Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neopouštěj mě! - 2. část

19.06.2010 (12:00) • BeckyCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3389×

Ten, kdo opravdově miluje, skoro nikdy nepozná, kdy ho ten druhý milovat přestal.

François de La Rochefoucauld

Znovu jsem pohlédla na Edwarda, ležícího nehybně na nemocničním lůžku. Měla jsem sto chutí ho pomstít, vystartovat na Tanyu a vydrápat jí oči. Měla by také trpět, když on může. Určitě ho nemilovala, soudě podle toho, že dopustila, aby si ublížil.

Edward teď trpí, trpí neprávem. Nic neudělal. Alespoň ne jí. Ublížil mě, psychicky. Ale i kdyby mi ublížil sebevíc, nedopustila bych na něj. Na to jsem ho příliš milovala.

Rozhodla jsem se, že u něj zůstanu. Alespoň do té doby, dokud nebude v pořádku a dokud nebudu mít jistotu, že už si nikdy nic neudělá.

Nebyla jsem ochotná se mého rozhodnutí vzdát, proto mě opravdu rozčílilo zaskřípání židle o dřevěnou podlahu, oznamující, že se Tanya obratně a plná vzteku zvedla ze židle. Nikdo jiný, kromě mě, se ani neobtěžoval ohlédnout, co ji tak nažhavilo. Pravděpodobně jim to už došlo.

Hned, co jsem spatřila její grimasu, to došlo i mě. Koukala se na mě vražedným pohledem. Na chvíli jsem přemýšlela, zda nemám raději utíkat, ale rozhodla jsem se zůstat a popřípadě ji ty oči doopravdy vyškrábat.

„Možná by už měla Bella odejít… Nemá tu co dělat,“ sykla Tanya ostrým hlasem.

Zajímavé. Slýchala jsem o ní, jak je milá a přívětivá. A teď se přesvědčuji, že je to úplně jinak.

„Řekla bych, že ty tu nejsi o nic víc vítána, nežli já,“ odpověděla jsem klidným hlasem čistou pravdu.

Neodpověděla, jen uraženě zasyčela a vyšla ven z místnosti a mířila přímo ke vstupním dveřím. Šla pravděpodobně na lov, abych potravou nebyla nakonec já. Koukla jsem směrem k Alici a ostatním.

„Měly byste si dojít na lov. Nebojte, budu u Edwarda,“ řekla jsem se zájmem v hlase, aniž bych ji předstírala.

Nakonec všichni přikývli, Alice mi dala Renesmee do náruče a všichni se vydali ucouraným krokem ke dveřím.

Byla jsem ráda, že šli. Byl to celkem uspokojující pocit vědět, že alespoň oni budou v pořádku a sytí. A navíc, chtěla jsem být na chvíli s Edwardem o samotě.

Chvíli jsem koukala na průchod z místnosti na chodbu a pak jsem se otočila opět k Edwardovi.

Renesmee stále spala. Položila jsem ji na pohodlnou židli, která se před chvíli, díky Tanye, uvolnila a šla zpátky k Edwardovu lůžku.

Když jsem si ho teď znovu pořádně prohlídla, měla jsem o něj větší strach, nežli předtím.

Možná to způsoboval můj pesimistický pohled na svět a fakt, že je od hlavy k patě zamotaný do obvazu, s nimiž vypadal jak mumie.

Při každém pomyšlení na jeho konec, mnou projelo chvění.

Chci ho zpět, miluji ho! to jediné mi teď probíhalo hlavou, bodalo mě do srdce...

Vzala jsem ho za ruku a propletla své prsty s jeho. Stýskalo se mi po chladu, jež vyvěral z jeho těla. Znepokojovalo mě však to, že jsem nemohla s přesností říct, zda se jedná o chlad „upíří“ či chlad mrtvoly.

Nebála jsem se, že se dotýkám mrtvoly, ale toho, že je mrtev on. Láska mého života.

Ale s tím jsem se nehodlala smířit. Ani kdybych měla v této nejistotě zemřít.

Dost, řekla jsem tomu nepříjemnému toku mých myšlenek.

Opatrně jsem mu přejela po lícní kosti, jejíž umístění jsem mohla definovat i přes vrstvu obvazů.

Zdálo se mi, že se lehce pohnul. Spíše jsem chtěla, aby se mi to zdálo. Ruku jsem si přitáhla k tělu a bedlivě sledovala, zda nedojde i k dalšímu pohybu.

Opět se mi zdálo, že sebou pohnul. Dokonce jsem si byla i jistá, že to tak je. Chtělo se mi začít nekontrolovatelně skákat radostí, prozpěvovat si, jak se život nádherný, ale nešlo to, mé srdce chtělo zůstat u něj a nedovolovalo žádný pohyb, kterým bych se od něj fyzicky vzdálila.

„Edwarde? Slyšíš mě?“ řekla jsem s neskrývaným nadšením v hlase.

Lehce pohnul hlavou směrem ke mně a přes obvazy bylo vidět, že lehce pohnul ústy, ale přes obvaz nemohl nic říct. Natáhla jsem ruku, abych mu obvaz z úst uvolnila a umožnila mu tak mluvit.

„Je to lepší?“ začala jsem se ho s úsměvem vyptávat. „Už můžeš mluvit?“ Byla jsem šťastná jako blecha, usmívala se jako měsíček na hnoji.

„Tanyo?“ optal se chraptivým hlasem. Můj úsměv zmizel, dokonce i nadšení pomalu ustalo. V tuto chvíli jsem nevěděla, zda mu říct, že Tanya je pryč, nebo s brekem utíkat pryč.

„Tanya tu není,“ rozhodla jsem se pro tuto variantu, „to jsem já, Bella.“

„Bella?“ řekl zaskočeně. Pravděpodobně mě tu opravdu neočekával. Asi celkově neočekával, že mě ještě někdy uvidí, byť jen uslyší.

„Ano, já,“ odpověděla jsem se zklamáním. Chtěl tu Tanyu, ne mě. „Je ti lépe?“

„Je mi fajn. Kde je Tanya?“ optal se přesně na to, na co jsem mu nechtěla za nic na světě odpovědět.

Ta? Šla si ven, jsi jí ukradený, je zvláštní, že ti to ještě nedošlo. Nemiluje tě!

Opravdu jsem mu tak chtěla odpovědět, ale to si ani za nic nezaslouží, však on to jednou zjistí. Raději jsem se zavázala k mlčení. Mlčeti zlato.

Asi mu došlo, že se odpovědi na jeho otázku nedočká a tak se po minutě hrobového ticha rozhodl pro jiné téma.

„Mohla bys mi prosím sundat ty dotěrné obvazy z obličeje? Prosím.“ Natočil hlavu zase o něco víc ke mně.

„Jasně.“ Natáhla jsem ruku a začala mu opatrně sundávat obvazy z jeho obličeje.

Asi se mu ty popáleniny rychle hojily, jelikož já jsem viděla jen několik, ač ošklivých, jizev. Lidský zrak prostě není tak dokonalý, jako ten upíří.

Pomalu otevřel oči a pohlédl na mě. Oči měl černé jako uhel a také se není čemu divit, dlouho nebyl na lovu.

„Tanya se o mě moc nezajímá, že?“ optal se jak se zvědavostí v hlase, tak v očích.

„Moc ne,“ řekla jsem sklesle, „je mi to moc líto.“

„To nic, čekal jsem to,“ dodal se samozřejmostí v hlase.

„Takže ona je opravdu ten důvod proč jsi...? No však víš,“ zvědavě jsem na něj pohlédla.

Kývl. Přesně, jak jsme tušila.

„A to si to necháš líbit? Vždyť jste byli spolu. Tak proč -“

Vzal si slovo, aniž bych já se svým proslovem skončila.

„Dost jsme se hádali, už jsem nebyl zvědavý na její hysterické projevy...“

„Je mi to líto, opravdu moc.“ Pohlédla jsem na něj se soucitem v očích.

Zaslechla jsem blížící se kroky… Pustila jsem Edwarda, ustoupila pár kroků od jeho lůžka a pohledem střelila ke vchodu do místnosti.

Dovnitř vešla Tanya. Pohlédla na mě a Edwarda a znechuceně se ušklíbla. Byla jsem si zcela jistá, že úšklebek byl věnován i Edwardovi. Tedy, především Edwardovi.

Pohlédla jsem opět na Edwarda. Byl smutnější, nežli před tím, pravděpodobně kvůli ní. Opět. Nechtěla jsem tam jen tak stát, jak kůl v plotě, ale nic jiného mi bohužel nezbývalo.

1. část x 3.část

Třetí část je na cestě. ;)

Autor: BeckyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Neopouštěj mě! - 2. část: