrovna Aro se Sulpicií přemýšleli, jak se z té ošemetné situace dostat. Když je tam uviděli, král nejdřív zuřil, že porušili nařízení. Pak se k němu ale královna přitulila a on pookřál. Stále ale nevěděl, jak z toho všeho rozruchu ven. Nakonec se skvělým rozřešením celé té záležitosti nepřišel nikdo jiný, než Carlisle.

,Královna odsud nepozorovaně odejde stejnou cestou, jakou přišla. Převlékne se do svých šatů a potom se ohlásí u hlavní brány. Způsobí tak rozruch a my zatím budeme mít čas propašovat ven i tyhle dva.´

Byl to jediný plán, jaký měli a tudíž byl i nejlepší. A tak, kolem osmé hodiny ranní, zabušila Sulpicie na brány Voliéry a ohlásila se.

,Jsem královna této země a zabloudila jsem. Pusťte mě dovnitř.´

Strážím to nejdříve přišlo podezřelé. Upír, a zabloudit? Když se ale dozvěděli, že se jedná o Sulpicii, bylo jim už všechno jasné. Bez dalších průtahů bránu otevřeli.

Král už na ni vesele čekal. Přivítali se a vše se zdálo být vyřešené.

Jenže. V tu chvíli tam přiběhl Marian a začal vykřikovat, že Jasper je ženská – byl už z toho kapku zmatený – a že se to musí všechno prověřit.

A Arovi konečně došlo, jak hloupé nařízení to vydal.

,Zadrž,´ poručil Marianovi. ,Jasper není žena. Ta dívka, kterou jsi viděl, je jeho snoubenka Alice, velice zajímavá mladá dáma, mimochodem, a tím, že tady zůstala neodhalena celou noc, prokázala neobyčejnou statečnost. Tímto jí tedy dávám milost a propouštím ze svých služeb i Jaspera, aby se mohli vzít. Navíc ruším své nařízení. Ode dneška ať je celá Volterra plná žen.´

Všichni zírali s otevřenýma pusama, takovou velkorysost od Ara rozhodně nečekali. Tomu ale ještě stále značně otupovala smysly minulá noc se Sulpicií. Jako první se z šoku rozkoukali Alice s Jasperem a bez dalšího otálení z města odešli.

A tak si všichni spokojeně žili, Aro a Sulpicie ve Volteře a Jasper s Alicí se nakonec přestěhovali do královstvíčka Forks, kam se za nimi nakonec vydal i Carlisle. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.“

Emmett se rozhlédl a byl nadmíru šťastný, když viděl, že tentokrát jsou spokojení opravdu všichni. Pomalu vstal z postele, aby nevyrušil Renesmé, která už usínala. Postupně ho všichni následovali.

Holčička se převalila a tichounce zívla.

„Hoja… hoj…“ zamumlala ze spaní. V ruce svírala sametovou stužku z Carlislova dárku, která se jí v prstíkách stáčela do krásných kliček, stejně, jako její podivuhodné sny plné barev a pohádek.

Povídky od Pekulky

Autor: Pekulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Noc ve Volteře: