Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nic není takové, jak se zdá... - 2. část

18.09.2010 (15:30) • Bella130 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1158×

2. část

Rozeběhla jsem se a užívala si pocit nabytého štěstí a radosti, který mnou oplýval. Najednou jsem ale pocítila další změnu a to tu, že jsem se s vlka začala měnit v člověka. Nevím, jak to bylo možné, ani nevím proč k tomu došlo, ale jak se tak stalo, začala jsem svět vnímat v úplně jiném světle. Bylo pro mě všechno nové a jiné. Nedokázala jsem tomu všemu uvěřit. Zrovna jsem stále na nějaké menší louce, která oplývala krásnými květinami. Neváhala jsem a šťastně ulehla do orosené, ale přesto příjemně měkké trávy. Zavřela jsem spokojeně oči a nechala na sebe svítit sluníčko, které příjemně hřálo. Svoje myšlenky jsem nechala volně plout a nedokázala myslet na nic jiného než na to, že můžu bohu děkovat za to, že mi dovolil začít žít nový život, od kterého zatím nevím, co čekat. Po chvilce jsem uslyšela něčí kroky, které se ladně, ale velmi pomalu, pohybovaly. Lekla jsem se a okamžitě jsem otevřela oči. Přede mnou seděl svalnatý chlapec, který se na mě hřejivě usmíval. Doslova jsem se v jeho krásně černých očích ztratila.

„Copak tu pohledáváš, holka?“ zeptal se mě pobaveně.

„Ležím tady, jestli sis všiml,“ odpověděla jsem vcelku odměřeně.

„To vidím. A jak se jmenuješ?“ řekl mile.

„Leah ,“ odpověděla jsem mu.

„Já jsem Sam. Nejsi ty náhodou Sethova sestra?“ překvapeně se na mě podíval.

„Těší mě. Jo, jsem,“  vypadla ze mě ta odpověď tak rychle, že jsem to nestačila ani zaregistrovat. Ale počkat, jak můžu znát Setha, když jsem ho nikdy v životě neviděla? A navíc, jak by to mohl být můj bratr, o kterém jsem doposud nevěděla? Ale proč mám takový pocit, že ho znám? A jaktože jsem Samovi tak rychle odpověděla? Jak je tohle vůbec všechno možné? Samé otázky, ale žádná odpověď. Vcelku mě to začalo i děsit.

„Aha tak to jo, protože jsi necelý půlrok nezvěstná a on a ostatní členové smečky tě hledají. Zajímavostí ale pro mě je, že tě vůbec nepoznávám, Leah. Vypadáš úplně jinak, než mi o tobě tvůj bratr vyprávěl. No, to teď ale není podstatné. Důležité je, že jsi živá a zdravá.“

Já na něj jenom zmateně koukala a nedokázala uvěřit tomu, co slyším. Ale někde v podvědomí jsem věděla, že vím, co jsou tady ti zač. Ale další otázkou mi bylo, proč jsem byla celý půlrok nezvěstná? A jaktože vypadám jinak, než jak mě popisoval Seth? Musím si dát postupně všechny kousíčky dohromady, aby mi vznikla konečná skládačka. Musím v tom mít jasno a zjistit vše o sobě a tom, co se toho týká. Nebude to jen tak, ale za to mi to stojí.

„Jak to myslíš, že jsem jiná? A proč jsem vlastně utekla? Mám v tom trochu zmatek a navíc jsem utrpěla ztrátu paměti.“ S tou pamětí jsem mu musela zalhat. Asi těžko by mi jinak uvěřil, že nevím o tom, jaký důvod jsem měla k útěku. A vyprávět mu o tom, že jsem byla ještě před pár hodinami zbloudilá duše, která si vlezla do vlčího zraněného těla a v minulém životě bývala někým jiným, o tom mu asi fakt vyprávět nebudu. Toto bude jen a jen mým tajemstvím. A navíc by mi to nevěřil, akorát by se mi vysmál.

„No, vzhledově a prostě celkově jiná. Nedokáži ti to vysvětlit. Utekla jsi, protože si měla řadu potíží, s kterými ses nedokázala vyrovnat. Jako například, že tvůj otec a matka před necelým půlrokem zemřeli... a mnoho dalšího. Počkat, ty jsi utrpěla ztrátu paměti? A jak se ti to proboha stalo?“ díval se na mě se zděšením v očích. Jak mu to mám ale říct? Couvnout nemůžu, protože jsem s tím lhaním začala. A já tak nesnáším, když někomu musít lhát do očí. Ještě štěstí, že mi to Sam uvěřil.

„Aha, už to konečně pořádně chápu. Ehm... já se praštila a to vcelku hodně. To je důvod, proč si vůbec nic nepamatuji. Vím, že to zní divně, ale je to tak. A je opravdu pravda, že mi rodiče umřeli? A nevíš proč? Já si ani toto, totiž nepamatuji. Potřebuji to od tebe slyšet,“ smutně jsem na něho koukala a měla jsem, co dělat, abych zadržela slzy. Já ale sama nevěděla příčinu toho, proč brečím. Že by to bylo kvůli těm rodičům, které absolutně vůbec neznám? Já toto své chování vůbec nechápala. Sam si ale všiml, že nejsem v pohodě, a tak si ke mně přisedl, dal mi ruku kolem ramen a začal mě utišovat. Šlo na něm vidět, že má bolest mu ubližuje. Další otázkou bylo proč?

„Je mi moc líto, co se stalo, Leah, ale musíš se s tím konečně srovnat. A jestli chceš, klidně ti s tím pomůžu. Ale teď bych byl moc rád, kdyby si se mnou šla do La Push. Ostatní členové smečky a hlavně tvůj bratr musí vědět, že jsi naživu a navíc už se touláš pekně dlouho. Mysleli jsme si, že tě už nenajdeme. Sice tě pořádně neznáme, ale díky Sethovi máme o tobě dostatek informací. A ty ses praštila? To snad ne. A bolelo tě to hodně? To je blbá otázka. No, ale už jsi vpořádku, to je hlavní. Jinak ti vše převyprávím od začátku, až bude vhodný čas.“

Překvapeně jsem na něho koukala. On chce, abych šla s ním do La Push? A mám snad taky jinou možnost? Ne, nemám. Takže mi nezbývá jiná možnost, než souhlasit. Samové pomoci jsem si opravdu moc cenila. A když mě takhle objímal, cítila jsem se s ním v bezpečí. I on si toho povšiml. K sakru, co tu zase povídám? To je přece blbost? A nebo není? Měla jsem v tom všem totální zmatek. Vše se vymikalo mé kontrole. Tahkhle to nemělo být. Ale proč mám takový pocit, že ano?

„Děkuji, ti, Same, za všechno. Opravdu si toho moc cením. A do La Push bych se vrátila moc ráda. To jinak ani nejde,“ pousmála jsem se na něho a čekala na jeho reakci. Propaloval mě svýma očima a já se v nich začala doslova ztrácet. Co to ten kluk jenom se mnou dělá? Cítím se úplně jinak a to ho, prosím, znám necelou chvilku. Proč nedokáži myslet na nic jiného, než na něho a na místo zvané La Push? Silou vůle mě, jak k němu, tak i tomu místu něco táhlo. Nedokáži z určitostí říct co.

„Není vůbec za co, Leah. A měli bychom, už jít. Čekají na nás.“

Úsměv mi opětoval, chytl mě za  ruku a běželi k místu zvané La Push.

Jak jsme dorazili, smečka nás šla okamžitě přivítat. Každý se tvářil jinak. Někdo překvapeně, udiveně nebo dokonce i nevěřícně. Byl to ale neskonalý pocit je vidět. Někde v hloubi duše jsem je brala jako rodinu. Když mě Seth spatřil, tak mi okamžitě padl kolem krku. Byla jsem moc a moc ráda, že jsem svého neznámého brášku poznala. Už teď jsem ho milovala a měla nutkání ho chránit. A to jsem ho sotva znala. A to vlastně všechny. Od této chvilky mi začal úplně nový život a vše se pro mě změnilo. Všechno mi konečně začalo zapadat do sebe. Každým dnem to bylo o krůček lepší  a lepší. Nakonec jsem se jim svěřila i se svým tajemstvím. A věřte, nebo ne, oni mi uvěřili. A brali to vcelku v pohodě. Tolik věcí se od doby, co s nimi žiji změnilo. A jsem za to víc, než ráda. Ale ne všechno má svůj dobrý konec, ale ten můj ano.

Tak, co stála tato poslední část povídky vůbec za něco? Asi ten konec je trochu hodně uspěchaný a možná i pro některé nepochopitelný. No, já nevím, co si mám o tom myslet. Snad se vám to i tak trochu líbilo. Jinak, jaké máte z této povídky pocit? Napište mi, prosím, své názory a kritiku. Potřebuji vědět na čem jsem. A adminům se chci předem omluvit za chyby, které já přehlédla a vy je tam nalezli. Snad jsem nepřidělala moc starostí. Jestli ano, omlouvám se vám. A cením si všeho, co  pro mě děláte a to opravdu hodně. Předem vám moc děkuji, vaše bella130.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není takové, jak se zdá... - 2. část: