Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Negramot - 3. část

24.07.2010 (16:30) • PeTi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2362×

NEGRAMOT - 3. ČÁST

Cítil jsem pach cizích upírů a Bellin nepatrný pach. Šel jsem pořád za ním. Dovedl mě až na letiště. Poté jsem si uvědomil, že by u ní mohli být Italští. To se mi nelíbilo vůbec. Zaslechl jsem něčí mysl… Zabývala se tím, proč mi to všechno řekla, když už mohla být pod drnem.

Koupil jsem si letenku do Itálie. Oni měli nejspíš své soukromé letadlo. Museli být tady. Letadlo mi letělo za necelou půl hodinku. Odlétal jsem z Paříže do Florencie a odtamtud se vydal do Volterry.

Když jsem byl přímo v jejich honosném sídle, tak jsem předstoupil před Ara.

„Aro, kde máš Isabellu?“ optal jsem se ho zhnuseně.

„Co by tu dělala. Je přeci v Paříži ve svém bytě. Očekávám ji tu až příští týden. Tak se tak dívám, že ty budeš její nápadník, ale to ti nevyjde. Nikdy ti to nevyjde, si ji vzít.“ Tomu jsem se zasmál, že by mi to tak on mohl překazit.
„Proč myslíš?“ V rychlosti jsem se zeptal.
„Protože nikdo se k ní nehodí. Musel by být z Rumunska, ale to ona neví. A měl by mít podobnou kůži, avšak i Angličané jsou tací. Tyto dva druhy se od sebe velice těžko rozpoznávají. Ti, co pocházejí od nás… jsou trochu tmavší… Jak se tak dívám na tebe, tak ty nejsi ani jedno. Jsi divný druh. Rozhodně nepocházíš ani z jednoho z vyřknutých tipů. Tak mě tak napadá, šel bys mi do gardy?“ Přeslazeným hláskem děvčete se ptal.

„Ne! Jdu za svou jedinou láskou… Mizím,“ zvolal jsem a spustil moji schopnost, která mě učinila neviditelným. Spíše jim zastřela oči.

Zmizel jsem z hradu. Co nejrychleji jsem se dostal do Florencie do letadla se směrem Paříži. Když jsem byl na letišti, tak jsem si nestačil najmout taxi, protože jsem se svou plnou rychlostí vydal k Belle do bytu.

Byla v kuchyni. Vůbec jsem nevěděl, co se to stalo. Podívala se na mě zlostně.

„Říkal si, že tu za chvíli budeš. Ne, že ti to potrvá víc jak den… Kde jsi k čertu byl?“ zeptala se tvrdým hlasem.

„Byl jsem tady, ale neviděl jsem tě. Avšak tvůj pach směřoval na letiště. Tak jsem se tam za tebou vydal,“ odpovídal jsem a jí to docvaklo.

„Byla jsem si vyzvednout letenky na příští týden. Tak to jsme se asi museli mihnout,“ povídala skoro nemohoucně Bella.

„Prosím posaď se.“ Uposlechla a dřepla si na gauč. Čekala, co hodlám udělat.

Poklekl jsem před ní. Pomalu jsem vytahoval krabičku sirek a v něm měl být prsten. Bella se na to divně podívala a čekala, že si snad zapálím.

„Má jediná milovaná. V dnešní den tě tady na kolenou žádám o tvojí rozpadající se ruku a doufám, že mě za ty slova neumlátíš. Nevím, jak by to mělo dál pokračovat, ale budiž.
Staň se mou ženou. I kdyby to mělo být jen na jeden jediný den. S krásným pocitem tu budu stát a dívat se na tvé nemohoucí tělo. Budu rád, že jsem mohl být aspoň na den tvým manželem,“ povídal jsem netradiční řeč, protože jsem chtěl být originální se vším všudy.
„Zajímavá řeč… Co tě k tomu vedlo, že si mě požádal o ruku?“ neopověděla na tu část, ve které jsem se jí tázal.
„Vedla si mě k tomu ty. Protože tě mám natolik rád, že si tě chci vzít. Nikdo a nic to nezmění. Ani kdyby sem měl vtrhnout nasupěný Aro.“ Zasmála se. Uchopila mou ruku a smutně se na mě podívala a kroutila hlavou v negativu. Čekal jsem, že řekne ne. Co se dalo dělat.

Odstoupil jsem od ní a kráčel jsem si to směrem východ. Nemělo cenu se tu nadále zdržovat, když o mě nestojí.

„Ano, zajisté. Ale nebuď smutný z toho, že za chvíli budeš vdovec.“ Její řeč mě naprosto dostala, takhle mě zmátnout. Začal jsem se smát. Přiběhl jsem k ní. Na její levý prsteníček jsem nasunul prsten.

Sice pomalu, ale přesto se ke mně vrhla. Věděl jsem, že ji to vyčerpává. Snad se něco po svatbě změní.

Začali jsme si plánovat datum svatby i místo. Věděl jsem, že bych měl pozvat rodinu, ale jen mou sestru jsem pozvat nechtěl. Ta by nám do toho opět kecala a nic by nás nenechala dělat.
Datum mělo být 26. srpna. Někde poblíž Cannes. Dekorací měly být květiny. Bella zbožňovala lilie. Vybrala si korzetové šaty bez ramínek. Sice byly docela drahé, ale co bych pro její maličkost neudělal? Rozmazlovat ji, to mě bavilo.

V noci usínala v mé náruči. Její stav se den ode dne zlepšoval. Měl jsem ještě jednu povinnost. Sehnat snubní prsteny. Byl jsem zvědavý, které vyberu a jestli se budou Belle líbit. Nikdy nebyla nijak náročná.

Zašel jsem do pěti klenotnictví, než jsem našel pravé snubní prsteny, které se mi líbily a zdály se mi celkem přijatelné i na Bellin styl. Jako vždy… Musel jsem si prosadit modrou barvu a stříbro, doufal jsem, že jí to nebude vadit.

Dny se pomalu krátily a chystala se svatba, ale pak i odjezd do Itálie. Chystala se větší krvavá hostina. Místo mělo být na útesu někdy v podvečer, aby to opravdu bylo při západu slunce.

Alice se hrozně těšila, a ani nám nekecala do svatby. Byla ráda, že se jí mohla aspoň účastnit.

Nastal den svatby a něco se stalo…

Bella stála se mnou na útesu ve svatebních šatech. Řekli jsme si své konečné ano. V tom někdo dorazil na plac v černých kápích. Jasně jsem zpozoroval Arovu gardu a Ara samotného.

Co tady, může chtít? Nic mě však nenapadalo, snad jen, že by si odnesl Bellu. Hodlal jsem ji bránit.

Přišel k nám. Jeho mysl byla zatemněná. Jane nás sledovala svým ostřížím zrakem a čekala, kdy něco provedeme. Velice pomalu dokráčel k nám a chytl Bellu za ruku.

V jeho mysli se náhle zjevilo: „Zabít Bellu, potom Edwarda a nakonec rodinu. Nebo si zajmout Bellu a Edwarda s talenty. Zajmout všechny, učinit z nich otroky. Zabít všechny, Jane se musí cvičit. Ten, který přežije, půjde ke mně do gardy, když ne… Tak skončí ve hladu ve sklepení.“

Usmíval se velice přátelským úsměvem, avšak já si přečetl v jeho mysli, co se chystá udělat. Jane si přistoupila k nám a nebezpečně se tvářila. Gardisté nás obklíčili a v mysli byla jen smrt.

Najednou něco vykřikl a já se v tom náhlém sledu okamžiků nestačil divit, co se to tu vlastně děje.

„Tak už jste svoji. To jsem rád. Měli jste mi to povědět, něco bychom vám přivezli. Jane tu má jen jednoduchý řetízek na ruku. Měla by tu být pořádná oslava. Gardo… Tancujte a hrajte.“ Aro mě velice překvapil jeho chováním. Usmíval se jak měsíček na hnoji. V mysli mi posílal, že to byla kamufláž.

Začalo se tančit, zpívat, hrát, jíst a kecat.

Aro, připravil velkou a nečekanou hostinu. Ale pak řekl, že s Bellou má jiné plány. Celkem mě to zarazilo. Nechtěl jsem, aby tu nebyla, ale on pořád měnil rozhodnutí. Jedno horší jak druhé.

„Bello, pojď prosím, ke mně a ty Edwarde, taktéž.“ Šli jsme k němu ruku v ruce a čekali konečný a rozhodující verdikt.

„Chtěl bych vám oznámit, že ty, Bello, budeš žít. Ale musíš být navždy s Edwardem. Jestliže se rozdělíte, tak se každému z vás začne rozpadat tělo. Prostě vám bude chybět poslední spodní dílek a vy se rozsypete. Nikdo vás nikdy nedá dohromady. Nyní vám přeju, jen to nejlepší do vašeho manželství. Byl bych rád, kdybyste se občas u nás objevili. Mohli bychom si vyrazit na královský lov. Jsem ochoten jít s vámi na zvířecí hony.“ Opravdu překvapující řeč, kterou bych od Ara nikdy nečekal. Snad by jeden řekl, že to měla být sázka.

Avšak jeho myšleny byly prozíravě čisté, jak lesní panny. Arovi jsme slíbili, že se občas zastavíme v Itálii na kus řeči.

Od té doby jsme se mohli volně pohybovat po světě. Věděli jsme, že se od sebe nikdy nehneme. Naše věčnost pro nás začala krásně. Seznámila se s mojí obří upíří rodinkou, která měla smysl pro humor. Jenže jeden člen to kazil. Alice. Nešli jste s ní na nákup, tak vás poslala do Grónska, prý ať si nestěžujete, že si nemůžete vyprat. A to by bylo takové shrnutí o naší rodině. Loučím se s vámi a odjíždíme na líbánky.

2. díl