Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ness rebelkou

08.06.2011 (21:45) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3670×

Oblečená do černé minisukně a krátkého bolerka klopýtala ulicemi na deseticentimetrových jehlách. Dlouhé černé prstýnky jí rámovaly bledý obličej. Její sladké hnědé oči byly orámovány tlustými černými linkami, stejně jako ústa.

„Čau, kotě!" zakřičel na ni nějaký mladík z druhé strany ulice. „Pojď za náma!"

„Trhni si!" odpověděla a vyplázla na něj svůj těžký jazyk. Když si ho nechávala propíchnout, netušila, že piercing bude tak těžký a nepříjemný. A to o něm ještě neví její rodina. Ani o obarvených vlasech. Výrazné líčení a svůdné oblečení naštěstí přežili.

„Hej, zlato, no tak!" zvolal opět mladík. „Pojď, užijeme si!"

„Říkám ti, že ne, jsi hluchej?" zařvala dívka. „Bože, to jsou lidi!"

„To máš blbý, když jdeš v tuhle dobu sem," usmála se na ni dívka, jež ji potom objala. „Ahoj, Ness!"

„Sereno! Konečně jsi tady," ozvala se Ness úlevně. „Kam půjdeme? "

„Do Diamantu," rozhodla Serena. „Tam se smí sice až od šestnácti, ale koukej, co mám!" Vytáhla dvě falešné občanky a zamávala jimi Ness před obličejem. „Mám je od Jerryho. Cígo?"

„Jasan."

Obě dívky se vydaly na sever. Cestou kouřily a porovnávaly své piercingy. Došly k názoru, že Nessin je lepší, jelikož má i zelený kamínek, kdežto Serenin jen červený.

Tancovaly dlouho do rána. Měly pocit, že nevypily moc, přesto však byly rády, že je svezl jeden kluk z diskotéky. Poděkovaly, zapálily si a rozešly se každá na jinou stranu.

„Renesmé!" ozvalo se z domu. „Okamžitě to zahoď a pojď dovnitř." Ness neposlechla, z cigarety si popotáhla a vešla dovnitř.

„Čus. Co je? Někdo umřel, že tady tak sedíte?" Ness se zařehtala. „Jdu do pokoje."

„Moment, mladá dámo!" zavrčel hrozivě její navěky sedmnáctiletý otec. „Renesmé, je ti patnáct let. Kouříš, piješ alkohol a... Ty máš piercing?!"

„No, krásnej, co?" Ness vyplázla na svého otce jazyk. Toho málem trefil šlak, čehož Ness využila a zavřela se do svého pokoje. Práskla sebou na postel a chvíli zírala na svou černou stěnu. Mám já to ale blbou rodinu, pomyslela si. Mnohem radši bych tu Sereninu, i když ta z ní taky není nadšená... Vlastně bych čekala, že to táta, máma nebo rovnou všichni pochopí, vždyť jsou taky ještě mladí! Ale ne, chovají se, jako kdyby jim bylo osmdesát!

„Renesmé!" zařval Nessin otec. „Okamžitě pojď dolů! A vypni ten rámus!"

„Nemám čas, se učím," zalhala Ness. Už se nemůžu dočkat, až mi bude osmnáct. Jenže to ještě chvíli potrvá. Vypadám na osmnáct, ale je mi jenom patnáct.

Vzdychla. Chybí mi Jake. Když jsme se z Forks odstěhovali, on musela zůstat. Naše láska skončila dřív než měla šanci začít. Jak moc teď toužím po jeho horkém objetí, po jeho krásných očích, po něm.

„Renesmé..." Edward, Nessin otec, se objevil ve dveřích, v očích starostlivý pohled. V jeho hlase už nebyla žádná známka hněvu. „Kvůli tomuhle to všechno děláš? Snažíš se na něj zapomenout? Proč něco neřekneš a takhle nás všechny trápíš? Ness, proč?"

„Vůbec nic nechápeš! Myslíš si, jak je to úžasný, že můžeš číst myšlenky, že se tím všechno vyřeší! Ale nic nechápeš! Jsi úplně na nic, co se týče všeho! Nesnáším tě, rozumíš, nesnáším!"

„Dobře." Edward byl klidný. „Ty mě nenávidíš, už to konečně chápu. Ale nechápu, proč tohle děláš. Když to není kvůli Jacobovi, tak proč? Chceš skončit v kriminále, či co? To ti vtloukla do hlavy Serena, že když kradeš, kouříš, piješ, obarvíš si vlasy, propíchneš si jazyk, tak jsi cool? Jestli ano, tak se obě pletete. A brzo na to přijdete, holčičko."

„Tak ať! Mně je to fuk, že je to chyba. Já takhle chci žít. Nemůžu se dočkat, až mi bude osmnáct a budu odsud moct vypadnout!" zaprskala Ness.

„Dobře," řekl Edward. „Nenávidíš nás, chceš vypadnout, tak si sbal věci a běž. No honem, co ti to tak trvá? Nechceš snad? Šup, sbal si CDéčka, oblečení a běž. Kdybys chtěla utéct, tak už jsi dávno pryč, tak co tady ještě děláš?" A zmizel. Ness ještě chvíli civěla na zavřené černé dveře. Ale potom zajásala, hodila pár věcí do batohu, natáhla na sebe (ukradené) triko a vyběhla z domu.

Vytáhla mobil a zmáčkla jedničku. „Čau, Sereno! Otec mě vyhodil z baráku, můžu k tobě?"

„Ne," ozvalo se slabě z telefonu. Hlas zněl přiškrceně. „Naši mě taky vyhodili. Co budeme dělat?" Nakonec se domluvili, že se setkají u mostu, kde kdyžtak přespí.

Serena plakala. Vypadala jako strašidlo, šminky rozmazané, vlasy slepené krví. V ruce držela pouze malou kabelku, kterou ukradla v obchodě, kde Ness získala i své triko. Bylo jasné, že více než krabička cigaret a sirky se do ní nemohly vejít.

Ale Ness nevypadala o nic líp. Počáteční nadšení jí rychle vyprchalo. Rozplakala se, hned jak opustila cestu, která vedla k jejímu bývalému domovu. A aby toho nebylo málo, vlastnila jenom mobil. Batoh jí ukradl bezdomovec.

„Co budeme dělat?" zaškytala Serena.

„Se ptáš mě? Vždyť... Sereno, ty jsi vždycky všechno organizovala," ozvala se Ness tiše. „Sakra, co budeme dělat? Jsou z nás bezdomovci! Co budeme dělat?" Ness se rozplakala. Snažila se setřít si slzy, ale docílila pouze toho, že si všechen make up rozšmudlala po celém obličeji.

„Čau, koťátka!" ozval se Sereně v uchu oplzlý hlas. „Chvíli jsem vás poslouchal," nechutně si odkašlal, „snad vám to nevadí. A můžu vám pomoct! Bydlím kousek odtud, nechcete tam přespat?"

„Můžeme?" Serena rázem ožila. Nemyslela na nic jiného, jen na to, že bude moct kde spát a nebude jí nic hrozit. Na to, jak stařík působí vůbec nemyslela. „To bychom moc rádi!"

„Tak počkej, počkej!" ozvala se Ness. „Ty si myslíš, že budu spát u tohohle nechutnýho chlapa, kterýmu jde jen o jednu věc? Zbláznila ses?"

„Ale no tak, koťátko," řekl stařík. „Já bych vám přece neublížil. Jste ještě malé holčičky. Malým holčičkám neubližuju."

„Hele, tak dost! Za prvé - nikam nejdeme. A za druhé - nejsme malý holčičky!" naštvala se Ness.

„Dobře," usmál se stařík. „Nejste malý... Tak to vám ublížit můžu!" Najednou se rozpřáhl a praštil Ness do hlavy, která se skutálela z kopce dolů.

„Ne!" vykřikla Serena, která se v příští vteřině ocitla na stejném místě jako Ness. Stařík je obě popadl a odtáhl do svého bytečku, kde je zamknul do soukromého sklepa. Přivázal je k tyčím, jenž tam kdysi dávno zabudoval. Na tuto chvíli už dlouho čekal.

„Ness!" Serena se vzbudila jako první. „Ness! Vzbuď se, Ness! Musíte odsud utéct. Promiň, že jsem tě neposlouchala. Byla jsem zaslepena myšlenkou, že... Doufala jsem, že nalezneme domov. Ness, nemáš mobil?"

„Chápu tě, Sereno." Ness popotáhla. „Mám! Ten blbec mi nechal můj mobil! Ale mám svázané ruce, jak to mám udělat?" Chvíli si namáhala hlavu, jak se snažila na něco přijít. Poté lano jednoduše překousala. Vytočila číslo svého otce a čekala...

„Renesmé," ozvalo se slabě z mobilu. „Já tušil, že to nevydržíš. Tak co? Jak daleko jsi od domova, vyzvednu tě. Nessie? Proč pláčeš? Nessie?"

„Tati! Prosím, pomoz nám. Nějaký chlap nás unesl a já vůbec nevím, kde jsme. Tati, prosím. Prosím!" Ness se naplno rozvzlykala. „Ne, tati! Tati!" Spojení se přerušilo. „Tati..."

***

Ležela v posteli, hned vedle své nejlepší kamarádky. Pohmožděné ruce měla obvázané sněhobílými obvazy. Její pravá noha, jenž byla uvězněna v sádře, ji neskutečně bolela. Dlouho přemítala, jak se vlastně otevírají oči. A když je konečně rozlepila, rozplakala se. Nad ní se skláněl černovlasý muž, v očích se mu zračila neskutečná bolest. Nikoliv fyzická, tu byl přežil bez mrknutí oka. Toto bylo daleko horší bolest. Duševní.

„Nessie," zašeptal zlomeně. „Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Je mi to moc líto. Carlisle by tě prý mohl ubytovat doma, ale zatím nechce. Musíš si promluvit s Bellou a... Edwardem. Já už budu muset jít. Měl jsem patnáct minut, už uplynula skoro hodina." Naklonil se a políbil Ness na čelo. „Stýská se mi."

„Kdo to byl?" ozvala se z vedlejších postele Serena. „Tak pěknýho kluka jsem už dlouho neviděla - a to už jsem na světě několik neděl, že jo!"

„Kamarád," hlesla Ness. „Chci spát." Serena proto ztichla a zavřela oči. Po chvíli už bylo slyšet její pravidelné oddechování. Ness se snažila opatrně otevřít šuplík. Věděla, že jí ho tady Carlisle nechal. Nikdy bez něj nikde nebyla. A nehodlala to měnit.

Světlo lze najít i v té nejtemnější chvíli, stačí jen krásná vzpomínka, stálo na první straně překrásným rukopisem. Přeskočila prvních pár stránek, kde se učila psát, fotky své rodiny, zážitky z prázdnin i stránky plné vzteku a nadávek na svou rodinu. Nalistovala stranu devadesát tři, která byla zatím prázdná.

Drahý deníčku,

ležím v nemocnici. Mám pohmožděná zápěstí a zlomenou nohu. Serena též. Pořád mi na ní přijde něco divného, jen nemůžu přijít na to, co...

Zalapala po dechu. Sereniny blonďaté vlasy byly rozprostřeny po polštáři. Blond. Serena je blond! Rychle vzala do ruky pramínek svých vlasů. Broznová. Vyplázla na sebe jazyk (v zrcadle). Žádný piercing.

Někdo mě obarvil zpátky na bronz! A Serenu na blond. A nemám piercing... Stál mě skoro padesát dolarů! Jak to mohl někdo udělat? Copak nebylo vidět, že jsme se Serenou šťastné takhle? PROČ?

Odhodila deník. Přetáhla si peřinu přes hlavu a tiše vzlykala. Nakonec vyčerpáním usnula.

„Renesmé... Pocházím sice z jiného století, přesto tě plně chápu. Forks jsi považovala za svůj domov a zlomilo ti srdce, když jsme odjeli. Musela jsi opustit všechny své přátele. Mysleli jsme, že to chápeš. Bylo to nutné. Nikdo z nás nestárne, začali jsme být nápadní. Byla to vše moje chyba. Chtěl jsem pro tebe to nejlepší, ale co chceš, to mě vůbec nezajímalo. Miluji tě, Renesmé. Dokážeš mi to odpustit?" Její otec mluvil a mluvil, vysvětlovat, povídal. Jeho dcera spala, ale to mu nevadilo. Stačilo, že tam byla. Bylo to víc, než si kdy mohl přát.

„Nessie, zlatíčko," promluvila matka na své spící dítě. „Mám tě moc ráda a doufám, že to víš. Omlouvám se ti, je to i moje chyba. Měla jsem ti víc naslouchat. Moc mi chybíš, Renesmé. Mám tě ráda takovou, jaká jsi, ale Ness se mi nelíbí. Mám ráda svou Renesmé. Mnoho věcí jsem nyní pochopila, tak prosím pochop i ty mne. Renesmé byla hodná, krásná, úžasná holčička. Ale Ness... Ness je zlá. Ty nedokážeš být zlá. Přenech to někomu jinému a buď sama sebou. Miluji tě, holčičko."

Ještě téhož dne si Ness napsala do deníku:

Zítra se stěhujeme zpět do Forks. Je to už sto dvanáct let, co jsme mé rodné městečko opustili. Strašně se těším. Ale tady mi to bude strašně chybět. I Sereně. Stěhuje se totiž s námi! Prozradila mi, že je dcerou Johama, tedy sestrou Nahuela. Nenáviděla ho a nakonec utekla. Našla ji jedna rodina a... Ale to není důležité, to povím jindy.

Nastoupíme všichni do školy. A budu zase s Jakem. Když u mě byl v nemocnici, myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Ale teď už odpočítávám dny, kdy se vrátíme do Forks. Kdy se vrátíme domů.

KONEC

Snad se vám moje první povídka líbila. Ráda bych znala vaše názory, takže pište, budu moc ráda. Už ani nevím, jak mě to napadlo, dostala jsem prostě nápad a nemohla jsem přestat psát. A když se mi půlka vymazala, měla jsem sto chutí rozmlátit počítač. Ale čtete tohle, což znamená, že jsem to neudělala.

Povídku bych ráda věnovala osobě, která mě vždy, když jsem to potřebovala, podržela. Leo, mám tě moc ráda.

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ness rebelkou: