Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nesmrtelná přitažlivost, 1. část

17.08.2010 (18:00) • Patt • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2340×

Povídku věnuji svému strážnému andělovi a spřízněné duši, Markétce. Díky, že jsi tady pro mne vždycky byla, jsi a budeš. Mám tě moc ráda a velice nerada bych tě ztratila.

Seděla jsem u břehu řeky a nevnímala již celkem výrazné pálení v krku. Měsíc se jemně dotýkal mé pokožky a já se po třech měsících mé upíří existence cítila znovu jako člověk; ten pocit déjà vu* byl tak silný, že jsem myslela, že se mi bolestí rozskočí hlava. Ale i přes to jsem se mohla i malinko soustředit; dokázala bych tu sedět klidně i celou noc s mými zmatenými myšlenkami, kdyby mě z mého rozjímání nevyrušil někdo, koho jsem poslední dobou moc nevídala venku.

„Ahoj, Bree,“ ozvalo se vedle mne tichým, hlubokým hlasem. Trhla jsem sebou a potlačila vylekané zavrčení. Podráždění okamžitě přešlo do úžasu, když jsem si uvědomila, komu ten hlas patří.

„Frede? Co ty tady děláš?“ Rozhodně jsem zněla udiveně, když jsem spatřila hezkého, vysokého, plavovlasého chlapce s jasně červenýma očima.

„Byl jsem na lovu, stejně jako ty.“ Slabě se usmál a já jsem okamžitě zrozpačitěla, když jsem si uvědomila, že má pravdu. Zase jsem vypadala hloupě kvůli své nízké inteligenci.

Můj vztah s Fredem se změnil od té chvíle, kdy zamezil rvačce Diega s Raoulem a jeho poskoky. Cit, který jsem k němu chovala, jsem nedokázala nazvat. Možná nejlepší přátelství? Či snad dočasní spojenci? Tahle otázka mne trápila již velice, velice dlouho; často jsem jí věnovala spoustu mého času. V tomhle ohledu jsem si ale nebyla jistá u nikoho, jedině tak… Věděla jsem, že Fred už nikdy nebude Zrůdou Fredem a při pohledu na něj se mi nebude chtít zvracet, protože on na mne své schopnosti přestal používat. Cítila jsem je, jen když jsem byla moc daleko od něj. Všechno se změnilo; já, Fred i okolí. Nebo snad jsem se změnila já?

„Promiň. Všechno mi teď splývá,“ nasadila jsem omluvný pohled.

Nic na to neřekl, jen se znovu usmál a já věděla, že mi nic nemá za zlé. Už jsme mlčeli, jako obvykle, když jsme byli spolu. Ticho nebylo nepříjemné, ba naopak, vyhovovalo mi. Mé myšlenky zaletěly k Raoulovi, přemýšlela jsem, co dnes vyvede, když je na lovu stejně jako já a Fred. Já už svou žízeň utišila, ale jen natolik, aby mi nehořelo v krku úplně.

Od Raoula a jeho bandy pitomců jsem přešla k vysokému upírovi s tmavými, zvlněnými vlasy a plnými rty, často roztaženými do darebáckého úsměvu. Kdybych se uměla červenat, má tvář by nabírala rudou barvu jen při pomyšlení na něj. Diego.

Uvědomovala jsem si, že od té vteřiny, kdy jsem Diega spatřila ve slunečním světle, ho dál nemohu brát jako svého přítele. Věděla jsem, že pro mne bude víc než to, ale nedokázala jsem si to říct nahlas. Trápilo mě, že se to stalo; a trápilo mě, že nevím, jaké city chová on ke mně. Uvědomovala jsem si, že mne ten vysoký upír s nádherným úsměvem a uličnickou jiskřičkou v oku velice přitahuje. A to mě štvalo; nikdy jsem nic takového k někomu necítila, tím jsem si byla jistá. Netušila jsem, jak takovéto věci chodí. Cítila jsem se z toho rozpačitá.

„Svítá,“ zašeptal Fred zvláštním tónem, který jsem nedokázala identifikovat, a pohledem upřeným na měnící se nebe.

Vytrhla jsem se z mého rozjímání a zahnala myšlenky na Diega. Vstala jsem, koukla po Fredovi a pak jsme oba dva ve stejné vteřině vyrazili za ostatníma. Když jsme se přiblížili, byla jsem těsně vedle něj, a proto jsem vystoupila ven z jeho kruhu, aby to nevypadalo podezřele. Vklouzli jsme do sklepení, kde byly volně roztroušené skupinky nasycených upírů. Fred se posadil na gauč a já na své obvyklé místo za ním.

Raoul a jeho neschopní blbečci se už vrátili. Měli světle červené oči a zrovna obklíčili jednu drobnou novou upírku s havraními vlasy, která se opovážila jít proti němu. To považoval za obrovskou chybu, za kterou každého potrestal. Proto jsem se řídila heslem: Drž pusu, krok a přežiješ.

„Raoule, dej si pohov.“ Ze stínu se vynořil Diego a mně se zatajil dech, když jsem slyšela jeho hlas. Zvláštní, že jsem si ho nevšimla.

„Nebo co, Diego? Zavoláš svojí maminku?“ Raoul se posměvačně zasmál. „Nebo snad půjdeš žalovat Rileymu?“ Jeho banda pitomců se pobaveně zachechtala.

Diego si jeho provokujících poznámek nevšímal. „Pusť ji, Raoule, varuji tě.“

Raoulův výraz přešel z pobaveného na sarkastický. „Jasně, už se tě bojím. Hele, kámo, jestli sis nevšiml, stojíš proti přesile.“ Samolibě se usmál.

Ve vteřině jsem stála vedle Diega. „Neslyšels, Raoule? Nech ji být!“ Okamžitě jsem svých slov i činů litovala. Tohle nebylo moje heslo. Ale snažila jsem se si zachovat nebojácný a odhodlaný výraz.

Raoul mě probodl posměvačným pohledem. „Ale, ale, ale. Naše malá Diegova chráněnka nerada žije? Stala by ses snad ráda popelem a okusila posmrtný život, prcku?“

Blížil se ke mně s pomstychtivým úsměvem. Co krok, tím jsem byla vyděšenější a nervóznější. Střelila jsem vyděšeným pohledem po Diegovi, ale ten měl dost práce se zahnáním Raoulových nohsledů. Polkla jsem; na smrt jsem nebyla připravená.

Raoul se na mě vrhl a má ústa se otevřela v neslyšném výkřiku hrůzy.

KONEC 1. ČÁSTI

* [deža vy] francouzsky „již viděno“