Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nečekaná přeměna

30.12.2009 (13:30) • KrisS • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3355×

„Edwarde, ne! Nedělej to!“ prosila jsem.

Tím jsem si od Jamese zasloužila další mrsknutí mým tělem do skla. Škodolibě ke mně přišel a podřepl si. Kousky skla se mi zařezávaly do kůže. Prosím už to skonči, pomyslela jsem si.

„Dělej řekni to! Řekni Edwardovi ať tě pomstí!“ jeho hlas nabíral na síle a zuřivosti, téměř křičel přes celé baletní studio. Mlčela jsem.

„Řekni to!“ jeho hlas se lámal zuřivostí.

„Edwarde, ne!“ zakřičela jsem už po několikáté. To Jamese rozzuřilo ještě víc. Skoro nic jsem neviděla, cítila jsem jenom odporný pach krve. Jamesova ruka vystřelila silou trysku a tvrdě narazila o mojí holení kost. Křuplo to. Šíleně to bolelo. Vykřikla jsem a automaticky mi ruka vystřelila k mojí zlomené kosti. James mě stále přesvědčoval ať řeknu Edwardovi o pomstu, ale já nemohla, nechtěla.

James sáhl rukou do potůčku krve a pak si ruku přitiskl k ústům. Slastně vzdychl, bylo mi z něj špatně.

„Je tak kruté, že tě nechal jenom křehkým človíčkem, že?“ ta škodolibost se mísila se slastnými vzdychy nad mou krví. Zvedla jsem hlavu a koukla do jeho tváře. Hlavu jsem zvedla moc prudce a hlava se mi zatočila.

„Řekni Edwardovi ať tě pomstí dělej!“ začínal být netrpělivý.

„Edwarde nedělej to, prosím!“ začínala jsem být zoufalá. S mým koncem jsem se už smířila, ale ať se Edward nesnaží pomstit, prosím!

Najednou u mě James nestál.I když jsem se téměř nemohla hýbat rozhlédla jsem se po studiu. Moje hlava však selhala a já upadla do polospánku. Umírám? Po celém těle jsem měla škrábance od skla, ze kterých vytékaly silné potůčky krve. Moje noha pulzovala šílenou bolestí a hlava mě třeštila. Vnímala jsem jen tu šílenou bolest, prosím ať už je konec.

Nevnímala jsem už nic. Najednou jsem cítila po celém těle chlad. Pevně se kolem mě obemknul. Bylo to příjemné, moje tělo totiž bylo horké, od krve. Uslyšela jsem nějáký šepot. Sice sem nerozuměla ani slovo, ale poznala jsem, že ten hlas je krásný a sametový. Dokázala jsem rozeznat i emoce, které z něho vycházely. Bolest a utrpení. Bylo mi to líto. Majitel tak krásného a dokonalého hlasu by neměl trpět. Cítila jsem, že se podlaha pode mnou ztratila a jenom něco studeného mě drželo. Cítila jsem jak okolo mě vítr proletěl a najednou jsem zase tvrdě přistála v dalších střepech. Jeden střep mi zajel hluboko do stehna. Začala z rány pulzovat krev.

Kdy už to skončí? To musí být smrt tak pomalá? I když smrt byla na dosah nemohla jsem toho litovat. Kdybych nepřijela do Forks teď bych nestála na útesu smrti, jasně, ale stálo to za těch posledních pár měsíců. Moje poslední myšlenky patřily Edwardovi, jenom jemu.

Miluju tě Edwarde Cullene.

Něco mě chytlo za ruku. Ozvalo se zavrčení, bylo zuřivé a lačné. Něco ostrého, ostřejšího než nože nebo břitvy mi prorazilo tepnu na ruce. Bylo to jako kdyby vzal někdo tisíce nožů a vrazil je do jednoho jediného místa. To co se mi začalo rozlévat do žil bylo téměř nesnesitelné. Bylo to jako tekutina plná ostrých střepů, které se každým tempem zařezávaly zevnitř do mého těla. Tekutina se rozlévala tak pomalu a tak bolestně se zařezávala postupně do každé části do mého těla, že ta bolest nemohla být skutečná. Zaútočila na mě ještě větší bolest a já prohla záda. Z úst se mi vydral výkřik. Hlava mi skoro pukala. Ozvalo se několikanásobné vrčení a řev. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ani to nešlo.

Slyšela jsem někoho mluvit a ve změti slov sem slyšela něco jako „Rozdělejte oheň.“

To jsem nechápala, dávno už tu hořel. Nebo jsem to cítila jenom já? Po mém těle tekla láva. Uslyšela jsem trhavé zvuky. Poznala jsem, že u mě někdo je, nebo se mi to zdálo? V tu chvíli jsem vnímala jenom břitvy, zařezávajíc se mi do těla. Cítila jsem jemný nátlak na noze, bylo to však jiné, než když mi do ní pronikl velký střep, takové uvolňující.

Stále okolo mě mluvily hlasy, všechny sametové, ale zněl z nich strach, nebo úzkost. Bylo mi líto, že někdo s tak krásnými hlasy trpí, ale nemohla jsem nad tím dál přemýšlet. Vnikala do mě láva s kousky skla, které se do mě zařezávaly čím dál hlouběji. Celé moje tělo vzplálo, ne bylo to tisíckrát horší než oheň.

V ohni nejsou střepy a oheň vás spálí na povrchu. Tohle bylo horší, protože jsem věděla, že to tak rychle neskončí a věděla jsem, že láva je uvnitř mého těla, takže jí nemůže nikdo uhasit.

Láva došla k mému srdci. Vykřikla jsem, už se to nedalo zvládnout. Chtěla jsem si prsty zarýt do dlaní a trochu si tím ulevit, ale ucítila jsem něco studeného, co bylo v mé ruce. Ucítila jsem příjemný chlad na mé tváři. Bylo to ledové, příjemné oproti té lávy uvnitř. Opět jsem vykřikla. Nedalo se to vydržet a já padla do tmy. Předtím, jsem vnímala aspoň něco, ale teď? Jen bolest, ne vlastně to nebyla bolest. Od bolesti to mělo daleko. Tohle bylo horší.

Kolik uběhlo času? Dny, měsíce, nebo roky? Nevěděla sem, ale mě to připadalo na roky, staletí. Láva každým okamžikem nabírala na horkosti, jako by jí někdo schválně ohříval. Ucítila sem nějaké brnění v konečcích prstů. Bylo to, jako by někdo zapalovačem pálil mé prsty, ale to ještě nic nebylo, to co mělo přijít bylo daleko horší. Postupně se to začalo rozlívat po celém těle. K lávě přibyl oheň a s ním další nože a břitvy.

Nemělo to nikdy skončit. Nevím kolik času uběhlo, ale láva začala pomalu vytékat z mého těla, nože však zůstávaly stále tvrdě a hluboko zabodnuté. Pomalu se i nože začínaly ztrácet. Už je konec, konečně? Chtěla jsem se zase svobodně nadechnout, ale to byla osudová chyba. To co bylo zařezáno tvrdě v mém tělo, to co se mi rozlévala po celém těle zaútočilo na srdce. Tentokrát to nebylo pomalé a postupné. Nyní to do mě napralo v setině takovou silou, že se to nedalo unést.

Těch tisíc nožů a břitev se bez lítosti zarazily přímo do srdce. Oheň, který byl konečně uhašen se zase  rozhořel, tak silně, že to mé srdce nemohlo ustát. Všechno se soustředilo na mé srdce. Přišlo mi to jako spiknutí, co jim moje srdce udělalo? Vadí tolik, že tluče? Asi ano a někdo tomu hodlal zabránit. Křičela jsem a třásla se. Tahle bolest byla milionkrát horší, než ta kterou jsem absolvovala předtím. Netušila jsem, že tu vůbec jde, ale šlo. Bolest si vždy najde cestu.

Údery mého srdce byly sečteny. Ještě chvíli a pukne. Chtěla jsem prosit nahlas, ale nešlo to, hlas se mi ztratil do neznáma. Bolest v hrudi se ještě znásobila a tvrdě narazila. Poslední údery srdce a pak….ticho. Bolest ustala, jak jsem za to byla vděčná, konečně.

Pomalu jsem od sebe odlepila víčka. Do očí mě uhodilo světlo. Byla jsem zmatená. Prudce jsem se posadila. Ten pohyb byl tak plynulí, tak přirozený a všechno kolem mě jsem měla vidět jen jako šmouhu, ale já viděla dokonale. Viděla jsem i poletující prach ve vzduchu, každou prasklinku ve stěně, prostě všechno a všechno bylo tak ostré, jasné.

Kde to jsem? Když jsem konečně poznala obývák Cullenů, všimla jsem si jeho. Se zatajeným dechem se na mě koukal. Za ním stáli všichni ostatní Cullenovi. Střelila jsem pohledem zpátky k němu a usmála se. Seděl hned vedle pohovky a klečel u mě. Musela jsem ho obejmout, byla to potřeba, tak nutná až to bolelo. Rychlostí blesku jsem se k němu natočila a pevně ho objala. Trochu zavrávoral, ale objetí mi vrátil. Odklonila jsem se a políbila jsem ho. Překvapen mou reakcí mě taky políbil. Nemohla jsem se odtrhnout. Tenhle polibek byl tak jiný. Žádná přehnaná sebekontrola, žádné zábrany. Někdo si za námi odkašlal. Edward se odtrhl a tiše se zasmál.

Podívala jsem se tím směrem. Všichni ve tváři měly překvapený, ale zároveň radostný výraz. Usmála jsem se na ně. Edward mi pomohl vstát. Moje nohy byly tak silné a sebejisté a moje pohyby ladné, jaká změna oproti mému lidskému životu. První ke mně doběhla Alice a hned po ní Esmé. Začaly mě silně objímat. Zatím nikdo nepromluvil až doteď.

„Nemáš žízeň?“ zeptal se Jasper.

Až teď jsem si začala uvědomovat pálení v krku. Začínalo se stupňovat až mi krk hořel. Hlasitě jsem polkla a kývla jsem.

„Ano, ale dá se to vydržet.“ Řekla jsem. V tom jsem ucítila něco, co jsem v životě necítila. Tak nádherná a omamující vůně. Poznala jsem, že je dost daleko, ale i tak to vonělo nehorázně skvěle. Musela jsem to mít. Vyrazila jsem šílenou rychlostí z domu. Dveře jsem prudce rozrazila až vyletěly z pantů. Slyšela jsem za mnou několik dalších kroků, ale těch jsem si vůbec nevšímala. S každým krokem, byla vůně omamnější.

Dorazila jsem na kraj města. Nyní jsem si všimla, že už je skoro tma, ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Někdo mě začal dohánět. Já ještě přidala a obrovská síla poháněla moje nohy k delším a rychlejším krokům.

Vůně byl čím dál blíž a můj krk hořel. Konečně jsem uviděla tu křehkou kořist, byla naštěstí sama. I když jsem vůbec nepřemýšlela poznala jsem, že toho člověka neznám a že je to turista. Pálení bylo nesnesitelné. Když mě v poslední chvíli uslyšel byl překvapený, víc však už nestihl. Zavrčela jsem a skočila po něm. Spoutala jsem ho ve svém obětí a dravě přitiskla rty k jeho hrdlu.

Pootevřela jsem ústa a zuby prořízly jeho slabounkou kůži. Ten pocit byl tak slastný, nic podobného jsem nezažila. Horká a sladká krev se mi řinula do úst a pokojně proudila až do mého hrdla. Sála jsem jak nejrychleji jsem mohla, ale něco se mě snažilo odtrhnout. Koutkem oka jsem poznala Edwarda. Byla jsem teď silnější než on tak jsem ho hravě odstrčila a pokračovala.

Ostatní nejsou tak rychlí, takže dorazí během pár vteřin. Krev v tom člověku ubývala a já cítila jak jeho oči navždy zhasly. Zbylo v něm ještě trochu krve, ale nestihla jsem jí dosát. Něčí studené paže mě obmotaly a brzy se k nim přidaly další. Silně mě tlačily od kořisti. Výhružně jsem vrčela, prala se a syčela, však nic naplat. Pálení v krku se zmírnilo avšak nezmizelo. Chtěla jsem ještě, tu slastnou tekutina a ten blažený pocit zpátky. Ty paže mě stále držely a já se z nich nemohla dostat. Hodně hlasů se mě snažilo uklidnit, ale já ani nevnímala co říkají. Ta omamná vůně z mé oběti vyprchala a nikde poblíž nebyl člověk, takže jsem mohla aspoň trochu racionálně myslet. Postupně mi došlo co jsem udělala, jakého činu jsem se dopustila a začala jsem vzlykat. Chtěla jsem slzy aby odplavily ten pocit viny, pohrdání samu sebou a hanbu, ale ty se nedostávaly. Vzlykala jsem bez slz. Jedny paže zmizely, ale ty druhé si mě přivinuly na hruď a něžně mě hladily po zádech.

Objala jsem Edwarda a zabořila mu hlavu do hrudi. Stále jsem vzlykala.

„M-m-m-moc m-m-mě t-to mr-r-rzí.“ Dokázala jsem ze sebe vykoktat a stále vzlykala.

„To bude dobré Bello, nikdo ti nic nevyčítá. To se stává a je to moje vina. Měl jsem tě odvést na nějaký místo, kde nejsou lidé. Je mi to líto,“ hlas měl sice uklidňující, ale byla v něm vyčítavost, bohužel namířená na něho. On si to nezasloužil, já si zasloužila výčitky.

„C-co to p-povídáš p-prosím t-tě?“ zeptala jsem se. „To j-je j-jenom m-m-moje vina!“ skrz vzlyky jsem sotva mluvila.

„Tady nejde o to čí je to vina. Není to ničí vina, co se stalo, stalo se, i když nás to moc mrzí. Musíme rychle pryč a to tělo uklidit. Emme, Jazzi postarejte se o to.“ Řekl Carlisle hlasem plným smutku a pak se otočil na mě.

„Samozřejmě, že ti nic nevyčítáme. To se stává nemůžeš za to. Bude to v pořádku“

„J-jak to m-může být v pořádku? T-ten člověk j-je m-mrt…“ hlas se mi zlomil a já se zase rozvzlykala. Edwardovi paže mě konejšivě hladily.

„Bello, to bude opravdu v pořádku.Nikdo ti nic nevyčítá a ani na to nemá právo. Je to naše přirozenost a ty si navíc novorozená.“ Řekla lítostivě Esmé a přistoupila ke mně a konejšivě mě hladila po zádech

„U-už mě nikdy nesmíte n-nic pod-dobného udělat, p-prosím. Nemůžu o ž-život p-přip-pravit  dalšího nevinného č-člověka.“ Prosila jsem mezi vzlyky.

„Neboj se, nic takového už se nestane, slibuju.“ Řekl Edward a něžně mě políbil do vlasů. Já sama sebou pohrdala a nemohla si to odpustit. Na ten vyděšený výraz toho člověka jsem nikdy nezapomněla. Nikdy si neodpustím, že jsem zmařila jeho život.

Když jsme se vrátili domů sbalili jsme se a odjeli na samotu. Všichni Cullenovi trvali na tom, že pojedou se mnou a s Edwardem. Já s Edwardem jsme jeli napřed. Ostatní ještě chvíli zůstali, aby mohli zfalšovat a rozhlásit mojí smrt. Můj náklaďáček nechali rozmašírovat o jeden strom na dálnici a zapálili ho. Nevím jak nahradili moje tělo, ale bylo mi to jedno. Jenom mě bolelo pomyšlení, že rodiče už v životě nesmím spatřit. Bolelo mě i pomyšlení, kolik bolesti jim oběma přinesu. Zůstaly na můj pohřeb a pak přijeli za námi.

Já se zatím učila sebeovládání a přežívání na zvířecí krvi. Stále jsem myslela na rodiče a jejich utrpení, ale doufala jsem, že se z toho jednou vzpamatují. Moje sebeovládání se zlepšovalo a za tři roky jsem se mohla na chvíli pohybovat v prostředí lidí, aniž by kdokoli přišel o život. Každým měsícem jsem byla odolnější a za další rok jsem mohla klidně nastoupit do školy společně s mými novými sourozenci a s Edwardem. Edwarda jsem milovala snad ještě víc než v lidském životě. Nevěděla jsem že to jde, ale šlo. Milovala jsem ho tak moc, že to až bolelo. Byla jsem dokonale šťastná, i když se mi občas objevil obrázek utrápených rodičů a vyděšený výraz toho turisty, který přišel díky mě o život. Naštěstí jsem už nikdy víc nikoho nezabila.

Edward mě během mého pátého roku upířího života požádal o ruku a tak mému štěstí chyběli už jenom rodiče. Naše svatba byla docela malá, ale nejnádhernější svatba ze všech. Mohla jsem za to poděkovat jedině Alici.

Moje vztahy s Rosalie se po mojí přeměně zlepšily. Nevím čím to bylo, ale chovala se ke mně jako k sestře a já si jí postupem zamilovala jako Alici. Emmett a Jasper byly skvělí bráchové a nikdy jsem se s nimi nenudila. Lepší sourozence jsem nikdy nemohla mít. Carlisle a Esmé jsem začala brát jako další rodiče a tak zaplňovali to prázdné místo a Edward byl jenom můj…

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná přeměna: