Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nepříliš Veselé Vánoce

24.12.2009 (10:30) • xlovexx • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2676×

Nepříliš Veselé Vánoce

Melodie

Už ani nevím jak je to dlouho, co jsem ho naposledy viděla. Všechny moje dny jsou monotónní. Všechny věci dělám automaticky. Nezajímá mě okolní svět. Bolest, kterou v hrudi pociťuji je natolik velká, že jsem se uzavřela před světem. Nechci vědět, co se okolo mě děje. Bojím se, že se stane něco, co mi jej připomene a bolest v hrudi se zvětší natolik, že mě to roztrhá. Bojím se na něj vzpomínat, ale nechci zapomenout. Už ani nemám tolik sil předstírat, že jsem v pořádku.

Každou noc cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, ale nemám ani sílu je stírat. Každé ráno se budím s křikem. Každou noc se mi zdá o něm a moje srdce nedokáže unést to, že on někde je a zapomněl na mě. Každý den mi myslí běhají vzpomínky na naše společné chvíle, na ty šťastné i na tu, která mě uvrhla do tohoto stavu.

Cítím se bez něj prázdná, všechny moje smysly jsou utopeny v žalu. Ani nevím, kdy jsem naposledy cítila štěstí nebo radost.

Momentálně sedím na židli a koukám se z okna. Všechno okolí je zahaleno bílou peřinou, znamenalo to jediné, podzim už utekl a je zde zima. I tenhle jednoduchý fakt mi v srdci udělal další hlubokou ránu. Plánovala jsem totiž, jak naše společné vánoce budou vypadat. Chtěla jsem je oslavit s ním. Těšila jsem se na ně a teď ani nevím, zda už vánoce byly anebo teprve budou.

Ten den byl první, kdy jsem po jeho odchodu aspoň částečně začala vnímat. Vstala jsem z křesla a přešla jsem k oknu. Venku se stále z oblohy z těch těžkých mraků snášeli vločky. Sledovala jsem, jak pomalu dopadají na okolní stromy.

I ten les mi způsobil další díru v srdci. Bylo to nesnesitelné. Tam mě tehdy opustil. Otočila jsem se a podívala jsem se na kalendář. Byly přímo vánoce, den, který jsem chtěla s ním strávit, a taky strávím. Oblékla jsem se a po dlouhé době jsem vyrazila ven. V předsíni jsem se oblékla a děkovala, že Charlie není doma, určitě by mě nepustil. Vyšla jsem ven a šla na cestičku, na kterou mě zavedl i on. Bylo neuvěřitelné, jakou bolest jsem cítila ve své hrudi. Přemýšlela jsem, kdy se tady rozpadnu.

Došla jsem na místo, kde se se mnou zastavil i on, podívala jsem se okolo sebe a celá ta vzpomínka mi opět vytanula na mysli. Ale jen jediné slovo se mi v hlavě stále opakovalo.

„Ne.“ Opakovalo se mi v hlavě jeho hlasem, až na mě křičelo.

Znovu jsem před sebou viděla jeho tvář. Byl zase tak nádherný. Myslela jsem si, že už si jej nebudu moci představit úplně stejně. Ale teď jsem se přesvědčila o opaku. Stál přede mnou a já měla pocit, že se jej dokážu i dotknout.

Už jsem vztahovala ruku, ale jeho obličej mi zmizel spolu se slovy, která se za mnou ozvala.

„Bello! Pojď domů. Stojíš tam už dlouho.“ Křičel na mě Charlie a já se s povzdechem otočila.

Došla jsem do svého pokoje a usedla jsem na křeslo. Snažila jsem se znovu představit jeho tvář, ale už nebyla tak dokonalá jako tam venku. Pohlédla jsem z okna a nic se nezměnilo. Sníh se snášel z nebe k zemi. Les byl stále tmavý a klidný. Viděla jsem na tu cestu, kde jsem byla dnes ve dne a sledovala jsem okraj lesa, kde se mi ztrácela z očí.

Najednou něco upoutalo mou pozornost. Byl to pohyb. Nějaká osoba stála na kraji toho lesa a vzhlížela do mého okna. V té postavě jsem poznala Edwarda. Chtěla jsem jít za ním, ale nechtěla jsem jej zpustit z očí. Otevřela jsem okno a sedla si na jeho okraj. Pomalu jsem přehoupla jednu nohu přes parapet a po chvíli jsem na něm seděla a obě nohy jsem měla z okna ven.

Už jsem chtěla skočit a rozeběhnout se za ním, když mě dvě paže vtáhli zpátky do pokoje. Dopadla jsem na pevnou zem a vyrazila si tím dech, ale nezajímalo mě, že nemohu dýchat. Zvedla jsem se rychle na nohy a pohlédla znovu k tomu lesu. Už tam nestál.

V tu chvíli jsem se znovu začala topit v mlze a jediné co jsem cítila, bylo, jak mi po tvářích stékají slzy.

Přešla jsem pomalu znovu ke svému křeslu a usadila se do něj. Můj pohled automaticky putoval k oknu. Stále jsem doufala, že se vrátí. Jen okrajově jsem vnímala, že je se mnou v pokoji ještě někdo, jen okrajově jsem vnímala, že ta osoba řve. Nevěděla jsem na koho a proč, ale bylo mi to jedno. Stále jsem hleděla z toho okna a utápěla jsem se v bolestech.

Najednou jsem pocítila, jak mě štípe tvář a to mne znovu probudilo z onoho stavu. Pohlédla jsem Charliemu do očí a na jeho zdviženou ruku. Sledovala jsem ho a nechápala, proč mne uhodila.

„Ty ses chtěla zabít?! Co tě to napadlo?“ Rozkřičel se znovu a já na něj jen zírala, nevěděla jsem, co bych mu mohla odpovědět. Nechtěla jsem se zabít, ale teď když to vyslovil, se mi v mysli ozvalo, že by to nebyl špatný nápad. Hned jsem se za tu myšlenku styděla, ale neodsoudila ji.

„Ne.“ Odpověděla jsem pouze a znovu jsem vyhlédla z okna. Chtěla jsem znovu do té mlhy, ale ať jsem se snažila sebevíc, už mi nešlo se znovu dostat do toho stavu. Sledovala jsem ty vločky, jak se líně vznášejí za oknem, a pocítila jsem lehký studený dotyk na tváři. Byl tak podobný tomu jemu, až jsem pocítila planou naději a vzhlédla jsem. Bohužel přede mnou stál pouze Charlie, jeho ruce byly studené, protože v mém pokoji byla zima. V noci jsem musela mít pootevřené okno, jinak bych ano na tu chvíli neusnula.

Cítila jsem, jak se moje srdce rve na kousíčky, a nevěděla jsem, zda tu bolest ještě dokážu přežít.

„Pojď dolu, zlatíčko jsou vánoce. Buď aspoň na vánoce ta normální holka, jako jsi vždy byla.“ Promluvil a v jeho očích se zaleskli slzy. Nemohla jsem tomu odolat a tak jsem se zvedla z křesla a přešla jsem ke skříni. Charlie asi pochopil, že tohle znamená souhlas a odešel z mého pokoje. Otevřela jsem skříň a vytáhla jsem ty šaty, které jsem na sobě měla i na tom plese, na který mě vzal.

Sice se moje bolest při vzpomínkách zvětšila, ale chtěla jsem si je na sebe na posledy vzít. Oblékla jsem se a znovu pohlédla z okna. Venku začínala zuřit vánice, že by se v ní dokázal každý ztratit. Tma už zahalovala lesy a já jsem znovu na cestě zahlédla ten pohyb. Stál tam a vzhlížel ke mně.

„Miluji tě.“ Zašeptala jsem k němu a otevřela pořádně okno. Chvíli jsem na tu nehnoucí se postavu koukala a po té se rozhodla, že je čas vyrazit za Charliem. Za oknem jsem rozsvítila svíčku a vyšla jsem z pokoje.

Scházela jsem pomalu dolu, a když jsem došla do obýváku, všimla jsem si stromečku uprostřed něj. Pod ním bylo už nějaké jehličí, což znamenalo jediné. Stojí tady už dlouho, ale já jsem si jej stále nevšimnula.

Sedla jsem si do křesla a sledovala dárky pod ním, ale jedinou věc, kterou bych si přála, tam stejně nenajdu. Přála jsem si totiž Edwarda.

Charlie začal s rozdáváním a já s nechutí jsem dárky rozbalovala. Věděla jsem, že tam stejně nic hezkého nenajdu. Byly to samé užitečné věci od mámy a táty. Ani jsem si je pořádně neprohlížela.

Mojí pozornost upoutal jediný dárek. Byl slabí a Charlie se na něj díval s výrazem, který říkal jediné. Jak se sem dostal? Podal mi jej a já jsem jej rozbalila.

Byl to prstýnek a dopis. Od Alice.

Ahoj Bello!

Stýská se mi po tobě. Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsme museli odjet. Celá rodina se kvůli tomu tahu rozpadá. Promiň mi, že se nemohu vrátit, ale slíbila jsem to jemu. Stále doufám, že si uvědomí, jakou chybu udělal a vrátí se brzy. Abychom mohli být zase spolu. Jsi moje nejlepší kamarádka Bello.

Posílám Ti prstýnek. Mám úplně stejný. Doufám, že jej budeš nosit. Mám tě pozdravovat od všech přítomných.

Od Emmetta,

od Esme.

od Carlislea,

od Jaspera a dokonce i od Rose.

Chybíš nám. Snad se znovu brzy uvidíme. Do té doby neudělej žádnou hloupost.

S pozdravem Alice Cullenová.

Dopis byl krátký, ale obsahoval toho tolik. Začala jsem vzpomínat na Alici a na celou jejich rodinu. Vzpomínala jsem na něj a to bolelo.

Ani mě nepozdravoval, už na mě zapomněl a Alice mě chtěla jen utěšit. Cítila jsem, jak po mých tvářích stékají slzy, ale já jsem nechtěla brečet před Charliem.

Vyskočila jsem a rozeběhla jsem se ven. Vyběhla jsem ven jen v těch šatech a balerínách. Běžela jsem do lesa a bylo mi jedno, že tam nejspíše umrznu. V hlavě mi znělo pár vět, které se stále opakovali.

Věčnost je dlouhá, já si najdu nějakou zábavu.

Pozdravují Tě všichni přítomní.

Ten dopis mě ujistil v tom, že jsem byla opravdu jen hračkou a mě to tolik bolelo. Mám pocit, jako by se moje srdce rozletělo na milion kousků. Už ho u sebe nedržela ani ta malá membránka jako doposud.

Běžela jsem okolo té cesty, kde jsem ho dnes zahlédla a stále tam můj přelud stál.

Slzy mi na tvářích zamrzali. Celé tělo mě z mrazu štípalo, ale já běžela dál. Do hloubi lesa. Nevěnovala jsem pozornost hlasu, který za mnou křičel, ať se vrátím.

Nechtěla jsem se už vrátit. Chtěla jsem běžet daleko, tak daleko, abych už nenašla cestu zpátky. Chtěla jsem se v té zimě ztratit. Usnout někde pod stromem a už se neprobudit.

Běžela jsem už dlouho. Různě jsem zatáčela, neběžela jsem jenom rovně a díky mým zatáčkám jsem dorazila na místo, na které jsem téměř zapomněla.

Doběhla jsem na jeho louku. Až tehdy jsem se zastavila a sledovala jsem tu krásu. Věděla jsem, že tady je moje budoucí místo odpočinku.  Pomalu jsem došla do prostředku louky a lehla jsem si na studenou zem pokrytou sněhem. Sledovala jsem nebe a na můj obličej se líně snášeli vločky. Sníh nádherně chladil.

Můj dech se pomalu zkracoval, oči se mi tíhou víček zavírali a já jsem věděla, že je konec. Cítila jsem i jak moje srdce v hrudi tluče čím dál pomaleji.

Zvedla jsem ruku a dala si ji před oči, byla stejně bledá, jako jeho pokožka. Mrtvolně bílá.

Věděla jsem, že umírám, ale umírala jsem šťastná. S úsměvem na rtech. Dnes jsem ho znovu viděla, strávila jsem s ním sice krátkou dobu vánoc, ale strávila. Věděla jsem, že až usnu, už nepocítím tu bolest, a proto jsem se na to těšila.

Na mém těle se začala hromadit kupka sněhu a sníh se začal snášet z nebe čím dál tím více. Poležím zde i s peřinou ze sněhu. Budu už spát klidným, věčným spánkem. Nic jiného jsem si v tu chvíli nepřála.

Víčka mi klesala častěji a bylo těžší je znovu otevřít. Chtěla jsem se ještě jednou naposledy podívat na to nebe a tak jsem se donutila svoje oči otevřít, ale to co jsem viděla, nebylo jen nebe. Přímo před mým obličejem jsem znovu zahlédla svůj přelud z lesa. Klečel vedle mě a v jeho očích byl smutek.

Nechtěla jsem, aby byl smutný, ale už jsem nedokázala promluvit. Moje víčka pomalu klesla a naposledy se zavřela. Po té jsem už ucítila jen jemný dotek na svém těle.

Nikdy znovu

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nepříliš Veselé Vánoce: