Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nic není tak, jak to vypadá

27.09.2010 (20:00) • BJana • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2957×

„Sbohem, Bello. Dávej na sebe pozor.“

Díval jsem se do její tváře. Tvářila se smutně, nebrečela, jako by to jen přijala a víc to pro ni nic neznamená. Nechápal jsem to, ale musel jsem už jít. Mohl bych si své rozhodnutí ještě rozmyslet a to jsem nechtěl. Musím ji před námi chránit. Miluju ji a udělám to pro ni, bez ohledu na to, jak moc mi to ublíží.

Lidským během jsem se dostal k domu. Okolo jsem cítil neznámou upíří vůni. Neváhal jsem a hned vešel. V obýváku mě čekalo nepříjemné překvapení. Carlisle sedel v křesle, Emmett a Jasper na sedačce a objímali své polovičky. U okna stála moje Bella, ale nebyla to už ona. Byla to upírka s červenýma očima. Byla nádherná, ale i děsivá, cizí a zlá. Byl jsem zmatený ještě více. Je to opravdu ona?

„Bello?“ Při vyslovení jejího jména sebou škubla.

„Žádná Bella, ale Stefani Isabella Marie Swan Volturi,“ ozvalo se příkře za mými zády.

Otočil jsem se a za mnou stál Felix, Alec, Demetri, Jane a nějaký další upír.

„Děkuji za představení, Eriku,“ usmála se mile Bella na to toho pro mě neznámého upíra.

„Není zač, má paní.“ Poklonil se ji a lehce ji políbil na ruku.

„Jaké jsou další rozkazy?“ zeptala se Bella mi naprosto cizím hlasem.

„Poslouchat tebe, Isis, Aro ti dává volnou ruku. Máš se naučit sama vést mise.“

„V tom případě se sbalíme a můžeme jít. Nechci tu být déle, než je nutné, už mě to tady nudí.“

„S tím s tebou souhlasím. Jak pojedeme? Máme tady limuzínu pokud chceš.“

„Ne, to je dobrý, Jane, pojedu Emmettovým Jaepem. Už dlouho jsem si pořádně nezajezdila. Je naložte do limuzíny a vy se nějak dohodněte. Sejdeme se u letadla v Seattlu.“

„Jistě.“

„Eriku, jdeš se mnou?“

„To si nenechám ujít,“ usmál se na ni.

„Emmette, kde máš klíčky?“

Emmett hodil Belle, nebo kdo vlastně byla, klíčky a váhavě dodal: „Prosím neubliž mu, mám ho rád.“

„Neboj, přežije déle, než vy všichni dohromady,“ usmál se na něj Erik a i s Bellou odešel pryč. Za chvíli byl jen slyšet motor a zvuk pneumatik jedoucích od našeho domu.

„Jane, zlato, ty pojedeš se mnou v zadu, kdyby vznikly komplikace a vy.“ Ukázal Felix na Aleca a Demetriho, „budete řídit. Jdeme, nemůžeme Isis nechat čekat.“

Všichni šli ke dveřím. Nikdo z mojí rodiny se ani nehnul.

„Řeklo se všichni, tak zvedněte zadky a jděte,“ zařval na nás Felix.

Všichni jsme okamžitě poslechli a vydali se k limuzíně. Jak Felix řekl, tak taky seděli s Jane vzadu s námi. Chtěl jsem se něco dozvědět z myšlenek rodiny. Neměl jsem odvahu zeptat se nahlas, co se děje. Zaposlouchal jsem se do okolí, ale nic jsem nezaslechl. Nic. Ničí myšlenky jsem neslyšel.

Byl jsem zmatenější a zmatenější. Nechápal jsem co se děje. Proč jsou tady Volturovi. Kdo je Bella? Kdo je ta dívka? Je to vůbec dívka? Co se stalo, když jsem odešel z domu? Co se stane? Proč jedeme s Volturovými? Proč má Bella další tři jména? Proč je jedno z nich Volturi? Proč neznám žádnou odpověď?

Z ničeho nic jsem pocítil šílenou bolest. Byla horší než při přeměně. Kroutil jsem se a nemohl nic dělat. Ta chvíle mi připadala jako den.

„Už vylezeš, nebo mám pokračovat?“ štěkla po mně Jane. Zřejmě její moc mohla za tu bolest, netuším, proč mě to nenapadlo.

„Už jdu.“

„To je dobře, to čekání mi leze krkem,“ zaslechl jsem Bellu z letadla.

Vydal jsem se za svou rodinou do letadla. To, co jsem tam uviděl, mi dnes už podruhé vyrazilo dech. Erik seděl na sedačce, Bella mu seděla na klíně. Jeho ruce byly na jejích zádech a sklouzávaly k jejímu zadečku. Svými rty sjížděl po jejím krku. Nedokázal jsem ten pohled vydržet. Sklopil jsem hlavu a vstoupil dál do letadla.

„Přestaň, už tu nejsme sami,“ hihňala se Bella Erikovi do ucha.

„Já vím, ale on tě měl celou dobu a já tě vidím po tak dlouhé době. Musím si tě alespoň chvíli užívat, než mi zase utečeš.“

„Eriku, pusť mě.“

„Mně se nechce.“

„Eriku, nařizuji ti, abys mě pustil.“

Jeho ruce okamžitě spadly z jejích zad a jeho tvář posmutněla. Bella se zvedla a otočila se na nás.

„Jsem ráda, že cesta sem proběhla tak hladce. Do Volterry se dostaneme asi za deset hodin. Tam se vše dozvíte. Teď mě omluvte.“

Zíral jsem na ni s teď už zavřenou pusou. Sedla si k oknu co nejdál od nás. Teprve teď jsem si ji mohl prohlédnout. Vypadala úplně jinak. Měla sice o malinko delší vlasy barvy mahagonu, rudě červené oči, ostřeji řezané rysy, dokonalejší postavu, světlejší pleť a plnější ústa, ale tím to nebylo. Vyzařovala z ní autorita, síla, moc, nenávist a chlad. Byla přesným opakem osoby, kterou jsem poznal. Kdyby mi někdo řekl, že to není ta stejná osoba, hned bych mu to uvěřil.

Z mých myšlenek mě vyrušil Erikův hlas. Klečel před Bellou a hlavu měl svěšenou.

„Odpusť mi, má paní, nechtěl jsem tě urazit, ani nic tomu podobného. Moc jsi mi chyběla, nechal jsem se unést. Slibuji, že se to už nikdy nestane,“ promlouval k ní tiše. Jeho hlas dodával jeho slovům absolutní pravdivost.

„Beru na vědomí, ale mohl jsi přijet. Ráda bych se nechala rozptýlit. Přece jen být člověk má své nevýhody. Edward musel být mnohem opatrnější.“

„Nevěděl jsem, že by jsi o to stála, má paní.“

„No už to nezměníme, ale můžeme si to vynahradit jindy.“

„Bude mi, potěšením.“

„To doufám.“

Sjela pohledem z Erika a dívala se s okna. On ji pomalu pohladil po noze, když neucukla pokračoval dál. Viděl jsem, jak se usmála a odvrátil zrak. Kdybych byl člověk, bylo by mi z toho hodně blbě. Připadal jsem si jako v noční můře, modlil jsem se, abych mohl spát, aby to byl jen hloupý sen. Stále jsem neslyšel ničí myšlenky a to mě ničilo čím dál víc. Snažil jsem se vyčíst něco z jejich tváří, ale nenašel jsem nic, co bych sám necítil. Celou zbývající dobu jsem se snažil nemyslet na nic a nepřemýšlet nad tím, co se děje. Nechtěl jsem se znovu nechat pohltit myšlenkami a vrátit se na zem s pomocí Janeiny moci.

Za necelých deset hodin už jsme jeli v limuzíně k hradu. Vystoupili jsem a šli s naším doprovodem v čele s Bellou do hradu. Potkávali jsme pár upírů a všichni se Belle klaněli. Většině odpověděla kývnutím hlavy, občas prohodila pár slov. Šli jsme různými zatuchlými chodbami. Došli jsme až k recepci. V té byla lidská dívka. Mile se na Bellu usmála a poklonila se jí. Bella se na ni sotva podívala a kráčela dál. Dovedla nás až do hlavního sálu, ve kterém seděli na třech trůnech Aro, Caius a Marcus.

Všichni Volturovi se zastavili, jen Bella šla k trůnům. Poklekla před nimi a vzhlédla.

„Aro, Caie, Marcusi, jsem ráda, že vás opět vidím.“

„Vítej zpět, Isis. Splnila jsi svoji misi,“ nebyla to otázka, spíše to jen konstatoval.

„Ano.“ Zvedla se Bella a podala Arovi svou ruku. Ten se jí na chvíli dotkl a jeho úsměv se rozšířil.

„Velice jsi mě potěšila, Isis. Děláš čest našemu jménu.“ Pak se obrátil k nám a promluvil na Carlislea. „Což se o tobě, drahý příteli, říct nedá. Nejen, že ničíš dobré jméno nás upírů, ale dokonce dovolíš, aby se o nás lidé dozvěděli. To je protizákonné a musíme vás potrestat. Je mi to líto, příteli, ale kdybych to neudělal, ztratil bych autoritu a byl sám proti sobě. Ale jak jsem viděl ne všichni souhlasili s tímto rozhodnutím, proto nechám Rosalie jít. Nemusí pykat za vaše prohřešky.“ Na Arově tváři bylo hodně emocí a lítost mezi nimi nebyla. Vyčetl jsem radost, štěstí, zadostiučinění, nadšení, nenávist, ironii a touhu.

„Moc mě mrzí, co se stalo, Aro. Nechtěli jsme, aby k tomu došlo. Ale Alice Bellu hlídala a byli jsme s ní, takže nikomu nic říct nemohla,“ Carlisle se snažil situaci zachránit.

„Chtěli jste od ní odejít a nechat ji tam. To je nemyslitelné a nehodlám o tom smlouvat.“ Jeho úsměv se ještě více rozšířil.

„Přijímám náš trest.“

„Pane,“ vmísila se do konverzace Bella.

„Mluv.“

Natáhla k němu ruku a čekala. Zřejmě spolu potichu konverzovali. Chvíli se Aro mračil, ale pak se na jeho tváři objevil náznak úsměvu. Pustil Bellinu ruku a opět pohlédl k nám.

„Protože si vás Isis oblíbila, půjdete s ní. Jestli se však jednou jedinkrát jí vzepřete, zemřete tou nejhorší smrtí rukou Jane.“

„Jaký to má důvod?“ zeptal se otráveně Marcus.

„Chtěla jsem si zdokonalit sídlo a Esmé mi s tím může pomoct. Dokáže dokonale s Alicí navrhovat domy. Jasper je dobrý bojovník a pár věcí bych se od něj ráda naučila. Emmetta vyměním za Damiena, protože si jím už nejsem jistá a navíc Emmett je silnější. Výcvik zvládne. A Edward? Ráda bych mu vrátila jeho lásku ke mně. Jeho schopnost je výjimečná. Postupně je pak zabiji, ale proč to uspěchat, když mi mohou tak posloužit.“

„Dobře, dobře, ale mám dvě podmínky. Změní stravu a ještě dnes od nás odejdete. Nechci tady mít žádný upíří odpad.“

„Jistě.“

Němě jsem poslouchal a měl chuť si o smrt požádat sám. Musela by být lepší než to, co nás teď čeká. Klid s jakým Bella prohlásila, že nás nechá zabít, mě mrazil. Nechápal jsem, že ty dvě opačné osoby jsou jedna. Mé svědomí mi však říkalo jediné. To já můžu za tuhle situaci. Já jsem se zapletl s Bellou. Já jsem jí prozradil, kdo jsme. Já jsem ji chtěl opustit. Já jsem ohrozil moji rodinu. Já jsem zapříčinil jejich brzkou smrt. Jen já můžu za to vše. Já a nikdo jiný.

„Rosalie, ty můžeš jít. Ostatní počkejte v předsálí na Isis.“

„Aro, chtěla bych zůstat s rodinou. Nestojím o výhodu,“ požádala moje sestra.

„Jak je libo. Isis?“

„Je mi to jedno, alespoň budou více poslouchat,“ odpověděla Bella, teď už Isis, a zářivě se usmála se skrytým úmyslem.

„Teď už ale jděte.“

Poslechli jsme rozkaz a čekali venku. Po chvíli přišla Bella s Erikem.

„Můžeme jet. Pro jistotu pojedeme všichni jednou limuzínou. Pojďte za mnou.“

Opět jsme následovali Bellu. Dovedla nás ke stejné limuzíně, jakou jsme přijeli. Všichni jsme nasedli a za chvíli už jeli směr neznámo. Bella seděla Erikovi na klíně a ten se o ni celou cestu staral. Sem tam se líbali nebo si vyměnili nějakou větu.

Cesta trvala dlouho nebo možná chvíli. Nevím, nevnímal jsem ji, snažil jsem se zapomenout na vše a na nic nemyslet. Z celé rodiny sálala nejistota, strach, bolest a panika. Všichni jsme se báli o ostatní a o sebe. Na místo jsme dojeli k večeru, začínalo se stmívat.

„Vítejte u mě doma. Jsme kousek od Bukurešti. Pojďte za mnou, provedu vás a seznámím s ostatními.“

Následovali jsme Bellu do staré vily. Byla obrovská a vypadala majestátně. Vešli jsme dovnitř a po chvíli se setkali se skupinkou pěti upírů. Stejně jako ostatní upíři, které jsme potkali se Belle poklonili.

„Vítáme tě doma, Isis.“

„Jsem ráda, že jsem se už vrátila. Vedu sebou jednu hezkou rodinku, která tu s námi bude chvíli bydlet. Prosím, seznamte se. Carlisle, Esme, Edward, Jasper, Alice, Emmett, Rose.“ Pak se otočila k té skupince. „Damien, Malcolm, George, Juliet a Pam. Žádné komplikace nebudou, takže vy se můžete vrátit k práci a zbytek se projde po domě.“

Skupinka se rozešla po sídle a Bella se otočila k Erikovi.

„Počkej na mě v ložnici. Vyjasním si některé věci s Cullenovými a potom za tebou přijdu.“ Políbila ho a po jeho odchodu se otočila na nás. S napětím jsme očekávali, co se bude dít.

„Takže... od teď mi budete říkat Isis. Zablokovala jsem vaše schopnosti, takže Edward neslyší myšlenky, Alice nevidí budoucnost a Jasper nemůže cítit emoce. Budete tady žít se mnou a mně po ruce. Slyšeli jste Arův rozkaz. Esme a Alice, vy zrekonstruujete některé části domu. Jaspere, ty naučíš všechny bojovat a později povedeš místo Damiana moje ochránce, které nahradíte s Emmettem a později i Edwardem a Carlisleem. Mezím ale Carlisle poletí s Erikem do Forks. Sbalíte všechny knihy a důležité věci, které potom přivezete sem. Založíme novou knihovnu. Edwarde, ty mě budeš učit. Protože jsi vystudoval mnoho univerzit a jinak prospěšný zatím celkem nejsi. Rose, ty pomůžeš Alici s Esme a ostatním také, pokud bude potřeba. Později zjistíme co dál. Teď se pojďte podívat po sídle. Zítra se pojede nakupovat a začneme se řídit tím, co jsem si dnes řekli. Pojďte, prosím, za mnou.“

Měl jsem co dělat, abych zase neotevřel pusu. Všichni jsme se stali Bellinou, tedy Isisinou, hračkou. Mohla si s námi dělat, co chtěla. My ji museli poslouchat. Stále jsem toho nechápal o nic víc. Jediné, co jsem vnímal, byly Rosaliiny nenávistivé pohledy a názvy místností, kolem kterých jsme šli. Došli jsme k poslední.

„Toto je váš pokoj. Nepočítala jsem s tím, že přijedete se mnou, takže mám jen jeden pokoj, ale později dostanete každý svůj. Asi za hodinu pro vás někdo přijde a v tělocvičně si vyzkouším vaše bojové dovednosti. Jestli něco bude potřeba, zaklepejte na moje dveře tady naproti, můj pokoj je nahoře a je chráněn proti odposlechu. Takže s vámi budu mluvit skrz telefon. Jestli se budete chtít převléct a podobně, koupelna je u pokoje a oblečení vám pro jednou půjčím. Odblokuji vaše schopnosti, ale budou platit jen na vaši rodinu. Teď mě omluvte.“

Odešla do svého pokoje a za námi jsme mohli slyšet kroky Juliet.

„Tady máte nové oblečení, které vám posílá Isis.“ Podala nám několik tašek a odešla.

Ještě překvapení jsme vešli do pokoje. Opět jsem slyšel myšlenky rodiny, ale byly tak zmatené, že jsem z nich nic nepochytil.

„Co se stalo?“

I když všichni byli zmatení, věděli toho více než já. Rose se na mě opět nenávistivě podívala a Carlisle se dal se vysvětlování.

„Chvíli po tom, co jsi odešel, jsme chtěli jet napřed, ale zazvonil zvonek a přišli Volturiovi. Lepší bylo, kdybys sis to přečetl v myšlenkách. Slyšíš je už?“

„Ano, ale jsou tak zmatené, že je nerozeznám.“

„Bodejť by nebyly zmatené, když nás kvůli tobě chtějí zabít a potom si z nás tvá milovaná křehká upírka a dcera Ara udělá sluhy,“ poslední slova po mně už křičela.

„Všem se vám omlouvám, moc mě to mrzí a lituji toho. Nenapadlo mě, že to může mít až takové následky.“

„To nikoho, Edwarde. Rose už po něm neřvi. Nemůže za to. Všichni zkuste myslet jen na jednu věc, ať se Edward dozví to, co víme my.“

Všichni Carlislea poslechli a já si z jeho myšlenek prohlédl celou scénu z jeho pohledu.

„Alice, už jsi se sbalila?“ volal na svou manželku Jasper.

„Ano, můžeme jít.“

Crrrr.

Kdo jen může zvonit?

„Půjdu otevřít.“

Vůbec jsem nechápal, kdo může u nás zvonit. To, co jsem uviděl, mě dokonale zarazilo. Za dveřmi stál Demetri, Felix, Alec, Jane a ještě jeden upír.

„Co si přejete?“ snažil jsem se znít klidně.

„Volturiovi si žádají vaší návštěvu. Porušili jste pravidla. Počkáme tady na Edwarda a Isis, a potom si uděláte poslední výlet.“

„Promiňte, ale nerozumím tomu. Nic jsme neudělali.“

„Prozradili jste naší existenci. Jestli ale chcete, Carlisle, Jane vám pomůže to pochopit,“ usmál se na mě Felix.

„To snad nebude nutné. Pojďte dál.“

...

Potom jsme jen čekali než přišla Isis - Bella.

...

Ozval se už podruhé zvonek. Felix šel otevřít. Dovnitř vešla Bella už jako upírka. Celá rodina na ni vyjeveně koukala, ale ona je ignorovala. Věnovala se Volturiovým.

„Zdravím tě, Isis.“ Poklonili se jí všichni.

„Všem jsi nám chyběla, má paní,“ dodal ten neznámý upír.

„Vy mi také, Eriku a ostatní. Edward tu bude za chvíli. Potom můžeme jet,“ odpověděla jim. Usmála se na nás a prohodila, ať se posadíme.

„Pak už vše znáš.“

„Co si o tom myslíš, Carlisle?“

„Nevím. Netuším, co si mám myslet. Kdyby byla Bella člověk, mohli by se to dozvědět. a pak by to bylo jasné, ale takto. Možná to vše byla past a my se do ní chytili.“

„Měli bychom se převléct.“

„Jak teď můžeš myslet na oblečení, Alice?“

„Jednoduše. Bude se vám v tom, co máte, špatně bojovat. Oblečení poslala Bella, teda Isis, takže bychom se převléknout pro jistotu měli.“

„To je pravda, promiň,“ bál jsem se, že je Alice už takový maniak, že na nic jiného nemyslí. Rozdělila nám oblečení a my se převlékli. Chtěl jsem se zeptat Alice, co vidí v naší budoucnosti, ale nestihl jsem to. Někdo zaklepal na dveře.

„Isis na vás čeká v tělocvičně, mám vás tam dovést,“ ozvalo se za dveřmi. Stál tam jeden z upírů, myslím, že se jmenoval Malcolm. Následovali jsme jej do tělocvičny. Už z dálky jsme slyšeli boj. Po příchodu se nám naskytl pohled na bojující dvojici Erika a Bellu. Když nás zaznamenali přestali.

„Vítám vás. Oblečení vám sedí, to je dobře. Vyzkouším, jak dokážete bojovat. Prve to zkusím s Jasperem. Boj končí přiložením rtů ke krku protivníka. Pojď,“ kývla na Jaspera a Erik se stáhl do pozadí.

„Připrav se, Jaspere. Tři dva jedna teď.“

Jasper nezaútočil jako první, čekal na reakci Belly. Nebyl si jistý žádným krokem. Bál se jakéhokoliv pohybu. Může si dovolit pokusit se Bellu porazit, nebo ne? To nikdo z nás nevěděl. Po chvíli se Bella naštvala.

„Jaspere, s tímto bojem by jsi žádného novorozeného neporazil. Chci, abys bojoval, jak nejlépe umíš. Nemusíš se mě bát porazit. Jestli se ti to povede, bude to pro tebe jen výhoda. Zkusíme to znovu. Připrav se, teď.“

Podruhé už Jasper zaútočil jako první. Boj to byl vyrovnaný, ale po půl hodině vyhrál Jasper. Využil Bellina zaváhání a srazil ji k zemi. Bylo na něm však vidět, že si svým přístupem není jistý. Natáhl k Belle ruku, aby jí pomohl vstát. Přijala ji a mile se na něj usmála.

„Děkuji za boj. Dokázal jsi mi, že jsi skvělý bojovník. Povedeš mou ochranku a budeš mi pomáhat v mém výcviku.“ Sklonila hlavu v gestu úcty a pohlédla k nám.

„Emmette, budeš Jaspera poslouchat a snažit se v boji nepoužívat svoji sílu. Ber ji jen jako vlastnost, ne výhodu. Carlisle, nerada bych, abys bojoval. Naučíš se to, ale budeš mít jinou práci. Edwarde, teď jsi na řadě ty.“

Jasper mi uvolnil místo a já se mohl postavit Belle čelem. Postavili jsme se do bojových pozic.

Díval jsem se na ni a snažil se rozluštit její postoj k celé situaci. Nedokázal jsem odolat a pohlédl jí do očí. Byly krvavě rudé, ale už se mi nezdály tak kruté. Byly cizí, ale zároveň mi připadaly i blízké. Bella mi pohled oplácela.

„Teď,“ přeťala tok mých myšlenek a zaútočila na mě.

Některé její výpady mi připadaly váhavé, stejně jako ty mé. Bojovali jsme pomalu a nejistě, přesto jsem se po chvíli ocitl zády u stěny. Bella mě k ní tiskla a dívala se mi do očí.

„Proč bojuješ tak špatně?“ Díval jsem se na ni a nedokázal vyslovit jediné slůvko. Zničehonic mě popadla chuť vysvětlit jí, proč jsem ji chtěl opustit. Snažil jsem se to udusit v sobě, ale nedokázal jsem to.

„Nechtěl jsem tě opustit, protože jsem tě nemiloval, ale protože jsem tě miloval až moc. Chtěl jsem tě chránit před svým světem. Chtěl jsem, abys měla plnohodnotný život, který bych neohrožoval,“ vyklopil jsem vše a divil se stále, co mě to popadlo.

Bella se nádherně usmála.

„Taky tě miluji,“ pošeptala a spojila naše rty. Ten polibek mi drtil srdce, ale zároveň jej i zaceloval. Bylo v něm mnoho bolesti, nejistoty, strachu, nenávisti, ale ke konci i váhavost,lásky, příslibu a naděje. Nechápal jsem Bellina slova ani ten polibek.

Odtáhla svůj obličej od mého.

„Musíš bojovat jako o život, protože bojuješ o život svůj i své rodiny a taky můj,“ ty poslední tři slova dodala tak tiše, že jsem si nebyl vůbec jistý, jestli je řekla. „Zkusíme to znovu.“

Odstoupila ode mě a postavila se do středu tělocvičny. Pokynula mi, ať se postavím naproti ní a zaútočila na mě. Bránil jsem se jak nejvíce jsem mohl. Přesto mě přemohla. Zkroutila mi ruku za zády. Své rty mi dala na krk. Zdálo se mi jako by mě i líbla, ale tím jsem si nebyl jistý, stejně, jako jsem si už nebyl jistý tím, co se stalo u stěny. Zůstal mi jen hezký pocit. Nic víc. Nedokázal jsem ani říct, co se tam dělo. Hluboko v sobě jsem to věděl, ale nedokázal jsem si to vybavit nebo to dokonce vyslovit.

„Máš se co učit, Edwarde. Pro dnešek to stačí. Esme, Alice, Rose, pojďte se mnou. Ostatní Cullenovi máte volno. Eriku, zařídil jsi to?“

„Ano.“

„Dobře.“

Bella šla pryč a holky v jejím závěsu. Z myšlenek mých bratrů a otce jsem vycítil obavy. Bály se o své polovičky. Taky jsem se o ně bál, ale věřil jsem Belle. Nevím, jak je to možné, ale po tom, co se stalo tady v tělocvičně, jsem jí věřil.

„Všechno bude v pořádku, nic se jim nestane, měli bychom na ně počkat v pokoji,“ promluvil jsem po chvíli ticha k bratrům. Poslechli mě a vydali jsme se k pokoji. Ze všech sálala nervozita. Čekali jsme, ale nevracely se ani po hodině. Strach z našeho pokoje už přímo sálal. Snažil jsem se nečíst myšlenky rodiny, ale křičeli je a nedokázal jsem je ignorovat. Po další dlouhé době čekání se konečně otevřely dveře. Pohled, který se nám naskytl, nás přimrazil. Alice, Rose i Esme se usmívaly a zářily. Čekali jsme cokoli, ale tohle ne.

„Co se stalo?“ Můj dotaz přivedl mužskou část rodiny opět k životu a za chvíli svírali své polovičky v náruči.

„Bella nám ukázala plány domu, domlouvaly jsme se, co by chtěla změnit. Potom s Alicí a Rose probíraly nákupy.“

„Hrozně moc jsme se o vás báli.“

„Nebyl k tomu důvod. Bella nám neublíží, říkala, že nás přece potřebuje.“ Na konci věty, se Alice divně zatvářila, jako by chtěla říct něco jiného.

„Edwarde,“ vykřikla Alice po chvíli poflakování se po pokoji. „Já tě nevidím, zmizela mi tvoje budoucnost. Vidím jen tmu. Půjdeš někam a nevrátíš se.“

Než stačil kdokoliv něco říci nebo se jen pohnout, otevřely se dveře.

„Edwarde, pojď se mnou,“ přikázal Erik a chladně se na mě podíval.

Zahlédl jsem zděšené pohledy mé rodiny a vydal se za ním. Dovedl mě ke dveřím Bellina pokoje, a potom mě vedl do jejích soukromých komnat.

„Isis,“ přilákal pozornost Belly k nám.

„Eriku, Edwarde.“ Otočila se k nám a dlouze se podívala Erikovi do očí. Po tom, co odvrátila pohled, Erik odešel a Bella se na mě usmála.

Dokonale mě tím malým gestem vyvedla z rovnováhy. Přistoupila ke mně a své dlaně mi položila na tvář. Ztrácel jsem se v jejích očích a na nic nemyslel. Připadal jsem si jako v transu. Nemohl jsem od ní odtrnout pohled. Jako by mě něčím držela a ovládala.

…

Už několik týdnů žijeme s Bellou v jejím sídle. Navštívil nás Aro i jeho garda, měla to být jakási kontrola, že je vše, jak má být. Aro si prohlédl naše myšlenky. Asi neobjevil nic špatného, protože se usmíval, pochválil Bellu a brzy odjel. Po jeho návštěvě odešli ze sídla Damien, Malcolm, George, Juliet i Pam. Zůstali jsme jen my, Erik a Bella.

Přesto jsme museli pít lidskou krev každý druhý den a i vše ostatní zůstalo při starém. Esme se starala o sídlo, Rose a Alice jí pomáhaly a nakupovaly. Dohlížely, aby všichni měli dostatek oblečení a nakupovaly nové. Carlisle založil novou knihovnu a staral se o ni. Kupoval nové knihy a hledal staré výtisky. Jasper nás všechny - i Alici, Rose a Esme - učil bojovat. Bella si na tom zakládala. Každý den jsme museli bojovat alespoň dvě hodiny a každý týden jsme bojovali s ní. Radila nám a vyčítala všechny naše chyby. Emmett Bellu doprovázel na každém kroku, který vedl ven ze sídla. Já jsem se s Bellou učil dějiny, literaturu, práva, ekonomiku a další obory, jenž jsem ovládal. Erik nás hlídal a dohlížel na nás.

…

„Pojďte všichni do salónku,“ zavolala Bella na celé sídlo.

Všichni jsme přišli a čekali, co nám Bella řekne. Byla netrpělivá a nervózní.

„Od této chvíle nemůžete používat své schopnosti. Neutralizovala jsem je. Za chvíli odlétáme z mého soukromého letiště. Musím jen vyřídit poslední věc,“ oznámila nám a přistoupila se k Erikovi. „Opravdu si jsi jistý?“

„Ano.“

Potom naprosto nečekaně přitiskla své rty na Erikovi. Líbali se dlouho. Moje rodina jen stála na místě a snažila se neexistovat. Asi po hodině se odklonila a Erik znovu přikývl.

Bella přitiskla své ruce k jeho k krku. Podívala se mu dlouze do očí a potom trhla. Oddělila Erikovu hlavu od těla a to následně roztrhala. Naházela jeho kousky do krbu, a pak jej podpálila. Všichni jsme to pozorovali a nedokázali se ani pohnout. Bella sledovala plameny pohlcující Erikovo tělo stejně jako my. Když vše dohořelo, otočila se na nás.

„Už je to vše. Můžeme jít. Pojedeme černou limuzínou. Emmette, ty budeš řídit. Já pojedu vedle tebe a budu tě navigovat. Jdeme.“ Překvapeně jsme ji sledovali a vydali se za ní.

Pozoroval jsem ji. Po té události vypadala pořád stejně. Nevypadalo to, že by ji to nějak mrzelo nebo tím byla nadšená. Prostě jako by udělal něco naprosto obvyklého a jednoduchého, něco, co ani nestojí za zmínku. Mé zmatení už neznalo hranice.

Nikdo za celou dobu nepromluvil. Jeli jsme tiše a zmateně. Přiletěli jsme do severní Kanady a jeli do malého městečka. Zastavili jsme v lese u vilky. Vypadala krásně, podobně jako náš dům ve Forks. Bella vystoupila z auta a vešla do domu. Šli jsme všichni za ní, jak nám naznačila. I vevnitř se dům podobal tomu z Forks.

„Sedněte si, prosím. Musím vám něco říct,“ požádala nás, když jsme došli do jídelny.

Najednou mi připadala jiná. Uvolněnější, přátelštější, klidnější, šťastnější.

Všichni jsme ji poslechli a sedli si, sedla si na poslední volné místo. Projela nás všechny pohledem, a potom se usmála.

„Ten to dům je odedneška váš. Snažila jsem se, aby vypadal co nejpodobněji tomu ve Forks. Mrzí mě, co se všechno stalo, ale budete moct už žít spolu tady, jako jste byli zvyklí. Hledají zde i doktora, takže by Carlisle mohl zase pracovat.

„Proč to všechno děláš? Proč si myslíš, že ti budeme věřit?“ přerušila Bellu Rose.

„Dělám to proto, protože nesouhlasím s Arem a opravdu vás mám ráda. Věřit mi možná nedokážete, ale mohli byste. Kdybych vás chtěla zabít, mohla jsem to udělat už dávno. Mohla jsem vám udělat cokoli a nikdo by mi v tom nezabránil, Aro by mi dokonce poděkoval.“

„To udělal i tak.“

„To sice ano, ale neví, že jsem mu lhala, myslí si, že vás zabiji. Netuší, jak je moje moc a nenávist k němu velká. Netuší, že mu nejsem věrná, jak si myslí, netuší, že mu už dlouho lžu. Nic neví, ani to, že jsem vás zachránila. Ani to, že Erik byl můj a ne jeho. To mě poslouchal, mně pomáhal ho obelstít.“

„Takže proto jsi ho zabila. Protože ti pomáhal? Jsi ubohá, Isis.“

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale Erika jsem zabila, protože si to přál. Jeho moc ho nutila dělat věci, které nenáviděl. Nikdy nechtěl být upírem a vraždit lidi pro svou potravu, ale nedokázal dělat nic jiného. Byl na lidské krvi závislý. Proto žil se mnou. Pomáhali jsme si navzájem. Slíbila jsem, že mu pomůžu. Chtěl, abych ho zabila, ale já jsem ho potřebovala, byl jediný, komu jsem mohla věřit. Uzavřeli jsme dohodu. Až se osvobodím od Ara, pomůžu mu odejít. Zabiji ho. Měla jsem sto padesát let, abych se ujistila, že udělá správnou věc a doteď nevím, jestli jsem to udělala. Ty, Rose, nevíš, co to je. Nežila jsi jako já a nikdy mě nepochopíš. Jestli se ti ale nelíbí, co jsem udělala. Můžeš si jít stěžovat. Ve Volteře tě uvítají jako hrdinku, a pak nás všechny zabijí. Takže udělej, co myslíš, ale pokud se ti to nelíbí... Budu ráda, když se tady večer setkáme. Musím vám toho ještě mnoho vysvětlit. Teď vám už dlužím jediné. Vaše vzpomínky. Má moc mi dovoluje dělat iluze, dokáži vnutit komukoliv jakoukoliv myšlenku. Proto jste mě viděli jako člověka. Věřili jste tomu, co jsem vám nabídla. Musela jsem vám vaše myšlenky upravit, aby Aro nic nezjistil, ale už vám můžu vaši mysl plně otevřít. Jestli se to Aro dozví, tak jedině od vás, a pak nás stejně upálí jako čarodějnice na hranici. Snad se tady ještě sejdeme všichni.“ S poslední větou odešla a běžela někam do lesa.

V tu stejnou chvíli jsem uslyšel mnoho a mnoho myšlenek. Některé byly mé a jiné ostatních. Rozbolela mě hlava, padl jsem pod tou tíhou k zemi.

„Musím pryč. Vaše myšlenky mě ničí. Je jich hodně a já se nedokážu na nic soustředit. Brzy se vrátím budu kousek odtud a mám u sebe mobil.

Vyběhl jsem z domu a pomalu ztrácel myšlenky ostatních. Měl jsem v hlavě jen ty své. Všechny byly čisté a jasné. Najednou jsem věděl vše jako dřív. Dokázal jsem si vybavit cokoli jsem chtěl a nezáleželo na tom, co to bylo. Míchalo se mi vše, co jsem zažil za poslední dobu s Bellou a já jsem nedokázal přesně určit, kdy se to stalo.

„Edwarde, pojď, prosím, se mnou,“ žádala mě Bella. Bylo to něco mezi přáním a rozkazem, ale přímý příkaz to nebyl.

„Dobře,“ usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

„Bello, kam jdeme?“

„Potřebuji pro vás krev.“

„My nechceme pít lidskou krev. Nechceme zabíjet lidi.“

„Já vím. Taky nechci zabíjet lidi, proto jdeme do lesa.“

„Ale vždyť jsi říkala, že zvířecí pít nebudeme.“

„Musím vám lhát. Kdyby jste věděli pravdu úplnou, Aro by vás zabil.“

„Proč to děláš?“ Byl jsem zmaten. Chvílemi je Bella hodná a chvílemi je to ta nepředvídatelná upírka.

„Mám tvou rodinu ráda. Od první chvíle, co jsem vás viděla, jsem si vás zamilovala. Chci vám pomoct a každý proto musíme něco obětovat.“

Zkusil jsem zariskovat a přitáhl si ji do své náruče. Její úsměv se rozšířil a přitiskla své rty na mé. Ze začátku to byl jen letmý polibek, ale prohluboval se s každou sekundou. Ani jeden z nás si nebyl jistý, ale oba jsme věděli, že potřebujeme toho druhého.

-

„Bojuješ jako holka,“ posmívala se mi.

„Bojuji s holkou a to přece nemůžu být krutý.“

„Jsem ráda, že nejsi krutý, ale mám spíše pocit, že mě necháváš vyhrávat, a to se mi nelíbí.“

„Dobře, jak myslíš.“

Udělal jsem tři rychlé výpady a Bella ležela pode mnou s mými rty na jejím krku na znamení výhry.

„Fajn, beru zpět, bojuješ znamenitě,“ pochválila mě, ale záhy jsem ležel na zemi já a ona byla ve vítězném postoji nade mnou.

„Ty podvádíš,“ obvinil jsem ji. Jen se na mě usmála a vyplázla jazyk.

„Takový už je život.“

Sklopil jsem zrak a v dalším rychlém pohybu získal vítězství pro sebe. Smála se a odstrčila mě od sebe.

„Musíme bojovat, tohle nám život nezachrání.“

„Někomu možná ano.“

Opět se zasmála, ale tentokrát už na mě zaútočila. Byl jsem překvapený a neměl jedinou šanci na úspěch.

-

„Mám nápad,“ prohlásila Bella po víkendové zkoušce v souboji. „Půjdeme nakupovat, kluci se můžou podívat na nějaké nové auto a my holky se vydáme pod vedením Alice. Potom si zajdeme to kina na komedii nebo nějaký jiný film.“

„To by bylo super. Užijeme si to. Bude to úžasný den,“ rozdávala nadšení Alice.

„Tak se půjdeme připravit. Sejdeme se v garáži za půl hodiny,“ přikázala Bella a my se vydali do našich pokojů.

„Malcolme, zajedeme si s Cullenovými  na pořádný lov někam do baru. Hlídejte doma. S námi půjde jen Erik, aby mi pomohl, kdyby se něco stalo,“ zaslechnul jsem Bellin rozkaz cestou k pokoji.

Až teď zpětně chápu, jak často nás Bella kryla.

Z mých myšlenek mě vyrušily vzlyky. Kousek ode mě někdo brečel. Rozeběhl jsem se za tím zvukem. U stromu, který se nacházel u drobné říčky, seděla Bella a vzlykala. Její pláč byl tak srdceryvný, že jsem nedokázal jen tak stát, natož odejít. Přisedl jsem si k ní a pohladil jí po mahagonových, jemných vlasech.

„Ššššš, Bello, bude to dobré, všechno bude dobré. Nic se nestalo,“ konejšil jsem ji.

Hned jak ucítila mé ruce na svých zádech, se mi schoulila do náruče. Hladil jsem ji dál. Celá se třásla a sotva popadala dech.

„Bells, jsem tu s tebou. Všechno bude zase dobré.“

„Nebude. Nikdy nebylo,“ odporovala mi chvějícím se hlasem.

„Prosím, věř mi. Nechci ti ublížit.“

„Nezasloužím si to.“

Setřela si své neexistující slzy a chtěla se ode mě odtáhnout. To jsem jí ale nemohl dovolit. Přitáhl jsem si ji k sobě co nejvíce.

„Nepustím tě. Pověz mi raději tvůj příběh.“

Pochybovačně se na mě podívala. V jejích očích se odrážela nevíra a strach.

„Prosím, řekni, proč jsi jela do Forks.“

Nechtěl jsem ji k ničemu nutit, ale celá ta záležitost mi vrtala hlavou.

„Jak myslíš, ale nebude se ti ten příběh líbit. Díky mojí moci mi Aro nabídl misi Cullenovi. Carlisle je jeho známým, ale jemu se zdá nebezpečný. Sice Carlisle nemá žádné schopnosti, ale získal ve vás pevný klan, který se rozrůstá. Láká k sobě největší talenty, učí je pít zvířecí krev a snaží se žít mezi lidmi. Přesto by se mohl jednou, podle Ara, vzbouřit a využít všeho, co vybudoval, proti Voteře. To se Arovi nelíbí. Chtěl vás za nějaké porušení zákona chytnout a zabít. Zničit svou největší hrozbu. Já jsem byla vhodná návnada. Měla jsem vás donutit prozradit se. Nebylo v plánu zamilování nás dvou. Arovi se však zalíbilo, že jsem tě zaujala a chtěl vědět, co se bude dít dále. Jak dlouho budeš schopen se mnou vydržet. Zpráva o Jamesovi ho jen utvrdila o jeho záměru a on prahl po vaší smrti čím dál více. Já však méně. Nenáviděla jsem všechny upíry, ale vy jste to změnili. Byli jste na mě hodní jako ještě nikdy nikdo. Alice se mnou chodila nakupovat a Emmett vtipkoval, přestože jste si mysleli, že jsem člověk. Esme se ke mně chovala mateřsky a z láskou, to jsem nikdy, nikdy nepocítila. Obdivovala jsem vás za vás život. Postavili jste se tomu, co jste. Naučili jste se tomu čelit. Carlisle dokonce pracuje jako lékař. Věřila jsem, že si nezasloužíte smrt a nikdy by jste vědomě někomu neublížili, ani Arovi. Nezáleží vám na Voturiových. Žijete si sami a šťastně. Naprosto mě dojala ta oslava. Byla jsem tak překvapená a šťastná, že se mi povedla ta hrozná nehoda s pořezáním. Byla to má první oslava narozenin. Když jsem tě viděla, jak mě bráníš před celou rodinou, byla jsem si jistá, že tě miluju tak, jak jsem ti říkala. Tvé opuštění v lese mě absolutně vykolejilo. Nechápala jsem, co to do tebe vjelo. Nevěřila jsem ti. Nedokázala jsem to. Rozhodla jsem se vás zachránit. Nechtěla jsem, aby jste zemřeli. Byli jste jediní, koho jsem měla ráda. Jediní, kteří měli rádi mě a chovali se ke mně hezky. Musela jsem sehrát to divadlo. Bylo mi jasné, že mě možná budete nenávidět, ale doufala jsem, že možná taky ne, a hlavně jsem chtěla, aby jste byli živí. Nedokázala jsem si pomoct a snažila jsem se vám pobyt zpříjemnit. Chtěla jsem, aby každý dělal to, co jej baví. Po tom, co se stalo v tělocvičně, jsem si nechala naději, že mě možná ještě někdy budeš mít rád.“

Políbil jsem ji do vlasů a musel jí položit otázku, která mě pálila na jazyku.

„Proč jsi se přidala k Volturiovým?“

„Já, já jsem se k nim nepřidala. Já jsem se jako Volturiová narodila. Nikdo to však neví. Aro se jednou miloval s lidskou dívkou a ta otěhotněla, bylo to jiné těhotenství. Trvalo déle a já jsem i déle rostla. Když mi bylo sedmnáct rozhodl se mě Aro přeměnit, byla jsem poloupírka a jako takovou mě Aro nemohl ukázat světu. Představil mě bratrům jako upírku, kterou potkal cestou a má velmi užitečný dar, pro který se ji rozhodl přijmout za svou dceru. Bydlela jsem na hradě a skoro nikdy mě nepouštěli ven. Jednou mi to už začalo lézt na nervy. Aro mě přestěhoval do mého sídla v Rumunsku. Dostala jsem stráž a Erika. Erik nenáviděl svou upíří podstatu. Časem jsme si začali věřit a svěřili se navzájem. Já jsem se mu svěřila se svým původem a bolestí a on mi se svým darem a touhou po smrti. Jeho darem byla závislost na lidské krvi. Shodli jsme se na dohodě. On nemusel dělat nic, jen mě nikdy nezradit a já jsem mu slíbila, že když bude chtít umřít, pomůžu mu. Nikdy jsem ho nemilovala jako muže, vždy byl jen můj nejlepší přítel, ale před Arem a ostatními upíry jsme si hráli na milence. Nikdo o nás netušil a tak to muselo i zůstat.“

Seděl jsem a nevěděl co říct. Její život byl krutý a nespravedlivý.

„Je mi líto, co se ti stalo. Nikdy bych ti nic takového nepřál.“

„Nemusí, naučila jsem se to snášet. Nic jiného ti nezbude.“

Ještě chvíli jsme jen seděli, když jsem uslyšel myšlenky mé rodiny kousek od nás. Slyšeli celý příběh. Alice viděla, co mi Bella řekne a rozhodla se přivést rodinu, aby to slyšela. Za chvíli všichni přišli až k nám. Bella už je taky zaslechla. Znehybněla a čekala, co přijde.

Jako první přistoupila Rose a sehnula se k Belle.

„Bello, omlouvám se ti. Nenapadlo mě, jaká je pravda. Mrzí mě, co jsem ti řekla. Slyšela jsem tvůj příběh. Moc se omlouvám za to, jak jsem se chovala.“

„To je v pořádku, Rose, nedalo se nic jiného očekávat.“

„Nebylo to správné, zachránila jsi nám naše životy.“

„Bylo to v podstatě sobecké gesto,“ usmála se Bella.

„Mohli bychom jít domů a tam si popovídat. Bude to pohodlnější.“ Esme nechtěla o Bellu přijít, měla ji moc ráda.

„Možná ano.“

Všichni jsme se vydali k domu. Já a Bella jsme běželi jako poslední vedle sebe. Dodal jsem si odvahu a lehce ji chytil za ruku. Usmála se a stiskla mi ji.

Možná bude trochu déle trvat, než si k sobě najdeme důvěru, ale máme na to přece věčnost. Věčnost s naší rodinou po boku.

Děkuji, všem co jste si našli čas a dočetli to do konce. Doufám, že si tato jednorázovka zaslouží váš názor a vy mi ho napíšete do komentářů.

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nic není tak, jak to vypadá: