Povídka spadá do období Stmívání. Kdyby tehdy na parkoviště přišel Edward pozdě, stala by se ta nejhorší událost v jeho životě. Ale Isabella se nehodlá jen tak vzdát a proto se vrátila, aby dokonala to, co tehdy nestihla...
03.11.2010 (21:00) • Bubble • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3435×
Never again
Věnováno úžasným lidičkám z chatu! :)
Zazvonilo. Vycházím ze třídy, ale ve dveřích mě zastavila bitka Mika Newtona. Eric Yorkie už ho zase naštval. Ustoupil jsem stranou, abych se k nim nezamíchal. Jeden druhého tahá za triko, smějí se. Otočil jsem oči v sloup. Měl jsem sto chutí vplést se mezi ně a každému z nich uštědřit pořádnou ránu, aby se vzpamatovali. Konečně se dostali na chodbu. Procpal jsem se dveřmi. Mike a Eric se přestali prát, ale stále do sebe šťouchali.
Zastavil jsem se u své skříňky. Naťukal jsem tam kombinaci, kterou nikdy nezapomenu, ani kdybych chtěl. Nastrkal jsem učebnice nahoru, oblékl jsem si stejnak zbytečný kabát a sehnul se pro tašku. Zarazil jsem, když jsem venku uslyšel kvílení brzd. Popadl jsem tašku, skříňku jsem rychle zabouchl. Šel jsem co nejrychlejší chůzí, kterou mi zdejší podmínky dovolovaly.
Když jsem dorazil k parkovišti, všiml jsem si skupinky lidí na druhém konci. Lidé měli v hlavách pořádný zmatek, někteří nedokázali vůbec inteligentně myslet. Cítil jsem zápach krve. Doléhalo ke mně, jak někdo volá z telefonu záchranku. Pustil jsem věci na zem, abych se připojil k nešťastné skupince přihlížejících studentů.
Někdo do mě cestou drcnul. Podíval jsem se za ním, abych zjistil, že to je právě Mike Newton. Prodral se zástupem přihlížejících. Hlavu mu zaplnily myšlenky na jedno jediné jméno. Isabella Swanová.
Všude kolem byla spousta krve, které jsem musel odolávat. Zaslechl jsem blížící se sanitku. Sledoval jsem doktory, jak se cpou mezi studenty. Jeden se okamžitě snažil dostat do nabourané dodávky. Slyšel jsem několik tlukoucích srdcí, ale jen jedno jediné jsem neslyšel – to, které bych poznal kdekoliv. V tu chvíli jsem nebyl schopen pohybu. Němě jsem hleděl, jak doktoři odhánějí nešťastné studenty. Jak odcházejí s brekem, jiní s tváří kamenou a někteří utěšováni v náruči. Jak odnášejí na nosítkách mladíka jménem Tyler Crowley. Hleděl jsem na zaklíněnou Bellu mezi auty. Jak ji odnášejí, mrtvolně bledou.
Stál jsem tam ještě dlouho, viděl jsem odjíždějící sanitku, pohřební vůz a nakonec i odtahovou službu. Nic tam nezbylo, jen krev. Už jí nikdy nepohlédnu do tváře. Už nikdy se jí nedotknu. Už nikdy…
***
Ve škole nám dali volno. Polovina školy byla otřesená tou událostí.
Věděl jsem, že už se nikdy nevrátí. Přesto jsem s tím stále nebyl smířen. Kdyby mě Mike a jeho rvačka s Ericem tenkrát nezastavili, určitě bych to stihl a stačil ji zachránit. Ale stále jsem doufal. Doufal jsem v naději, která už dávno neexistovala – byla mrtvá, hluboko pod zemí.
Slunce zapadalo. Den opouštěly poslední paprsky světla. Noc sebou přinesla mrazivé vzpomínky. Vždy s sebou nosila to zvláštní světlo, které připomínalo naději pro zítřek, že najdu konečně svou druhou polovinu. Ale místo toho přiházely jen vzpomínky na ty nejhorší můry, které existují.
Zrovna jsem hleděl ven, do té černé noci. A pak jsem ji zahlédl. Byla to Bella, nešlo se splést. Vždyť je mrtvá! Ale já ji opravdu viděl, stála tam, o dva metry dál než jsem seděl. Smutně hleděla do černého lesa. Otevřel jsem pusu, abych ji oslovil, ale v tu chvíli mi to přišlo nerozumné. Nechtěl jsem přeci, aby se rozplynula jako obláček kouře. Zvědavost mi přece jen nedala.
„Bello,“ zašeptal jsem potichu. Hlas jsem měl zlomený.
Bella se na mě otočila. Smutně se na mě usmála. Vykročila ke mně. Nešla, ona tančila. Její ladné kroky přecházely v tanec. Půvabně dotančila až ke mně. Zůstal jsem ohromený v němém úžasu.
Znovu se na mne usmála a gestem mi naznačila, že mám počkat. Rukou si sáhla na hruď. Tam kde byla látka neporušená, nyní prošla její ruka. Zděsil jsem se. Chtěl jsem ji tu věc okamžitě zarazit, ale ona mě zarazila svým dalším smutným úsměvem. Znovu ruku vytáhla, díry se zacelila. Ale ona něco měla sevřené v dlaních. S úsměvem se natáhla až ke mně a rozevřela dlaň.
Právě držela něco neuvěřitelně krásného. V dlaních svírala křišťálové srdce. Tak čiré, zářilo na všechny strany.
Najednou zavál vítr. Okna v pokoji se prudce otevřela. Náhle křišťálové srdce spočinulo v mých dlaních. Prudký vítr vál Belle do obličeje, vlnil ji bílé šaty. Viděl jsem, jak jí z oka vyklouzla malá třpytivá slza. Pak to zašumělo a ona se rozplynula v prach. Křišťálové srdce stále leželo v mých dlaních. Jediná vzpomínka. Už ji nikdy neuvidím.
Už nikdy...
Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Never again:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!