Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nežádoucí

30.03.2010 (16:15) • BeckyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3901×

Nežádoucí

Dnes opět uvidím Edwarda. Co si o sobě vůbec myslí? Že si může dělat co chce? Jak mě jen mohl opustit? Pořád jen ty samé otázky. A odpovědi? Ty nedostanu.

Edward mě tu nechal samotnou. Ještě den předtím mi svým medovým hlasem špital vyznání lásky do ouška. A dnes? Mám se s ním setkat po tolika měsících, jako kdyby se nic nestalo. Jenže stalo. Myslel si, že na něj jednoduše zapomenu. Jenže se zmýlil. Ví to. To je asi důvod, proč pro mě poslal Alici, jeho krásnou a křehkou sestřičku, aby mě dostala k nim na večeři ať se mi tam chce nebo nechce.

A co budeme na té "večeři" dělat? Jíst?! No to asi těžko... Proč mě najednou chce vidět? Proč mě najednou lituje? Připadám si jako nějaká maličká holčička. Pravděpodobně tak připadám i jemu... Ale tak to nenechám. Ukážu mu, že jsem dospělá, ne malé dítě brečící, když mu někdo ukradne lopatku nebo když si na pískovišti odře kolínko. Uvidí, že se zmílil. Že se zmílil ve všem. Donutím ho litovat, že mě kdy opustil. Ale to bude potřeba mít vyzývavé oblečení. Musím být dokonalá, všechno musí být dokonalé...

Zastihla jsem se, jak se ďábelsky usmívám nad svým plánem. Ten plán je ale opravdu ďábelský. Rozhodla jsem se trochu pozměnit můj šatník. Na nákupní seznam jsem nezapomněla přidat ani minisukni a podvazky. Kozačky a tílko mám již připravené. Ano, opravdu nepočítám s ledajakou večeří u velkého stolu. A i kdyby to měl v plánu on, tak ho brzy změní. Nemám už moc času. Vydala jsem se tedy na cestu do Seattlu, abych si vybrala to nejvyzývavější ale zároveň i trochu slušné oblečení. Takže to vypadá na dlouho.

Po dvou hodinách sem si vybrala upnutou džínovou minisukni do půli stehen. Místo podvazků jsem si vybrala tmavé silonky s černými pruhy. I ty by měly splnit svůj účel. Když jsem jela domů, zbývali mi ještě dvě hodiny. Rozhodla jsem se hodinu relaxovat v posteli a pak si napustit teplou vodu do vany, zbytek času se budu zkrášlovat abych vypadala neodolatelně.

Jelikož mě nákupy opravdu unavily, šla jsem si nejprve lehnout. Asi jsem usnula, jelikož když jsem se koukla na hodinky na mobilu, bylo čtvrt na osm. Takže mi zbývalo jen tři čtvrtě hodiny?! Tím jsem se automaticky zřekla koupele a vyměnila jí za teplou sprchu. Po sprše mi zbylo už jen půl hodiny.

Vběhla jsem do pokoje a sedla si na židli před zrcadlem. Vytáhla jsem zásuvku se "šminkami". Moc jich nebylo, ale spokojím se s tužkou na oči, řasenkou a rtěnkou. Řasy jsem si natočila řasenkou, oči zvýraznila černou tužkou, rty přejela rtěnkou tak, aby vypadaly trochu k světu. Navlíkla jsem se do oblečení a shlédla jsem se v rychlosti v zrcadle.

Musím uznat, žen jsem vypadala dobře, ba přímo skvěle a neodolatelně. Z mé sebechvály mě vytáhl zvuk auta parkujíc před naším domem. Vyběhla jsem na chodbu abych se ujistila, zda je to opravdu on. Při pohledu z okna jsem se zarazila, ač byl jeho příjezd již očekáván. Před domem stálo jak jinak nežli stříbrné Volvo.

Po chvíli jsem seběhla po schodech dolu, obula si kozačky, vzala na sebe jednu z mých nejlepších bund a vyběhla před dům. Musím se přiznat, že mi dalo práci v sobě dusit nadšení, že ho opět vidím. Edward mi otevřel dveře na straně spolujezdce a já cítila jeho zrak, jak si mě měří pohledem.

Neobtěžovala jsem se jeho pohled opětovat. Vím jen, že na sobě měl krásné, černé boty jako kdyby šel někam na ples. Nasedla jsem si do auta a koukala na silnici před sebou. Edward k mému štěstí obešel auto zezadu, čímž mi ušetřil jeden pohled na něj. Nasedl do auta a pomalu mě odvážel k nim domů. Nastalo hrobové ticho. Jsem ráda, že jsem na to byla zvyklá, jelikož bych si s ním asi musela neustále povídat. Edward byl ten, kdo tohle mlčení přerušil.

„Vypadáš ... jinak," řekl, ba ze sebe přímo vykoktal. Měl stále tak sametový hlas jak jsem si pamatovala, ba dokonce i krásnější. Neubránila jsem se pohledu na něj. Vypadal úžasně jako vždy, ale dneska si na sobě dal pravděpodobně více záležet. Došlo mi, že spíše budu chtít já jeho nežli on mě.

„I ty vypadáš ... zvláštně," zachovala jsem klidný až unuděný tón.

Neodpověděl, jen se začal upřeně dívat na ubíhající silnici před sebou. Asi po jedné minutě mi pohlédl do očí. Jeho pohled mi působil bolest. Oči měl karmínově červené.

Kromě bolesti mnou projel také strach. Strach o něj i o mě. Bála jsem se o něj, protože vím, jak si na svém „vegetariánství“ zakládal, a strach o mě jakož to další možnou oběť. Chtěla jsem začít řvát a prosit o smilovaní, ale nešlo to. Doufala jsem, že si alespoň Edward všimne mého vyděšeného výrazu. Zřejmě si také toho všiml.

„To bude dobré, Bello,“ řekl uklidňujícím hlasem. Nechápala jsem to. Jak myslel to, že bude vše dobré?

„Ale já mám strach,“ vykoktala jsem.

„Bojím se o tebe!“ řekla jsem i to, co jsem nechtěla.

Mlčel a odbočil na dálnici. Netušila jsem, kam jedeme, vím však jistě, že tudy se k němu domů nejede.

„Edwarde, kam mě to vezeš?!“ začínala jsem propadat panice.

„Uvidíš.“

„Chci zpátky! Odvez mě domů!“ hysterie ve mně se drala na povrch.

Edward se jen usmál a řekl si něco pro sebe. Odbočil na nějakou úzkou silnici lemovanou stromy. Nepoznávala jsem to tam. Všude byla tma, nikde žádné osvětlení. Zastavil se až u nějakého hrádku, jehož siluetu znázorňoval měsíční svit. Začala jsem si v rychlosti rozepínat pás, abych se mohla aspoň trochu bránit. Než jsem stačila vylézt, Edward už mě držel za paži a táhl mě ke dveřím.

„Pust mě!“ řvala jsem a snažila se vykroutit. Edward dělal, že mě neslyší a táhl mě dál.

Dotáhl mě dovnitř a zavřel za námi dveře. Stále nebylo nic vidět. Alespoň ne pro mě, jelikož mě Edward táhl tou spletí temných chodeb dál. Po chvíli jsme dorazili do obrovské místnosti. V jejím čele stáli tři nádherné, vyřezávané trůny. Světlo v místnosti mi dovolovalo poznat ve skupince "lidí" křehkou dívenku s krátkými černými vlasy trčících do všech stran.

Ano, poznala jsem Alici. Byla jsem si jistá, že ona je má poslední šance na záchranu. Vymanila jsem svou paži z Edwardova pevného stisku a rozběhla jsem se k ní.

To co jsem spatřila mi však vyrazilo dech. Její oči byly tak, jako Edwardovi karmínově červené. Alice se otočila k trůnům a já jsem její pohled následovala. Spatřila jsem tři muže s rovnými vlasy po ramena. Všichni měly oči jako Edward, Alice a všichni ostatní. Došlo mi, kde teď jsem. Všude kolem mě jsou upíři a ti tři jsou bezpochyby Volturiovi. Všichni byli tak krásní, všichni byli jako má dávná láska. Uvědomila jsme si nebezpečí této situace.

Se zděšením jsme se otočila na Edwarda. V jeho obličeji jsem poznala náznak strachu.
Proč tohle udělal? Proč mě nechá zabít? Proč je jedním z nich?

Zaslechla jsem přibližující se kroky. Otočila jsem se a zahlédla jen metr vzdáleného Ara. Spokojeně se usmíval.

„Ach, Isabella Swanová,“ pohlédl na mě a měřil si mě pohledem. „Tolik jsem toho o tobě slyšel.“

Zlobně jsem se podívala na Edwarda. On nejen, že mě "předhodí lvům", on jim o mě i vypráví!

Edward pokrčil rameny a sklopil zrak. Cítila jsem, jak mě Arova ledová ruka chytla za mou. Otočila jsem se, rukou ucukla a odstoupila pár kroků vzad.

„Drahoušku, nebojte se mě,“ řekl Aro hlasem, jakým mluví lovci na oběť. Stále jsem odstupovala.

„Nechte mě být!“ Hysterie se opět zvyšovala a byla naprosto zřetelně slyšet.

„Nechci Vám ublížit, jen mě fascinuje Váš... talent.“

To, že ho fascinuje můj talent, přeci neznamená, že mi neublíží! Jak jen se to mohlo všechno tak zvrtnout? Chtěla jsem jen Edwarda donutit, aby litoval, že mě opustil… a teď stojím tváří v tvář téměř nevyhnutelné smrti. Chtělo se mi začít řvát. Mezitím se začal Aro přibližovat k mému krku. Věděla jsem, co bude následovat. Nemohla jsem se bránit. Zmučeně jsem pohlédla na Edwarda.

Překvapila mě jeho reakce. Rozběhl se k nám. Nebyl však jediný, kdo opustil své místo. Proti němu vyběhli dva upíři a chytili ho za paže. Edward se začal bolestí klátit k zemi a muži ho pustili.

Au! Cítila jsem, jak se mi Arovy zuby zakously do mého krku. I já jsem se teď začala klátit k zemi. Cítila jsem, jak se mi od krku do těla vpouští jed, který působil jako oheň, Podívala jsem se naposled na Edwarda. Ležel už jen bezmocně na zemi a s bolestí v očích pozoroval mou již nezabranitelnou přeměnu v jednoho z nich.

Autor: BeckyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nežádoucí: