Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nenávidím tě, ty hajzle!

13.12.2009 (14:30) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 8190×

Nenávidím tě, ty hajzle!

Rihanna – Russian Roulette celou jednorázovku jsem u téhle písničky psala

Ahoj, jak už asi všichni víte, mé jméno je Isabella Marie Swan. Můj příběh, který vám budu vyprávět, začíná v té době, kdy jsem si vzala nejkrásnějšího tvora a upíra, Edwarda Cullena. Hrozně ráda bych řekla: nejhodnějšího a nejláskyplnějšího tvora a upíra. Ale nemůžu. A důvod? Ten nejprimitivnější, na který může přijít i malé děcko. Prostě to není pravda. A já byla do něj tak hluše a slepě zamilovaná, že jsem si ani nevšimla, co je to vlastně za hajzla, teď už to vím. Ale, vraťme se k tématu.

Svatba se konala pár dní po tom, co jsme se vrátili z Volterry, po tom co jsem skočila z útesu, však víte. Poté jsme odjeli na líbánky na ostrov Esme a právě tam mě měl Edward přeměnit. Bohužel po první noci, která byla bombastická a úžasná, mě Edward – dá se říct že – ukecal, abych zůstala jako člověk aspoň pět let a já, blbá kachna, souhlasila. A proč? Protože jsem nechtěla přijít o ten opojný pocit extáze, když jsme spolu dosahovali vrcholu a vytouženého orgasmu.

Asi po měsíci líbánek jsme se vrátili do Forks, všichni Cullenovi byli překvapení, že jsem stále člověk, dokonce i Alice, která, nevím proč, nemohla vidět mou budoucnost.

Esme nám darovala malý a útulný domeček, abychom měli s Edwardem aspoň trochu soukromý a já hned věděla, co tam budeme dělat, taky proto jsem se Edwarda snažila co nejdřív tam dostat.

Další dva týdny byly dokonalé, jako z pohádky, až ten třetí se nebezpečně zvrtl. Prala jsem Edwardovi jeho nejmilejší košili. A jak už praví zákon mé nešikovnosti, tak když jsem košili vytáhla z pračky, tak byla o hodně menší než ta, kterou jsem tam dávala. No srazila jsem jí. Přitom se mi tohle nikdy nestávalo, bože, já mám vážně nehoráznou smůlu. Edward přišel od Cullenových a já začala…

„Lásko?“ Zavolala jsem a v ruce za zády držela jeho košili, teď už košilku. Pomalu jsem šla do obýváku.

„Ano srdíčko?“ Došla jsem do obýváku a provinile jsem se na něj dívala. „Co se stalo?“ Zeptal se zvědavě.

„Pamatuješ si na tvou košili že? Tu jak jsem ti včera dala prát? Já… je mi to líto.“ Podala jsem mu košili a on se na ní šokovaně díval. „Promiň, já jsem to nechtěla.“ Vzal košili z mé ruky, no vzal, spíš mi jí z té ruky vyrval. Pak se na mě rozzuřeně podíval.

„Co si to udělala?!“ Byl opravdu naštvaný, takhle se nikdy nechoval.

„Odpust, já vážně nevím jak se to…“ Nestihla jsem nic říct, protože mi skočil do řeči.

„Byla to jediná košile po mém otci… ty si jí zničila.“ Řval na mě. Asi bych taky křičela, kdyby mi zničil něco tak cenného, ale jeho následující reakce, mě dostala na kolena, a to doslova.

„Ty děvko!“ Zařval a dal mi takovou facku, až mě to odmrštila na druhý konec místnosti a já hlavou narazila na zeď. Po nárazu jsem dopadla na zem. Hlava mě začala nehorázně bolet, zrovna v tom místě, kterým jsem narazila do zdi. Přiložila jsem si tam ruku a chvíli jí tam držela.

„Au!“ Sykla jsem. Edward, jakoby se až teď probral, byl v tu ránu u mě.

„Bože, zlatíčko, promiň já…“ Druhou ruku jsem zvedla na znamení toho, aby toho nechal. Chtěl mě vzít do náručí, ale já ho zastavila.

„Nešahej na mě…SS“ Řekla jsem a znovu sykla bolestí. Odtáhla jsem ruku, která byla na hlavě a podívala se na ní, byla od krve. Oou tak tohle bude vážný. Pokusila jsem se vstát, ale jakmile jsem jen trošičku stála na nohou, svalila bych se na zem, kdyby mě Edward nechytil. Chtěla jsem mu vynadat, ale on mě předběhl.

„Lásko, promiň, já byl jak v tranzu.“ Řekl, ale na nic nečekal, vyběhl do ložnice a hlavu mi ošetřil. „Opravdu promiň. Je mi to líto. Už se to nestane.“

Co tu sakra ještě dělám? Vždyť každý týden je to něco a každý týden mi říká, že už se to nestane a pokaždé svůj slib poruší. Musím od něj pryč, odejít a to hned!

Došla jsem do pokoje a začala se balit, ale kam půjdu? Já přece nemůžu v tomhle stavu domů, co by tomu řekl Charlie. A kdyby Edward chtěl, tak mě kdykoliv unese a Charlie by mi stejně nepomohl. Jediný kdo připadá v úvahu jsou Cullenovi, ale proč by mi měli věřit. Vždyť Edward je přeci jejich bratr a já jen jeho žena. Ale fyzicky napadaná žena a když to nezabere na ně, tak to zkusím říct Jacobovi. Třeba se semnou už bude bavit. Ale pochybuju. Od té doby, co jsem si vzala Edwarda se mnou nepromluvil ani slovo.

Vykašlala jsem se na balení, vytáhla telefon z kapsy a vytočila Alicino číslo.

„Ahoj Bello.“ Řekla radostným hlasem.

„Ahoj Alice, je Edward u vás?“ Zeptala jsem se.

„Ne není, proč?“ Nahlas jsem si oddychla. „Bello, co se děje?“ Zeptala se vyděšeně.

„Prosím tě, mohla by si pro mě přijet? Hned? Je to otázka života a smrti. Prosím.“ Zažadonila jsem.

„Dobře, za chvíli jsem tam.“ Típla to. Došla, spíš jsem se dobelhala do obýváku, protože s tou mou nalomenou nohou se vážně moc chodit nedalo. Nervózně jsem stála v obýváku a modlila se, aby Alice přišla dřív než Edward. V tom někdo zaťukal.

„Kdo je?!“ Zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Bello, to jsem já.“ Řekla Alice. Oddechla jsem si a co nejrychleji to šlo jsem došla otevřít. Chtěla jít dovnitř, ale já jsem jí vytlačila ven, zamkla dveře a šla k jejímu autu. Alice stála pořád u vchodových dveří baráku a zděšeně se na mě dívala. „Co se stalo?!“ Zeptala se.

„Vysvětlím ti to až budeme u vás ano? Teď na to není čas.“ Ale ona pořád stála u dveří a pozorovala mě. „Alice prosím.“ Zaprosila jsem a nasedla, v tu ránu seděla vedle mě a jela ke Cullenům domů.

Jakmile jsme dojeli, vystoupila jsem a šla dovnitř. Všichni byli v obýváku a čekali na mě. Došli jsme s Alicí k nim a ona si sedla vedle Jaspera.

„Musím vám něco říct.“ Vysoukala jsem ze sebe. Chtěla jsem začít mluvit, ale Esme mě předběhla.

„Proboha, co se ti stalo s nohou? Vždyť teď máš pořád něco v sádře. Ještě že je u tebe Edward.“ Koukala jsem na ní s otevřenou pusou. Oni mi neuvěří, nemá cenu se snažit. Svěsila jsem ramena, zavřela pusu a řekla.

„Víte, co? Zapomeňte na to, není to důležitý.“ Otočila jsem se a chtěla odejít. V tom mě ale někdo chytil za ramena, přetočil k sobě a stále mě pevně držel. Byla to Alice.

„Bello musíš nám to říct, děje se něco s Edwardem?“ Jen jsem kývla. „Všechny ty obvazy a to okolo, to jak vše svádíš na svou nešikovnost… to není pravda že?“ Nalily se mi slzy do očí.

„Není to pravda. Je to tak, že…“ Bože já to nedokážu říct, to přece nejde. Teď už ke mně přišli všichni a drtily mě svými pohledy a já věděla, že když to řeknu bude to ještě horší. Sklopila jsem zrak a zašeptala. „To on…“ Zakuňkala jsem tak, že by to člověk nikdy nemohl slyšet, ale oni to slyšeli na 100%, protože Esme začala vzlykat.

„To nemůže být pravda.“ Zasténala Esme. Všichni se na mě dívali takovým pohledem, který se nedal rozluštit. A Esme se kvůli mně trápila, to nejde. Všechno jsem zkazila.

„Není to pravda.“ Řekla jsem poraženecky. „Úplně na to zapomeňte, Edward je úžasný nikdy mě nebil. Všechno jsem si vymyslela.“ Snažila jsem se to říkat aspoň trošku věrohodně, ale znělo to jak naučená básnička, ještě ke všemu říkaná od špatného recitátora. Alice mě sevřela v obětí a nehodlala mě pustit.

„Jak dlouho?“ Zeptala se.

„Pět měsíců.“ Zachraptěla jsem. Odstoupila ode mě a se zděšením v očích na mě koukala.

„Proboha, proč si mi nic neřekla?“ Nadechovala jsem se, že už jí to řeknu, ale ona mě zastavila tím, že dala její ruku před má ústa. „Edward. Hlídejte si myšlenky.“ Řekla a v tu ránu jsem seděla vedle ní k hlavnímu vchodu zády. Otevřely se dveře a Edward začal.

„Bello? Co tu děláš?“ Jeho hlas mě bil do uší. Sklopila jsem hlavu, už jsem se mu nedokázala podívat do očí. Najednou jsem zase byla jinde, tentokrát s Esme úplně vzadu místnosti, před námi stáli všichni Cullenovi kromě Edwarda, který stál naproti nim.

„Ona už se k tobě nevrátí Edwarde.“ Řekl Carlisle.

„Proč ne? Vždyť je to má žena.“ Nechápal co se to tu děje.

„Všechno jsem jim řekla Edwarde.“ Zaskuhrala jsem, ale bylo mi jasné, že mě slyšel. Najednou jsem uslyšela zavrčení. Zakryla jsem si uši, zavřela oči a jen doufala, že je to jen zlá noční můra. Bohužel nebyla.