Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Není méďa jako méďa

25.04.2013 (15:00) • Paxl • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2568×

Není méďa jako méďa

„Emmette McCarty Cullene, to jsi přehnal!“ ječela jsem na svého přihlouplého bratra.

„Klid, Bell,“ snažil se mne uklidnit můj manžel. Neúspěšně.

„To si vypije,“ ječela jsem dál tak, že to musel slyšet celý les včetně La Push.

„Jó? A copak mi uděláš?“ slyšela jsem z garáže.

To je pravda. Copak bych mu tak mohla udělat? Poškrábat autíčko? Ne, to ne. Poškrábané už je. Zaštítit Rose, aby se k ní nedostal? Ne, to by taky k ničemu nebylo. Od Rose má nyní pěkně dlouhý absťák. Z ničeho nic se mi v hlavě objevil dokonalý plán.

„Bell, to si děláš srandu, že jo?“ volala na mě z obýváku Al.

„Ne, to teda nedělám,“ odsekla jsem podrážděněji, než jsem původně zamýšlela.

„Tak fajn, já ti pomůžu,“ dodala jen tak.

„Hej! Co se chystá?“ ječel Emm.

Rychle jsem seběhla do obýváku a našla Emmetta, jak klečí před Alice a zahrnuje ji lichotkami a prosbami, aby mu řekla můj plán. Lehce jsem si jakoby odkašlala, protože si mě Emm jaksi nevšiml.

„Á!“ zařval a utíkal se schovat za právě příchozí Esmé.

„Ale Emmette, Bella ti přece nic neudělá, že ne?“ uklidňovala toho pošuka Esmé.

„Ale samozřejmě že ne,“ zacukrovala jsem.

„Tatí, Bella mi něco udělá! Já to vím,“ šel si stěžovat za Carlislem.

„Kristova noho, Emmette! Přestaň dělat blbosti a okamžitě se uklidni!“ seřval ho Carlisle.

„Ach jo, nikdo mi nevěří, ale ty jo, Máťo, že jo? Ty mi vždycky věříš,“ postěžoval si svému imaginárnímu kamarádovi. Naštěstí si ho už ale nikdo nevšímal a já s Al jsme se mohly věnovat našemu plánu.

Esmé:

„Mamí?“ volal na mě můj syn Emmett.

„Copak je, zlatíčko?“ odpověděla jsem se ihned.

„Je tady Bella?“ ptal se s obavou v hlase.

„Není. Bella by měla být s vámi ve škole. Ona tam nebyla?“ nechápala jsem a v mém hlase byla jasně slyšet obava o ni. Jistě, Bella je upír, starosti bych si o ni dělat neměla, ale při pohledu na Edwarda mi bylo jasné, že vše není v pořádku. Všichni byli nějak přešlí. Až na Alice. Ta jediná zářila jako sluníčko a všechny okolo utěšovala.

„Alice, copak ty o tom něco víš?“ optala jsem se jí mile.

„Já? Prakticky nic,“ odvětila a chtěla ještě něco dodat, ale oči se jí rozšířily a ona ztuhla.

Alice, zlatíčko, co jsi viděla?“ ptal se jí ihned Jazz.

„Emmette, Emmette,“ povzdychla si Alice.

„Co je? Co mi ta... Bella udělá?“ ptal se panicky a raději se vzdálil od vrčícího Edwarda.

„Edwarde, ty nevrč. Emmette, ty se uklidni, Bella ti nic neudělá a ty, Alice, nám řekni, co jsi viděla,“ napomenula jsem je všechny naráz. Kdekdo by řekl, že když žijí tak dlouho, naučí se chovat jako dospělí, ale oni ne, stále jsou to děti.

„Tak, Emmette, ty si teď dojdeš na lov,“ začala nakonec Alice.

„Ne, já nikam nejdu! Určitě tam na mě někde čeká, aby mi něco udělala,“ začal ze sebe chrlit Emmett.

„Emmette! Nepřerušuj svou sestru,“ napomenula jsem ho znovu.

„Emmette, ty to vůbec nechápeš. Kdy jsi byl naposledy na lovu? No? Zítra to ve škole nevydržíš a…“ hysterčila Alice. Nikdo nebyl schopen slova. Jistě, Emmett má výborné ovládání, ale podcenit se nesmí nic. Natož vize Alice.

„Dobře, Emmette, ty si teď půjdeš ulovit nějakého toho medvěda a vše bude v pořádku,“ rozhodla jsem nakonec. Oči Alice se rozšířily a viditelně si oddychla.

*  *  *

Emmett

„Tss. Já že bych se neudržel? To tak. Ale Esmé rozhodla. Ne že bych jí to měl za zlé, ale co když narazím na Bellu? Včera se dost rozčílila a to jenom proto, že jsem si z ní malinko vystřelil. Holt si na mě ještě nezvykla. To, že se mi rozhodla pomstít, mi vůbec nevadí. Ale vymyslela nějaký plán na pomstu a to s Alice,“ mumlal jsem si pro sebe. Chtěl jsem nadávat dál, ale dostala se ke mně velice lákavá vůně. Vůně medvěda. Doběhl jsem na mýtinu, kde se nacházel krásný méďa. Nechtěl jsem to prodlužovat, zvlášť když tu někde může být Bella. Rozběhl jsem se a skočil. Ale... co to? Nedopadl jsem na medvěda, nýbrž vedle něj. Já se netrefil? Znovu jsem se rozeběhl.

Sakra! On se mi uhnul. Ten medvěd se mi uhnul. Tak dost!

Pomalu jsem došel až k medvědovi. Ten se postavil na zadní. Alespoň něco normálního. Chce se prát. Tak ať.

Napřáhl jsem ruku a chystal jsem se ho uhodit, ale on můj úder odvrátil a druhou se mě pokusil škrábnout. Samozřejmě že se jen pokusil. Bezvýsledně, ale zničil to skvělý tričko od Rosalie. To dělat neměl.

Připravil jsem nohu ke kopu a provedl parádní výkop. Medvěd ale mou nohu chytil a odhodil mě na druhou stranu mýtiny.

Sakra! Co to má být? Je to vůbec možný? Může upíra šálit zrak? ptal jsem se sám sebe.

Během toho, co jsem si kladl jednu otázku za druhou, se ke mně medvěd přiblížil zezadu a jednu mi natáhl přímo po zadnici.

„To né! I ty kalhoty byly od Rose. Víš, o kolik mi prodlouží absťák? Tedy pokud mě rovnou nezabije,“ ječel jsem na něj.

Jeho mé ječení ale vůbec nenadchlo a vrazil mi facku.

Co si to dovoluje? On dá mě, Emmettovi McCarty Cullenovi, facku? Co si ten kříženec medvěda s nevím čím dovoluje?

A dost!

Medvěd ode mne dostal takový kopanec, že tentokráte odletěl on.

Očividně se vzpamatovával ze šoku, že i já se umím bránit.

Pomalu jsem se rozešel k němu. On se ale postavil a rozeběhl se přímo proti mně.

Doprčic! On je stejně rychlej jako já!

Stop! Je stejně rychlý, silný i bystrý jako já. Co to ksakru je?

Mozek mi šrotoval a stát někdo vedle, tak slyší, jak kolečka dopadla na své místo.

„To není méďa. To je geneticky upravený medvěd, kterého Bella vytvořila, aby mě teď sežral. Né!“ ječel jsem a medvěd se ke mně stále přibližoval. Šel jako hladová šelma.

„Ne, ne, ne, ne, ne. Prosím, nezabíjej mě. Prosím, pane bože, já už budu hodný. Nikoho už nebudu zlobit a už nikdy si z nikoho nevystřelím a ani se nebudu nikomu pošklebovat. Jednoduše žádné legrácky. Jen mě, prosím, nezabíjej,“ prosil jsem z posledních sil.

Medvěd došel až ke mně a postavil se na zadní.

Natáhl tlapu a…

Šáhl si ke krku a plynulým pohybem jel dolů. On se svléká z kůže?

„Co to má…?“ soukal jsem ze sebe.

Když kůže spadla, uviděl jsem dívčí oblečení. Jel jsem od nohou po krásné postavě až k hlavě a nasucho polkl. Bella!

„Čauky strašpytle,“ pozdravila se smíchem.

„Co to má znamenat?“ nechápal jsem.

„Právě jsi slíbil, že už si nikdy z nikoho nevystřelíš. Jenom tak mimochodem,“ smála se mi Bella.

„Né! To jsi neudělala,“ vyhrkl jsem.

„Správně, já ne. Ale ty ano,“ potvrdila.

„Ale nemáš důkaz,“ vyhrkl jsem to první, co mě napadlo.

„Ale mám,“ smála se mi odbíhající Bella.

Ne, ne, ne, ne, ne! Mělo mi to dojít. Co teď budu dělat?

Nakonec jsem vyrazil na ten lov, kterým mé dnešní ponížení začalo. Medvědům jsem se ale obloukem vyhnul.

*  *  *

Domů jsem dorazil až na večer. Všichni seděli v obýváku a něčemu se smáli. Vydal jsem se k nim a to, co sledovali, mi vyrazilo dech. Na obrazovce naší televize jsem byl já, jak řvu, že si už nikdy z nikoho nevystřelím.

Ona si to nahrála. Opravdu si získala důkaz a natočila mě na kameru!

Potichu jsem si posteskl a všichni se na mě otočili. Když zahlédli můj výraz, vyprskli jako na povel smíchy.

Tak tohle jsem opravdu zkazil. A to jen kvůli jednomu malému vtípku.

Tak vás to snad trochu nadchlo a zanecháte alespoň smajlíka.

Paxl

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Není méďa jako méďa: