Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nikdo nemá dvě srdce!

MÁŠ VŮBEC SRDCE?

Nessie

„Mami? Můžu dneska za Jakem?“ zeptala jsem se nesměle.

„Už zas?“ mručela máma.

„Nebyla si tam náhodou poslední dobou nějak často?“ No jasně že jo… je to přece Jacob, pomyslela jsem si.

„Můžu teda?“ Maminka se zamyšleně zadívala.

„Nevím… kdy sis naposledy odpočinula?“ Zakoulela jsem očima.

„Nedávno…“ odpověděla jsem nejistě a zároveň lovila v paměti poslední datum. Ale kdo si to má pamatovat? Podívala jsem se nevinně na mámu a můj úsměv, se ještě prohloubyl.

„Čekám…“ rádoby vážně odpověděla Bella.

„Nevím… minulý týden, možná je to deset dní.“

„No vidíš. Pamatuj, že si z části taky člověk a musíš si dopřát trochu odpočinku. Jedna noc strávená spánkem ti neuškodí.“

„Já vím… ale my už jsme domluvení. Jake navíc nespal stejně dlouho jako já, takže zítra budeme v noci oba tvrdě chrápat,“ zazubila jsem se na ni.

„Ach jo… co mám s tebou dělat.“ Povzdechla si.

„Díky,“ vypískla jsem a zuřivě ji objala kolem krku.

„Ale stejnak si myslím, že kdybys spánku věnovala více času, mohla by se ti zlepšit schopnost…“ zkusila odporovat mamka. Proč zase vytahuje tu záležitost s mou schopností? Vždyť přeci ví, že za ty problémy nemůže nedostatek spánku.

Ano poslední dobou mě nějak zlobí má schopnost. Když se snažím něco někomu ukázat… někdy mi to nejde. Jindy mi zase nevědomky utíkají myšlenky. Stačí, když se mě ten dotyčný dotýká. Trochu se to podobá porouchanému autu. Někdy nastartuje bez potíží, jindy zase ani za boha nenaskočí… Tyhle problémy mám od té doby, co já a Jacob… co jsme se definitivně spojili. Navždy.

Náhle, se za mnou ozvalo uchychtnutí. Táta. Rychle jsem se otočila a začala se červenat. Není moc příjemné, když vás vlastní otec přistihne, jak myslíte na své ,poprvé´.

„Tak zatím,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě a vypařila se.

Jacob 

Čekal jsem na ni stejně, jako každý jiný večer. Bylo to naše místěčko. Uprostřed lesa, kam téměř žádný člověk nezabloudí... Na malé, překrásné mýtince, zkrz kterou protékal potůček s křišťálově čistou, ledově studenou vodou.

„Jaku?“ ozvalo se z dálky.

„Jaku jsi tady?“ zalilo mě blaho. Jako pokaždé, když za mnou přišla. Miloval jsem ji víc, než cokoli na světě. Udělal bych pro ni všechno, ale teď právě mě přemohla klukovská touha z někoho si vystřelit.

„Jaku?!“ ozvalo se znovu. Tentokrát o dost blíž. Opatrně jsem se skrčil a počkal na vhodnou chvíli.

„Baf!“ Vyskočil jsem na ni ze stínu za stromem.

„Ježíš… Jaku… tys mi teda dal! To nesmíš!“

„Ale, ale, dneska jsme se špatně vyspinkali?“ dobíral jsem si ji, protože mě šíleně pobavilo, jak se lekla.

„Ha, Ha, Ha,“ zasmála se sarkasticky.

„Ty jsi dneska nějaká nabroušená, co se stalo?“

„Nic,“ zabručela.

„Nekaž mi radost… není lehký vylekat upíra!“ vykoktal jsem ze sebe, než mě přemohl další záchvat smíchu. Ness tam jenom tak stála a rozhodně pobaveně nevypadala.

„No tak Ness… Co se stalo?“

„Nic," odpověděla smutně a posadila se na kámen. Posadil jsem se k ní, objal ji okolo ramen a věnoval jí pusu na tvář. Opravdu mě štvalo, když byla nešťastná.

„Tak co se děje?“ Ona se ke mně otočila čelem. Potom si stoupla a zahleděla se na mě těma svýma dokonalýma očima. Hezky hluboko.

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptala se naprosto vážně a položila mi ruku na rameno. Jenom jsem přikývnul.

„Tohle se děje!“ zaječela na mě a plnou silou do mě strčila. Převážil jsem se a namířil si to rovnou do toho potoka. Překvapilo mě, jak byl hluboký - dobrého půl metru. Vynořil  jsem se a zahlédl Nessie, která se svíjela na zemi pod návalem záchvatu smíchu. Bože… ta mě ale dokáže napálit, pomyslel jsem si a vylezl z vody.

„Ty… ale… vypadáš…“ vykoktala ze sebe Ness. Ten její smích mě dostával. Nakonec mě přemohl a musel jsem se začít smát taky.

„Pojď ke mně,“ poručil jsem jí s úsměvem na rtech.

„Ani náhodou,“ protestovala.

„Podívej se na sebe! Jsi celej mokrej,“ smála se zase Ness.

„Ale no tak,“ zašklebil jsem se a přitisknul si ji na hruď.

„Fůj… jsem celá mokrá,“ protestovala Nessie. Já si jí ale omotal okolo pasu a začal ji vášnivě líbat. Po chvíli jsme se přemístili na zem a prožili krásnou noc. Je poněkud zvláštní, když nejdříve jako mladý, čerstvě dospělý muž, jste zamilovaný do dívky a potom o několik let později jste ještě víc zamilovaný do její dcery, která je stejně dospělá jako vy a matka se přitom nezmění… Bože, o čem to přemýšlím? Takový bláboly...

Ráno mně probudili sluneční paprsky. No ne, já usnul, pomyslel jsem si a začal hledat Nessie. Ta ale spokojeně ležela vedle mě a také spala. Napadlo mě, jestli bych ji neměl oplatit ten potok. Nakonec jsem ale usoudil, že si to vyberu až jindy. Místo toho jsem ji probudil lehkým polibkem.

„Dobré ráno…“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Ahoj, dobrý ráno,“ usmála se.

„Jak ses vyspala?“ Trochu se zaškobrtla, když se protahovala, ale úsměv ze rtů nezmizel.

„Ehm… Překvapivě dobře na to, že mám zapíchnutou větev v zádech.“ Zašklebila se a opravdu vytáhla obrovskou větev, na které až do této chvíle ležela.

„Pane jo… Ta je,“ přikývl jsem uznale a znova mě přemohla touha drtit jí rty vášnivými polibky. Náhle se ozval hlasitý smích. Odtrhli jsme se od sebe a zahlédli Emmetta, který, když nás zahlédnul, odhodil mrtvou pumu od svých, krvavých úst a zašklebil se na nás.

„Jé... támhle je máš!“ zakřičel a přitom ukazoval prstem na nás. Po chvíli dorazil Edward. Nejdřív měl ve tváři neurčitý výraz. Vzrušení smíchané se zklamáním a ještě s něčím. Také byl trochu pobavený. Potom se ale změnil a k nám dorazil jako Edward – upír, s dokonale bezvýraznou tváří.

„Edwarde…“ pozdravil jsem ho. Ignoroval mě a podíval se rovnou na Ness.

„Ness… Bella tě shání,“

„Proč?“ zeptala se Ness a já zakoulel jsem očima.

„Nevím… snad chce s něčím pomoct?“ Usmál se na ni.

„Dobře,“ odpověděla a rozloučila se se mnou rychlým polibkem.

„Zatím, Jaku… uvidíme se odpoledne?“ Přikývnul jsem a dal jí ještě jeden polibek na rozloučenou. Když odběhla, Edward tam zůstal a zíral na mě tou svojí prázdnou tváří.

„Stalo se něco?“

„Ne nic… Jenom se snažím ti nic neprozradit.“ Uchechtnul se.

„Co?“

„Zatím, Jacobe,“ pozdravil a odběhl.

„Co?“ zamumlal jsem si pro sebe, když v tom mě vytrhnul hlasitý smích - Emmett samozřejmě.

„Co je?“ On odpověděl dalším výbuchem smíchu a běžel za Edwardem. Náhle jsem pocítil potřebu se pořádně proběhnout. Sundal jsem si teda kalhoty a přivázal si je za kotník koženou šňůrkou, kterou nosím stále u sebe. Pak jsem se proměnil. Jakmile mě ale postřehli ostatní vlci… okamžitě mi zmizeli. Co se sakra děje? Pokládal jsem si tu otázku pořád dokola. Nakonec jsem si lehnul do trávy a přemohl mě spánek. Přece jenom, jsem kromě těch pár hodin dneska ráno nespal už asi dva týdny…

Probudil jsem se právě, když zapadalo slunce. Byl to jeden z mála slunečných dnů ve Forks a já ho prospím. Uvědomil jsem si, že Seth je taky ve vlčí podobě.

„Sethe?“

„No?“

„Co se děje?“

„To ti neřeknu, ale máš jít ke Cullenům,“ oznámil mi Seth a vypařil se. Skvělý… přeměnil jsem se zpátky a namířil si to ke Cullenům do vily. Asi by to bylo rychlejší, kdybych tam běžel jako vlk, ale to tam raději dorazim za hodinu, než čuchat ten nesnesitelný smrad. Sice je to dost nepříjemné, i když jsem člověk, ale jako vlk se to několikrát násobí. Zrovna jsem došlápnul na poslední schod, když v tom se dveře otevřely. Stál tam Carlisle.

„Ahoj, Jacobe… čím vděčíme za tvou návštěvu?“ zeptal se naprosto vážně. Já na něj jenom koukal s vykulenýma očima. Co to má na sobě? Bílé džíny, které dnes nosí čtrnáctiletí kluci a červené sako?

„No… já myslel, že tady mám být.“

„Hmm, jak myslíš,“ odpověděl nevzrušeně a ustoupil stranou. Vešel jsem dovnitř a na první pohled bylo všechno normální. Esme, stála u sloupku a tipoval jsem, že si v hlavě sumíruje další projekt domu. Carlisle na mě pořád koukal. U stolu seděla Alice s Edwardem a vypadalo to, že hrajou šachy. Tedy spíš jenom seděli a upřeně se dívali na šachovnici.

„Dobře… vyhráls,“ zamumlala Alice. Podíval jsem se na šachovnici, ale tam všechny figurky stáli v začáteční poloze… Ticho prolomil Emmettův hlasitý výbuch smíchu. Otočil jsem se a uviděl Emmetta v oblečku Spiedermana a za ním se kradla Rose v obleku kočičí ženy. Přistihnul jsem se se spadlou čelistí. Rychle jsem ji vrátil, do zavřené polohy a znova jsem se podíval na tu dvojici u stolu. Čelist se vrátila do termínu 'Otevřeno'. Edward měl na sobě baletní dress. Opravdovou baletní sukni a korzet s výšivkami. Alice měla vycpané břicho a zelenou kůži, plus malá tykadélka, která jí vykukovala z vlasů. Pak jsem se ještě znova podíval na Esme. Ta měla bílé, přiléhavé kalhoty a světle růžové tričko. K tomu ještě malý, chlupatý ocásek. Na hlavě králičí uši a na rukách měla rukavice ve tvaru králičích pacek. To všechno chlupaté.

„Co to má znamenat?“

„Co by?“ Otočil se na mě Edward s dokonale vážnou tváří.

„No… no, to oblečení.“

„No jo… co to máš na sobě?“ podivila se Alice. Já se kouknul na svoje oblečení a mé kraťasy mi připadaly jako úplně normální, vzhledem k ostatním.

„No, já kraťasy, ale co vy?“ Ostatní na mě koukali s nevzrušenou tváří.

„Já si připadám úplně normálně…“ přidal se do rozhovoru Jasper, který právě vešel v kostýmu šaška. Emmett dostal záchvat smíchu a kdybych věděl, co to má znamenat… taky bych se smál tomu červenému nosu a půlmetrovým botám.

„Měl by ses obléct normálně,“ pokárala mě Alice. Co? To se tady všichni úplně zbláznili? Nechápal jsem tuhle situaci, když v tom mi někdo poklepal na rameno. Otočil jsem se a tam stála Bella jako mořská víla a Ness převlečená za prince. V ruce držela nějaké šaty.

„Jaku… měl by ses normálně obléct,“ začala Ness a do ruky mi hodila ony šaty.

„Co?“

„A neodmlouvej,“ pokárala mě znovu Ness a ukázala na šatnu. Raději jsem se sebral a šel se převléknout. Když jsem byl hotov, váhal jsem, jestli mám jít ven. Na sobě jsem mě růžové, nabírané, vyšívané, princeznovské šaty a v ruce držel zlatou korunku. Díval jsem se na sebe, ale zrak mi najednou utkvěl na kalendáři, který visel na stěně. 25. dubna - mám narozeniny. Aha… už mi to došlo. Usmál jsem se a nasadil si tu korunku. Potom jsem šel zpátky do haly. Když jsem tam vešel, znova mi spadla čelist. Stálo tam bez mála padesát mých známých s dárkem v ruce. (Samozřejmě, včetně kompletní smečky.) Všichni samozřejmě v normálním, společenském oblečení. Včetně všech Cullenových, kteří ještě před pěti minutama měli baletní kostýmy a tykadla. Všichni vyprskli smíchy, když mě uviděli.

„To si vypiješ,“ procedil jsem mezi zuby a díval se na Ness, které tekly slzy smíchy.

„Ale, ale… Šípková Růženka už přišla,“ dobíral si mě Edward, taky se záchvatem smíchu. Znova jsem se podíval na Ness. Ta jenom omluvně pokrčila rameny a do ruky mi dala tentokrát mužský oblek. Odešel jsem, a když jsem se vrátil, čekala na mě normální, pěkná oslava narozenin. Tedy normální v měřítku podle Alice. Odhadoval jsem, že měla velké nutkání připravit mi oslavu, o které by muselo vědět celé město, ale díky tomu, že jsem vlkodlak, a tak nějak mě od přírody nesnáší…  Dostal jsem hodně dárků, ale ten nejhezčí byl od Ness a Belly. Ness mě obdarovala fotografií v rámečku, nás dvou a řetízek s přívěškem, který jsme měli stejný. Bella mi dala klíče. Klíče od auta. Sice to byli úplně rozdílné dárky, ale oba mě zahřáli u srdce. Z auta jsem měl nepředstavitelnou radost. Bylo to černé porsche. Vlastě to samé, jako měla Ness, jenom v jiné barvě.  Ness mi zase dokázala, jak mě miluje. I když jsem to nepotřeboval.

„To se ti krutě vymstí,“ varoval jsem Ness, když jsme měli jeden, vzácný okamžik jen pro sebe. Ona se na mě zazubila a dala mi pusu. Ach jo… jak já ji miluju.

Diskuse pro článek Nikdo nemá dvě srdce! :