Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nejmenovaná

06.01.2012 (19:15) • AliHaleCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1492×

Nejmenovaná

Jmenuji se Alice de Cantervill. Dlouhou dobu mě tak ale nikdo nenazval. Dlouho jsem nebyla nikde, kde by mě tak mohl někdo nazvat. Vždy jsem byla spíše taková ta podivná černá ovce rodiny. Tou jsem byla do doby, než mě matka poslala na výchovu k jistému hraběti de Whitlock.

Tehdy jsem byla ještě nezkušená mladá dívka. Bylo mi sedmnáct. Hrabě de Whitlock měl okouzlujícího syna a já jsem jeho kouzlu docela snadno podlehla. Jenže bylo na něm něco zvláštního. Nikdy jsem ho nevídala ve dnech, kdy svítilo sluníčko, a vždy večer se vytratil na procházku. Jednou jsem nemohla spát a teprve k ránu jsem ho slyšela přicházet. Nepřipadalo by mi to divné, kdyby přišel alespoň opilý, ale on byl naprosto střízlivý a ještě laškoval se služebnictvem. Nechápala jsem to a dlouho mi to vrtalo hlavou. Oba muži si všimli, že se mnou není něco v pořádku. Chodila jsem po jejich panství jako tělo bez duše, stále zahloubaná do svých myšlenek. Hrabě to začal přisuzovat i tomu, že jsem se zamilovala do jeho syna. Možná měl pravdu. Dnes už si nejsem přesně jistá.

Asi rok po tom, co jsem k nim přijela, jsem začala v pokoji záhadně nacházet růže ve váze a občas byl u vázy lístek s hezkou básničkou. Nevěděla jsem, od koho to je. V hloubi duše jsem tenkrát doufala, že je od Jaspera, syna hraběte. Tohle trvalo rok.

V předvečer mých devatenáctých narozenin si mě k sobě hrabě zavolal. Nevěděla jsem, co má v úmyslu. Když jsem šla ke knihovně, kde jsme se měli sejít, slyšela jsem z útrob místnosti hádku. Hrabě se hádal se svým synem. Když jsem došla ke dveřím, tak je Jasper rozrazil a rozčilený odešel chodbou pryč. Radši jsem se mu vyhnula. Pomalu jsem vešla do knihovny a zavřela za sebou dveře. Hrabě seděl ve svém obvyklém křesle a díval se do plamenů v krbu. Posadila jsem se do druhého křesla před krbem. On začal mluvit. Mluvil dlouho, ale dnes už si nepamatuji, co říkal. Pamatuji si zřetelně jednu jedinou větu, kterou vyslovil. Pamatuji si ji tak, jako by ji vyslovil teď znovu:

„Musíš zemřít, ale budeš žít dál."

Ta věta mě tehdy vylekala. Nechápala jsem, jak ji myslel, ale začínala jsem se bát. Poté se moje vzpomínky docela vytrácí. Pamatuji si jen, jak jsem dlouhou dobu ležela na pohovce v knihovně a všechno mě hrozně bolelo. Po několika dnech jsem se probudila na malém paloučku v lese. Ležela jsem na sněhu, ale přitom jsem necítila chlad. Začala jsem se pomalu rozhlížet. Našla jsem vedle sebe malý raneček s oblečením a na vrchu obálku s dopisem. Roztrhla jsem obálku a četla dopis, ve kterém stálo:

„Drahá Alice,

tohle všechno jsem musel udělat, abych ochránil vlastního syna. Chápej, on je to jediné, co v téhle hrozné věčnosti mám. Neříkám v životě, protože tohle není život. Je to pouze bloudění po světě a vědění, že to nikdy neskončí. Ano, možná ti to došlo. Jsem upír. I můj syn jím je. Jistě sis všimla jeho nočních výprav. Ty byly za potravou. A nemusíš se bát. Naší potravou je krev zvířat.

Musel jsem to udělat, protože jsem nechtěl, aby můj syn udělal stejnou chybu jako kdysi já. Zamiloval jsem se do lidské dívky a měl s ní syna. Ona zemřela po porodu a já se dlouhou, strašně dlouhou dobu trápil. Jedinou útěchou mi bylo, že mám Jaspera. Nemohl jsem tedy dopustit, aby se mu stalo to, co mně. Jasper se do tebe zamiloval. Jistě sis všimla básniček a růží u tebe v pokoji. Ty byly od něho. Proto jsem si ho zavolal do knihovny ten samý den co tebe. Hádali jsme se, protože nechtěl, abych tě zabil. Já mu vyhověl a udělal z tebe to samé, co je on, co jsem já. Jenže tohle on neví. On si myslí, že jsi mrtvá. Jasper mě kvůli tomu nenávidí. Chci tě tedy poprosit, nikdy ho nehledej. Nechci, abyste se vy dva někdy ještě potkali.

S pozdravem, hrabě de Whitlock."

Pamatuji si, jak jsem byla tehdy nešťastná. Konečně jsem našla muže, kterého jsem milovala, a on miloval mne. A k čemu to bylo? K ničemu. Hrabě se postaral, aby to nemělo budoucnost. Nechápala jsem to. Nechápala jsem spoustu věcí a byla jsem strašně zmatená.

Podle dopisu jsem věděla, že jsem upír, ale nemusím být ta krvelačná bestie, kterou byl třeba Drákula. Živila jsem se zvířecí krví. Většinou jsem se potulovala jako přízrak. Jen velice zřídka jsem chodila do větších měst nebo vesnic. Lidé si začali všímat, že v lesích se pohybuje nějaká hrozba, ale nikdy si ji nespojili se mnou. Přitom jsem já byla tou hrozbou.

Jednou jsem slyšela rozhovor dvou žen v lese. Byla jsem v tu dobu poblíž panství hraběte de Whitlock. Slyšela jsem, jak jedna z těch žen říkala, že syn hraběte zmizel ani ne měsíc po tom, co jsem zmizela já. Tehdy jsem po hodně dlouhé době slyšela své olovení - slečna Alice. Zabolelo mě to u srdce. Doufala jsem, že to už víckrát neuslyším. Nechtěla jsem si připomínat to, čím jsem byla. Nechtěla jsem si připomínat svoji lásku.

Asi tak deset let po vyslechnutí rozhovoru žen z panství hraběte de Whitlock jsem začala slýchat šeptání o někom, kdo se choval jako já. Cestoval neslyšně jako přízrak a lidé se toho báli. Obcházel lesy a nechodil do vesnic. Mluvilo se o něm jako o stínu. Přála jsem si, abych na něj nikdy nenarazila. Ale přeci jenom se mi to jednou stalo. Zrovna jsem se krmila, když jsem za sebou zaslechla šustění pláště o listí a praskání větviček. Hodila jsem si přes hlavu kapuci svého pláště a stáhla ji hodně dolů, aby mi nebylo vidět do obličeje. Zvedla jsem se a otočila se k rušiteli. Doufala jsem, že to bude jen člověk, který hned strachy uteče, ale mýlila jsem se.

„Kdo se opovažuje mě rušit, když jím?" zeptala jsem se tajemně neznámého. Neviděla jsem na něj, protože byl vyšší než já a bránila mi v tom má kapuce.

„Já, syn nenáviděného otce. A kdo jsi ty, že si troufáš pokládat mi takové otázky?" řekl ten tajemný neznámý. Já sebou trhla, když jsem poprvé uslyšela jeho hlas. Doufala jsem, že se mýlím, ale podle toho, co říkal, jsem se nemýlila. Dál jsem se na nic neptala. Otočila jsem se na místě a zmizela pod příkrovem větví. Neodpověděla jsem mu a netoužila se s ním znovu potkat a dát do řeči, protože ten neznámý byl syn hraběte de Whitlock, Jasper. Jenže to by nebyl on, kdyby se za mnou nevydal. Pamatuji si, že už tehdy, když jsem pobývala na jejich panství, byl strašně zvědavý. Slyšela jsem ho, jak běží za mnou. Doběhla jsem na malou paseku, přeběhla na druhý konec a zastavila se. Věděla jsem, že mu nemůžu utíkat věčně. Zůstala jsem stát čelem ke stromům a oddychovala. Slyšela jsem, jak Jasper zastavil na opačném konci paseky.

„Já jsem dcera nikoho. Jen tě prosím, aby jsi mě už víckrát nehledal. Jinak skončíš špatně ty i já," odpověděla jsem mu na předchozí otázku. Zůstala jsem stát a přemítala nad tím, že jsem se právě teď veřejně zřekla svojí matky. Já se jí zřekla už dříve, ale teď poprvé to bylo veřejně.

„Ty nejsi dcera nikoho. Ty jsi dcera Eleanory de Cantervill, Alice."

„Nevyslovuj ta jména," zakřičela jsem na něj, když řekl jméno mé matky a mě. Prudce jsem se k němu otočila. „Já jsem dcera nikoho a nejsem Alice de Cantervill. Pokud si pamatuji, tak Alice záhadně zmizela, když byla na panství tvého otce, hraběte de Whitlock, Jaspere. Nebo snad ne? Neměla by být mrtvá? Ano měla. Tvůj otec ji měl zabít. Já nejsem ona. Jen si mě s ní pleteš." Každé slovo jsem na něj štěkala.

„Já nejsem syn té zrůdy, co zabila dívku, kterou jsem miloval," zařval na oplátku on. Bodlo mě u srdce, když o jeho lásce ke mně mluvil v minulém čase.

„A když jsi ji miloval, proč jsi ji nechal vejít do té zatracené knihovny?" zařvala jsem vzteky bez sebe. „Kdybys ji tam nenechal vejít, mohla dnes ještě žít. Nemusela být mrtvá. Ptám se: ,Proč jsi ji tam tedy nechal vejít?' A chci pravdivou odpověď." Byla jsem rozzuřenější čím dál víc. Byla jsem rozzuřená, ale i zklamaná a cítila jsem se nesvá. Přála jsem si utéct, schoulit se do klubíčka a na vše zapomenout. Proklínala jsem se, že jsem na téhle zatracené pasece zastavila.

„Musel jsem ji tam nechat jít. Kdybych jí řekl, aby tam nechodila, otec by se mstil. Připravil by pro ni ukrutnou smrt. Ne proto, aby trpěla ona, ale abych trpěl já," řekl naprosto normálním hlasem. Spíš to vypadalo, jako že je z toho hrozně smutný.

„To je možné. Ale teď už musíš jít, nikdy nehledat mě a zapomenout na svou milovanou dívku. Bude to pro tebe tak lepší," řekla jsem už klidněji. Bylo mi ho líto a nechtěla jsem déle prodlužovat jeho a mé trápení. Nevím, proč jsem ho posílala pryč, protože nejvíc ze všeho jsem si přála jít k němu a obejmout ho. Možná to byl strach. Nevím.

„Ne! Já neodejdu, dokud mi neřekneš, jak tohle všechno víš, Bezejmenná. Nikdo, kromě otce, mě a pár sloužících to nevěděl. A sloužící jsou většinou už po smrti." Pousmála jsem se pro sebe. Uvěřil mi, že nejsem ta, za kterou mě má. Nebo to možná jen hraje, aby mě přesvědčil.

„Nechci ti to říct. Nechci, aby ses zbytečně dál trápil a hledal mě nebo truchlil po ní."

„To budu stejně. Nikdy si neodpustím, že jsem otci řekl, že ji chci požádat o ruku a že ji miluji." Hrklo ve mně, když řekl, že mě chtěl požádat o ruku.

„Dobře. Řeknu ti ten příběh, který chceš slyšet, ale ty mi předtím slíbíš, že jakmile ho dořeknu, necháš mě jít a nikdy za mnou nepůjdeš." Strašně mě bolelo, když jsem tohle řekla. Na chvíli jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla a vydechla. On toho využil. Slyšela jsem, jak ke mně přišel, a cítila jsem, jak mě objal. Chtěla jsem se odtáhnout a okamžitě odejít, ale on svoje objetí zesílil. Položil si bradu na temeno mojí hlavy.

„Ach, Alice. Alice, co jsem se tě nahledal," zašeptal a já pochopila, že už mě nikdy nepustí…

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nejmenovaná: