Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nedám vám ji!

05.02.2011 (15:00) • Michal7 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2043×

Nedám vám ji!

Přicházeli. Bylo jich snad sto. Nebo tak mi to připadalo. Když se přiblížili, z čehož jsem neměl vůbec dobrý pocit, jejich počet se trochu zmenšil. Ale bohužel jen trochu.

Vypadali divně. Jakoby… tančili? Jo, tančili. To se hodí. Pak přišla další taneční figura a oni se rozestoupili. Bylo to snad ještě hrozivější, když jsem je viděl v „plné kráse“.

Chtělo se mi zakňučet. Nechtěl jsem si to přiznat, ale je nás míň. O dost míň…

„Červené pláště přicházejí, červené pláště přicházejí,“ ozval se nějaký z těch našich upírů a pak někdo špitl manželky a další blbosti. Já se soustředil jen na ně.

V tom Edward zavrčel. Chtěl jsem se po něm otočit, ale můj pohled byl fixovaný na ně.

„Alistair měl pravdu,“ zamumlal, ale nevšiml jsem si komu.

„Alistair měl pravdu?“ opakovala nějaká upírka, ale já opět neviděl která. Musel jsem se dívat na ně. Kdyby udělali výpad nebo něco podobného…

„Oni - Caius a Aro - přišli ničit a získat,“ odpověděl Edward a já strnul. To jako… chtějí mi ji vzít… popadla mě zuřivost. Musel jsem se ujistit, že Nessie je pořád tam, kde by měla být. Mezitím, co já jsem hledal důvod mé existence, Edward pokračoval.

„Už mají připravené nejrůznější strategie. Kdyby se Irinino obvinění -“

Tak to je ta mrcha, která to všechno zničila…

„– z nějakého důvodu nepotvrdilo, jsou odhodláni najít nějakou jinou záminku k útoku. Ale teď vidí Renesmé, takže jsou přesvědčení, že jdou najisto. Pořád se můžeme pokusit bránit se proti jejich nařčením, ale napřed se musí zastavit, aby si vyslechli pravdu o Renesmé. Což nemají v úmyslu.“

Zafuněl jsem. Jak moc tohle bolelo. Poslouchat, jak o ní mluví. Jak o ní budou mluvit oni...

Najednou se zastavili. Měl jsem chuť couvnout, být od nich dále. Ať je od nich dále Nessie. Cítil jsem strach. To bylo poprvé od doby, co jsem ji spatřil, co jsem pocítil strach. No jo, cítil jsem strach, když ji chtěla Bella vidět. Ale tohle bylo něco jiného. U Belly jsem si byl aspoň jistý, že ji to tak moc bude bolet…

Ale oni, oni, kteří nic necítí, jsou oživlé skály, chtějí jenom jedinou věc: Moc.

Chtěl jsem vzít Nessie a utíkat s ní co nejdál, až by mě bolely nohy, ale běžel bych dále…

Cítil jsem, že to stejně budu muset udělat. A cítil jsem něco ještě hrozivějšího. A to, že Bella a Edward s námi možná nebudou…

Neměl bych na takové věci myslet. Jen se tím všechno zhorší.

Zpříma jsem se na ně zahleděl. A to, že jsou všichni upíři hezcí. Ti vepředu byli hotové zrůdičky. Neznatelně jsem se posunul blíže k Belle, blíže k ní.

Pak jsem uslyšel jak se ostatní vlci přiblížili. Byl jsem za to tak neskonale vděčný…

Najednou se začalo dít několik věcí najednou – z naší strany.

Někteří začali vrčet, prskat. Tak, jak to umí jen upíři. Vedle mě Edward stiskl Belle ruku, protože se taky přestala ovládat. Byl jsem rád, že to udělal. Kdyby ne, musel bych zasáhnout já, a to by nedopadlo dobře.

Nic jsem nevnímal, jen jsem je chtěl zabít. Chtěl jsem zabíjet, aby už nemohli ublížit mojí holčičce. Holčičce, kvůli které bych skočil do ohně.

Všichni se začali navzájem zkoumat, nebo co. Dívali se na sebe, hlavně na ty tři. Jeden mi přišel naprosto neškodný. Vypadal, jako by se celou tu svojí dlouhou existenci díval na jeden baseballový zápas, ve kterém pořád nikdo nevyhrával. Nic se tam nedělo.

Nic jsem neslyšel, ale najednou doktor promluvil.

„Edwarde?“ Co se dělo? Já si ničeho nevšiml. Co se stalo? Rozhodli se hned zabíjet, nebo…?

„Nejsou si jisti, jak postupovat. Zvažují možnosti, výběr klíčových cílů - mě, samozřejmě tebe, Eleazara, Tanyu. Marcus čte sílu našich vzájemných vazeb, hledá slabá místa. Dráždí je přítomnost Rumunů. Bojí se tváří, které neznají -  zejména Zafrina a Senna - a přirozeně vlků. Nikdy proti nim nestála přesila. To proto se zastavili.“

Co? Co to plácá? Přesila? To si dělá ze mě ten Edward prču, nebo co?

„Přesila?“ ozvala se ta upírka, která už jednou promluvila.

„Svoje svědky nepočítají,“ objasnil Edward a já měl chuť se zasmát. Tak oni je nepočítají, jo?

Ale jsem si jistej, že bojovat by se jim klidně chtělo. Přesila! No to určitě!

„Ti jakoby neexistovali, pro gardu nemají význam. Aro jenom miluje publikum.“

Tak publikum, jak chceš. Jsem zvědavý, jestli bude tak moc chtít publikum, až mu budu trhat tu jeho zpropadenou hlavu porostlou hnusným, černým chmýřím!

„Měl bych promluvit?“ zeptal se doktor a já chtěl vykřiknout. Ne, ať tam nechodí… přece jen to byla moje rodina… Ne, ne, ne!

Chvíli nikdo nemluvil a pak Edward přikývl! „Tohle je tvoje jediná šance.“ Jediná šance na smrt, nebo co?

Ale Edward dělal, jako že mě neslyší. No jasně, tohle se mu hodí.

Doktor – měl bych se naučit říkat mu jménem – udělal několik kroků od nás, několik kroků k nim. Zvedl ruce, jakoby je zdravil. Nebo jako by je posílal někam do prčic. Ta druhá možnost se mi líbila více.

„Aro, příteli. Už to jsou staletí.“ Příteli! Ááá.

Bylo ticho. Takové to ticho, které když „slyšíte“, naskočí vám husí kůže, a přejete si slyšet cokoliv. Ať už něco hrozného, co vás zabije, hlavně chcete něco slyšet.

A pak ten s hnusným chmýřím na hlavě vystoupil z řady. Nějaká ženská vyšla s ním. Byli k sobě jakoby přilepený, jako jednovaječný dvojčata, nebo tak.

Najednou jako by něco vybuchlo. Ti jejich následovníci nebo kdo to byl, začali vrčet, cenili zuby a mračili se. Chtěl jsem jim taky ukázat, jak se mračím já, to by teprve viděli.

A konečně chmýřák promluvil: „Klid.“  A zvedl i ruku. Měl jsem chuť mu ji ukousnout.

Udělal ještě několik kroků od těch rozzuřených buldoků a pak se zastavil. Naklonil tu svou obludnou hlavu na stranu a oči mu svítily.

„Hezká slova, Carlisle,“ zamumlal a já se jemně otřásl. Hnusný, mráz nahánějící hlas.

„Zdají se nemístná, když se podívám na armádu -“

Já ti dám armádu, dědku starej!

„– kterou jsi shromáždil, abys zabil mě a mé drahé.“

Drž klapačku!

Doktor – Carlisle – zavrtěl hlavou a natáhl k němu ruku.

Ne, ne, to nedělej! Co když ti ji utrhne?! Nedělej to…

„Stačí, aby ses dotkl mé ruky, a poznáš, že to jsem nikdy neměl v úmyslu.“

Chmýřákovy oči se přimhouřily. „Ale proč by na tvých úmyslech mělo záležet, drahý Carlisle, ve světle toho, co jsi spáchal?“

A co jako spáchal?! Nessie je nějaký zločin, nebo co? No tak to teda ne, nebude ji urážet. Co si jako o sobě myslí, hajzl jeden ulízanej!

„Nedopustil jsem se zločinu, pro který jsi mě přišel potrestat.“ No děkuju pěkně! Ještě jednou ji nějak urazí… a neznám se!

„Pak ustup a nech nás potrestat ty, kdo za něj zodpovídají. Opravdu, Carlisle, nic by mě dnes nepotěšilo víc, než kdybych mohl ušetřit tvůj život.“

Ty… ty… tohle ti jen tak neprojde, zmetku! Když dojde na boj, nejdříve ti rozbiju tu tvou nevymáchanou hubu, až pak zdrhnu!

„Nikdo neporušil zákon, Aro. Dovol, abych to vysvětlil.“  Carlisle svou ruku natáhl ještě blíže k němu.

Chmýřák ale neodpověděl. Světlovlasý staroch se objevil vedle něj.

„Tolik nesmyslných pravidel, tolik zbytečných zákonů si na sebe vymyslíš, Carlisle. Jak je tedy možné, že hájíš porušení zákona, který je opravdu důležitý?“

Já ti dám důležitý. Raději se jdi vycpat! Nikdo tady o tvou přítomnost nestojí!

„Ten zákon nebyl porušen. Kdybyste vyslechli -“

„Vidíme to dítě, Carlisle.“ Nepřerušuj ho! „Nedělej s z nás blázny.“

„Ona není nesmrtelná.“ No to bych prosil. „Není to upírka. Mohu to snadno dokázat, stačí pár okamžiků -“

Ten bělovlasý skrček ho znovu přerušil. „Jestli není jednou ze zakázaných, proč jsi tedy shromáždil batalion -“ Co to je za slovo?! „– na její ochranu?“

„To jsou svědci, Caie, jako jste si přivedli vy.“ Carlisle pokynul rukou k té bandě zmutovaných kamenů, kteří občas zavrčeli.

„Kterýkoli z těchto přátel ti o tom dítěti může povědět pravdu. Nebo stačí, když se na ni podíváš, Caie. Uvidíš ruměnec lidské krve na jejích tvářích.“ Krásný ruměnec…

„To je umělé!“ To určitě! „Kde je informátorka? Ať předstoupí!“ Ne, ne, já ji nechci vidět! Nechci vidět ten její hnusný obličej co všechno zhatil!

„Ty! Pojď sem!“ zvolal, když ji našel.

Když se nehýbala, lusk prsty. Jeden z těch goril, co asi hlídal ty ženské, ji dloubl do zad. Irina zmateně zamrkala a pak vyšla směrem k němu.

Zastavila se kousek od něj, ale nedívala se na něho. Upírala pohled někam za naší linii, asi na ty své sestry, které se rozhodly nám pomoct.

Bělovlasý stařec k ní přistoupil a… dal jí facku!

Nechápal jsem, co to má za smysl, ale ty její sestry naráz zasyčely. Její tělo zkamenělo a podívala se na skrčka. Ten ukázal na moji holčičku prstem, která visela Belle na zádech. Byl jsem tak rád, že stále cítím její ručku na svém kožichu.

Zavrčel jsem. Co má na ni co ukazovat! Ukousnu mu ten prst, jestli ho někam nezastrčí!

„Tohle je to dítě, které jsi viděla? To, které bylo zjevně víc než lidské?“

Irina se k nám otočila, a upřela pohled na Nessie. Její pohled byl zmatený, což jsem pochopil o pár sekund později.

„No?“ zavrčel nedočkavě ten stařec.

„Já… nevím jistě,“ zamumlala trochu váhavě.

Pocítil jsem semínko naděje.

Autor: Michal7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nedám vám ji!: