Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nezavolal jsi - 2/2

28.06.2011 (17:45) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1837×

Možná tě miluju 2/2

Pár let od našeho setkání už uběhlo a já si začala říkat, jestli to už prostě nevzdal. Párkrát jsem ho chtěla vyhledat před webkameru, ale pokaždé jsem to vzdala. Každé 4 roky jsem se stěhovala z místa na místo a říkala si, co tak asi dělá. Přemýšlela jsem dokonce, jestli na mě někdy myslí. Jak se říká tomu pocitu, kdy vám na nějakém člověku záleží víc než na jakémkoliv jiném člověku? Ano, láska… já blbá to zjistila teprve až teď. Rychle jsem vyhledala jeho tvář webkamerou a usmála jsem se na něho.

„Než něco řekneš… a začneš mě vyhledávat… možná tě miluju, ale kdybych byla ve tvé přítomnosti, tak bych se nejspíš neudržela a… a já bych… chtěla bych alespoň pár dnů předstírat, že se známe krátkou dobu a tak navrhuju, že bychom se poznali přes webkameru… nevadilo by ti to?“ zeptala jsem se a on se usmál.

„Dobře, to je dobré řešení… co bys o mně chtěla vědět?“ zeptal se a mně se hlavou honilo miliony otázek. Tak jsem začala tou nejzákladnější otázkou.

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se.

„Je mi 17,“ řekl skromně.

„Já myslela tvůj upíří věk,“ zasmála jsem se a on se krásně zašklebil.

„Ten úsměv je překrásný,“ pověděl a já, kdybych se mohla červenat, tak se červenám.

„Díky,“ řekla jsem a usmála se znova.

„Dnešní holky se vůbec nesmějí,“ řekl trošku zklamaně.

„To proto, že nemají pro koho se smát… já už se ale teď pro koho smát mám,“ odvětila jsem.

„To máš pravdu.“ Otočil se dozadu a hledal něco po místnosti.

„Něco se děje?“ zeptala jsem se ho a on se otočil zpátky ke mně.

„Ne, nic se neděje.“ V jeho hlase byla trochu nervozita a strach.

„Něco se děje, tak mi to řekni!“ řekla jsem trochu přísnějším hlasem. Chvíli přemýšlel a potom se zašklebil.

„Už pár dní jsem nebyl na lovu a začalo mě pálit v krku a…“

„Tak jdi! Jdi… nikam ti neupláchnu, budu tu celou dobu… slibuji,“ slíbila jsem mu a on po několik minutách vyletěl ze dveří. Webkamera byla celou dobu zapnutá, takže jsem si zatím prohlédla jeho pokoj. Byl hodně prostorný. Potom jsem poručila jeho webkameře, aby se otočila doprava a potom i doleva. Všude měl samé knihy… na zemi, na stole, prostě všude. Všude měl spousty papírů a propisek.

Nevím, co celé ty roky beze mě dělal, ale nejspíš se nenudil. Po několika hodinách se vrátil trošku zašpiněný krví, a tak se převlékl. Převlékl si košili i kalhoty. Stačila jsem si ho prohlédnout natolik, abych věděla, že mám takové štěstí, že se do mě vůbec zamiloval. Trošku jsem měla pocit, že se tak dlouho převlékal jen kvůli tomu, abych se mohla podívat. Po chvilce se na mě podíval a usmál se.

„Tys to udělal schválně,“ nařkla jsem ho.

„A co prosím tě?“ zasmál se a sedl si zpátky na otáčecí židli.

„Že ses převlékal před kamerou tak dlouho, jako bys chtěl, abych se dívala,“ řekla jsem vesele.

„A co kdybych řekl, že máš pravdu?“ zeptal se.

„Pak bych byla radši, než že bys mi lhal… nesnáším lhaní,“ podotkla jsem.

„Já taky ne.“ Chvilku jsme na sebe jen tak koukali přes webkameru a potom jsem to prostě skončila. Řekla jsem mu, že musím na lov a že se vrátím tak za tři dny. Řekl, že na mě počká, a potom si začal číst knihu. Lov byl celkem uklidňující. Chytla jsem si pár pum a medvědů a po asi po čtyřech dnech jsem se vrátila zpátky do bytu. Myslela jsem na to, že bych to mohla nazývat domovem, ale potom jsem si říkala, že by to byla blbost, když se za pár měsíců zase budu stěhovat. Když jsem se vrátila bytu, tak jsem si hned zapnula skype a hned jsem se s ním začala bavit.

Takhle to šlo asi tři roky a pořád ještě neměl potřebu mě vidět naživo. Je pravda, že ani já ne. Jednoho dne jsem se rozhodla, že půjdu na lov, a při lovu jsem si uvědomila, že mi něco chybí… spíš někdo. Proto jsem nechala lovu a vydala se do svého bytu. Přišla jsem do bytu a otevřela notebook, připojila webkameru a postavila ji na stůl. Když jsem se připojila na skype, usmál se a zamával mi.

„Čekal jsem,“ vychvaloval se.

„Já vím, že jsi čekal, a taky ti tvé čekání proplatím nějakou službičkou, takže to máš u mě,“ řekla jsem.

„Když to mám u tebe, tak bych si přál skutečný rande,“ řekl a já jen přikývla.

„Cítím to úplně stejně,“ pošeptala jsem a pokračovala. „ Kde jsi?“ zeptala jsem se.

„Hned pod tebou,“ pověděl mi a já nechápala, co tím myslí.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho a on se jen usmál.

„Celé ty tři roky jsem pod tvým bytem… chtěla jsi, abychom se líp poznali, a tak jsem nic neříkal, ale zjistil jsem to asi až druhým rokem, když jsem viděl, jak běžíš na lov, a tak jsem se kouknul, kde bydlíš a...“

„To bylo v ten den, kdy jsem ti řekla, že mám v bytě pach cizího upíra, to jsi byl ty?“ zeptala jsem se a on jen přikývl.

„Páni,“ vydechla jsem a usmála se.

„Můžu jít k tobě nahoru?“ zeptal se a já jen němě přikývla. Ve vteřině se zvedl ze židle a během další vteřiny už stál před mými dveřmi a zvonil na zvonek. Rychle jsem otevřela a znovu se na něho usmála.

„Jsi tady,“ řekla jsem nadšeně. Usmál se a přitáhl si mě k sobě.

„Jsem a už tě nepustím,“ řekl odhodlaně. Usmála jsem se a naklonila se k našemu prvnímu polibku, on se ale odklonil a já jsem byla hodně překvapena. Tohle chtěl už od té doby, co mě proměnil a teď nic?

„Neboj se, chci tě políbit, ale jen chci vědět, že víš, do čeho jdeš… jestli mě teď políbíš, tak už se mě nezbavíš… už tě nikdy v životě nepustím, budeš prosit, ale já tě nepustím… jsi s tím srozuměná?“ zeptal se mě a já se usmála. Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

„Musíš vědět, že chci to samé,“ řekla jsem po polibku a on si mě vzal do náruče a položil mě na zem tak, abych byla tváří k němu. Byl nade mnou a líbal mě tak dlouho, dokud jsme nepotřebovali oba dva na lov. Byl to nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Samozřejmě, že nejkrásnější byla naše svatba a naše svatební noc, ale i tak vzpomínám na ten okamžik, kdy mě poprvé políbil. Každý náš polibek je jako bychom se znova zamilovali… je jako by to byl náš první i náš poslední. Užíváme si života, jak to jen jde. Po několika letech jsme se přidali k rodině, která už byla Edwardovou součástí, ale jen kvůli mně ji opustil. Ospravedlnila jsem se jim, ale nic mi nevyčítali. Byli šťastní za mě i za Edwarda. Jmenovali se Cullenovi… no a zbytek si domyslíte, že?

Možná tě miluju 1/2

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nezavolal jsi - 2/2: