Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Negramot - 2. část

23.07.2010 (08:30) • PeTi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2424×

NEGRAMOT - 2. ČÁST

„Ano, jsem upír. Ale jen nevím, co jsi ty… Srdce ti tluče hrozně rychle, ale pravidelně. Tvá pokožka je hrozně světloučká a vypadá, jako by byla velice křehká… Něco jako porcelánová panenka. Poprvé, když jsem tě viděl… Tak jsem tě tak pojmenoval.“ Zírala na mě. Šlo vidět, že má spoustu otázek, ale uvědomila si, že já taktéž budu mít ohledně její osoby hodně otázek.

„Dobře, teď bych se měla představit já. Jak bych to jen… Znáš Rumunské upíry Stefana a Vladimira?“ Zakýval jsem hlavou.

„Jsem taková jejich vzdálená příbuzná. Proto mám jiný složení. Navíc, nejsem plnoprávnej a plnoplatnej upír. Jsem něco mezi upírem a člověkem. Nemám skoro žádná práva. Až mi bude sto dvacet let… Tak jdu na odsouzení do Itálie a tam mě zlikvidují. Tak si říkám, že ten rok si musím dostatečně užít. Navíc pokožka je moje zásadní vada.“ Nad tou poslední zmíněnou větou jsem se musel zamyslet. Dostatečně jsem ji nepochopil. Ale že umře, se mi taktéž nelíbilo.

„Jak je to tvoje zásadní vada? Tohle nechápu. A ta likvidace… To přece nemůžou. Každý má právo žít, “ vyzvídal jsem se se zvědavostí.

„Víš, cokoliv se mě silněji dotkne, tak se začnu rozpadat. Musím prý najít svoji druhou polovičku nebo někoho, kdo má stejnou kůži. I Slunce, vítr, déšť mi ubližuje. Ale pochybuji, že se toho vůbec dožiji. Někdo jako já nesmí žít. Proto mi dali sto dvacet let. Ať chvíli žiju. Já jsem jen nepodstatné monstrum. Vezmi si, že taková, jaká jsem já… Nikdo už není. Jsem tu sama a za necelý rok bude všemu konec. Já prostě nemám právo žít. Víc jak půlku svého života jsem se to musela naučit přijmout. Říkám si, že těch sto dvacet let uteklo neskutečně rychle.“ Tak nyní mi jí bylo velice líto a štvalo mě, že jsem si hrál na negramota.

„A nemůžou mě zabít, že mi probodnou srdce, cokoliv. Moje hlavní slabost je kůže. Jedině, když se najde ten pravý, tak se to začne postupně hojit. Jenže, když mě zradí… Naopak začne se to horšit. Proto moje smrt bude velice krutá a bolestivá. Oni se v tom vyžívají. Vyžívají se v bolesti a mučení druhých. Navíc, co ti to tu povídám… Měla bych tě něco naučit. A jelikož si jako upír. Tak jen dvakrát projedem všechny slova, co znám. Mimochodem, do kdy máš být doma? Já jen, aby se přítelkyně nestrachovala.“ Nad tou částí s tou přítelkyní jsem se musel pousmát.

„Já přítelkyni nemám. Jen pár kamarádek a kamarádů. Rodinu v Cannes a Londýně. Tak jdeme na to,“ vykřikl jsem. S ní to šlo tak krásně, jen ten hrozný čas neustále utíkal. To mně velice vadilo. To jsem nikdy neměl rád. Máte den a hned noc. Kdybych byl vážně negramot, tak by mě toho tolik naučila. Odcházel jsem od ní hodně brzy ráno. Další učení jsem měl ten den v osm večer.

Doma jsem nad ní musel přemýšlet. Bylo mi jí líto, že musela umřít. Vždyť opravdu každý má právo na život. Když jsem jí chtěl na rozloučenou potřást rukou, už jsem to raději neudělal. Nechtěl jsem jí ubližovat. Vždyť už takhle musela mít pošramocený život.

Chodil jsem k ní každý den víc, jak půl roku. Jednoho dne mě však překvapila. Seděl jsem v jejím gauči a ona vedle mě. Začala se ke mně pomaličku přibližovat. Tušil jsem, co chtěla udělat, ale bál jsem se toho.

Odsedl jsem si od ní dál. Nechápala mě. Zmučeně se na mě dívala.

„Víš, já… Nechci ti ublížit. Nerad by, aby se ti něco kvůli mně stalo.“

„Tak to jen zkus, prosím, vždyť už mi ani nepodáš ruku na uvítanou. Každý, kdo to o mně neví, tak si ji vezme… Ano, mám tam fleky, ale to se dá přežít…“ S těmito slovy odešla zdrcená do kuchyně. Nechtěl jsem jí natolik ublížit. Došel jsem tedy za ní… Byla opřená o kuchyňskou linku a v levé ruce, která se klepala, držela vodu. Přistoupil jsem blíže. Smutně se na mě podívala a pak otočila svoji hlavu k oknu.

Moje pravá ruka se nepatrně blížila k té její. Zaváhal jsem, ale pak jsem pokračoval dál ve svém plánu. Pohladil jsem ji po ruce. Nic se však nedělo… Zkusil jsem to znovu a intenzivněji. Nikde se však neobjevil flíček.

„Tak, stačí už?“ zeptal jsem se.

„Co by mělo stačit?“ Ohlédla se na mě a já spatřil její smutnou tvář… Nechtěl jsem, aby byla smutná…

„Vždyť jsem tě pohladil po ruce. Tys to necítila?“ Zakývala negativně hlavou. Před jejím zrakem jsem ji pohladil, ale na tvář. Udiveně se dívala, že nic necítila.

„Co se to děje?“ zeptala se udiveně… Nic nechápala. Já si však vzpomněl na její povídání o její kůži.

„Asi vím, co se děje,“ odpověděl jsem nadějně a víc se k ní přiblížil. Chtěl jsem ji políbit na tvář. Jenže uhnula a vystrašeně se na mě dívala. Poodstoupila.

„Co to děláš? Nech mě být,“ vykřikla vyděšeně.

„Já? To my oba… Ty jsi nejspíše nevzpomínáš na své vyprávění o své kůži?“ vyzvídal jsem. Ona si nejspíše uvědomila, co se to dělo. Zalapala po dechu a pak se chytila za pusu…

„To není možný… Ne, to nemůže být možný… To nejde… Vůbec by to nešlo,“ mumlala si nesrozumitelné věty. Já si všiml, že se za tu dobu, co mě učí, se jí zlepšila pokožka.

„Víš, já tě tak nějak mám rád…“ pošeptal jsem jí do plného ticha, které přerušovalo jen její rychle kmitající srdce.

„Tohle po tobě nemohu chtít… Tohle ne. Promiň, taktéž tě mám ráda, ale nechci se na tebe na rok vázat. Po mém úmrtí bys schytal velkou citovou újmu. Neber si to osobně, ale raději odejdi.“ Chtěl jsem protestovat, nemohl jsem. Když jsem odcházel, naposledy jsem se na ni podíval. Seděla skrčená v rohu. Kůže se jí pomalinku a přesto viditelně začala velice horšit. Nemohl jsem pro ni nic udělat, neboť mě požádala o odchod.

Mé srdce ztratilo citovou újmu. Nevěděl jsem, co si bez ní počnu. Sice jsme spolu nechodili, ale byla pro mě jedinou nejlepší kamarádkou. Avšak jsem k ní cítil něco jiného… Miloval jsem ji. Více jak čtvrt roku jsem nechodil nikam jinam, než na lov zvěře. S nikým jsem nekomunikoval. Až jsem se jednoho dne chystal opět vyrazit do kavárny.

Celou dobu, co jsem Bellu neviděl, musel jsem nad ní přemýšlet. Přál jsem jí jen to nejlepší a přeci jen trochu doufal, že dostane milost. Napadlo mě, že bych se mohl nechat obětovat.

Došel jsem do kavárny. Chtěl jsem se seznámit s někým novým. Sedl jsem si vedle nějaké bezvýznamné slečny a začal s ní žhavě komunikovat. Párkrát zavtipkovala a já se smál.

Tou dobou se tam zjevil někdo, koho bych tam nečekal. Bella. Chtěla si sednout do svého boxu, ale naproti ní jsem seděl já a žhavě jsem komunikoval s tou neznámou. Bella raději, co nejrychleji utekla pryč. Za ní však třískly dveře. Musel jsem se hned za ní podívat.

Seděla schoulená na obrubníku a plakala. Plakala neobyčejně teplé slzy, které se po dotyku se zemí ihned vypařily. Usadil jsem se vedle ní. Musel jsem ji obejmout.

„Bell, co se stalo. Vím, že jsme se dlouho neviděli, ale nechci, aby ses trápila.“ Pohlédla na mě s uplakaným obličejem.

„Když já už nesnesu pohlédnout na lidi, kteří jsou šťastní… Já… nemůžu už dál. Necítím se na to. Od té doby, co jsem ti říkala, abys zmizel, jsem se utápěla ve svém žalu. Byla jsem neustále zavřená doma. Nemohla jsem vystát to štěstí lidí. Mrzelo mě, že jsem tě tak odkopla. A teď, když jsem tě uviděla s tou holkou, jsem si všimla vlastní chyby. Proč si alespoň nezlepšit život, který už nemá cenu? Nechtěla jsem ti zkazit rande, Edwarde,“ omlouvala se mi. Více se schoulila a pořád jen plakala.

„Teď jak jsem tě tam zahlédla se smát, tak mě to hrozně moc stáhlo u srdce… Cítím, jak se pomalu rozkládám. Rozežírá mě to za živa. Ale nevím, proč. Vždyť si mě nezradil. Nic jsi neudělal špatného… Jen si chtěl mít lepší život. Když dovolíš… Půjdu si sbalit své věci. Odlétám jinam… Už to tu nevydržím. Nechci tě tu nějak obtěžovat nebo otravovat. Sbohem, Edwarde,“ rozloučila se a zvedla své tělo.

Nemohl jsem ji nechat odejít bez mého vysvětlení. Ztrácela se mi v davu lidí, avšak jsem neustále slyšel její zeslabené srdce, které velice pomalounku tlouklo. Věděl jsem, že co nevidět nastane ten okamžik útlumu a ona bude osvobozená.

Nechtěl jsem si to připustit, ale chyběla by mi. Věděl jsem, že jí scházely měsíce do odsouzení. Ale chtěl jsem s ní být každou vteřinku jejího smutného života. Zamířil jsem směrem jejího bydliště. Zaklepal jsem na její dveře, ale nikdo neotvíral. Otevřel jsem si dveře a tam spatřil Bellu, jak nehnutá leží na podlaze. Její pokožka byla celá divná… Věděl jsem, že je to důsledek žárlivosti, ale nezlobil jsem se na ni.

Nevěděl jsem jak dál. Co bych měl v téhle situaci udělat jako první. Srdce jí už párkrát vynechalo… Začal jsem z toho nervóznět. Vzal jsem si jí do náruče a kolíbal jsem ji. Občas jsem ji mezi slovy políbil.

„Bellinko, nesmíš teď odcházet. Máš tady mnoho nedořešeného… Bojuj s tím. Bylo to jen nedorozumění. Vždyť sis snad všimla, že bych za tebe dal všechno na světě. Dokonce jsem se musel snížit na úroveň negramota, jen abys se mnou promluvila. Nečekal jsem, že mě začneš učit. Na ty časy velice rád vzpomínám. Byla jsi velice dobrá učitelka. Hrozně jsem tě obdivoval. Už v té chvíli jsem chtěl být jen s tebou a ne s nikým jiným. Víš, já se dokonce rozhodl jít s tebou do Itálie a tam bychom holt společně zemřeli. Byla by to krásná smrt. Drželi bychom se za ruce a těšili se na posmrtný život. Vím, že bys nechtěla, abych tam byl s tebou. Ale já tu taktéž nikoho nemám. Rodina si žije svůj vlastní život. Měl jsem tu jen tebe. Nejdřív jsem tě bral jako kamarádku, ale jak jsi mě odehnala pryč, tak se to přehouplo v něco daleko víc. Víš… Jsem si stoprocentně jistý, že tě miluji a nechci tě ztratit. Tak mi prosím splň to mé přání. Vždyť teď mám jistotu, že tu někdo se mnou je. Že mě potřebuje… Nesmíme si to zapírat. Tak se konečně probuď… Naplánujeme si posledních pár měsíců našeho života. Užijem si to všechno společně… Ale musíš se snažit… Snaž se dostat přes tu velkou tmavou bariéru… Protože tady na tebe čeká někdo, kdo tě miluje… A doufá jen v jedno… Že se probudíš a budeš opět mezi námi,“ promlouval jsem jí neustále do duše. Doufal jsem v to, že mě slyší. Avšak jsem nespatřil sebemenší náznak toho, že se to zlepšilo.

Neustále jsem ji kolíbal ve své náruči a čekal, že by se to jen nepatrně mohlo zlepšit. Věřil jsem v to, že mou dlouhou řeč slyšela a vzala si ji k srdci. Přemlouval jsem se, že to musela slyšet, že nemohla odejít bez nějakého sebe menšího rozloučení se mnou.

Taktéž jsem doufal, že až se vzbudí, tak všechno bude v naprostém pořádku. Ona a já. Dali bychom se dohromady. Mohli bychom se přestěhovat a uspořádat svatbu podle jejích představ. Nejspíš měla ráda romantiku. Tak bych jí svatbu udělal na útesu s výhledem na moře. Zapadalo by Slunce a my bychom si řekli své ANO a vyměnili bychom si snubní prsteny. Dále bychom se odebrali na svatební cestu a tam se samy sobě vydali napospas.

Z nenadání jsem měnil pohledy na Bellu. Věděl jsem, že by mi moc chyběla. Choval jsem ji neustále, ale její srdce bilo minutu od minuty míň. Napadlo mě, že bych jí mohl dát umělé dýchání. Sice je to napůl upír, ale dýchat potřebovala. Zkusil jsem to.

Hrudník se jí nadzvedl, ale byla na tom pořád stejně. Kůže se jí začala velice pomalu loupat. Pak jsem si, ale vzpomněl, že můj adoptivní otec Carlisle přiživoval divné upíry na lidské krvi, kterou lidé darovali. Bellu jsem tam musel nechat a odběhl jsem do nemocnice pro krev. Ukradl jsem tak čtyři pytlíky krve.

Pak jsem neuvěřitelnou rychlostí běžel k Belle domů. Nebyla na místě, kde jsem ji nechal. Seděla na židli a šlo vidět jak jí je velice špatně. Oči měla oranžové, místo hnědé. Přišel jsem k ní blíže. Odehnala mě, ať koukám zmizet, že nechce, aby ji někdo viděl umírat. Tohle jsem nemohl nechat jen tak beze slova.

„Vždyť jsem ti říkal, že tu zůstanu a klidně s tebou pojedu do Volterry. Poslední dobou musím na tebe neustále myslet. Ani nevíš, jaké je to trápení, když jsem tě tu měl v bezvědomí. Myslel jsem si, že už tu nebudeš. Vyprávěl jsem ti, jak bych to dál viděl. O svatbě a cestě do Itálie. Prostě pro tebe cokoliv, jen když se udržíš,“ promlouval jsem jí do duše. Přisedl jsem se vedle ní a láskyplně ji objal.

Pořád mě odstrkovala od sebe. Až jednou uhodila silněji a vyčerpalo ji to. Ztěžka došla k pohovce a na ni ulehla. Šlo vidět, že dělá ty věci z poslední vůle. Došel jsem ke kuchyňské lince, uchopil krev a připravil si sklenici. Do té jsem nalil tu červenou tekutinu, na kterou jsem měl chuť.

Udržel jsem se. Klekl jsem si k Bellininý hlavě. Skleničku s krví jsem jí dal k ústům a řekl, ať pije. Nechtěla, ale přesto se napila. Po každém doušku se jí srdce nepatrně zrychlilo. Když vypila dva sáčky, srdce bilo jako dříve. Ale její tělo bylo na tom stejně.

„Prosím, odejdi. Nemá cenu tu se mnou trčet a vědět, že se nic nezlepší,“ povídala s nalomeným hlasem a pomalu jí stékala slza z očí. Jenže nebyla to jen jedna slza, bylo jich více. Políbil jsem nemohoucí Bellu do vlasů.

„To bude dobrý. Zítra ti už bude lépe a za týden? To nebudeš ani vědět, že se něco stalo,“ potichounku jsem jí šeptal do ucha. Hladil jsem ji po vlasech a díval se do jejích fialových očí, které se naředily.

„To těžko. Za týden musím do Itálie… Musím se jim ukázat, že mi nic není a pak se budou rozhodovat, jestli mi vůbec dají ten rok života, když to můžou skoncovat už teď.“ Takhle řeč mi vadila, nelíbilo se mi, jak myslela na budoucnost.

„Říkala jsi, že musíš najít druhou polivičku svého života. Nechci si nějak moc věřit, ale co když jsem to já? Když  jsem se dotýkal tvé ruky, nic se ti nestalo. Bylo ti dobře.“ Divně se na mě podívala.

„Jo, ale podívej, co se teď se mnou děje. Rozpadám se. Ale ty si mě nezradil, jen jsem tě viděla s někým jiným a tohle to je ze záště a žárlivosti. Zabíjím sama sebe. Není cesty zpět,“ skuhrala a láskyplně se na mě dívala. Ten pohled jsem jí oplatil.

„Ale vždyť jsem nic neudělal. Já nevím, jak tě z toho stavu mám dostat. Co bych ti měl ještě říct? Nebo, co mám učinit, aby ses uzdravila?“ zoufale jsem se jí vyptával a čekal, co odpoví.

„O něčem bych věděla, ale není to normální.“ Do věty vkladla i trochu naděje.

„Cokoliv budeš chtít,“ popohnal jsem ji trochu, aby už odpověděla.

„Jednou jsem někoho slyšela, jak říká, že by si mě musel někdo vzít z lásky. Jestliže by to byla přetvářka… Konce by byl rychlý. Ale tohle nejde, já tě do ničeho nesmím a nebudu nutit. Vždyť je to úplný nesmysl. Musíš si užívat života a ne se na někoho vázat. Tohle nepřijmu.“ Ale já měl své tajné zdroje na podmanění.

„Tys mě asi moc neslyšela, když si byla v bezvědomí, co?“ Zakroutila negativně hlavou.

„Říkal jsem ti, že až se vzbudíš, tak by bylo všechno v naprostém pořádku. Ty a já bychom se dali dohromady. Mohli bychom se přestěhovat a uspořádat svatbu podle tvých představ. Nejspíš máš ráda romantiku. Tak bych ti svatbu udělal na útesu s výhledem na moře. Zapadalo by Slunce a my bychom si řekli své ANO a vyměnili bychom si snubní prsteny. Dále bychom se odebrali na svatební cestu a tam se sami sobě vydali napospas.“


„Prostě si pro mě vším. Vím, že se až tak moc neznáme, ale snad bys mě chtěla za muže. Prosím tě. Nic nedělej, lež tu. Zajdu si jen pro něco do svého bytu.“ S těmi slovy jsem odběhl do mého domu. Ve vytesané skříňce z mahagonu jsem vytáhl zásnubní prsten, který se v mé rodině pravidelně předával. Byl to stříbrný prsten s modrými kameny a jedním diamantem.

Opravdu jsem si ho chystal pro Bellu. Sice za delší dobu, ale vzít jsem si ji chtěl. V hlavě jsem si promítal svou řeč, kterou jsem jí chtěl říct. Když všechno bylo připravené, tak jsem se vydal do jejího domu. Jenže ona tam nebyla.

KONEC 2. ČÁSTI.  To be continued ->

1. Díl ♥ 3. Díl