Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Negramot - 1. část

19.07.2010 (15:00) • PeTi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2331×

NEGRAMOT - 1. část

Edward

Jako každý parný den jsem zašel do jedné z městských kaváren. Bydlel jsem v New Yorku a hledal jsem dívku pro svůj věčný život. Každý den jsem střídal městské kavárny a každý den jsem hledal holky. Naučil jsem se jíst lidské jídlo, aniž bych u toho děla různé grimasy. Prostě to musela být perfektní kamufláž.

Šel jsem do hawaiské kavárny, kde obsluhovali hawaiští číšníci. Porozhlédnul jsem se po zdejším okolí a zahlédl pár obyčejných, ale přesto krásných dívek. Avšak mezi nimi se našla i jedna zajímavá dívka, která měla delší kaštanové vlasy. Celkem se mi zalíbila a chtěl jsem s ní prohodit pár slov. Věděl jsem z vlastních zkušeností, že o mě mnohé dívky stojí. Ale téhle jsem nedokázal číst myšlenky.

Byla zvláštní. Srdce jí tlouklo hrozně rychle, ale pravidelně. Pokožka byla velice světlá a vypadala, jako by byla papírová. Nebo velice křehká porcelánová panenka, které se nikdo nesmí dotknout. Nevěděl jsem, jak na sebe strhnout pozornost. Vypadalo, že je velice zažraná do své činnosti.

Pořídila si celkem pět vaflí. Z nich pak stavěla domečky. Dokonce dělala i otevírací okna a dveře z párátek. Docela se mi její výtvor líbil. Nehorázně moc jsem si ji přál oslovit. Měl jsem mnoho nápadů jak na sebe strhnout pozornost, ale žádný z nich nebyl tak dokonalý, aby se mi líbil. Za dobu, co jsem přemýšlel, tak ona odešla.

Nadával jsem si do kreténa, protože ji v tomhle městě plných davu lidí nespatřím. Dokonce ani neucítím, protože z ní nevycházel pach. Celkem rychle jsem z kavárny vystřelil na ulici v domnění, že ji zahlédnu. Ale nezahlédnul. Raději jsem se zadíval na ceduli s názvem ulice.

Doufal jsem v to, že by sem mohla chodit na snídaně, obědy nebo večeře. Ale snídaně by byla nejlepší, protože po ránu se chce málo komu do kavárny na snídani, když si ji může udělat doma. Chtěl jsem si obejít objekt kavárny. Zjistil jsem, že za ní je celkem slušně velké parkoviště. Chtěl jsem přejít silnici a kouknout, která auta se tu vyskytují. Přecházel jsem silnici, ale nedíval jsem se okolo. Málem mě přejela ona dívka, protože na mě zatroubila, ať laskavě uhnu.

Nechtěl jsem uhnout, kdybych mohl, tak bych ji hned hupsnul do auta a vyptával bych se jí na různé věci od rána do rána… Prostě non stop. Ještě jednou a silněji zatroubila. To mě probralo a já raději uhnul. Nechal jsem ji raději odjet. Jen jsem pořád zíral na odjíždějící auto. Opravdu jsem byl jako v transu.

Domů jsem ještě nešel. Chodil jsem různě po bulváru a díval se do výloh. Zaujala mě jedna noblesnější restaurace, ale neměl jsem v kapse ani vindru. Víte, ona vybírala při vstupu. To bych si musel zajít do svého pařížského bytu a rozbít si prasátko, kam jsem si ukládal peníze, které jsem našel na zemi.

Radši jsem to obrátil a vrátil se zpět domů. Tam jsem se při sledování televize zaobíral neznámou a přesto krásnou dívkou. Nevím proč, ale zdála se mi až moc atraktivní. Do rána bylo mraky času… Proto jsem různě brouzdal po internetu a psal si se svou sestřičkou Alicí, která bydlela v Cannes. Taktéž byla upírka, stejně jako moje celá rodina. Ale o těch až déle.

Počítač jsem vypnul něco málo po šesté hodině ráno. Poté jsem se odebral do té hawaiské kavárny a jen čekal, kdy zahlédnu onu dívku. Nic jsem si neobjednal. Seděl jsem tam víc jak hodinu a hawaiský barman mě oslovil.

„Na koho tu čekáte, mladíku?“ Odpověď se mu dostala velice rychle, protože ona dívka vcházela do kavárničky. Sledoval jsem ji svým orlím pohledem a nevnímal barmanovi slova.

„Tak tu jen tak nedostaneš,“ pověděl, když spatřil, kam to vlastně koukám. Odtrhnul jsem oči od té dívky a s nechápavostí se na něho podíval.

„Proč bych ji jako nemohl sbalit?“ vybalil jsem na něj otázku, na kterou jsem chtěl urputně znát odpověď. Neznámá zaluskala na barmana a ten k ní doběhl. Jak jsem předpokládal, koupila si opět vafle.

„Protože nikdy s nikým v kavárnách nemluví. Nebo jsem si toho ještě nevšiml. Ale říkám ti, že ta ti nedá,“ znepokojoval mě svýma kecama. Čím dál tím míň jsem si začal věřit.

„Chodí sem každý den?“ zeptal jsem se ho na celkem důležitou věc. S upřímným úsměvem na mě pohleděl.

„Celý čtyři roky pravidelně chodí na snídaně. Takže jestli mi odlákáš zákazníka… Tak od tebe budu chtít jako náhradu, každej den pět babek.“ Toho jsem se začal upřímně bát, ale co, kdybych ji jen získal.

„Dobře. Tak jak jen začít…“ přemýšlel jsem na hlas. Už i něco bliklo hlavou.

„Dones mi prosím tě polívku a dej mi ji do ruky,“ požádal jsem barmana, kývnul hlavou a už šel pro ni. Když mi ji položil na pult, vzal jsem si ji do ruky a šel prázdnou uličkou si sednout k prázdnému stolku.

Procházel jsem okolo hnědovlásky, která se neustále rýpala ve vaflích. Řádně jsem se na ni podíval… Koutkem oka pohleděla na mě. V ten okamžik jsem si z ničeho nic šlápl na rozvázanou tkaničku a letěl jsem velice rychle k zemi… Polévka se na mě celá rozprskla a nudle se mi zachytily do vlasů.

Od neznámé dívky se jen vydal ponižující sten k mé osobě.

„C… Co to je za nehorázný tele. Ať se kouká, co nevidět spakovat. Jinak se nejspíš spakuju já,“ drmolila si to neslyšitelně pro lidi, ale já to slyšel velice dobře. Tak tohle pro dnešek nevyšlo. Barmanovi jsem zaplatil účet za polévku a odcházel pryč.

Vycházel jsem a ještě jsem pohlédnul do kavárny. Za mnou šla ta krasavice a hodila po mě nevkusný, zhnusený, opovrhující a zabijácký pohled. Tak s tou to bude hodně těžký.

Opět celý den jsem strávil nad tím, jak tu dotyčnou dívku sbalit. Měl jsem pár nápadů a hodlal jsem je použít.

Ráno jsem přijel svým autem na parkoviště před kavárnu. Do té jsem vešel a jen čekal, kdy ta dotyčná přijde. Barman se mi  jenom smál… Už jsem ho neřešil. Hnědovláska přišla a opět usedla do druhého boxíku. Barman přinesl opět dalších pět vaflí.

„Dneska tu bývá déle. Je totiž středa,“ pověděl jen tak z ničeho nic. Usmál jsem se na něho.

„Podej mi prosím vodu a menu lístek.“ Hned to stavil přede mne a já mohl začít svoji hru. Našel jsem si požadované jídlo.

„Barmane, dal bych si… P-p-p-p pa-l-l-l-u, sakra, mě to nejde,“ zakřičel jsem na kavárnu. Očkem jsem pohleděl na ni… Dívala se na mne a čekala, co se stane.

„P-p-p pa-l-l-l pa-lu-č-č pa-luči…“ Namočil jsem si prsty do vody a rozetřel si ji po oči. Mělo to vypadat, že jsem brečel. Začal jsem vzlykat a to dost nahlas.

„Já… To snad nepřečtu,“ smutně jsem si postěžoval. Rozplakal jsem se a u toho vydával takové ty zvuky, co k tomu patří. Dívka hodila po mě lítostivý obličej. Vstala. Bál jsem se, že by mohla odejít. Ale naštěstí šla ke mně. Pohladila mě. Připadal, jsem si jako retardovaný.

„Copak ti nejde?“ optala se ustaraným hlasem, jako když se maminky ptají jejich dítek na věc, kterou nepobraly. Pomalu jsem se na ni otočil. Smutně jsem se podíval do jejích očí.

„Když… Já neumím číst.“ Nahrbil jsem se a nanovo se „rozplakal.“ Přisedla si vedle mě na barovou stoličku.

„Co potřebuješ přečíst?“ Poukázal jsem na palačinky.

„Ty P-p-p pa-l-l-lu, pa-luč…“ Přerušila mě.

„Pa-la-čin-ky. Vyslov to stejně jako já,“ říkala každou slabiku zvlášť.

„Pa-l-lu-činky.“ Zakývala negativně hlavou.

„Pa-la-čin-ky. Znovu… Uvidíš, že ti to půjde,“ nabádala mě dál.

„Takže… Pa-la… činky?“ Zakývala pozitivně hlavou.

„A teď to zkusíš říct barmanovi.“ Zaluskala na něj. Ihned přišel.

„Co to bude Izi?“ zeptal se. Ona poukázala na mě a jemu se začaly zvedat koutky.

„Dal bych si jedny pa-lučinky se šl-šl-šlihačkou.“ Oba se rozesmáli. Hodil jsem po nich škleb, jako co je to tu k smíchu.

„Dobře… Přineste mi jídlo pod číslem šest,“ nadiktoval jsem mu. Okamžitě odběhl pryč.

„Slečno, děkuji vám za váš čas. A že jste mi trochu snad pomohla a já si zapamatuji, že se neříká pa-lačinky, ale pa-lučinky.“

„Tykej mi. Jsem Isabella. A říká se palačinky,“ představila se mi a hned mě opravovala.

„Tak já jsem Edward… Těší mě Bell.“ Potřásli jsme si rukou.

„Nechtěl bys doučovat? Takhle, co jsem koukala, tak asi toho moc neumíš.“ Udivil jsem se, že všechno šlo tak hladce. Ale od té doby, jsem musel dělat, že neumím číst. Což byla pěkně blbá kravina. Nadával jsem si, že jsem si nevymyslel něco jinýho.

„Dobře, tak jen, kdy a kde se mám stavit?“ Usmál jsem se na ni. Všechno potřebné mi napsala na lísteček velmi krásný krasopisem. Měl jsem k ní přijít ještě ten den. Bydlela jen čtyři bloky ode mne. Takže jsem mohl jít pěšky a ne autem. Určitě by se ptala, jak mi mohli dát řidičák, když neumím číst.

Na sjednané místo jsem došel okolo čtvrté odpoledne. Zazvonil jsem na zvonek. Do dvou vteřin stála ve dveřích svého bytu a culila se na mě.

„Pojď dál,“ pozvala mě. Odložil jsem si na chodbě. Z té vedla úzká chodbička do velkého rozprostírajícího se prostoru. Nestačil jsem se divit. Obývák měla luxusně vyzdobený. Posadil jsem se do luxusního křesla z černé kůže. Obývákem vládla černá a dřevěná barva.

„Tak čím začneme?“ přemýšlela nahlas Bella. Pak trošku nakrčila čelo a tichounce zavrčela. Zajisté, že jsem si toho všiml. Vytřeštil jsem oči a potichounku jsem sykl.

„Tak tu čuchám… Ty jsi upír, že jo?“ Zneklidnil jsem, ale odpovědět jsem musel, jinak bych ji nezískal. Pomaličku jsem se nadechl a vydechl. Chystal jsem se na objasňující odpověď.  Přesedl jsem si do jiné polohy a otevíral jsem pusu na odpověď.

KONEC 1. ČÁSTI.  To be continued ->

2. Díl

Tak doufám, že se vám první část líbila a zanecháte mu tu nějaký ten komentíček. Příště by byl druhý díleček ze tří. Za všechny komenty budu ráda. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Negramot - 1. část: