Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nenáviděný

22.02.2010 (15:15) • Puccinka10 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3333×

Seděla jsem na zemi a celá se třásla. Na tom nic divného, já se třásla pořád. Ale dnes jsem se netřásla kvůli tomu, že by mi byla zima. Třásla jsem se už jenom při pohledu na malou, vyřezávanou krabičku, ve které odpočívala moje babička. Jen myšlenka na ni, proměněnou na prach, mě nesnesitelně pálila. Byla to jediné, co jsem měla. A teď ji pochovávali hned vedle mých rodičů, které jsem ani nepoznala.

„Babi?“ ptala jsem se jí, když se mnou seděla v houpacím křesle a hladila mě po vlasech. Tehdy mi bylo asi jedenáct.

„Ano Bello?“ zeptala se mě babička Bella a usmála se svou vrásčitou tváří.

„Jaký byli mí rodiče? Jak se to všechno stalo?“ Tyhle otázky jsem si připravovala asi už týden. Bála jsem se jí na to zeptat. Měla svou jedinou dcerku Alici ráda. Taky jsem se připravovala na odpověď. Byla jsem dost vyspělá, na svůj věk a bála jsem se bolesti.

„Maminka i tvůj tatínek byli ti nejlepší lidi, které jsem znala,“ říkala a já jsem se u těch slov usmála.

„Tvoji maminku jsem milovala a tvého taťku, Willa, taky. Víš, když ses narodila, chvilku po tom tvá maminka umřela. Není to tvá vina,“ šeptla, když se mi do očí nahrnuly slzy.

„Byl to osud?“ zeptala jsem se tiše a nemohla se ani pořádně nadechnout.

„Ano, osud,“ zasmála se babička, ale vůbec to jako úsměv nevypadalo. Bylo v tom až moc bolesti. Bolely ji myšlenky na její nechtěnou dcerku.

Babiččin příběh jsem už tehdy znala velmi dobře. Ona maminku nechtěla. Říkávala mi, že jí jednou v noci navštívil jeden člověk. Její táta nebyl doma. A když se vzbudila o pár měsíců později, zjistila, že je těhotná. A ani nevěděla s kým. Mou maminku, kterou pojmenovala Alice, ale milovala. Prý to bylo její jediné potěšení. I když o jejím otci se nikdy nedozvěděla.

„Babi?“ nemohla jsem se přestat vyptávat.

„Proč ses nikdy nevdala?“ zeptala jsem se jí a kousla se do rtu. Babička na tohle téma nerada něco říkala. Tvář se jí vždy zkřivila bolestí a chvíli nemohla mluvit. Vždy si tak divně objala hrudník, jako kdyby se měla rozpadnout. Teď se zatvářila stejně.

„Milovala jsem jednoho člověka,“ nad těmi slovy se vždy záhadně a bolestně pousmála.

„Ale opustil mě, pořád si namlouvám, že z lásky. Já ho nikdy nepřestala milovat, a proto jsem se nevdala. Měla jsem svou malinkou Alici a to mi tehdy stačilo. Do nikoho jiného jsem se pak nezamilovala. Moje první a poslední láska ovšem zanechala díru,“ povzdechla si a já ji pohladila po šedivých vlasech. Okolo očí se jí udělaly vrásky, když se jemně usmála a pohladila mě po tváři.

„Babi, já si myslím, že to určitě udělal z lásky,“ přesvědčovala jsem jí, i když jsem tomu moc nevěřila.

Příběh mojí mamky a táty nebyl tak složitý, jako ten babiččin. Máma ve škole potkala tátu a vzali se. A pak jsem se narodila já. A tím se štěstí mých rodičů vlastně skončilo. Jak ráda bych tehdy objímala mou maminku, Alici. A táta by mě vozil do školy, vždy by se na mě usmíval a hrozil mi prstem, abych něco nevyvedla.

A já ve škole pořád vyváděla. Děti se mi smály, že nemám rodiče a žiji s babičkou, která nemá dědečka. Tolik času jsem trávila zavřená v dětském pokoji, se slzami v očích. Tehdy vždy přišla babička a utěšovala mě. Nikdy jsem jí neřekla, že mě vlastně nikdy neutěšila.

Měla v srdci moc bolesti na to, aby mě mohla utěšit. Někdy jsem slyšela, jak v noci křičí ze spaní. Děsilo mě to. Ale vždy když jsem se jí zeptala, co se jí v noci stalo, odpověděla, že nic. Tvářila se zvědavě, jako kdyby o ničem nevěděla.

Postupně jsem si zvykla na noční výkřiky a přisuzovala jsem to halucinacím. Nikdy by mě nenapadlo, že babička vlastně celý život trpěla. A já se jí ani nezeptala proč. Nechtěla jsem jí ubližovat. Život jí do srdce udeřil mnoho ran. Smrt její mámy, jejího táty. Ale ještě předtím odchod jejího milého.

„Zhroutila jsem se, víš. Dělala jsem nebezpečné věci jenom proto, že mi ho připomínaly. A tak jsem přišla o Jacoba.“ říkala nešťastně a slzy jí tekly proudem z očí.

Jacob byl její nejlepší přítel, který jí prý pomáhal zapomenout na její lásku. Říkávala, že ho měla neuvěřitelně ráda.

„Jacob byl moje slunce,“ řekla mi jednou.

Ale já se víc neptala. Ona si myslela, že jeho smrt je její vina. To ona chtěla jezdit na motorkách a pro Jacoba byla motorka osudnou. Jenom myšlenka na Jacoba jí způsobovala bolest na tváři a já ji proto nenutila, aby mi o něm říkala víc. Dost trpěla i bez zbytečných otázek. Po Jacobovi umřeli taky moji rodiče.

Její drahá Alice, která, jak říkala, jediná zmírňovala tu bolest, co cítila. Ne že by mi to řekla, snažila se to skrýt. Ale na čele jí zůstaly vrásky od toho věčného smutku. Když ale její Alice zemřela a můj táta s ní, zůstala jí jediná věc a tou jsem byla já.

Opatrovala mě jako oko v hlavě a nikdy mě nespustila z očí. Mojí maminku prý pojmenovala po své kamarádce. Ale ta odešla s její láskou. Říkala, že ona byla jeho sestra.

„Babi, nemáš nějaké fotky?“ zeptala jsem se jí a ona jen smutně pokývala hlavou.

„Zůstali mi už jen vzpomínky a ty taky pomalu blednou. Všechny hmotné vzpomínky vzal sebou,“ vzlykla a já se dál nevyptávala. Cítila jsem se hrozně za to, že jí ubližuju.

Občas ale něco prozradila.

„Všichni byli přenádherní. Nikoho krásnějšího jsi nikdy vidět nemohla. Všechno, co se ti zdálo krásné, u jejich krásy vybledlo, ztratilo svou cenu. Víš, já doufala, že se moje Alice bude podobat kamarádce Alici. A vlastně se to splnilo. Měla stejné, neposlušné, hnědé vlasy. A taky byla blázen do nakupování. Byla malinká a neposlušná,“ smála se babička, ale stejně se pořád držela okolo hrudi. Vzpomínky ji bolely.

„A oči?“ zeptala jsem se, aby nebyla smutná.

„Očíčka, zlatíčko měla tvá mamka jako já. Víš, Alice měla oči zvláštně žluté. Někdy dokonce měnily barvu,“ smála se nevinně a v jejích slovech se skrývalo tajemství, které jsem nikdy nepochopila. Babička se na mě dívala čokoládové hnědýma očima mé mamky.

„Proč byli tak krásní?“ ptala jsem se dál a babička se zakousla do rtu. Když jsem to uviděla, litovala jsem své otázky.

„Ne, Emmo, necukej, řeknu ti to. Byli zvláštní a jedineční. Proto byli tak krásní.“ Babička mi neřekla celou pravdu. A já nevyzvídala. Některé věci si často nechávala jen pro sebe.

„A já se podobám komu?“ lišácky jsem na ní mrkla. Pokoušela jsem se žertovat.

„Ty…“ začala babička, ale zasekla se. Koho jsem jí připomínala, když jí to způsobovalo bolest? Babička si s bolestí prohlížela moje rezavě – zlaté rovné vlasy a zelené oči. Pohladila mě po červených tvářích. Ty jediné měli nějakou barvu.

„Připomínáš mi tu nejkrásnější osobu na světě,“ přiznala.

„Netuším, kde se to vzalo,“ usmála se pak křečovitě a mě došlo, koho tím myslela.

Bylo mi jí tak líto. A za všechno mohla její životní láska. Její jméno jsem se nikdy nedozvěděla. Když se ho babička pokusila vyslovit, zůstala jí jen otevřená ústa a bolestivě zavírala oči. Jak já ho nenáviděla! Za to že od ní odešel a tím jí zkazil celý život. To kvůli němu umřel Jacob.

To kvůli němu se k babičce někdo vkradl a ona otěhotněla. To kvůli němu se narodila má máma a vlastně i já. Celý život trpěla, kvůli někomu, kdo o ní nestál. Opustil ji a ona kvůli němu celý život protrpěla. Nikdy nebyla docela šťastná. Možná jenom když se moji rodiče brali a když jsem se narodila já. Ale i tu šťastnou chvíli přerušila bolest z úmrtí.

Zasloužila si to snad? Zasloužila si násilnou smrt? Jako kdyby jí bylo předurčeno, aby nebyla šťastná. Jako kdyby jí pořád jenom musely trápit nehody a smrt jejích blízkých.

A já věděla, kdo zato mohl. Kdo jí zkazil jediným rozhodnutím celý život. Sklonila jsem se nad babiččin hrob a z očí mi stekly slzy. Objala jsem si hruď, stejně jako to dělávala ona a ztěžka jsem dýchala.

Proč to zvíře zaútočilo zrovna na mou babičku? Na co byla v lese? Něco mi šeptalo, že to zvíře nebylo. Ale nešlo mi do hlavy, co jiného by to mohlo být. Napadlo mě, proč byla v lese.

„S mou láskou,“ vydechla těžce. „jsme chodili na takovou loučku. Už roky ji marně hledám,“ řekla mi jednou.

Takže i její smrt byla vina toho netvora, který ji opustil. To jeho prokletou louku se vydala hledat. Proto umřela. Nenávistně jsem zaťala ruce v pěst a naklonila se nad hrob.

„Já ho najdu.“

Šeptla jsem a hlas se mi zachvěl. Naplnila mě nenávist a v tu chvíli jsem byla připravená pomstít se tomu, kdo si za to vše už nezasloužil žít.

Nevšimla si, že za stromy stál člověk neuvěřitelné krásy, kterého jsem teď nenáviděla. Díval se na hrob zmučenýma očima a tiše vzlykal.

Neměla jsem náladu na romantické scény, které momentálně píši ve Vycházejícím slunci. Nějak mi nebylo zrovna dobře, a tak vlastně vznikla tahle povídka.

Netuším, jestli se vám to bude líbit, já si to psala jen tak. Pro radost ne, ale nějak mě to k tomu táhlo. Nejdřív jsem to zveřejnit nechtěla, ale stejně jsem nakonec povídku zveřejnila.

Moc mě potěšíte vašimi názory, já sama nevím, co si o tom myslet. Je to trošku smutnější, ale na rozplakání určitě ne. Vždyť uvidím, jak na to budete reagovat. Tak já doufám, že se vám to líbilo. Je to dost krátké a útržkovité, ale snad se líbit bude. Za komentíky dopředu dík. Snad se najde někdo, kdo okomentuje a zkritizuje tuhle povídku. Já z ní moc nadšená nejsem, ale kdy jsem byla. :D :)

Odkaz na shrnutí mých povídek

Návrat do Forks »

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nenáviděný: