Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nenenalezena

25.08.2010 (18:30) • Bella130 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1805×

Včera mi vrtal hlavou nápad a nedalo mi to spát, a tak jsem se rozhodla sepsat tuto jednorázovku. Možná, že se vám to líbit nebude, ale to nevadí. Ocením, jak pochvalu, tak i kritiku - tu spíš očekávám. No, a vzniklo z toho toto.

Je to asi rok, co jsme se s Edwardem vzali. Proměnu v upíra jsme odložili kvůli těhotenství.  Narodila se nám dcera, kterou jsme pojmenovali Bree. Byla to poloupírka, krásná a roztomilá. Měla dlouhé, hnědé, vlnité vlasy po babičce Swanové. Čokoládové hnědé oči zdědila po mně. Úsměv a povahové vlastnosti zdědila po Edwardovi. Každým dnem byla větší a větší. Byli jsme všichni šťastní, až do dne, kdy nám Bree zmizela. Ten den mám zarytý hluboko ve své paměti. Tehdy bylo Bree 15 let, říkala nám, že se jde projít ven a vrátí se kolem 7 hodin večer. Kdybychom jenom tušili, co se jí ten den stane nikdo, nikdy by ji ven nepustil. Bylo přesně 7 hodin a Bree nikde.  Začínala jsem se o ni bát, ale Edward mě uklidnil. Povídal mi, že se určitě někde zdržela, a že se včas vrátí. Hodiny plynuly, ale Bree se stále nikde. Nevydržela jsem to, zvedla se ze sedačky a rozhodla se jít Bree hledat. Edward nebyl pozadu. Také se zvedl a šel se mnou. Ostatní členové rodiny nám taky pomohli. Rozdělili jsme se. Pročesávali jsme nejbližší okolí. Už jsem začínala ztrácet trpělivost. Edward mě chlácholil, ale mě to nepomáhalo. Hledali jsme ji necelé tři dny. Nakonec jsme to vzdali a určili variantu, že ji někdo unesl a poté zabil. Byla jsem z toho na dně. Celé dny jsem byla ve svém pokoji a jen tiše brečela. Edward mi ale pomohl se s tím vyrovnat.

O rok později se nám narodila další dcera jménem Renesmé. Byla také poloupírka, stejně, jako naše Bree. Díky ní začalo opět všechno vzkvétat. Edward mě musel proměnit v upírku, protože při porodu nastaly komplikace, díky kterým bych mohla zemřít. Neměl na výběr.  Renesmé měla dlouhé, světle hnědé vlasy, které zdědila po mém tátovi Charliem. Měla ale zelené oči, které zdědila po Edwardovi, když byl ještě člověkem. Renesmé byla po mně, ale i po Edwardovi. Půl na půl. S Edwardem a ostatními členy  rodiny jsme se rozhodli, že Renesmé neřekneme, že měla sestru. Bylo to pro ni nejlepší. Renesmé jsme si hlídali, jako trn v oku.  Vyrostla s ní krásná 18tiletá dívka. Nemohli jsme na ní oči nechat. Byla prostě jedním slovem skvělá.

(Pohled Renesmé)

Byla jsem ve svém pokoji a četla si knížku, když v tom najednou, v polovině knihy, jsem objevila fotku. Nevšimla jsem si, že by tam předtím nějaká fotografie byla. Dosti mě to překvapilo. Pozorně jsem si ji prohlédla. Na ní byla dívka s hnědými, kudrnatými vlasy. Měla čokoládově hnědé oči stejné, jako mívala moje máma. Usmívala se tam a vypadala šťastně. Kdo to asi tak mohl být? Nějaký náš příbuzný? Rodiče se mi nezmínili o nikom takovém. Otočila jsem fotografii a to, co jsem tam viděla psané, mi doslova vyrazilo dech. Stálo tam - Naše milovaná dcera Bree TannerCullen.

Cože jejich dcera? Čí dcera? Moji rodiče měli přede mnou ještě jiné dítě? Takže to by tím pádem znamenalo, že mám sestru. Proč by mi, ale o ní neřekli? A proč jsem ji neměla tu čest poznat? Proč by mi to celé ty roky tajili? Jaký k tomu měli asi důvod? V hlavě mi vířilo plno takových otázek, ale ani na jednu z nich jsem si nedokázala odpovědět. Rozhodla jsem se, že se na to zeptám mámy. Třeba o té fotce bude něco vědět. Vstala jsem a vydala se k matčinou a tátovou pokoji s fotkou, kterou jsem pevně svírala ve svých rukou. Zaklepala jsem na dveře. V tu ránu je otevřel můj táta a sametovým hlasem se mě zeptal.

„Copak potřebuješ Renesmé?“ usmál se na mě a vyčkával.

„Potřebovala bych mluvit s mámou,“ odpověděla jsem okamžitě.

„Zavolám ti ji. Jo, a prosím tě, co to držíš v ruce, Renesmé?“ podíval se zvědavě na moji ruku, která svírala fotku.

„Právě kvůli tomuhle potřebuji s mámou mluvit,“ odpověděla jsem.

„A mohl bych se na to podívat?“ chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu tu fotku dala. Když ji uviděl, doslova ztuhl. A poté se na mě překvapeně podíval.

„Kde si tu fotku vzala, Renesmé?“ Koukal na mě stále překvapí.

„Byla v jedné knížce, kterou já čtu,“ odpověděla jsem okamžitě. A nedokázala si vysvětlit tátův překvapený výraz. Takže, jsem se nespletla. Určitě ta fotka něco znamenala, protože by se jinak, takhle netvářil.

„Vypadá to tak, Renesmé, že je na čase si o něčem promluvit. Zasloužíš si znát pravdu,“ začal mluvit zamyšleně,  přitom se mu objevily vrásky na čele, jak nad tím bedlivě přemýšlel.

„Jakou pravdu?“ koukala jsem na něho zmateně.

„Ta dívka, na té fotce, je tvoje sestra. Jmenovala se Bree,“ podíval se na mě a vyčkával na mojí reakci.

„Cože?“ nezmohla jsem se na víc a jen nevěřícně na něho koukala.

„Ano, je to tak, Renesmé. Je mi líto, že ses o ní musela dozvědět. Mělo to zůstat utajené,“ odpověděl mi klidně.

„A to proč? Celé ty roky jste mi lhali. Jaký byl důvod toho zatajování? A co se jí vůbec stalo? Proč tu s námi není?“ vyklopila jsem to celá rozzlobená najednou. Měla jsem, co dělat, aby se mi slzy nenahrnuly do očí. Všichni mi lhali o tom, že mám sestru, jak působivé. Otázkou zůstává - Jaký k tomu měli důvod?

„Abychom tě chránili. A nemusela si trpět s námi. Bree před několika lety zmizela. Bylo jí 15 let, když se to stalo. Šla se projít ven a měla přijít v 7 hodin večer, ale ona se nevracela. Měli jsme o ni strach, a tak jsme se ji vydali hledat. Prohledali jsme nejbližší okolí, snažili se zachytit její pach, ale on nikde. Hledali jsme jí tři dny, ale nakonec jsme to vzdali. Usoudili jsme, že to je zbytečné, že už je stejně Bree dávno mrtvá. Trvalo nám dlouho, než jsme se s tím psychicky vyrovnali. Bella na tom byla nejhůř. Velmi těžce to nesla. Pomohl jsem jí s tím vším se vyrovnat. Nakonec to dokázala. A poté si přišla na svět ty a vdechla si nám radost a štěstí. Ale věděli jsme, že to není úplné. Že jeden člen naší rodiny chybí. Že je na něho těžké zapomenout. Budeš se na nás za to zlobit, že jsme ti to neřekli a i možná nenávidět, ale jedno je jisté, byl k tomu důvod. A taky tě budeme naprosto chápat.“ Stála jsem tam ztuhlá jako socha a nemohla uvěřit tomu, co jsem před chvilkou slyšela. Táta mě pohladil po tváři a poté odešel do svého pokoje, než jsem jakkoliv na to stačila zareagovat. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi brečet, chtěla jsem seřvat své rodiče, ublížit si, ale ani jedno z toho by  mi nepomohlo. Byla jsem zoufalá.  Moje sestra, už je dávno po smrti a já s tím nedokážu nic udělat.

Můj vnitřní hlásek mi, ale říkal - Co když není? Třeba ještě žije a rodiče a ostatní špatně hledali. Třeba existuje nějaká naděje.  Měla by ses ji jít vydat hledat. Třeba nebude ještě pozdě na záchranu Bree. A v tu ránu jsem na nic nečekala. Byla jsem pevně rozhodnutá. Vydám se Bree hledat, ať mi to stojí, co mi to stojí. Za pokus to bude stát. Urychleně jsem šla do svého pokoje, sbalila s sebou ty nejdůležitější věci a byla připravena na cestu. Ještě než jsem odešla, jsem jim napsala vzkaz, na kterém stálo:

Maminko a tatínku,

nehledejte mě, prosím. Vydala jsem se hledat svojí sestru Bree. Já věřím v to, že je ještě naděje, že Bree žije. A já se té naděje nevzdávám.  Předem se omlouvám za to, že jsem utekla jen tak, bez toho, aniž bych něco řekla.  Ale je to mojí povinností. S láskou vaše dcera Renesmé.

Ještě jednou jsem se ohlédla, otevřela okno a vyskočila ven. Poté jsem se rozběhla plnou rychlostí do lesa. Vydala jsem se zřejmě správnou cestou, protože jsem ucítila její pach. Ten pach byl starý asi den. Nevím, jak to bylo možné po takové chvilce, ale je to tak. Vydala jsem se po její stopě. Stopa končila u zchátralé továrny. Co tu asi tak můžou provádět?

Otevřela jsem bránu - zprva to šlo těžce, ale nakonec se mi to podařilo.  Šla jsem pomalu po vyšlapané cestičce. Mísilo se tu několik lidských pachů. Zaslechla jsem i něčí křičení a pohon strojů. Byla jsem u přímo u té továrny a váhala nad tím, zda mám otevřít ty dveře, či nikoliv.  Otevřela jsem je, ale popravdě se mi stahovalo hrdlo strachem. Touha najít mou ztracenou sestru byla ale silnější. Všude kolem panovala nesnesitelná tma. Ještě dobře, že já dokážu v té tmě vcelku dobře vidět a orientovat se v ní. Snažila jsem se být, co nejvíce nenápadná. Křik lidí byl silnější a silnější. Zřejmě tady někdo velmi hodně trpěl. Bylo to nesnesitelné. Že by tady někdo týral a unášel lidi? Ale proč? Často jsem slýchávala o tom, že zloději unášeli děti a lidi jako pracovní sílu. A ti pak museli od rána do večera dřít. Což by tomuto odpovídalo. Šla jsem po lidském pachu, který šel cítit všude. Každým krokem křik sílil. Opět jsem zastavila u nějakých dveří. Zase jsem váhala. Otevřela jsem nakonec taky ty dveře a to, co jsem před sebou uviděla, mi vehnalo slzy do očí. Přede mnou byly děti, které usilovně pracovaly. Byly tak vyhublé a slabé, že se na  to nenadalo koukat. Mezi nimi jsem objevila i svou sestru Bree. Teď ale vypadala hrozně. Seděla v koutku a jen se třásla. Nedivila jsem se jí. Ten, kdo jí to udělal, bude trpět stejně, jako ona. Chudáček Bree, to si nezasloužila. Přešla jsem k ní. A tiše na ni promluvila.

„Ahoj, Bree bude se ti to zdát nemožné, ale jsem tvá sestra Renesmé, která tě přišla zachránit. Neboj se mě, prosím,“ opatrně jsem na ni promluvila a čekala na její reakci. Po očku se na mě podívala s otevřenou pusou dokořán.

„Zaachhrááánit?“ vykoktala to ze sebe ta chudinka.

„Ano, zachránit.“ Lehce jsem se na ni pousmála a opatrně k ní podala ruku. Váhavě se na mě podívala a rozhlídla se po ostatních. Nakonec mojí ruku bez námitek přijala.

„Bude to nebezpečné, Renesmé. Já a ostatní tu trpí celé roky. Náš pán se tady někde schovává. Mlátí nás. A ubližuje. Mohl by tě taky chytit,“ vzlykla si a opřela se o mě, jako by mě znala několik let. Šlo na ni vidět, že mi důvěřuje. Začala jsem Bree uklidňovat. Sotva jsem ji znala a ona mě taky. Toho pána jsem se nebála. Byla jsem ráda, že jsem našla svoji nenalezenou sestřičku.

„Já vím, Bree, ale za to mi to stojí. Zlikviduji toho pána a pomůžu ostatním. Předem, ale zavolám policii,“ pomohla jsem jí se postavit na nohy. Byla, ale tak vyslábla, že jsem ji musela podpírat, aby se nespadla zpátky na zem. Vytočila jsem policii, vše jsem jim řekla a zaklapla telefon.

„Děkuji ti za všechno, Renesmé, ale sama to nezvládneš,“ podívala se na mě.

„Ale zvládnu, uvidíš. Musíš mi jen trochu věřit. Vím, že to pro tebe nebude snadné, ale budeš si muset zvyknout. A policie je na cestě. Takže máme o jednu starost méně. Pojď, půjdeme odtud pryč,“ soucitně jsem se podívala na Bree. Neprotestovala, což mě opět zaráželo. Důvěřovala mi  i přesto, že se známe jen chvilku.

„Já vím, Renesmé. Ale nenecháš tu ostatní, že ne? Pomůžeš jim stejně, jako mě, že ano? Je to zvláštní, ale já ti věřím. Věděla jsem, už předem, že mě přijdeš zachránit. Jen jsem čekala na den, kdy se to stane,“ podívala se na mě a čekala, co jí na to řeknu. Jak, ale mohla vědět, že ji přijdu vysvobodit?

„To ti můžu slíbit, Bree. Ale jak si mohla vědět, že přijdu?“ podívala jsem se na ní zaraženě.

„Vycítila jsem to. Nedá se to vysvětlit. Mám takový dar,“ vysvětlila mi.

„Aha, tak tomu, už tedy rozumím. Máš zajímavý dar, Bree,“ podívala jsem se na ní a pousmála se. Už jsme skoro byly venku. Otevřela jsem poslední dveře a vyšly jsme konečně na čerstvý vzduch. Přede mnou se najednou zjevili moji rodiče a ostatní členové naší rodiny. Co tu k sakru dělají? Z dálky jsem si všimla hromádky, z které se valil kouř. Že by toho dotyčného, který ubližoval tady Bree, zabili? Jestli, ano udělali jenom dobře. Jakmile mě máma a táta a ostatní spatřili, okamžitě ke mně běželi. Všimli si i Bree a v jejich očích se zračila bolest a lítost.

„Holky moje, pojďte ke mně.“ Maminka a tatínek nás štěstím bez sebe objali. Tatínek vzal Bree do náruče a nemohl uvěřit vlastním očím.

„Renesmé Tanner Cullen, jseš si vědoma, co si udělala? Víš vůbec, jak moc jsme se o tebe báli?“ pokáral mě tatínek. Ale ve skutečnosti byl rád, že jsem živá a zdravá.

„Jo, jsem, ale pro záchranu mojí sestřičky riskuji všechno. A vyplatilo se mi to. A jinak se vám všem moc omlouvám. Nebylo to ode mě zrovna nejlepší řešení.“ Podívala jsem se na svého tatínka a poté se otočila k ostatním členům mé rodiny.

„To je dobré, srdíčko,“ přešla ke mně babička Esme a vroucně mě objala. Ostatní členové také.

„A vy jste toho, kdo ty špatné věci udělal, zlikvidovali?“ zvědavost mi nedala a já se musela zeptat.

„Ano, zlikvidovali. Za chvíli přijde policie a odvedou ostatní děti  bezpečně do svých domovů. Budou ale tím, do konce života, poznamenaní. A bude dlouhou dobu trvat, než se ti chudáci z toho dostanou,“ odpověděl mi dědeček Carlisle. Vše nakonec dobře dopadlo a jsem za to ráda. Šťastně jsme se vraceli domů. Bree se z toho všeho dostávala těžce, ale my jí pomohli se z toho dostat. Stále jsme nemohli uvěřit tomu, že Bree žije a taky, že se mi ji podařilo naleznout. Byli mi za to neskonale vděční. A Bree mi děkovala stále dokola. Když v něco věříte a snažíte se proto udělat maximum, tak se vám to nakonec podaří. Musíte jen věřit.

Tak co, líbila se vám tato jednorázovka? Stála vůbec za něco? Jaký máte z toho pocit? Byl to můj takový nápad, tak se nedivte, že to je takové, jaké je. Nejsem žádný spisovatelský talent. Moc ráda bych ocenila vaše komentíky, které pohladí na srdci. Chválu nebo kritiku, to je jedno. Hlavně něco. Předem děkuji. Vaše bella130

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nenenalezena: