Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neznámá ve Volteře

06.10.2010 (19:00) • Lucyl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2105×

„První střípky nového života jsou nejtěžší. Nevědět, kdo jste a kde jste, není příjemné. Neznámé prostředí skrývá svá temná zákoutí a je zahaleno rouškou tajemství. Důvěra je křehká věc, která je v nejtěžších chvílích, nejsilnější. Instinkty jsou ku pomoci a slunce je zrádné.“


***

Probudila jsem se na nějaké staré zaprášené posteli, byla tvrdá jako kámen. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila, jak se prach vířil v paprscích slunce, které prosvítalo skrz zabedněná okna. Těžká prkna byla na oknech přibitá velkými hřeby. Byly už značně rezavé, musely tu být dlouho. Zvedla jsem se pomalu do sedu a promnula si oči. Byla jsem v malém pokoji. Dřevěná podlaha byla pokrytá nánosem prachu a pár kusů nábytku bylo přikryto látkou. Látka byla už zašlá, musela tam ležet nesmírně dlouho. V rozích místnosti byly pavučiny sahající, až k oknům a tabule skla, přes které byly nepečlivě zatlučena prkna, byly vybité. Celkově v místnosti byla tma, ale mé oči viděly každý detail této temné místnosti. Postavila jsem se a prach z postele se znovu rozvířil. Zakryla jsem si nos a ústa rukou a otevřela zavřené dveře. 



Hned se mi naskytl pohled na schodiště, které bylo v ubohém stavu. Bylo staré, celé dřevěné. Zábradlí bylo téměř pryč. Trčelo jen pár základních dřevených tyčí, které původně tvořily kostru zábradlí. Podívala jsem se na prkna a některé zcela chyběla. Buď byly vyrvané, nebo se v nich objevovaly praskliny s malými dírami. Stoupla jsem na první schod, který hrozivě zavrzal. Pomalu jsem na něj položila celé chodidlo, ale nepřenášela jsem na něj váhu. Nemohla jsem riskovat, že by mě prkna neudržela. Má místnost se zhruba nacházela ve 2. patře a pád by mohl být dosti bolestivý. Nejistě jsem se tedy odvážila sejít schodiště. Dávala jsem si pozor na každý nášlap na prkna. Šla jsem pomalu a opatrně dolů. Dřeva hrozivě praskala a při každém dalším schodě jsem byla o něco málo klidnější, když jsem mířila na pevnou půdu. Jeden schod byl ovšem ztrouchnivělý. Vypadal naprosto neškodně, ale mýlila jsem se. Když jsem na něj stoupla, prkno nevydržel mou váhu a propadla jsem se dolů. Padala jsem chvíli a dopad byl tvrdý. Celé místo, kde jsem stála, se propadlo, a spadly na mě shnilé prkna. Zakryla jsem si hlavu rukama, ať to moc nebolí a zavřela oči. Celým domem se rozléhaly dopadající prkna na podlahu. Chvíli jsem ležela ještě skrčená s hlavou pod rukama, a když vše utichlo, polkla jsem. Shodila jsem ze sebe kusy dřeva a zkontrolovala jsem se pohledem. Překvapivě se mi nic nestalo, ani mě nic nebolelo. Bylo to zvláštní, při takovém pádu by měl člověk aspoň naraženou kostrč. Překonala jsem hromadu dřeva, které kolem mě leželo, a pomalu se zvedla. Prohlédla jsem se pozorněji, ale nikde žádné zranění nenašla. Všimla jsem si, že mám na noze trochu rozpárané kalhoty. Podívala jsem se zpět ke schodišti a na mohutném šroubu, jenž trčel ze zbytku schodiště, visel kousek mé látky. Musela jsem se zaháknout kalhotami o něj, když jsem padala. Vytrhla jsem látku, která na šroubu visela a strčila si ji do kapsy. Budu si to muset nějak zašít, ale později. Nejprve musím zjistit, kde to jsem.



Při bližším prozkoumání domu jsem usoudila, že stavba musela být velice stará a velmi dlouho neobydlená. Vše na sobě mělo nánosy prachu. Nikdo se tu strašně dlouho nepohyboval a pavučiny mi můj úsudek jen utvrzovaly. Rozlehlou kuchyní se nesly hlasy z venku, avšak dveře jsem našla až dále v další chodbě z mnoha. Viděla jsem, že dřeva na nich byla zpřerážená, jak se někdo vloupával dovnitř. Pravděpodobně to byly stopy po mém únosci. Dům byl zcela opuštěný a vypadalo to, že únosce se nehodlá vrátit. Přistoupila jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. 



Nijak mi nebránily za cestou na svobodu. Hned mě po tváři pohladil čerstvý vzduch a já přímo vytančila z domu. Ta zatuchlost v domě mi začínala vadit. Na ulici, kde jsem teď stála, nikdo nebyl. Musela to být nějaká postranní ulička. Na konci uličky zářilo světlo, pomalu jsem se tedy vydala po kamenité cestě ke světlu. Netušila jsem, co tam je a také jsem to chtěla hned zjistit. Venku bylo krásně teplo a domy na mě působily staře. Blížila jsem se ke světlu a přidala do kroku. Vítr ke mně zavíjel zvláštní vůně a všechno bylo strašně hlasité. Slyšela jsem, ač jsem je neviděla, že si malé děti hrají a pokřikují po sobě. Ovšem nerozuměla jsem jim. Mluvily cizím jazykem a zdálo se mi, že je to italština. Když jsem došla k onomu světlu, chytila jsem se stěny budovy, která mě celou cestu doprovázela, a spatřila rozlehlé náměstí. Uprostřed z fontány tryskala křišťálově čistá voda a opravdu tam byly i děti. Za nimi se tyčila obrovská, novější stavba, než tyto domy. Na vysoké věži visely obrovské hodiny a ukazovaly právě něco po osmé hodině večerní. Za obrovským komplexem světle žlutých budov s podloubím se vykresloval nádherný západ slunce. Modré nebe se mísilo se zlatou barvou slunce, které postupně ztrácelo na své výšce. 



Zůstávala jsem ve stínu budov, nechtěla jsem, ať mě nikdo nevidí. Tři malí klučinové pořád pokřikovali a cákali po sobě vodu. Vůbec si neuvědomovali, jaká krása za nimi je. Jen jsem se nad tím lehce pousmála, vždyť děti mají jiné starosti. Přešla jsem bočním podloubím blíže k věži, která mi zakryla výhled na zapadající slunce. Nebe se začalo odbarvovat do růžova. Opřela jsem se o masitý sloup a nemohla se na západ slunce vynadívat. Na hodinách právě odbylo patnáct minut po osmé a západ se začal zbarvovat do krvavě ruda. Tuhle část jsem měla nejraději. Slunce nešlo téměř vidět, jen se odrážely jeho paprsky k nebi. Sem tam proplul malý mráček a celé to na mě dýchalo veškerou nádherou světa. Na světě sotva existovalo něco nádhernějšího. S úsměvem jsem počkala do poslední sekundy západu. Bylo krásné sledovat tak krásný západ slunce v cizím městě. To mi připomnělo, co jsem vlastně chtěla udělat. Nejprve zjistit, kde to jsem a hned na to, co se mi stalo. 



Všimla jsem si, že žádné pokřikující děti tu už nejsou, byla jsem tu samotná. Rozhlédla jsem se kolem a opravdu se zde nenacházel nikdo jiný, kromě mé maličkosti. Tiše jsem se odlepila od sloupu, o který jsem se opírala a setřela jsem ze sebe omítku. Mnoho sloupů v této řadě bylo ještě neopraveno. Chyběla jim fasáda a barva. Nejistě jsem se rozešla k fontáně uprostřed náměstí. Byla jsem napružená jako tygr, připravený kdykoli se vytratit, pokud mě někdo spatří. Pozorovala jsem, že se mi trochu zbystřily smysly a převládaly zvířecí instinkty. Normálně bych nechtěla utéct, ale rozumně bych se z toho vymluvila. Také zrak jsem měla ostřejší, čich, zachytávala jsem ve vzduchu sebemenší částečku pachu, tělo jsem měla pružné a lehké. Podívala jsem se na ruce, byly trochu bledší než obvykle. Se sebepozorováním a rozborem jsem skončila, jakmile jsem došla k fontáně. Ponořila jsem ruku do vody a trochu pohladila hladinu. Voda mě přitahovala. Měla jsem chuť do ní skočit, celá se potopit, cítit ten chlad na sobě, ale ovládla jsem se. Prostoupil mnou nepříjemný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Chvíli jsem se nepohnutě dívala před sebe, a pak se odvážila nakouknout přes rameno a ujistit se, že je to pouze můj mylný dojem. Pletla jsem se. S hrůzou v očích jsem se otočila celá a dívala se na vysokou postavu v černé kápi. 



Působilo to na mě děsivým dojmem a snášející se tma tomu dodávala hrůzu nahánějící pocit. Přestala jsem dýchat a o krok dozadu ustoupila. Otočila jsem se a prchala, co nejrychleji jsem mohla, daleko od toho přízraku. Odjakživa jsem se bála nadpřirozených bytostí a všeho záhadného a to, na co jsem se před zlomkem vteřiny dívala, mě nenechalo vůbec klidnou. Utíkala jsem, nevím kam, hlavně daleko od toho místa. Samozřejmě to ve mně nechalo stíny pochybnosti, a tak jsem se do každého zákoutí dívala se strachem v očích, jestli tam nebude stát postava s černou kápi. Utíkala jsem tak daleko, až jsem narazila na velkou zeď. Zastavila jsem se a podívala se nahoru. Tyčila se do obrovské výšky, neměla jsem šanci po ní vyšplhat. Vypadalo to jako nějaká hradba kolem města. Stěna hradby byla hladká, nedalo se čeho chytit. Musela jsem zvolit jinou únikovou cestu. Podívala jsem se zpátky za sebe a všimla si malého přístřešku. Nevypadal moc stabilně, ale snad mou váhu snese. Vyšplhala jsem po okapu nahoru na střechu a sedla si do nejvzdálenějšího kouta, ať na mě nejde vidět. Přitáhla jsem si nohy k tělu a modlila se, ať se mi to všechno jen zdálo. 



Hodiny ubíhaly a tma prostupovala vším, co jí přišlo do cesty. Zahalila vše svým černým závojem a všechno ztmavlo. Neodvážila jsem se za celou dobu pohnout nebo vydat jakýkoli zvuk, bála jsem se dívat se jinde, než před sebe. Nechtěla jsem tu postavu znovu vidět, přesto jsem měla oči vytřeštěné a slyšela sebemenší zvuk. Smyslům jsem nenechala oddech, spoléhala jsem se na ně. 

„Si.“ Zbystřila jsem. Hlas se ozval nebezpečně blízko mě a vítr ke mně donesl líbeznou vůni. Nasála jsem ji do plic a začalo mě pálit v hrdle. Mozek se mi zatemnil a já musela vědět, co to je za vůni. Pustila jsem si nohy, do kterých jsem si samým strachem zarývala nehty a po všech čtyřech jsem se přiblížila k okraji střechy. Střecha přístřešku byla plochá, proto jsem se nemusela bát, že bych spadla. Nepozorovaně jsem se nahnula přes okraj a podívala se pod sebe. Stál tam postarší muž s krásnou brunetou. Oba se smáli a nejspíše se loučili. Muž políbil dámě ruku a brunetě se hned začervenala líčka. Nahrnula se jí krev do hlavy a já přesně viděla každou žílu, ve které jí kolovala spousta krve. Potichu jsem vydechla a málem se na ni vrhla. Zaryla jsem nehty do stěny domu pod sebou a odvrátila se. Sedla jsem si na střechu a podívala se na tmu za hradbami. Teď už se mi nezdálo tak nereálné přeskočit zeď a utíkat, kam mě jen nohy ponesou. 



„Buena notte.“ Nerozuměla jsem tomu, ale byla jsem si jistá, že se právě rozloučili. Podívala jsem se směrem dolů a viděla, jak bruneta odchází. Muž se za ní ještě díval, a pak zmizel ve svém příbytku, na kterém jsem seděla. Počkala jsem, až zhasnou všechna světla za okny a seskočila dolů. Překvapivě jsem přistála lehká jako pírko. Usmála jsem se nad tím a zamířila pomalu za brunetou. Nesla se na podpatcích, které vyťukávaly na kamení pravidelný rytmus. Šla dlouhou temnou uličkou bez lamp, vlnila ladně boky a pohazovala svou bohatě hnědou hřívou do větru. Těsné oblečení jí obepínalo křivky jejího krásného těla. Nedivila jsem se vůbec muži, že se s takovou ženou stýkal. Připadala jsem si v pouliční příšeří jako nějaký lupič, co právě pronásleduje svou nic netušící oběť. Po pravdě nevěděla jsem moc, co dělám, až ji doženu. Věděla jsem jen, že se musím u té vůně držet co nejblíže. Kdybych ji necítila, zešílela bych. Každým krokem jsem se jí přibližovala blíže a blíže a měla jsem pocit, že se mi snad spálí hrdlo. Plnými doušky jsem neustále nasávala vůni a nemohla se ji nabažit. Když jsem ji došla, sevřela jsem jí ruku za loket a otočila násilím k sobě. Byla stejně vysoká jako, proto to šlo lehce. 



„Cosa…,“ překvapeně vykřikla, ale nedala jsem jí šanci. Hned jsem jí stáhla k sobě a přisála jsem se jí na krk. Slyšela jsem, jak se jí srdce okamžitě divoce rozbušilo. Prokousla jsem jí tepnu na krku a sála životodárnou tekutinu. Ještě se mi chvíli vzpouzela v sevření, ale cítila jsem, jak hned ochabuje. Chytila jsem ji i druhou rukou za krk, ať nespadne a pila, dokud jsem jen mohla. Krev jsem splašeně polykala, jako bych se bála, že mi ji někdo vezme. Klesla jsem, již s mrtvolou v náručí, na kolena a ještě se snažila ze žil něco vysát. Byly však během sekund prázdné. Odtrhla jsem se od jejího krku a pohodila ji do kouta. Vstala jsem a koukla na cestu, odkud jsem přišla. Věděla jsem, že na konci uličky na mě čeká další zákusek. Podívala jsem se ještě jednou na brunetu a měla vskutku nádherný obličej. Byla to krásná žena, byla… Olízla jsem si rty a rozběhla se zpátky k přístřešku. Její krev mi chutnala jako vanilka a cítila jsem z ní levný parfém. Nebyla jsem si jistá, čím se přesně živila a nechtěla jsem to ani vědět. Rozrazila jsem staré prkenné dveře přístřešku a hned si ve tmě našla muže. Ležel na posteli a celý se polekal, když jsem vpadla dovnitř. Nestihl ani nic vykřiknout a už byl mrtvý. Krev jsem mu vysála v minutě a zpátky ho položila do postele. Cítila jsem se sytá a v hrdle mě už nepálilo. Sedla jsem si na židli a spokojeně vykoukla z okna. Cítila jsem nějakou pachuť v jeho krvi. Na stole jsem zpozorovala popelník a v něm popel. Jeho krev byla s příchutí cigaret tedy. Úplně mi to zkazilo chuť brunetky předtím, ale žaludek jsem měla plný a to bylo důležité.



Chvíli jsem se nad tím pozastavila. Měla jsem žaludek plný… krví? Ohlédla jsem se po muži a hned k němu přistoupila, položila jsem mu prsty na zakrvácenou tepnu a poslouchala, jestli mu bilo srdce. Nic jsem ovšem necítila, ani neslyšela. Podívala jsem se na zakrvácené prostěradlo a ustoupila o pár kroků. Teprve teď jsem si uvědomila, co jsem udělala. Stejně jako muže, tak i ženu jsem zabila a vypila jim krev. Setřela jsem si z brady zbytky krve a podívala se na ruku. Byla celá rudá, otočila jsem hlavu a viděla se v zrcadle. Všimla jsem si, že mi vystouply lícní kosti a pleť byla takřka průhledná. A mé oči byly krvavě rudé. Zatřepala jsem hlavou, to se mi určitě zdálo. Měla jsem potřísněné své modré triko, krk a trocha krve mi utkvěla i ve vlasech. Přistoupila jsem k umyvadlu a smyla si veškeré stopy, ovšem s trikem to bylo složitější. Porozhlédla jsem se ve skříni a na věšáku našla tmavě zelené letní šaty na ramínka. Zřejmě je měl muž přichystané pro brunetu. Jiná možnost nebyla. Oblékla jsem si je a moje oblečení potřísněné krví jsem sbalila do tašky, kterou jsem tam našla. Musela jsem se jí při nejbližší příležitosti zbavit.



Raději jsem opustila přístřešek a opatrně za sebou zavřela, aby mi dveře nezůstaly v ruce. Vypadaly už tak dost vetché. Vrátila jsem se zpátky do domu, kde jsem se probudila. Chtěla jsem se vrátit do pokoje nahoře, ale schody mi tuto možnost znemožňovaly. Povzdechla jsem si a našla si jiné místo úkrytu. Vyrazila jsem dveře do zamčené místnosti a slyšela jsem myši, jak se jim drápky zatínají do dřevěné podlahy, když se snažily uniknout. Jen jsem se nad tím otřásla a hodila tašku na zem. Zavřela jsem za sebou, ať mám soukromí a lehla si na zaprášenou postel. Bylo mi jedno, že je špinavá, bylo mi jedno, že tu jsou myši. Hlavně, že jsem se na chvíli cítila v bezpečí. Zavřela jsem oči a chtěla usnout.

Spánek se, k mému velkému překvapení, nedostával ani po několika hodinách. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela. Snažila jsem se alespoň relaxovat, když už jsem nemohla usnout. Nejspíše jsem musela být poznamenaná tím činem a to mi nedovolalo usnout.



Pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem to vlastně provedla. Vůbec jsem se v tu chvíli, když jsem pila krev, neovládala, nebyla jsem to já. Vedl mě instinkt. Myšlenky mi zabloudily k záhadné bytosti pod věží. Představovala jsem si všelijaké nadpřirozené bytosti pod kápi, a pak mi na mysl přišli upíři. Otevřela jsem oči a podívala se do stropu. Do místnosti zase prosvítaly paprsky slunce skrz prkna. Musela jsem takhle rozjímat dlouho. Jeden paprsek zářil přímo nade mnou. Pozorovala jsem v něm vířící se prach a přemýšlela nad tím, co upírům škodí. Hned na mysl mi přišlo světlo. Musela jsem to vyzkoušet a ujistit se tak, zda se mýlím. Zvedla jsem ruku a prst jsem opatrně přiblížila k světlu. Strčila jsem ho tam ani ne třetinu, a hned jsem ucukla rukou zpátky ke svému tělu. Připravovala jsem se na bolest, jak mi denní světlo bude upalovat prst, ale překvapivě jsem nic necítila. Podívala jsem se na prst a nebyl ani popálený. Možná, že jsem ho ve světle vůbec neměla. Odvážila jsem se tedy znovu. Pomalu jsem zvedla paži a celou ruku vnořila do světla. Pohledem jsem utkvěla na své světélkující ruce. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. 



Třpytila se jako z křišťálu. Jako kdyby mou kůži pokrývalo tisíce drahokamů, o které se láme světlo. Otočila jsem rukou ve světle, jestli to není jen nějaký optický klam a nebyl. Vztáhla jsem i druhou ruku ke světlu, která se okamžitě třpytila také. Roztáhle jsem úsměv a nemohla od svých rukou odtrhnout oči. Dala jsem je dolů, ale přestaly se třpytit. Zamrzelo mě to, a tak mé ruce znovu skončily ve světle. Užívala jsem si tu podívanou. Upír v žádném případě nemůžu být. Upír nesvětélkuje na denním světle, také mi nenarostly dlouhé drápy, měla jsem zcela normální prsty a nepřeměňuji se v netopýra v noci. Musela jsem se v tu chvíli v noci na ulici pomátnout.



Od vchodových dveří se ozval hluk. Tlumené hlasy přes sebe mluvily a já okamžitě na posteli zbystřila. Zvedla jsem se bleskově do sedu a natahovala uši. Hlasy se nebezpečně rychle přibližovaly k mému pokoji.

„Zkuste, aby vám neutekla ven, prosím.“ Ozval se znuděný hlas. Nejspíš patřil nějakému děvčeti, které bylo mladší než já. Neslyšně jsem se zvedla z postele a přešla ke zdi vedle dveří, abych mohla útočníka skolit a utéct pryč. Rozrazily se dveře a hned do místnosti vplula osoba s černou kápí na hlavě. Sevřel se mi žaludek a vytřeštila jsem oči, nebyla jsem schopná pohybu. Hned za ní se v místnosti objevila další a otočila se na mě. Pohotově jsem couvla. Viděla jsem zpod kápě jen úsměv, ve kterém se zaleskly zuby. V končetinách mi začalo nepříjemně vibrovat a to mě bezpečně upoutalo na místě. Postava zvedla hlavu a odhalila se jí tvář. Bylo to ještě dítě s rudýma velkýma očima a děsivě bledou pokožkou. V těle se mi z ničeho nic objevila nesnesitelná bolest a já klesla na zem. Tělo se mi kroutilo do všelijakých tvarů, až jsem vykřikla bolestí. 

„Jane.“ Najednou bolest ustoupila a já stále bezmocně ležela na špinavé zemi. Neměla jsem sílu pohnout se, natož utéct. 



„Vezměte ji, rychle,“ rozkázal dívčí hlas a já cítila, jak se kolem mě omotávají čísi ruce. Měly železný stisk a rozhodně ke mně nebyly nějak jemné. Někdo mě držel a mezitím mě oblekli do černého pláště. Dali mi kapuci na hlavu a vyvedli pryč. Sotva jsem stačila jejich kroku. Když jsem byla schopná otevřít znovu oči, nacházeli jsme se někde v podzemí. Procházeli jsme úzkou kamenitou chodbou dolů po schodech. Byl tady chlad a byla cítit mírná vlhkost, která mě dráždila v nose. Okamžitě mě tenhle nepříjemný zápach probral a já zvedla hlavu a pořádně jsem se rozhlédla.

„Ale, ale, naše šípková růženka se probrala.“ Provokativní hlas se ozval zezadu. 

„Nevtipkuj, Demetri,“ rozkázala dívka vepředu a přidala do kroku. 



Došli jsme k výtahu, který nás vyvezl do již přepychové části budovy. Kamenitý strop byl v obrovské výšce a na podlaze byl těžký červený koberec. To jediné jsem stačila postřehnout, než jsem se objevila v další kulatější místnosti. Tentokrát bez koberců. Uprostřed místnosti stoupaly menší schody ke třem vyřezávaným židlím. Za židlemi se tyčily mohutné sloupy ve dvou řadách a nesly stopy tmavě zelené barvy. Židle byly krásná ruční práce, každý detail byl pečlivě vyřezán. Pokrývalo je místy zlato a dodávalo jim tak královský vzhled. Na nich seděli tři muži. Každý v jiných letech. Vpravo seděl ten nejmladší a jako jediný měl blonďaté vlasy. Měl na sobě těžký černý hábit s červeným lemováním a nepohnutě seděl. Štíhlé bílé prsty svíraly opěradla židle a působil jako socha. Ovšem jeho pohled byl dostatečně živý a budil ve mně hrůzu. Nejvíc mě zaujaly jeho rudě zbarvené oči. Měly je všichni, nikdy v životě jsem nic takového neviděla a nemohla jsem tak odtrhnout pohled. Už u té dívky, která pro mě přišla do starého domu, mě překvapily její obrovské červené oči, ale nevnímala jsem je. Bolest byla nesnesitelná. Zrcadlo tedy nelhalo. Pokud je měli oni, měla jsem je i já, když jsem se na sebe dívala v přístřešku. 



„Jane,“ usmál se ten uprostřed a vstal ze židle, „zvládli jste to rychle.“ Obdaroval úsměvy i ostatní z jeho družiny a zaměřil se na mě. Byl z těch tří nejmilejší, protože se jako jediný dokázal usmívat. Měl milou tvář, červené oči a dlouhé hnědé vlasy sčesané dozadu. Neměl na sobě hábit, ale černý oblek. Na krku se mu houpal zlatý řetízek s přívěskem, který nejspíš symbolizoval nějaký majestát. Vypadalo to jako erb. 

„Nechal nám ji tu přímo před nosem,“ řekla znuděně Jane a podívala se na mě. „Bylo to příliš jednoduché.“ Věděli, kdo mi to udělal. Demetri, ten, který mě neustále držel, ke mně přistoupil a zezadu mi bolestivě šlápl na nohu. Okamžitě jsem padla na kolena a ruce vztyčila do obranného postavení, abych se mohla bránit. Byl to instinkt, kterému nešlo předejít. Ten milý se začal hned smát a spolu s ním se zasmálo celé osazenstvo místnosti. 

„To nemá cenu, maličká,“ promluvil na mě přívětivým tónem. „Neutekla bys nám,“ usmál se na mě a natáhl ke mně ruku. Nechápavě jsem zamrkala a spustila ruce. Dívala jsem se na jeho nataženou ruku ke mně a nechápala, co po mě může chtít. 



„Podej mi ruku,“ řekl klidně a nespouštěl ze mě svůj pronikavý pohled. Hned jsem ucítila pevné sevření na mě pravé ruce, věděla jsem, že je to můj strážce Demetri. Vložil mi ruku do dlaně svého pána a já se mu podívala ho tváře. Pohladil mi jemně hřbet a zadíval se na mě. Uběhla dlouhá chvíle, než konečně někdo promluvil. 

„Co vidíš, Aro?“ zeptal se ten poslední nejstarší, který seděl vlevo. Měl na sobě také hábit, ale s hnědým lemováním. Ve tváři měl vepsané zkušenosti a jeho neprostupný pohled mi nedovoloval se na něj dlouho dívat. Hned jsem uhnula pohledem a sklopila hlavu. Z nepochopitelného důvodu jsem se cítila vinna. 

„Neví ani, jak se jmenuje,“ řekl zklamaně Aro a se smutkem v očích se na mě podíval, když jsem zvedla hlavu. Hned na to se na mě usmál a Demetri mě chytil pod krkem. 

„Co zvláštní schopnost?“ Hluboký hlas se rozezněl po celé místnosti, když opět nejstarší promluvil. Jeho hlas se mi dlouho ozýval v uších ještě. 

„Nevypadá to tak.“ Aro se na mě neustále díval, až mi začal být jeho pohled nepříjemný. „Víš, kdo jsme?“ Pustil mi ruku a zamířil ke schodům pomalu. Pohledem jsem těkala z jednoho křesla na druhé a i na postávající dívku v rohu, která pro mě přišla. Stála tam s nějakým chlapcem a byli si náramně podobní. Vypadali jako dvojčata. Stisk na krku zesílil, ať začnu mluvit. 



„Nevím,“ vyhrkla jsem. Demetri mi chytil ruce vzadu a postavil mě. Neustále mě držel pod krkem, kdykoliv připravený zakročit. Aro se ladně posadil na židli a teď na mě upíralo pohled všech pět párů rudých očí, společně s dvojčaty. Nahánělo mi to strach a vůbec jsem netušila, co se děje. A kdo vlastně jsou? 

„Dohlížíme na to, aby byl udržován pořádek v upířím světě,“ začal Aro. Rozšířila jsem oči a zopakovala si tu větu znovu. Takže přece jen mé úsudky o upírech byly správné. A já jsem v podstatě taky upír. Nemohla jsem tomu uvěřit, jako by se pro mě v ten moment celý svět zastavil. Přehrávala jsem si v hlavě scény z noci. Tma, opuštěná ulička, slibná vůně, která mě přiváděla k šílenství a ta chuť krve, když jsem ji pila. Pohledem jsem sjela po všech přítomným, byli také upíři. A žili pospolu a dodržovali jakýsi řád. Vrátila jsem se myšlenkami zpátky k Arovi a ten mezitím pokračoval. 

„… porušila jsi zásadní pravidlo. Nedáváme světu najevo, že žijeme,“ usmál se na mě. „Vykonáváme zde jednu nemilou, ale přesto očistnou službu. Ti, kdo se prohřeší…“ Rozrazily se dveře za námi a Demetri se, společně se mnou, okamžitě otočil, aby viděl narušitele. 



„Omlouvám se, pane, je tu Edward Cullen. Sám a chce s vámi ihned mluvit.“ Do místnosti se vyřítil vysoký bledý muž. Měl krátké hnědé vlasy a bylo na něm vidět, že má ohromnou sílu. Svíral dveře v rukou a čekal na pánovi rozkazy. 

„To je milá zpráva, Felixi,“ řekl fascinovaně Aro. Vypadal, že mu tato skutečnost vyrazila dech. 

„Přiveď ho hned,“ rozkázal blonďák. „O tu malou se postaráme později.“ Jeho hlas zněl hrozivě a Aro jen přikývl. Felix ve dveřích hned zmizel a mně se sevřel stisk okolo rukou. 

„Tak pojď,“ řekl mi Demetri a vyvedl mě ven. Sevření povolilo a pustil mi krk. 

„Běž pořád rovně,“ přikázal mi tvrdým hlasem a vedl mě před sebou k výtahu. Naproti nám se objevil mladík, v doprovodu Felixe. Vypadal hodně smutně, ale byl nádherný. Nádhernější, než můj západ slunce. V životě jsem nikoho tak krásného neviděla. Byl strašně bledý a jeho narezlé vlasy mu kontrastovaly s měděnýma očima. Ostré rysy ve tváři a fialové kruhy pod očima mi napovídaly, že je nejspíš také upír, i když barva jeho očí mě zmátla. Kruhy pod očima měli všichni do jednoho a musela jsem je mít i já. Ladným krokem se nesl do místnosti, kde jsem před chvíli byla já a díval se výhradně před sebe. Zajímalo mě, co tady dělal. Demetri mě postrčil do výtahu a vyjel se mnou nahoru.



„Bude tě škoda,“ řekl mi a odvedl do další místnosti a těžkými závěsy na okně. „Za dveřmi bude stráž, tak se nepokoušej utéct, nemáš šanci,“ upozornil mě a roztáhnul úsměv. Ještě mě sjel pohledem a zavřel za mnou mohutné dveře. Byly dvakrát větší než já. Rozhlédla jsem se po místnosti, jedno okno bylo na protější zdi a druhé ve stropě. Strop byl několik metrů vysoký, nedoskočila bych tam, i kdybych se sebevíc snažila. Přešla jsem k oknu a podívala se z něj. Naskytl se mi pohled na prosluněné náměstí, kde jsem pozorovala západ slunce. Viděla jsem na věž s hodinami. Ukazovaly něco po desáté hodině ranní. Ve stínu protějších budov v podloubí jsem viděla dvě černé kápi. Hlídkovali a dokonale mi viděli do okna. Zatáhla jsem závěsy, ať na mě nejde vidět a otřepala jsem se. Samozřejmě jsem pomýšlela na útěk. Bůh ví, co mě čeká a být ve stejné budově s těmi černými kápěmi mě zrovna moc neuklidňovalo. Bála jsem se jich pořád, i když jsem věděla, že jsou stejného druhu jako já. Nepochybovala jsem o jejich síle ani v nejmenším a i když jsem si tu noc připadala tolik silná a byla se schopná postavit komukoli, teď bych to neudělala.



Pokud mi Aro řekl, že dohlíží na pořádek v upířím světě, museli to dělat už dlouho. Nemohla jsem se rovnat jejich zkušenostem. Vždyť upírem jsem ani ne den. Ať jsem uvažovala, jak jsem chtěla, jediná úniková cesta byla skrz zavřené dveře. Ovšem nevěděla jsem, co je za nimi. Respektive, kdo tam je a nechtěla jsem riskovat. Černé kápě byli všude. Uprostřed místnosti bylo pár křesel, které byly natočeny směrem ke dveřím. Nic jiného v místnosti, až na těžké sametové závěsy s oknem, nic nebylo. Přešla jsem tedy ke křeslům a posadila se do jednoho z nich. Bylo měkké a pohodlné, hned jsem se v něm uvelebila. Co jiného jsem taky mohla dělat. Všimla jsem si, že na boční stěně visel obraz. Dřív jsem si ho nevšimla, protože jsem se tím směrem nedívala.



Zadívala jsem se na něj a viděla jsem všechny tři starší. Ara, blonďáka a nejstaršího. Zřejmě to byl portrét. Kresba byla velice pečlivá a líbila se mi. Byli nakreslení přesně tak, jak ve skutečnosti vypadali. Zvedla jsem se z křesla a přešla k obrazu, v rohu bylo bílou barvou napsáno datum 1896. Zarazila jsem se a podívala se znovu na ty tváře. Byly stejné, jaké jsem viděla přes chvíli. Nestárli, ne tak moc, aby to šlo postřehnout. Žijí snad věčným životem?

Otevřely se dveře a do místnosti vešel Edward. Felix nakoukl, jestli tam stále jsem a zase zavřel. Utkvěla jsem pohledem na Edwardovi.



Zamračila jsem se, nechápala jsem, proč tu je. Měla jsem tolik otázek na jazyku, ale nejprve jsem chtěla být u něj a zjistit, co ho tak neskutečně trápí. Ani se na mě nepodíval a sedl si do jednoho křesla. Nesměle jsem se vrátila do svého křesla a pořád se na něj dívala. Svým způsobem jsem byla ráda, že mu mohu být na blízku, přitahoval mě. Byl opravdu krásný, a kdyby nebyl smutný, určitě by byl ještě krásnější. Vypadal přibližně ve stejném věku, jako já. Tipovala jsem mu tak sedmnáct nebo osmnáct let. Jeho tmavě modrá košile byla trochu na hrudi rozepnutá a tak jsem mohla vidět i kousek na jeho tělo. Hruď měl stejně bledou, jako tvář a ruce. Zaklonil hlavu a zavřel oči. To mě probudilo z transu a nadechla jsem se.

„Tebe taky chytili?“ řekla jsem potichu a nespouštěla z něj stále oči. Nepromluvil, vůbec na mě nereagoval. Mě to ale neodradilo.

„Taky jsi někoho zabil?“ Asi pochopil, že se mě jen tak nezbaví, a tak konečně promluvil.



„Nikoho jsem nezabil,“ odpověděl mi a mě se roztáhl úsměv na tváři, když jsem uslyšela jeho hlas. Měl nádherný jemný hlas, který hladil na duši. Ovšem s příměsi smutku a lhostejnosti. Chvíli jsem počkala, jestli se nerozmluví sám, a když se k ničemu neměl, pokračovala jsem.

„Proč jsi tady, když jsi nic neprovedl?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem ho moc rozrušovat, ale zajímalo mě, co mohl provést, když se vyskytl tady u těch černých plášťů.

„Jmenují se Volturiovi a ne černé pláště,“ oznámil mi z ničeho nic a já se na něj překvapeně podívala. Jako kdyby uměl číst myšlenky.

„Nechci už dále žít, proto jsem tady. Volturiovi mi tu možnost prokážou,“ odpověděl mi na mou otázku a podíval se před sebe. Trochu mě to zamrzelo, že se chce nechat připravit o život. Vždyť mohl žít šťastně s někým.

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Určitě máš nějaký důvod k žití.“



„Můj jediný důvod k žití je mrtvý. Není tady, navždy jsem ji ztratil,“ řekl bolestně a sklopil hlavu. Povzdechla jsem si, bylo mi ho líto. Takže přece jen s někým žil a byl šťastný a o svou lásku přišel. Tak ráda bych mu pomohla, ale na zlomené srdce tímto způsobem neexistuje lék. S útěchou v očích jsem se na něj dívala. Slova, která vyslovil, řekl s velkou bolestí, musel ji hodně milovat. Na chvíli jsem se přistihla, jak na neznámou žárlím.

„Co se jí stalo?“ opatrně jsem se po chvíli ticha zeptala. Vypadal, že by pro ni šel na kraj světa. Jeho pohled na něj mi působil starosti a dočista jsem zapomněla na své vlastní problémy.

„Nedával jsem na ni pozor,“ zašeptal a vstal. Položil dlaň na zeď a trochu do ní zaryl nehty. Nejraději bych ho nechala samotného, vypadal, že to potřeboval. Jediné, co jsem v tu chvíli mohla udělat, bylo mlčet. Ušetřila jsem se dalších otázek a nechala ho. Podívala jsem se z okna a viděla, jak se na náměstí shromažďují lidé v červených pláštích. Zamračila jsem se nad tím a otočila se na křesle, aby lépe viděla. Vypadalo to jako nějaká slavnost.



Edward mezitím přešel k oknu a dlouho se z něj díval. Přišlo mi, že nad něčím uvažuje. Podíval se směrem nahoru, a tak jsem se podívala tím samým směrem. Zřejmě se díval na hodiny. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

„Je čas,“ řekl si spíše pro sebe než mě a rychle odkráčel ke dveřím. Zaklepal na ně a se sklopenou hlavou čekal. Otevřely se dveře a jednomu ze stráží vysvětlil, co chce. Odvedli ho a mě nechali zavřenou v místnosti. Celé jeho počínání jsem sledovala bez dechu. Právě se rozhodl, že chce zemřít. V myšlenkách jsem se s ním rozloučila a zavřela jsem oči. Snažila jsem si tu nádhernou, leč smutnou tvář, zapamatovat do posledních detailů. Položila jsem si ruku na srdce a dopřála mu minutu ticha.



Když jsem přestala rozjímat nad Edwardem, vstala jsem s těžkým skličujícím pocitem a postavila jsem se k oknu. Trochu jsem roztáhnula závěsy, ať vidím na celé náměstí a sledovala dění kolem. Tentokrát bylo na náměstí o poznání více lidí, než poprvé. Smáli se, pochodovali a opravdu nejspíše něco slavili. Zadívala jsem se na jednu malou holčičku. Byla celá v červeném a držela se pláště vedle ní. Postava u ní musela být její máma. Přistoupila jsem blíž k oknu a rozhlédla se. Dav červených plášťů držel nějaký povoz ve vzduchu. Stejný, jakým se nechali nosit králové z daleké Číny v dávných dobách. Pohledem jsem si našla holčičku, která ukazovala k věži s hodinami. Podívala jsem se tím směrem a spatřila otevřené dveře. V nich ve stínu stál Edward. Rozšířila jsem oči a chytla se závěsu. Přece nemohl vyjít ven, aniž by se prozradil. Sundával si košili. Tak tohle byl jeho plán, ukázat se, aby ho měli Volturiovi důvod zabít.



„Nedělej to,“ zašeptala jsem a přestála dýchat. Kdybych mohla, okamžitě bych se mu rozběhla na pomoc. Nesnesitelně tíživý pocit na srdci se nedal vydržet.

„Edwarde…“ Přitiskla jsem ruku na sklo, když udělal krok směrem ke světlu. Přece to nemůže udělat. Dveře za mnou se otevřely a znovu zavřely, slyšela jsem, jak někdo ke mně jde.

„Pomozte mu, nemůžete ho nechat! Prosím vás!“ Otočila jsem na dotyčného hned. Byla jsem připravena se bránit a přesvědčit ho, ať běží za Edwardem. Vždyť už byl pomalu ve světle.

„Vybral si sám,“ oznámil mi potichu Demetri a nehnul se ani z místa.



Pohledem jsem rychle sklouzla ke dveřím, věděla jsem, že za nimi někdo určitě je. Měla jsem ale sto chutí se jimi prorazit a běžet, seč by mi síly stačily. Rychle jsem se nadechla a zase se odvrátila k oknu, sevřela jsem závěs pevněji a pořád sledovala Edwarda. Udělal krok do světla. Dala jsem si ruku na pusu v ten moment a přísahala bych, že by mi tekly slzy. Ale ty najednou nikde nebyly.

„On to udělá,“ zamumlala jsem a ani nemrkla. Cítila jsem, jak se mi kolem pasu omotaly ruce. Bylo mi jedno, co se se mnou stane, Edward mou mysl zaměstnával jako jediný teď.



Všimla jsem si běžící dívky napříč náměstím. Měla zelenou košili a vůbec nemohla popadnout dech. Dlouhé hnědé vlasy se jí vlnily ve větru a odrážely slunce. Běžela skrz fontánu vodou, přímo k Edwardovi. Těkala jsem pohledem z ní, na Edwarda a pořád dokola. Jejich vzdálenost se zmenšovala každou vteřinou, která byla pro Edwarda drahá.

„Běž.“ Povzbuzovala jsem ji potichu a dýchala společné s ní. Hodiny právě odbily pravé poledne. Už byla u něj, přímo se mu vrhla do náruče a zatlačila ho do stínu. Radostně jsem vydechla a pustila závěs. Edward je zachráněný! Otočila jsem se Demetrimu v náručí a objala ho šťastně kolem krku. Bylo mi v tu chvíli jedno, že je to můj věznitel. Měla jsem neskonalou radost, že Edward přežije a potřebovala jsem se o ni s někým podělit. Demetri mi byl v ten moment nejblíže. Cítila jsem, jak mě jeho ruce sevřely kolem pasu, a já zavřela oči s úsměvem. Jeho chování mě překvapilo a na chvíli jsem si myslela, že sním.



Ještě jsem se chvíli k němu tiskla, a pak se trochu odtáhla, abych mu viděla do tváře. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Spustila jsem ruce z jeho krku a otočila se zpátky k oknu, abych zkontrolovala, jestli tam Edward stále je nebo ne. Nebyl tam, spadl mi kámen ze srdce a úsměv mi pořád hrál na tváři. Demetri mě nepouštěl, položil mi dlaně na břicho a bradou se opřel o mé rameno. Opřela jsem se o něj a ruce položila na jeho. Byl tak jiný, hodnější a něžnější, než prvně. Nevracela jsem se již k tomu, udělal to, co musel. V tuto chvíli jsem byla nejšťastnější v životě a nic mi to nemohlo pokazit. Edward byl zachráněný a já měla u sebe někoho. Mohla jsem svou radost sdílet a to bylo pro mě důležité. Dlouhou chvíli ani jeden z nás nepromluvil, nepotřebovali jsme to. Užívali jsme si blízkost toho druhého a nic nám nechybělo. Cítila jsem jeho tělo na sobě, jak drželo mou stabilitu. Kdyby tam nebyl, upadla bych.



Po nějaké době ode mě malinko odstoupil a pustil mě. Pochopila jsem, že musí už jít. Chytila jsem ho za ruku, která stále spočívala na mém břiše a otočila se k němu. Usmála jsem se na něj znova a jeho úsměv mi rozvířil motýlky v břiše. Nepouštěla jsem ho, dokud nebyl dostatečně daleko a mezera mezi námi nebyla tak dlouhá, jako obě naše paže. Dívala jsem se za ním, než nás mohutné dveře rozdělily. Povzdechla jsem si a pomalu odkráčela ke křeslu. Pořád jsem si připomínala jeho úsměv, a když jsem si sedla a přitáhla si nohy k sobě, neustále jsem cítila jeho ruce na mém břiše. Cítila jsem celou jeho přítomnost, jako kdyby byl u mě a nikam neodešel. Opřela jsem se bradou o kolena a nepřítomně se dívala před sebe. Myšlenky se mi stočily zpátky k Volturiovým a jejich řádu. Kdybych jen věděla, znala to pravidlo, nemuselo se to vůbec stát. Je docela dost možné, že bych nepotkala ani Edwarda, ani Demetriho. Tato skutečnost se mi nezamlouvala, byla jsem ráda, že jsem poznala oba. Zastavila jsem proud myšlenek jednoduchým pořekadlem – Co je dáno, stane se. Osud člověk nepřelstí.



Pořád jsem nevěděla, co mě čeká. Aro říkal, že vykonávají nemilý, ale přesto očistný proces, když někdo poruší pravidla. Zopakovala jsem si jeho slova a snažila se nepřihlížet k té nejhorší možné variantě. Edward sem přišel, aby ho zabili. Všechny dílečky mi zapadaly do obrovské skládačky a mně se můj osud objevoval před očima. Nechtěla jsem tomu věřit, přece nemohli zabít někoho pro nevědomost. Jak jsem to mohla vědět? Jane říkala, že to bylo moc jednoduché, že mě tu někdo nechal jim přímo pod nosem. Museli vědět, že nic nebudu vědět. Museli vědět, že mě instinkt požene ke krvi. Mohli zakročit! A přesto to neudělali… O jejich krutosti jsem dále nepochybovala. Zavřela jsem oči a poslouchala zvuky z chodby.

Slyšela jsem podpatky vyťukávající rychlou chůzi. Ozývalo se i vzrušené brebentění mnoha lidí, nebo upírů. Slyšela jsem Demetriho hlas z povzdálí.



„Nech mi jich pár.“ Jeho hlas zněl pobaveně a kráčel na druhou stranu než dav. Slyšela jsem bušit srdce. Bušilo mnoho srdcí, byli to lidé. Otevřela jsem oči hrůzou, co tady mohou dělat lidé. Proč by tu dobrovolně šli? Zaposlouchala jsem se pozorněji a přesně když se zavřel výtah, ozvalo se děsivé ječení všech těch lidí. Rvalo mi to uši. Přitáhla jsem si nohy blíž a zase si zarývala nehty do nohou jako v noci na střeše. Měla jsem strach. A nepochybovala jsem o tom, že Aro s ostatními pořádají hostinu. Na krev jsem vůbec nepomyslela, vcítila jsem se do lidí v kulaté místnosti. Museli být mnohem více vyděšení, než když jsem tam vkročila já. Vidět krvelačné příšery hodující na krvi jejich kamarádů nebo blízkých musel být strašný pohled. Zavřela jsem oči a otřepala jsem se. Sklopila hlavu a snažila se neposlouchat vyděšený křik. Nepochybně jsem se nacházela v domu hrůzy.



Když bolestné výkřiky po dlouhé době umlkly, můj tíživý pocit na srdci se vrátil. Vražda byl neodpustitelný čin, a i když jsem byla upírem, pořád jsem měla v sobě špetku lidskosti. Netekly mi slzy, nevěděla jsem, co se mnou je. Přála jsem to všechno ze sebe dostat pryč, ale nemohla jsem dát průchod emocím, něco mi neustále bránilo. Nevím, co to bylo. Možná strach, pud sebezáchovy. Věděla jsem, že musím zůstat opatrná, nemohla jsem si dovolit ztratit kontrolu. Podívala jsem se na dveře, chtěla jsem už konec. Ta bezmoc mě zabíjela. Chtěla jsem, ať si pro mě už přijdou. Věděla jsem, že do konce života budu tímto poznamenaná a nechtěla jsem s tím žít. Nechtěla jsem se bát každého stínu, každé upíří existence. Kéž bych se jako upír nikdy neprobudila.



Prostor v místnosti mi přišel najednou strašně malý. I přesto, že místnost byla rozlehlá, nedalo se v ní dýchat. Chtěla jsem mermomocí pryč odsud. Opřela jsem se zase hlavou o kolena a koukala na své nehybné břicho, vždy jsem si na něm ráda pozorovala, jak mi tluče srdce. Tep se dal pozorovat na mnoha místech těla a já si oblíbila tohle. Teď se ovšem břicho nepohnulo, stejně jako srdce, které jsem za posledních pár hodin, co jsem se probrala, necítila ani jednou. Bylo mrtvé.

Slyšela jsem, jak se klika u dveří pohnula, a hned jsem se tam podívala. Dveře se otevřely a já s hrůzou v očích pohlédla do těch Janiných.



„Pojď,“ roztáhla úsměv a mě začaly vibrovat články prstů na rukou i nohou. V tu samou chvíli, jako to začalo, to i přestalo. Okamžitě jsem vstala, nechtěla jsem zažívat další bolest a vyšla jsem za Jane z místnosti. Za mnou se objevilo její dvojče, ohlédla jsem se po něm přes rameno a hned se zase podívala před sebe. Nepříjemné bodavý pohled v zádech jsem cítila celou cestu, než jsme došli do kruhové místnosti. Vypadalo to tu docela jako předtím. Nikde žádná těla, stopy krve. Museli to uklidit. Ohlédla jsem se ke dveřím, když jsem zůstala stát opět uprostřed místnosti a spatřila Demetriho, společně s Felixem. Podívala jsem se zpět před sebe, nechtěla jsem Demetriho vidět. Jen bych v něm hledala oporu, která by se mi stejně nedostavila. Zhluboka jsem se nadechla a pohledem si našla opět Ara. Smířila jsem se s tím, že Demetriho místo je tady a mé jinde. Nebyli jsme si souzeni.



Aro seděl na své prostřední židli a opět se usmíval. Už mi byl jeho úsměv nepříjemný, vůbec mi nepřipadal milý jako ze začátku. Byl předem nacvičený, připravený a vypočítavý.

„Omlouvám se ti, měli jsme zde něco na vyřizování, a pak jsme si neodpustili malou svačinku. Víš, o čem mluvím,“ rozesmál se a já se jen hořce usmála. Jestli svačinka byla dav nic netušících lidí namačkaných v místnosti, tak jsem začala pochybovat o jeho divoké stránce lovce. Vstal a dva strážci mu přinesli plášť. Dva ze starších už ho měli, jako prvně, chyběl jen Aro. Přehodil ho přes sebe a upravil si vlasy. Plášť mu dokonale padnul, nebyl ani velký, ani velký. Byl přesně akorát. Pomalu začal scházet schody a u mě vzadu se někdo objevil. Sevřeli mě za lokty, každý z jedné strany a donutili mě si znovu kleknout. Nespouštěla jsem z Ara oči a pozorovala ho, jak se pomalu a tiše ke mně přibližoval. Jediný zvuk, vydávalo tření pláště o kalhoty. Byl to jemný šum, který kazil tuto dokonale tichou scénu. Chtěla jsem, ať si moje oči zapamatuje. Ať si pamatuje, komu vzal život. Té neznámé, co nepřežila ani den v novém životě. Té, která neměla o pravidlech ani potuchy.



Aro mi sevřel hlavu ve svých dlaních. Byly ledové, ale to já už nevnímala. Po hřbetu pravé ruky mě někdo palcem pohladil. Věděla jsem, že je to Demetri. Ničí jiný dotek ke mně by nebyl tak jemný a neuklidňoval by mě. Věřila jsem, že to nebude bolet, že to bude rychlé, a ani nic nepostřehnu. Naposledy jsem do plic nabrala doušek čerstvého vzduchu, naposledy mi zahořelo v hrdle z doznívajících směsí vůni lidské krve v místnosti a naposledy jsem se podívala Arovi do tváře. Sevřela jsem Demetriho ruku pevně a zavřela oči.



***



„A tak se neznámá přeměnila na popel a prach se svou jedinou spřízněnou duší po boku. Probudila se na špatném místě s žízní v krku a doplatila na svou nevědomost. Neznalost neomlouvá. Také za ni řádně zaplatila, ale stihla poznat, co je to cit, bolest, zklamání a také radost. Během pár hodin jejího ubohého nelidského života se dokázala s osudem vypořádat rychle. Přijala následky se vztyčenou hlavou a odevzdala se hrdě a důstojně do studených, krutých a neváhajících rukou vládnoucího rodu. Měla vůbec možnost žít? Od začátku byl její osud zpečetěn.“

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Neznámá ve Volteře: