Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nebezpečná hlubina II

10.08.2010 (15:45) • Huny • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2867×

Nemohl jsem Bellu přeměnit. Ne proto, že bych nechtěl, ale nemohl jsem. Nemohl jsem jí to udělat. I kdyby se rozhodla ona, nebyl bych schopen ji proměnit v takovou zrůdu, jako jsem byl já. I když bych moc chtěl, aby byla jako já a zase chodila. Ale nemohl jsem to udělat. Už kvůli Charliemu. Byl jsem sobec, ale skálopevně odhodlaný, že bych ji neproměnil, ani kdyby mě o to sama požádala.

Bella musela v nemocnici zůstat ještě měsíc. Nemusel jsem číst její myšlenky, abych věděl, že to byl nejhorší měsíc jejího života. Pokaždé, když jsem za ní přišel, viděl jsem jí na tváři, jak se trápí a jak doslova přežívá ze dne na den. Kolikrát ani nepromluvila nebo nejedla a jenom plakala. Prostě utekla do svého světa, který mně byl utajen.

Tolik jsem to prožíval. Nemohl jsem vidět její utrpení, protože se přenášelo i na mě. Když zrovna mluvila, několikrát mě prosila, ať se kvůli ní netrápím, ale já jsem to nedokázal. Možná bych to někdy dokázal, ale to bych nesměl její zničenou, ale i přesto krásnou tvář vidět každý den.

I Charlie byl z jejího stavu úplně mimo. Nevěděl, jak jí pomoci a to bylo možná ještě horší, protože z jeho myšlenek jsem mohl vyčíst tu úplnou bezmoc. Samozřejmě, že se to musela dozvědět Bellina matka. Okamžitě všeho nechala a za pár hodin od Charlieho telefonátu, kdy se to dozvěděla, byla ve Forks. I její myšlenky byly naprosto zoufalé, když uviděla svoji dceru plakat na nemocničním lůžku a skoro se zhroutila.

Všichni lékaři se snažili dělat, co se dalo, ale bohužel možností bylo až příliš málo. Měla nenávratně poškozenou míchu. Nikdo jí neuměl vyléčit a nejen Carlisle, ale i ostatní z rodiny mi dávali jasně najevo, že já jí vyléčit můžu. Naštěstí na to ještě Bella nepřišla, takže jsem dokázal jejich narážkám docela obstojně vzdorovat.  Jenomže, podle jedné Aliciny vize byla jenom otázka času, kdy na mě začne Bella naléhat, abych jí proměnil, protože si dá všechno dohromady a dojde jí, že já ji mým jedem vyléčit můžu.

Konečně nastal den, kdy Carlisle a ostatní doktoři usoudili, že Bella může domů. S Charliem a Renée jsme se domluvili, že Bella bude u nás, aby ji měl Carlisle na očích a mohl zasáhnout, kdyby se něco dělo. Renée chtěla ve Forks zůstat, ale Bella ji přesvědčila, že to tu zvládne a že může jet domu za Philem, a když Renée odletěla, Bella si oddychla.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. „Myslel jsem, že jsi mámu viděla ráda.“

„To ano, ale unavovalo mě, jak jsem se musela pořád přetvařovat, aby se kvůli mně netrápila,“ vysvětlila potichu a já posmutněl.

Myslel jsem, že se z toho trochu dostala, protože za tu dobu, co tu byla Renée se Bella dokonce i usmívala a ona to byla jenom přetvářka. Jak jsem to nemohl poznat. Vždyť jsem Bellu znal.

„Nemusíš se přetvařovat,“ protiřečil jsem jí.

„Ale ano. Jinak by neodjela a Charlie by mě dobrovolně nepřestěhoval k vám,“ kývla a posadila se. „Nemohli bychom už jít. Chtěla bych vidět ostatní.“

„Zvládneš se obléknout? Dojdu zatím za Carlislem vyřídit všechno potřebné.“

„Jdi, zvládnu to. Při nejhorším zavolám sestru nebo počkám na tebe,“ usmála se, ale utrápeně, tak jsem kývnul a pomalu odešel.

U Carlislea v pracovně jsem vyřídil všechno potřebné. Vzal jsem papíry, které musela Bella podepsat, a odnesl jsem jí to do pokoje.

Když jsem tam přišel, Bella se převlékala. Nebo se alespoň snažila převléknout. „Lásko, mohla bys to tady podepsat?“ zeptal jsem se, když se na mě podívala a podal jsem jí pár papírů.

„Dobře,“ kývla a za minutku byly všechny papíry podepsané. „Ehm, Edwarde… mohl bys mi prosím pomoct?“ ukázala na kalhoty, které jí vysely u kotníků.

„Samozřejmě,“ kývnul jsem a lehce jí je obléknul.

„Díky,“ usmála se a dooblékla si mikinu. „Počkám tady na tebe.“

„Za půl minutky jsem zpátky,“ políbil jsem ji a co nejrychleji šel vrátit Carlisleovi papíry.

Opatrně jsem potom Bellu naložil na vozík a jel s ní před nemocnici, kde jsem měl zaparkované Volvo, abych ji mohl odvézt k nám do jejího nového domů. Celá moje rodina na nás čekala na verandě a jen co jsem jí vytáhl z auta, vrhli se na ní.

„Bello, tolik se nám stýskalo a jsme hrozně rádi, že tu s námi budeš bydlet,“ objala jí Esme a Bella se rozplakala. Všem zatrnulo, tak jí radši odnesl k sobě do pokoje, který byl ode dneška i její.

„Jsem neskutečně rád, že už tě mám doma,“ zašeptal jsem, když jsem jí položil na velkou postel, kterou jsme pro ni koupili, a Bella mě objala. Rozplakala se ještě víc a já nevěděl, jak jí mám utěšit. Poslední měsíc se tolik naplakala, že jsem se divil, že má ještě slzy.

„Edwarde?“ zašeptala potichu. „Proměníš mě?“ Ztuhnul jsem a odtáhl se.

„Bello, to po mě nemůžeš chtít. Nemůžeš chtít, abych tě zbavil života. Vždyť máš všechno,“ zakroutil jsem hlavou.

„Nemám všechno,“ vykřikla a znovu se rozplakala.

„Lásko,“ chtěl jsem jí utěšit, ale ucukla.

„Běž pryč!“ rozhodla, ale do očí se mi nepodívala. „Běž pryč, Edwarde Cullene!“

„Edwarde, nech ji samotnou!“ Přikázala mi Alice, tak jsem mlčky poslechl a pomalu jsem odešel.

Bylo nesnesitelné slyšet Belliny bezmocné vzlyky, které vycházely z mého pokoje, ale já je vnímal celým tělem.

„Edwarde!“ okřikla mě moje tmavovlasá sestra. „Přestaň být tak bezcitný.“

„Co je ti do toho, Alice? Nic, tak nás nech být,“ vyjel jsem po ní a Jasper se napřímil.

„Co je mi do toho? Je mi do toho hodně, nemyslíš? Bella je moje sestra a jenom kvůli tvojí paličatosti nebude trpět,“ křičela na mě, ale Bella to neměla šanci slyšet.

„ Nebude trpět? Nebuď směšná Alice. Vždyť by trpěla přeměnou. Tři dny by trpěla v bolestech a potom nesnesitelná touha po krvi. Teď má všechno,“ křičel jsem já na ní.

„Ty jsi úplný magor, Edwarde. Jak můžeš být tak slepý,“ zaklepala si na hlavu. „Jak to s tebou může Bella vydržet.“

„Přestaň se nám motat do života!“ zakřičel jsem a tím debatu ukončil, protože Alice čapla Jaspera za ruku a oba rychle zmizeli v lese.

„Edwarde,“ přišla ke mně Esme a položila mi ruku na rameno. Setřásl jsem jí a z mého pokoje jsem uslyšel ránu a zanadávání. Rychle jsem se přemístil a rozrazil dveře, div jsem je nevyrazil. Bella ležela na zemi a zhluboka oddechovala.

„Bello,“ přišel jsem k ní a posadil jí. „Co jsi dělala?“

„Potřebovala jsem do koupelny,“ povzdechla si a znovu se jí spustily slzy.

„Tak proč si něco neřekla. Byl jsem celou dobu dole,“ káral jsem jí.

„Nechtěla jsem tě otravovat,“ zašeptala a pokrčila rameny.

„Blázínku,“ zakroutil jsem nechápavě hlavou a vzal jsem jí do náruče, abych jí do té koupelny donesl.

Když jsme se vrátili zpátky, Esme jí přinesla nějaké jídlo a pití. Bella poděkovala, ale skoro vůbec nic nesnědla.

„Vážně nemáš hlad?“ ptal jsem se nechápavě.

„Ne, ale ty by sis měl dojít na lov. Máš oči úplně černé,“ pohladila mě po tváři.

„Nemám žízeň a chci být s tebou.“

„Chceš být se mnou?“ zeptala se, tak jsem kývnul. „Tak mě proměň. Potom už spolu budeme napořád.“

„Na to okamžitě zapomeň,“ vykřikl jsem, až se přikrčila a prudce jsem se postavil. „Už jsem ti řekl jednou a teď ti to říkám naposled, že to absolutně nepřipadá v úvahu.“

„Dobře, promiň, že vůbec něco chci,“ křičela na mě i ona. „Splníš mi poslední přání nebo je to moc?“

„Samozřejmě, že ti splním cokoliv, ale proměnu po mě nechtěj,“ uklidnil jsem se.

„Mohl bys mi přivézt tátu? Potřebovala bych s ním mluvit,“ poprosila mě.

„Za chvíli jsem zpátky,“ kývnul jsem a okamžitě vystřelil z pokoje.

Nasedl jsem do Volva a jel do Forks. Nejdřív jsem to zkusil u Swanů, ale v domě bylo ticho, tak jsem jel na policejní stanici. Tam jsem Charlieho našel.

„Dobrý den, Charlie,“ pozdravil jsem.

„Edwarde, co potřebuješ? Je něco s Bellou?“ zajímal se hned vyděšeně.

„Ne, je v pořádku. Dneska ji propustili z nemocnice a ona mě pro vás poslala. Chtěla by s vámi mluvit.“

„Dobře. Předám to tu kolegovi a můžeme jet,“ kývnul a šel do jiné kanceláře. Jakmile se vrátil, nasedli jsme do Volva a já se rozjel domů.

„Ehm, Edwarde. Nevadí ti, že vezeš policistu?“ ozval se Charlie poněkud stydlivě. Nechápavě jsem se na něj podíval a až když jsem si všimnul jeho pohledu na tachometr, mi to došlo.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a stáhnul jsem nohu z plynu.

Doma se Charlie se všemi přivítal a nechal se dovést za Bellou do pokoje. Nechal jsem jim soukromí a sešel jsem dolů. Alice s Jasperem se ještě nevrátili a ke všemu zmizela i Rose s Emmette, takže tu byla jenom Esme.

Posadil jsem se na pohovku, a i když jsem nechtěl poslouchat, moje tělo si dělalo to, co chtělo. Poslouchal jsem Bellin hlas a možná mi to jenom tak připadalo, ale přišlo mi, jako kdyby se loučila. Jako kdyby se loučila s Charliem, jenže já neměl ani sebemenší potuchy, proč to dělá. Že by se chystala něco udělat nebo někoho poprosit, aby jí proměnil místo mě? Těžko. Jediný, kdo tu měl dobré sebeovládání, byl Carlisle, ale on jasně řekl, že to nechá na mně. Po dobré hodině Charlie sešel do obýváku a byl poněkud zamlklý.

„Edwarde, mohl bys mě prosím odvézt?“ naznačil mi potichu a rozloučil se s Esme.

Odvezl jsem Charlieho znovu na služebnu a rychle jsem se vracel domů. Jenže jakmile jsem vešel dovnitř, první, co jsem ucítil, byla krev a to nevěstilo nic dobrého.

Okamžitě jsem vyletěl k sobě do pokoje a z koupelny jsem uslyšel tlumené vzlyky. Myslel jsem, že jsou Belliny, protože třeba uklouzla a něco si odřela, ale realita byla úplně jiná.

„Esme?“ zeptal jsem se zmateně a sledoval jsem dráhu jejího pohledu. „Ne,“ vydechl jsem a snad poprvé v životě jsem nemohl uvěřit vlastním očím.

Bella ležela na zemi v kaluži krve, která jí stékala z proříznuté krční tepny. Okolo ní bylo všude sklo z rozbitého zrcadla a v ruce jeden střep držela.

„Ne,“ vzlyknul jsem a sesunul jsem se vedle ní na zem.

Je mrtvá…

Je mrtvá…

Je mrtvá…

V hlavě se mi honily tyhle dvě slova pořád dokola. Jako ozvěna, která snad nikdy neutichne a bude doprovázena hrozným obrazem Belly v kaluži krve.

Po celou věčnost.

Nebezpečná hlubina

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečná hlubina II: