Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Never say never

09.02.2011 (18:00) • wolfgirl • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3354×

(Vdaná v jednadvaceti letech. Po třech lech šťastného manželství můj manžel zmizel.)

Se smrtí jsem se setkala už jako malá. Rodiče zabil nějaký zloděj. Bylo mi pět. Vyrůstala jsem sama. Mohla bych říct, že s bratrem, ale ten byl stále pryč. Nikdy neřekl, kam jde, nebo kdy se vrátí. V patnácti mi vmetl do tváře, že jsem neschopný rozmazlený fracek. Utekla jsem. Musela jsem však se sebou něco dělat. Začala jsem chodit na bojová umění a v osmnácti i na střelnici. Chtěla jsem pomstít rodiče. V devatenácti mi přišlo oznámení o bratrově smrti. Musela jsem je pomstít všechny. Ještě ten den jsem našla jednoho z mafiánských vůdců a poprosila jsem jej o práci. Byla jsem přijata. Mé zaměstnání je zabíjení lidí. Jsem nájemný vrah. Už je to šest let. I my máme pravidla. Nikdy se nezamilovat, nikdy nemít slitování, nikdy neodbočit od plánu, i kdyby šlo o prezidenta, nikdy za sebou nenechávat stopy, nikdy… no, však chápete.


Jednou si mě zavolal můj šéf. Věděla jsem, že půjde o práci. Za těch šest let, co u něj pracuju, jsem se leccos naučila. Stal se ze mě nejlepší a nejobávanější nájemný vrah v celé zemi. Šel po mně i interpol. Vešla jsem do kruhové místnosti ve věži a posadila se k ebenovému stolu.

„Bell, zlato, mám pro tebe menší prácičku. Posaď se, prosím.“

„Co je to za práci?“

„Potřebuju, abys oddělala jednoho doktora a zlikvidovala celou jeho rodinu. Jmenují se Cullenovi. Jak to uděláš, záleží jen na tvé fantazii. Jen si řekni, co potřebuješ. Teď se ptej.“

„Kolik má ta rodina členů?“

„Sedm a všichni jsou dospělí.“

„Kolik lidí se je pokoušelo zabít?“

„To už snad není důležité, ne?“

„Naopak, je to životně důležité!“

„Devět, všichni jsou nezvěstní.“

„No, vzhledem k tomu, kolik lidí se je pokoušelo dostat a že jsou na beton mrtví, je tu velké riziko mého úmrtí, proto to zřejmě nebude dvakrát nejlehčí, to budou dva a půl plus vše, co budu potřebovat.“

„Ty ses úplně zbláznila!“ vykřikl a vyskočil ze židle. Dva muži z ochranky, kteří stáli každý u jedné strany židle, nadskočili.

„Ne, ale je pravda, že jsem mohla říct tři.“

„Jeden.“

„Dva a půl.“

„Jeden a půl.“

„Slyšela jsem dva a půl?“

„Leda od sebe. Jeden a tři čtvrtě.“

„Nashle, mějte se blaze a na ten kšeft si najděte někoho jiného,“ řekla jsem, když jsem se chystala k odchodu.

„Počkej, tak dva.“ Posadila jsem se.

„Beru to. S daní z přidané hodnoty je to kolik? Dva a půl.“

„Miluju, když si jdeš za svým.“

„Chci kyanid draselný, arsen, sedmadvacítku s tlumičem a pět plných zásobníků, dále pas, čtvrt milionu v hotovosti, letenku a dům nebo byt, ve kterém budu moct bydlet.“

„Myslel jsem si to,“ řekl a pokynul jednomu z bodyguardů. Ten zvedl ze země dva černé kufříky a šel s nimi ke mně. Položil je na stůl přede mě a vrátil se ke svému pánovi.

Otevřela jsem první kufřík. Byly v něm peníze a v malé kapse letenka do města Forks, doklady o zakoupení malého domku i s fotkou a pas. Pas jsem položila na stůl. Pak jsem otevřela ten druhý. Byla v něm zbraň, tlumič, čtyři zásobníky, dvanáct vrhacích nožů v pouzdrech po třech a jeden samostatný nůž s elastickým páskem na nohu. Pak tam byly dvě lahvičky. Na jedné byl nápis Arsenicum a na druhé KCN. Zavřela jsem kufřík a oba položila na zem. Otevřela jsem pas, abych se dověděla, jak se budu příštích pár týdnů jmenovat. Byla tam má fotka a vedle ní bylo napsáno, že je mi osmnáct a jmenuju se Blair Melanie Moorová. Začala jsem se smát. To jméno mě pobavilo.

„Spokojená?“

„Ne. Chtěla jsem pět a ne čtyři zásobníky. A co je to, proboha, za jméno?“

„Markusi, prosím, mohl bys?“ zeptal se. Jeden z jeho bodyguardů vytáhl z kapsy od bundy zásobník a podal ho svému pánovi. Ten mi ho hodil. Zásobník letěl vysoko, tak vysoko, že jsem neměla šanci ho ze židle chytit. Vzala jsem z kufříku pistoli, vyskočila jsem na stůl, jednou rukou zásobník chytila, udělala salto vzad, při němž jsem dala do pistole zásobník, a tiše přistála na zemi zády k zaměstnavateli (víc by se sem asi hodilo, abych mu říkala jménem, ale to je děsivě složité a dlouhé). Rychle jsem se otočila a namířila na něj pistoli. Jeho bodyguardi měli pusy dokořán a trvalo jim minutu a půl než na mě namířili ty své. Můj zaměstnavatel měl v obličeji lehce čitelný děs. To už jsem to v sobě ale neudržela, sklopila zbraň a vybuchla smíchy.

„Díky, Markusi. To jméno nechte už tak. Vlastně se mi začíná líbit,“ řekla jsem a dala pistoli do kufříku. Oba jsem je popadla a vyběhla z místnosti. Výtahem jsem sjela do garáží, kde na mě čekalo moje autíčko. Bylo to černé porsche. Dostala jsem ho od šéfa na třiadvacáté narozeniny.


O týden později


Když jsem před týdnem přijela, čekala na mě v domě obálka. Byly v ní spisy všech Cullenových. Celý týden jsem nešla do školy, protože jsem stěhovala a uklízela.

Teď jsem šla po jedné školní chodbě a s plánkem v ruce jsem hledala učebnu, ve které měla být má první hodina. Dala mi ho jedna stará bába na sekretariátu. Taky mi prozradila, že každou z mých hodin mám s některým z Cullenů. To jsem se jí ani neptala.

Hodina biologie dopadla katastrofálně. Jeden z Cullenů, ten Edward, na mě furt frustrovaně civěl a zakrýval si nos, jako kdybych smrděla. Nezdvořák.


O týden později


Skoro celý týden nebyli ve škole, a když už konečně přišli, přihnal se ke mně Edward jak velká voda a zval mě na večeři k nim domů. Prý doma kecnul totální blbost a to, že jsem jeho holka a jeho rodiče mě teď chtějí poznat. Což se mi dost hodilo. Měl pro mě přijet autem. Doma jsem se převlékla. Vzala jsem si černé tričko s potiskem růžových květů, tmavé džíny s vysokým pasem, černo-fialové baleríny a černou koženou bundu. Dozadu vpravo za opasek jsem si zastrčila nabitou pistoli i s tlumičem a na pravý bok si k opasku připevnila jedno pouzdro s vrhacími noži. Do kabelky jsem hodila mobil, peněženku s padesáti dolary a lahvičky s arsenem a kyanidem. Edward byl před domem přesně v sedm. Vyšla jsem na zahradu ve chvíli, kdy vystupoval z auta.

„Děláš si ze mě srandu? V tomhle mám jako jet?“ ukázala jsem posměšně na jeho Volvo. „Jak mám sakra udělat na tvoje rodiče dobrý dojem, když přijedu v tomhle?“

„Taky tě zdravím. Prosím tě, ty ses do té role nějak vžila.“

„Mně by nevadilo být tvoje holka doopravdy,“ špitla jsem a sklopila oči. Nevím, kdy ke mně přišel blíž, ale najednou tu stál.

„Tak to dokaž, Mel.“ Podívala jsem se mu do očí, chvilku zkoumala a hladila jeho tvář a pak jsem ho políbila. Musím ale uznat, že líbal dobře. Když jsme se od sebe odlepili, ještě chvilku jsme jen tak stáli a on mě hladil po obličeji.

„Musíme už jet. Určitě na nás netrpělivě čekají,“ prolomil ticho šepotem Edward. Nakonec jsme jeli Volvem.

Když jsme přišli, Edward mě všem představil a všichni se představili mně. Pak jsme usedli ke stolu. Najednou se Edward zvedl a řekl, ať s ním jdou všichni Cullenovi do vedlejší místnosti. Zvedli se, odešli a nechali mě tam samotnou. Rychle jsem využila situace a vyndala z kabelky arsen a kyanid. Do každého, kromě mého, talíře jsem trošku nasypala. Rychle jsem se posadila zpět a dál jedla. Spočítala jsem si, že kolem desáté je to porazí. Vrátili se ke stolu a tiše jedli. Neuniklo mi, že sousta polykají, jako by se nutili.

„Blair, musíme ti něco říct,“ začala Esme.

„Raději Mel,“ usmála jsem se na ni.

„Mel, jsi výjimečná a nejen ty, ale i Edward Jasper a Alice,“ teď začal Carlisle.

„Já vím. Miluji Edwarda a on mě. To je to, co mě dělá výjimečnou. Jen nechápu, jak do toho zapadá Alice a Jasper.“

„To taky, ale ještě jinak, všichni máte dary,“ řekla teď už trochu netrpělivá Rosalie.

„Teď mě děsíte, o co tu vlastně jde?“

„Já vidím budoucnost,“ začala s přiznáváním se Alice. Pokračoval Jasper: „Já umím ovládnout pocity.“ Po tomhle přiznání jsem se otočila na Edwarda.

„Umím číst myšlenky,“ řekl s chápavým výrazem ve tváři. Tato schopnost mě vyděsila nejvíce, „ale jen tobě je číst nedokážu. Stejně jako Alice nevidí tvou budoucnost a Jasper nemůže ovládat a cítit tvé city. Tvá schopnost je psychický štít.“ To mě dostalo. Neodhalili mě. Mohla jsem si oddechnout.

„Páni. Teda to jsem nečekala. Jen ještě jedna věc. Proč jste nebyli ve škole, zrovna když bylo tak krásné počasí?“

„No, víš, my… byli jsme stanovat v horách.“ Pak mi Edward ukázal celý dům a po dalších pár rozhovorech s ostatními členy rodiny Cullenových mě odvezl domů. Jen jedna věc mi nešla do hlavy - jak to, že nebyli unavení?


O tři dny později


Nemůžu tomu uvěřit! Nic jim to nedělalo. Třikrát to měli v jídle a nic se nestalo. Ještě ke všemu mi došel jak arsen, tak kyanid. A jakmile vylezlo sluníčko, Cullenovi se vytratili jak pára nad hrncem, i když to bylo uprostřed hodiny. Jednou mi došla trpělivost.

„Tak to už snad stačí, Cullene, nemyslíš?“ Tak jsem Edwardovi říkala, když mě vážně naštval.

„Co? O čem mluvíš?“

„Ty, tvá rodina, slunce?“

„Vždyť jsem ti to už říkal.“

„Lhal jsi a mě to už přestává bavit. Tak to už konečně vysyp.“

„Tak jo. Pojď se mnou,“ řekl a vykročil k lesíku. Pak jsme šli do kopce, až jsme došli na takovou malou mýtinku. Mezi korunami stromů, které se kymácely ve větru, probleskovalo slunce. Edward vyšel na mýtinu, na místo, kde slunce zářilo na největší ploše. Na to, jak se slunce odrazilo od jeho kůže, nikdy nezapomenu. Byl jako… jako… jako diamant.

„Ty… ty se blyštíš?!“

„Já vím, je ti to odporné a bojíš se mě.“

„Ne, ne. Já jen…, co… co jsi zač, Edwarde?“

„Nemůžu…, nemůžu ti to říct, promiň, Mel. Já… jen ti nechci ublížit.“ Pomalu jsem k němu vykročila a došla až k němu. Pohladila jsem ho po tváři.

„To je v pořádku, Edwarde, já to chápu. Taky nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Slibuji.“ Edward se hrozivě rozesmál. V té chvíli jsem se ho i trošku bála.

„Mel, jediný, kdo mi může ublížit, jsi ty.“ Chudáček ani nevěděl, jak moc pravdivá jsou ta slova.


O pět dní později


Tak a dost. Nezabral ani jed na krysy! Tohle není normální. Ten den jsem se rozhodla. Dneska se jim ukážu v pravém světle. Ne jako Blair Melanie Moorová, ale jako Bellatrix Dantová. Ovšem jim to nevmetu do tváře. Nejsem blbá. Zůstanu hezky v utajení. Jen co jsem přijela ze školy, prostudovala jsem si mapku jejich domu a vryla si ji do paměti. Pak jsem vlítla na domácí úkoly. Musela jsem být vzorná studentka, abych mohla zůstat ve Forks a splnit svou misi za dva a půl melounu. Úkoly jsem měla hotovy do sedmi. Ještě jsem zavolala do půjčovny a objednala na jedenáctou motorku. Vlezla jsem si do sprchy, pořádně se vydrbala, oblékla si pyžamo, nachystala budíka na jedenáctou a zalehla. Usnula jsem hned.

Ze snění mě vytrhlo řinčení budíku. Oblékla jsem si černou elastickou kombinézu, nasadila černé gumové rukavice, přes hlavu jsem si přetáhla kuklu a na nohy natáhla černé vysoké boty s tenkou podrážkou. Do malého batůžku jsem dala brýle pro noční vidění a pistoli s tlumičem, za pas k boku jsem si připnula suchým zipem jeden zásobník, ke druhému boku pouzdro s vrhacími noži a na nohu jsem si natáhla elastický pásek s nožem. Pak jsem vyšla před dům, nasadil si přilbu, posadila se pohodlně na motorku a rozjela se směr Cullenovic dům.

Asi za sedm minut jsem byla před jejich domem. Všude byla tma. Tiše jsem vyběhla po schodech a zkusila dveře. Zamčeno. Sakra, nevzala jsem si nic na odemykání dveří. Prohrábla jsem batůžek a našla sponku. Nasadila jsem si brýle pro noční vidění, odemkla dveře a vešla do domu. Rozhodla jsem se, že nejdřív na řadu přijdou ti, co spí v přízemí a pak ti, kteří jsou v patře.

V přízemí mají ložnici jen Carlisle a Esme. V takovém malém pokoji před jejich ložnicí jsem vytáhla pistoli s tlumičem a složila ji. Potichoučku jsem otevřela dveře do ložnice. Na letišti ležely dvě postavy. Obě vyrovnaně oddechovaly. Nejdříve jsem vystřelila na postavu vlevo a pak na tu vpravo. Dech utichl tak rychle, jak vyšly rány ze zbraně. Z pokoje jsem běžela i do ostatních pokojů. Všude to bylo stejné. Jen do Rose, která mě nenáviděla, jsem našila o trošku olova více. Dobře, střelila jsem ji sedmkrát. Edwarda jsem si nechala na konec. Ležel ve své posteli a tiše a klidně oddechoval. Sedla jsem si k němu na postel a pohladila jsem jej po tváři.

„Melanie tě miluje. Odpusť nám,“ zašeptala jsem. Mluvila jsem jako cizí člověk pro případ, že by se něco zvrtlo. Vstala jsem, poodešla o tři kroky, namířila na srdce, odvrátila hlavu a stiskla kohoutek. Z pistole vyšel tlumený, ale přesto hlasitý výstřel.

Ještě se zbraní v ruce jsem seběhla schodiště a zastavila se v obývacím pokoji. Z jedné skříňky jsem sebrala fotku celé rodiny v rámečku a strčila ji do batůžku. Už jsem byla na cestě z pokoje, když se světla v místnosti rozsvítila. Rychle jsem shodila brýle. To, co jsem viděla, mě vyděsilo k smrti.

„Pane Bože,“ špitla jsem. Naproti mně stál Carlisle, Esme, Jasper a Alice. Když jsem se otočila, viděla jsem Edwarda, Emmetta a Rosalii, která se tvářila dost naštvaně. První, co mě napadlo, bylo namířit a vystřelit. Taky jsem to udělala. Schytala to Rosalie.

„Vidíte to? Ať je to kdokoli, je to idiot. Střelila mě osmkrát!“ hysterčila a mně došlo, že mám prázdný zásobník. Vytáhla jsem jeden vrhací nůž a hodila jej po Emmettovi. Chytil jej a začal se smát. Vyndala jsem další dva, otočila se a hodil je Jasperovi a Carlisleovi. Oba je chytili stejně jako Emmett. Při zpáteční otočce jsem nechala na zem spadnout prázdný zásobník a nabila jsem pistoli novým. Pak jsem se pomalu otáčela a každému jsem dala ránu do srdce. Kulky se od nich odrazily a dopadly úplně zdeformované na zem.

„Do háje! Co jste zač?!“ vypadlo ze mě.

„Desátá, jestli počítám dobře,“ uchechtl se Emmett.

„Jo. Jsem na to hrdá. Desátá a zároveň první,“ vyštěkla jsem a udělala pár kroků k němu.

„Myslíš si snad, že nás dokážeš zabít? Blázne!“ křikla Rosalie.

„Nemyslím si to. Já to vím. A začnu u tebe,“ zvedla jsem zbraň a vystřílela do ní sedm kulek. Jenže všechny se od její kůže odrazily, aniž by jí ublížily. Couvla jsem. Rosalie se rozesmála.

„Proboha, co jste zač?“ ptala jsem se znovu.

„Vážně to chceš vědět? Poslední, komu jsme to řekli, zemřel,“ řekl posměšně Emmett.

„Kdo… kdo byl ten poslední?“

„Jmenoval se Damian Dante.“ Zhluboka jsem se nadechla.

„Kdo z vás ho zabil?“ zeptala jsem se pevným hlasem.

„Já,“ přihlásil se k vraždě Jasper. Otočila jsem se a vytáhla nůž, který jsem stále měla připásaný na lýtku.

„Ty… vrahu!“ rozkřikla a rozběhla jsem se k němu se slzami v očích. Chyběly dva krůčky a zabila bych ho, ale někdo mi zezadu vyrazil nůž a chytil mi obě ruce za zády, a když jsem sebou házela, přitiskl mi ruce k bokům a (jakoby) mě objal. Ten stisk byl moc pevný a já jsem si uvědomila, že proti němu nic nezmůžu. Přestala jsem sebou házet a i s tím, kdo mě držel, jsem se svezla k zemi, kde jsem se rozplakala. Někdo mi stáhnul masku, ale to mi nevadilo.

„To ty?“ Edwardovi se zlomil hlas. Já jsem se na zemi schoulila do klubíčka a dále plakala. Navíc viděl, nebyl přece slepý. Po hodině kdy jsem ležela uprostřed místnosti, se mě někdo pokusil vzít do náruče.

„Nechte mě…, nechte mě na pokoji,“ vysypala jsem ze sebe. Po další půlhodině jsem vyčerpáním usnula. Počítala jsem s tím, že toho využijí a zlikvidují mě. Pletla jsem se. Probudila jsem se na pohovce v domě Cullenů. Někdo mě hladil po vlasech. Otevřela jsem oči, sedla jsem si, a když jsem viděla, kdo mě hladil, tak jsem se přesunula na druhý konec pohovky. Byl to Edward.

„Proč tě tak to jméno včera rozrušilo, Mel?“

„Neříkej mi Mel.“

„No tak Blair.“

„Ani Blair.“

„No tak slečno Moorová.“

„Ani takhle. Já se tak nejmenuji!“

„Jak se tedy jmenuješ?“

„Bellatrix Dantová.“

„Dantová? Co k tobě byl ten šašek?“

„Nebyl to žádný šašek! Byl… byl to můj manžel.“

„Tvůj co? Ale… ale… včera jsi říkala, že mě miluješ.“

„To bylo ale před tím, než jsem se dozvěděla, že jste mi zabili manžela!“ Právě když jsem to dořekla, přišli i ostatní.

„Vytáhl jsi z ní, kdo to je?“ zeptal se Emmett.

„Jo. Je to manželka toho šaška, co se minule tak strašně snažil zdrhnout, když se dověděl, kdo jsme. Jmenuje se Bellatrix Dantová,“ odpověděl mu bez váhání Edward. Napadlo mě, že jestli před nimi Damian chtěl utéct, tak musí být tihle Cullenovi něco extra.

„Po… po… po… počkej. Ty jsi ta Bellatrix Dantová?“ teď se otočil na mě. Byla jsem hrdá, že mě znají.

„Asi jo. Přijde na to,“ odpověděla jsem spokojeně.

„Prosím tě. Co je na téhle krávě tak zajímavýho?“ zeptala se Emmetta nechápavě Rosalie.

„Co je na ní zajímavýho? Ty se ptáš? Vždyť je to nejnebezpečnější holka týhle planety. Ona je nejlepší a nejobávanější nájemný vrah, co po týhle zeměkouli kdy chodil. Vážně si myslíš, že ten atentát na senát minulý rok byla Al - Kajda?“ vysvětlil a pak se obrátil na mou osobu.

„To jsem byla já,“ přikývla jsem. Už jsem si myslela, že je všechno v pohodě ale oni měli pořád nějaké otázky. Na vše jsem jim odpovídala. Jenže teď toho bylo právě dost.

„Tak dost! Na něco jsem se ptala! Chci odpověď hned! Co jste zač?“ vyjela jsem na ně zostra.

„No my… my… Alice, vyřiď to, prosím. Děkuji,“ vysoukal ze sebe Edward. Na to se všichni, kromě Alice, vytratili z místnosti. Pak mi Alice vysvětlila vše o tom, kdo jsou, jak jsou staří atd. Pak ztuhla.

„Musíme jet. Edward se chce zabít. Jede do Volterry.“ Její hlas zněl ustaraně.

„Jo, tam jsem jednou byla. Krásné město,“ rozplývala jsem se.

„Posloucháš mě vůbec? Chce se zabít!“ křičela na mě.

„Já vím. No a? Alice, mám tě ráda jako vlastní sestru, ale Damian byl můj manžel a já ho milovala stejně, jako ty miluješ Jaspera. Vy jste ho zabili a já mám teď právo vás nenávidět. Ty máš to štěstí, že u tebe to nedokážu. Jenže u ostatních to svedu. Jak mám milovat někoho, kdo se podílel na vraždě někoho, koho jsem milovala? To prostě nejde.“

„Bell, taky tě mám ráda jako vlastní sestru ale Edwarda mám ráda jako bratra. Všichni budou nešťastní, i já, když se mu něco stane.“ Přesvědčila mě. Měly jsme hodně podobný styl, protože jsme odjely v kanárkově žlutém porsche. Jízda na letiště uběhla rychle. Nasedly jsme do letadla, které letělo do Volterry, a vznesly se do vzduchu. Teď to začalo. Let byl čím dál tím delší. Pak jsme přistály, na parkovišti u letiště ukradly rychlé auto a jely do Volterry. Běžela jsem k hradu a pak ho viděla. Stál s rozepnutou košilí a chtěl udělat krok vpřed. Chtěl vystoupit na slunce. Rozběhla jsem se rychleji a vrážela do lidí. Vyskočila jsem a proběhla fontánou a strčila jej zpět do stínu domu, u kterého stál. Objal mě.

„Ne, Edwarde. Zalez zpátky. Pohni.“

„Promiň, Bell. Radši zemřu, než že se budu dívat, jak žiješ s někým jiným.“ V tom přišli nějaký kluk a holka a řekli nám, ať jdeme s nimi. Zastavili jsme se až v takové hale naproti třem trůnům. Jeden ten chlap s dlouhými hnědými vlasy (řekla bych, že to vše byli upíři) vstal a šel k nám. Něco si s Edwardem povídali v latině. Nerozuměla jsem jim ani slovo. Pak mě najednou Edward odhodil a začal se prát s dalšími třemi upíry. Ten hnědovlasý šel ke mně. Vytušila jsem, že mi zde mé zabijácké umění bude k ničemu.

„Aro, ne!“ vykřikl Edward srdceryvně. Těsně před tím než mu jeden z těch tří upírů zarazil kolík do srdce. Po tváři se mi skutálela slza. Věděla jsem, co mě čeká. Smrt. Napřímila jsem se a zvedla hrdě hlavu. Cítila jsem, jak mě kousl do krku a něco mi plivnul do krve. Chce mě proměnit! Proletělo mi hlavou. Spolu s tou myšlenkou jsem pocítila v celém těle nesnesitelnou bolest. Od Alice jsem věděla, že přeměna trvá dny. Jenže u mě začala bolest ustupovat po pár minutách, až se vytratila úplně. Teda až na pálení v krku, které jsem úspěšně ignorovala. Zvedla jsem se ze země. Edward stále ležel na zemi s kolíkem zabodnutým v srdci a pomalu ale jistě umíral. Dostala jsem vztek a vrhla se na toho, co stál ke mně nejblíže. Na Ara. Roztrhala jsem ho na kusy, které jsem spálila zapalovačem. Jo, Alice mě vybavila dobře. Pak jsem se vrhla k Edwardovi a vytáhla kolík. Tiše zasténal. Pak jsem se kousla do zápěstí a nechala ho, aby se posilnil mou krví, která mi v těle ještě zůstala. Bylo vidět, jak se mě všichni bojí.

„Běžte a už se nikdy nevracejte,“ řekl blonďák, sedící na jednom z trůnů. Poznala jsem z jeho hlasu špatně skrývanou radost nad Arovou smrtí. Z hradu jsme vyběhli živí. Teda skoro.

„Promiň, porušila jsem slib,“ řekla jsem Edwardovi v letadle.

„Jaký?“

„Ublížili ti,“ zašeptala jsem a pokrčila rameny. Edward se jen tlumeně zasmál.

*****

A jak to dopadlo? Bell zašla za svým šéfem a řekla mu, že se zamilovala do Edwarda Cullena a že jestli se pokusí mu ublížit, že ho zabije. To byl jeho konec. Pokusil se po ní vystřelit kulku, avšak než tak mohl dokonat, Bell mu zlomila vaz. S Edwardem pak žili dlouho. Jednou je ovšem oba přestal ten nekonečný život bavit a odešli spolu, ruku v ruce, z tohoto světa.

Prosím, ať se vám to líbilo nebo ne, zanechte komentář. Předem děkuji.

Autor: wolfgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Never say never: