Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nemilosrdný vrah

14.07.2010 (15:45) • albatrosR • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3206×

Nemilosrdný vrah

Byla jsem vyděšená k smrti. Celé moje tělo se třáslo pod náporem malinkého tělíčka uvnitř mě. Malého Edwarda. Byl to on. Viděla jsem ho ve svých snech. Všude kam se podívám, je on. Proto jsem měla takovéhle sny na ostrově. Ta armáda, dítě se sytě rudýma očima. Podívala jsem se stranou. Edward vedle mě ztuhl. Díval se do zrcadla souběžně se mnou a pozoroval malou vybouleninu, která mi vyčnívala z dříve hubeného břicha.

Opatrně jsem ten kopeček pohladila. V duchu jsem utěšovala malé miminko ve mně. Všechno bude dobré, konejšila jsem toho drobečka. Nikdy jsem o sobě neuvažovala jako o možné biologické matce. Víc přijatelná mi přišla adopce na dálku. Nikdy jsem vlastně ani nevěřila, že si najdu kluka. A teď je to tady. Je mi jen něco málo před devatenáctinami, jsem čerstvě vdaná za upíra a ještě k tomu těhotná. Takhle jsem si život nemalovala v mých dětských letech.

Zvuk telefonu mě vytrhl z přemýšlení a postřehla jsem, jak Edward odchází se sluchátkem u ucha. Vypadal bledší než obvykle. Jeho ostře řezané rysy se kroutily v záškubech hněvu a čehosi jiného. Nemohla jsem to poznat. Snad jakoby znechucení a frustrace. Zůstávala jsem ale stále ohromeně stát před zrcadlem. Po našem rozhovoru s Carlislem jsem sice byla ujištěna, že plod ještě není natolik silný, aby mi mohl jakkoli ublížit, ale říkal taky, že není možné, aby bylo těhotenství vidět v tak brzkém stádiu. Ale podle mě to asi možné bude. Vlastně nikdo ještě neměl vztah, jako máme my dva s Edwardem.

„Bello!“ ozval se Edwardův hlas z vedlejší ložnice. „Sbal si věci. Jedeme domů!“

Pomalu jsem se otáčela a Edward už stál vedle mě.

„Bude to v pořádku, Carlisle se na tebe podívá. Zbaví tě toho,“ tvrdě mě políbil na tvář a hodil do kufru hromadu oblečení. Já jsem tam jen neschopně stála a snažila se přimět své tělo k nějaké užitečné činnosti, ale nic se nedělo. Není možné, aby mi moje miminko vzalo sílu hned takhle ze začátku? Byla jsem slabší to ano, ale jinak jsem se cítila nadmíru spokojená.

Ani ne za minutu co jsem stála na okraji dveří z koupelny do obýváku, mě volal Edward. Slyšela jsem ho přes zvuk řinčícího motoru lodi. Za chviličku byl u mě.

„Jsi v pořádku?“ Konejšivě mě hladil po temeni a kontroloval každý můj sebemenší pohyb.

„Jsem v pohodě,“ vykoktala jsem. Bylo divné, jak se chová. Má být šťastný. Hlavou mi probleskla myšlenka na jeho poslední slova. Zbavíme tě toho! Ale ne, tohle není možné. Oni mi nemůžou vzít malinkatého Edwarda. Napadla mě jedna myšlenka, jak si být jistější s ochranou mého dítěte. Rose. Musím zavolat Rosalii. Najít nějaký důvod - zůstat o samotě.

„Počkáš chvilku, Edwarde, prosím? Potřebovala bych si odskočit na záchod.“ Zkoušela jsem najít nějakou záminku. Nějaký dostačující důvod, abych se na chvilinku zbavila jeho přítomnosti.

„Je ti snad špatně?!“ vyděšeně po mně přejížděl pohledem. A až moc tvrdě uhlazoval moje vlasy.

„Ne, to není. Je mi celkem fajn.“ Další pokus o normální tón. „Potřebovala bych na malou,“ začervenala jsem se a ukázala na moje břicho.

„Dobře… Počkám na tebe přede dveřmi do koupelny. Nechci tě v tomhle stavu nechávat samotnou.

Sakra! Pomalu jsem se šoupala ke dveřím a snažila se vymyslet něco přesvědčivějšího než jenom to, že se mi chce na záchod. Nic mě nenapadlo. Poraženecky jsem za sebou zavřela dveře od záchodu a neúspěšně se snažila najít mobil. Doufala jsem, že ho tady Edward snad nechá? Samozřejmě, že nenechal. Vyšla jsem pomalu ven a on už mě unášel na loď. Odkud jsme se vydali na dlouhý let.

Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jak se dostat k Rose dřív než k ostatním a třeba jí to pošeptat do ucha, nebo tak něco. Nic mě nenapadlo, snad jen rychle běžet. To nejspíš nevyjde. Ani za normálních podmínek neumím běhat dobře a ještě teď. Moje naděje se rozplývala jako mlha v podzimním dnu.

Za nekonečně dlouhou dobu poslední letadlo přistávalo na letišti. Odbavili nás a už jsem zahlédla Cullenovi. Rose stála úplně ve předu a vypadala tak nějak zvláštně ochranitelsky.

„Bello!“ zavolala na mě z dálky a postoupila o krok blíž.

„Rose, pomoz mi,“ zoufale jsem jí zašeptala do ucha.

„Já vím, Bello. Já vím,“ pokynula hlavou a sevřela kolem mě její železná ramena.

Malinko jsem se usmála, protože vím, že Emmett je ze hry. On by Rose nikdy neublížil. S dalšími teda až na Alice, která taky nevypadala zrovna nejvíc přesvědčivě svou rodinou. Takže by se dalo říct – ona je na mé straně.

Celou cestu autem Rosalie svoje objetí neuvolnila ani o píď a pozorně pozorovala každý pohyb v autě. Přibližovali jsme se čím dál tím blíž k našemu domu a atmosféra v autě nehoráznou rychlostí houstla. Bylo jasné, že Carlisle mě musí vyšetřit, a to se Rose ani mně vůbec nelíbilo.

Donesla mě až do pracovny, kde už byl připravený ultrazvuk a různé serepetičky na vyšetření.

Carlisle se zadumaně bavil s Edwardem. Nevypadali moc spiklenecky, a tak jsem to neřešila. Carlisle je dobrý „člověk“, on by mi tohle nikdy neudělal. Nikdy by mi nevzal to, po čem teď tak neskutečně toužím a Edward - tohle mi nikdy neudělá.

Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, jak Edward odchází do lesa. Stále víc se vzdaloval. Dejme mu čas, myslela jsem si a nevnímala přípravy na vyšetření. Rose byla z ošetřovny vykázána a Emmett jí dole předváděl nějaké srandovní kousky, ale neozval se žádný smích. Jen občasné dupnutí nebo vrznutí podlahy. Carlisle se ke mně přibližoval s jakousi mastičkou. Rozetřel mi trochu na břicho a poté přiložil ultrazvuk, ale nic nebylo vidět. Zkoušel to znovu a nic.

„Budu muset udělat jistá vyšetření. Bude to trvat týdny.“ Ulevilo se mi, protože jsem si byla jistá o tom, že mi dítě nevezmou, to jsem se krutě zmýlila.

O dva měsíce později se Edward zase vydal do lesa společně s Alice, Rose a Esme. Bylo to pochopitelné, všichni nebyli kvůli mně už strašně dlouho na lovu. Nikomu to nepřipadalo podezřelé. Ani mně ne.

Ležela jsem na nemocničním lůžku. Moje tělo sláblo a sláblo, zrovna co dítě v mém lůně sílilo a stávalo se větším. Pila jsem jen nějaké vitaminové šťávy a dostávala do žil transfůze s živinami. Tělo sláblo moc rychle a všechno přijaté jídlo obratem vyloučilo.

„Dnes uděláme poslední testy.“ Carlisle se přibližoval s nebezpečně vypadající injkenční stříkačkou. Emmett a Jasper stáli vedle mě každý z jedné strany.

„Počkat… Co tady vy dva děláte?“ Z posledních sil, co mi zbývaly, jsem ze sebe vydala podezřívavý tón. Nikdo neodpovídal. Jen se stále přibližovali blíž a blíž jako temné stíny. Vypadali přesně tak, jako ti zabijáci v mých snech. Pokusila jsem se zvednout, ale to už mě tlačili zpátky do peřin Jasperovy ruce. Podívala jsem se vystrašeně na Carlislea, svíraje polštář nemocniční postele.

„Tohle nemůžete. Co chcete udělat?!“ křičela jsem na ně. Pokoušela jsem se jim nějak ubránit, ale nešlo to.

„Bello, klid, všechno bude jako dřív," šeptal Carlisle a jehla zajela pod kůži. „Zbavíme tě toho. Budeš v pořádku," příkře se na mě usmál.

„Ale já nechci..."

Moje tělo se začalo uvolňovat. Bylo to, jakoby se mi rozpouštěly svaly v těle. Po vniknutí celé injekční stříkačky do mého těla jsem fyzicky zemřela. Necítila jsem nic, co by moje tělo vykonávalo. Jen moje mysl byla silnější než kdy dřív. Pochopila jsem, co chtějí udělat. Oni mi chtějí vzít mého drobečka. Moji jedinou povedenou věc. To nemůžou. Snažila jsem se otevřít pusu. Chtěla jsem řvát a kopat. Chtěla jsem si alespoň myslet, že jsem schopná ubránit se jejich síle. Moje srdce puklo.

Viděla jsem, co Carlisle dělá. Bral mi ho. Odpojil nás od sebe, když ustřihl pupeční šňůru. Viděla jsem ho. Viděla jsem jeho mrtvé bledé tělíčko ležíc na jeho dlaních. Na dlaních vraha. On zabil moje dítě.

„Né," křičela jsem. Z mých očí se řinuly slzy. Slzy naprosté beznaděje, bezmoci. Byla jsem prázdná. Viděla jsem všechno, co provedli. Přála jsem si umřít při pohledu na Emmetta, jak hází mé mrtvé dítě do ohně a jak ho pohlcují rudé plameny. Uhasl. Uhasl stejně tak, jako uhasla moje naděje. Má naděje ve všechno, co jsem si tady v té rodině vybudovala. Naděje na normální spokojený život, svět. Všechno dobré ze mě vyprchalo. Poslední, koho spatřily moje prázdné, vyčerpané oči byl Edward, vstupující do dveří a Rose stojí nad již nevratný činem. Poté se nademnou uzavřela tma a moje srdce vydalo poslední, hluboké, vysvobozující a hlasité buch, buch...

Shrnutí albatrosR

Autor: albatrosR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nemilosrdný vrah: