Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Není to souzeno...

27.12.2012 (15:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1941×

Není to souzeno...

Přešla jsem k oknu a roztřesenýma rukama si přiložila šálek čaje k ústům. Mé oči sledovaly západ slunce a s tím odcházela znova i má vůle přežít další noc. Jako pokaždé od…

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Hrnek jsem pro jistotu odložila na skříňku vedle okna a opřela se rukama o parapet, abych to chvění těla trochu zastavila. Bradou jsem se opírala o hruď a snažila se nemyslet.

Nešlo to. Míhající se obrazy si před mýma zavřenýma očima vyskakovaly v různém pořadí, jak se jim zachtělo. A mé srdce to déle nemohlo snášet…

Znova jsem pohlédla na rudý kotouč, který byl teď vidět jen způli za mořem. Čas mi místy utíkal rychle, někdy pomalu, ale dny se vcelku táhly… A jediné, nač jsem se vzmohla, byly vzpomínky.

„Tak počkej, přeci!“ křičel mladý muž, s širokým úsměvem na své světlé, neopálené tváři. S chichotem jsem se otočila a odběhla zas o kus dál. Tahle hra mě neustále bavila.

Dusot jeho nohou se za mnou ozýval stále blíž a já schválně zpomalila, jinak by mě opravdu nikdy nedohonil. Jeho ruce mě zastavily, díky tomu prudkému přitáhnutí jsem skončila na zemi. Rychle si mě otočil obličejem k sobě a zalehl mě.

„Jsi tak neskutečně nádherná…“ pravil tiše a prsty jedné ruky si pohrával s prameny mých tmavých vlasů. Okouzleně jsem hleděla na jeho tvář, jak je spokojená. Pohled, který byl k nezaplacení…

Ruce mi vyletěly k hlavě, kterou jsem k nim prudce přitiskla. Cítila jsem, jak se mi slzy pomalu tvoří a plní pomyslnou hráz, což jsem nemohla dopustit. Bolest z toho mě zase zachvacovala a já už neměla kontrolu nad dalším počínáním mé paměti.

Nákupní centrum bylo zalidněné. Nudné ozdoby, které měly tyto prostory prodchnout vánoční atmosférou, se jen pomalu houpaly do svého rytmu. Obchod od obchodu jsem byla zklamanější, protože jsem nemohla najít originální dárek pro svého bratra.

Už zoufalá jsem vešla do sportovního vybavení. Očima jsem těkala ze strany na stranu. Po tolika letech už bylo opravdu těžké neustále vymýšlet dárky, které nezavání stagnací. Už už jsem byla nohou venku, když jsem spatřila…

„Sestřičko, jsi v pořádku?“ přerušil můj proud myšlenek milovaný bratr. Se zoufalstvím určitě znatelným ve tváři jsem se na něj otočila a rozhodně zavrtěla hlavou.

„Proč mi to děláte?“ Bolest v mém hlase rozhodně nešla přehlédnout. Smutkem mu spadly koutky úst ještě níže, než přešel k mé osobě.

„Určitě chápeš, že nemůžeme přijít o dalšího člena…“ šeptal tiše a hladil mě po vlasech. Ale v tu chvíli jsem se mu vytrhla.

„Já vám jsem opravdu platná! Vždyť většina smečky jen hlídá mou osobu, abych si náhodou neublížila! Nechodím ven! A tu v baráku nemám šanci si ničím ublížit, abych mohla za ním…“ Na posledním slově se mi hlas zlomil a pomyslná hráz se protrhla. Nohy se mi podlomily a slzy, které právě stekly, nahrazovaly další.

„… jak kapičky rosy. Ani netušíš, jaká to byla nádhera sledovat tvé slzy štěstí,“ básnil s úsměvem na tváři, zatímco jsme leželi na trávě u našeho domu.

„Už toho nech, prosím tě. Nebaví mě poslouchat o tom, jak nádherně pláču. Tenhle druh ženskosti bych u své osobnosti naprosto vymazala,“ prskla jsem po něm, načež se jen pobaveně uchechtl.

„Miluju, když se vztekáš. Miluju, když se směješ. Miluju, když pláčeš…“ Další slova mu uvízla v hrdle. Opřela jsem se mu o hruď a potichu vrčela, zatímco jsem se s vyceněnými zuby blížila svým obličejem k tomu jeho.

„A miluješ mě i v mé druhé podobě?“ zašeptala jsem hněvivě. Nenechal se vyvést z míry. Beze slova mi jednou rukou vjel do vlasů a prostě mou hlavu ještě přiblížil, nevědomý si mého varovného vrčení. Ústy lehce přejel po mých a pak se na ně vrhl.

„Lee, tak už se vzbuď!“ S mým ramenem někdo třásl hodně silně, až jsem se vylekala. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, až jsem se zastavila na Sethovi. Zamračila jsem se na něj a vytrhla se mu ze sevření. Na sedačce jsem si poposedla, abych se odtáhla od jeho maličkosti.

„Uvědom si, že už tu není. Musíš žít dál!“ řekl a posadil se k mým nohám. No, po tomto jsem se okamžitě zvedla. Vztek pod povrchem bublal a díky mé bezmoci v posledních dnech se právě dostával ven.

„Ty… Co ty víš, co právě prožívám? Ani jeden z vás o otisk nepřišel tak brzy! Já se měla vdávat, Sethe. Já našla štěstí, které mi bylo vzato po několika měsících… Milovala jsem ho. Byl ten pravý… A vy mě tu držíte jako nějakého blázna…“

„Chápu to dost dobře, cítil jsem tvou bolest…“ přerušil mě na moment potichu a díval se mi do očí, ale zřejmě v nich viděl jen tu neutuchající bolest, kterou jsem cítila, že radši zmlkl.

„Ano, přes naše pouto jsi ho mohl cítit. Ale teď jsi od toho vcelku chráněný. Nepochopíš, co to je s tím žít neustále. Co žít… Přežívat. Netušíš, jaké to je se dívat na svět očima mrtvoly. Protože já se už nepočítám mezi žijící, Sethe. Ano, mám tělo, které se hýbe. Vnímám, že mám hlad nebo potřebuju na záchod. Ale to jsou potřeby mého těla. Má duše… Má duše odešla. Nic ze mne nezbylo…“

„Leah… Neprožívám to jako ty, ale nechci přijít o jediného příbuzného, dokud ho můžu mít,“ pronesl Seth zničeně a natahoval ke mně své ruce. Jen jsem zavrtěla hlavou a odstoupila od něj.

„Jdi pryč. Chci být sama,“ odsekla jsem a už se chystala do pokoje.

„Víš, že ti to nedovolím,“ šeptl za mnou, než se za ním zavřely vchodové dveře.

Mé tlapy dopadaly na lesní půdu, občas se trochu propadaly, ale mou rychlost to nezmenšilo. Tíhu na svých zádech bych ani nevnímala, kdyby se neozývaly radostné zvuky.

„To je nádhera! Neuvěřitelné, co vy vlci dokážete…“ Nad každou další jeho průpovídkou, když ji dokázal vyslovit celou, jsem se jen svým vlčím způsobem uchichtla, ale těšilo mě, že má radost. I když sám měničem nebyl, dokázal ocenit rychlost jako já.

Zprudka jsem se zvedla. Nejdřív jsem se zmateně rozhlížela, než jsem si uvědomila, že se nacházím ve svém pokoji. Tma za okny byla hustá, ale stále jsem viděla na pláž, na moře, na hvězdy nad ním…

Vůbec jsem si neuvědomila, že bych usnula znova, ale…

Jeho zelené oči se na mě smály. Zase mě vyrušil při vaření a zase se mi kvůli němu připálilo jídlo. Už jsem ho vyháněla z kuchyně, když si mě za boky přitáhl a jeho rty okupovaly ty mé. Chtěla jsem se odtáhnout, a i když jsem měla více síly, nechtěla jsem jí zneužívat…

„Zase… Se… Musí… Me… Na…“ Ani jsem to nedomluvila. Po chvíli se mi totiž z hlavy vypařily všechny myšlenky. Cítila jsem jen jeho dokonalé tělo na svém, jeho ruce v pevném objetí na svých zádech a… jeho jazyk ve svých ústech. Na víc jsem se nezmohla.

Po nějaké době se odtáhl, aby popadl dech. Krásně se na mě usmál, až mu vynikly jeho velké, rovné zuby, a pravil: „Tvé oči září jak hvězdy na obloze. Do té tmavé čokolády někdo přimíchal stříbrné kuličky…“

Probudila jsem se, když první paprsky osvětlovaly můj pokoj. Pod rukou jsem cítila mokrý polštář a druhou si otírala slzy, které zase zrádně stékaly po mém obličeji.

Zakručelo mi v břiše. Vydala jsem se do kuchyně, abych si dala něco k snídani. V lednici jsem si vybrala jogurt, který jsem následně i otevřela. Opřela jsem se o sporák, abych se nějak najedla, když mě přepadla další ze vzpomínek…

„Co to tu smrdí?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem se vracela z hlídky k našemu domu. Těšila jsem se na svého snoubence, ale pach pálené látky mou náladu nepříjemně zkazil.

Bohužel jsem každým krokem cítila silněji. Zamračeně jsem ještě zrychlila, když oranžové světlo ozářilo okolí. A v tu chvíli jsem věděla, že hoří v našem domě…

„Né!“ S vyděšeným výkřikem jsem se rozběhla co nejvyšší rychlostí, neřešíc, že mě někdo může vidět. Z okna mířícího do kuchyně jsem zahlédla malé plameny, jak olizují stěny celé místnosti. Doběhla jsem k němu, rukou ho rozbila a hledala.

Rukou jsem si chránila nos, protože ten pach byl neskutečně štiplavý. A pak…

„Proboha…“ vyšlo ze mě a v tu chvíli se mi zhroutil celý svět…

Spálené tělo, ležíc jen kousek od prapůvodně bílého sporáku… Ještě v té změti ohně na něm dohořívala zástěra žluté barvy, kterou jsem mu s láskou kupovala k narozeninám…

Chtěla jsem mu pomoci. Rozbíhala jsem se, že proskočím tím nejhorším a vytáhnu ho ven, ale několikeré ruce mi v tom bránily. Možná ty osoby k nim patřící, něco říkaly, ale… Už jsem nevnímala. Můj život skončil. Skončil s ním a já… umřela.

„Né!“ vydechla jsem bezmocně a natáhla jsem ruce k neexistující vidině, která se vytvořila jen v mé hlavě. Zevnitř jsem se hroutila. Už jsem nemohla… Neustále se opakující scény v mé hlavě se nedaly snášet.

Rozhodla jsem se. Věřila jsem, že i přes mé nejezení stále budu nejrychlejší ze smečky. A i když budu sdílet smysly s ostatními… Bylo mi to jedno. Rychlost je to nejdůležitější, co jsem potřebovala. Nic více…

Mé tělo téměř v okamžiku, co jsem opustila hlavní vchod, vybuchlo. Nepřemýšlela jsem, prostě jsem vyběhla, aniž bych hledala cestu.

Nic mě nemohlo zastavit. Nic mě nemohlo vrátit zpátky, i když neposedné myšlenky některých se přes clonu smutku dostaly až k centru mě, ale neměly význam. Slova neměla význam. Pro mě už ne…

Po několika hodinách – možná jen minutách – jsem se dostala k rozlehlému rybníku. Neuvažovala jsem nad jeho oběhnutím, vběhla jsem plnou rychlostí do hlubin. Stále jsem využívala svých vlčích tlap, abych se dostala co nejdál od břehu. Vysílením jsem lapala po dechu, ale strach z nepodaření mého plánu mě neustále hnal vpřed…

Pohled nikoho:

Mladý rybář viděl šedého vlka, který se jak o život žene doprostřed vodní plochy. Vyděšené pohledy, až moc inteligentní výraz na jeho hlavě však odehnal strach do pozadí a jen touha pomoci zasáhla tuto osobu.

Rychle vyplul, aby se ke zvířeti dostal. Pádloval ze všech sil, ale stále byl daleko, když se zvíře potopilo do hlubin. Stejně se snažil, jak nejvíce mohl, přiblížit k místu, kde jej spatřil naposled.

Chvíli se očima snažil prohlédnout tu masu vody pod sebou, ale více jak pár centimetrů nedohlédl. Bezmocně si usedl na sedátko a zmučeně přemýšlel o osudu toho zvířete. Před čím prchalo, že bylo ochotno položit vlastní život?

Tiché žblunknutí ho probralo z letargie, že téměř převrhl loďku. Kus od něj na hladině plavala jakási osoba. Neochotně se tedy vydal za ní.

Byla to mladá žena. Jemné rysy, smutkem strhané, tělo vyhublé, ale ve tváři nádherný úsměv.

I když by to nikdy nahlas nepřiznal, domyslel si, kým ta žena byla. Nevěřil, že by se života vzdala tak lehce… A přeci, kdyby žila, byl by ji rád poznal…

Nebylo to souzeno… Rozhodla se dřív, než by potkala někoho jiného.

Uvědomuji si, že během těchto svátků bych neměla vydávat nic tak deprimujícího... Ale nápad přišel, tak jsem to dala dohromady a vyšlo z toho tohle. Po dlouhé době jsem napsala jednorázovku, tak mě neukamenujte za téma. :)

Věnování je pro mou sestřičku Bubulienku, která chápe, kvůli čemu jsem to napsala. A protože já chápu ji, tak to má tu.

Přeji vám šťastný Nový i nový rok, ať se daří ve všem, nač sáhnete, a hlavně, ať děláte to, co vás baví. Vaše zuzinecckaa.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Není to souzeno...: