Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nebezpečná hlubina I

01.08.2010 (17:30) • Huny • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2878×

„Bello, co kdybychom se šli vykoupat?  V lese je jedno jezírko...“ navrhnul jsem nadšeně.

„Nebude voda studená?“ bála se tak dětinsky.

„Neboj se,“ zašeptal jsem jí do ucha a chytnul ji za ruku.

„Tak já si vezmu plavky,“ usmála se na mě a zmizela v koupelně. Mezitím jsem se převléknul i já a mohli jsme vyrazit.

Bylo zbytečné brát auto, když bylo jezírko kousek od domu, takže jsem Bellu vzal na záda a cestu jsme zvládli za pár minut během. U jezírka jsem jí sundal ze zad a rozprostřel deku. Sice nesvítilo sluníčko, ale vzduch byl teplý. Bylo docela dusno, takže se brzy dala očekávat bouřka.

„Edwarde, koukej,“ zavolala Bella, když jsem otočil hlavu a zmizela pod hladinou. Udělala nádhernou šipku a já se hned rozběhl za ní. Myslel jsem, že udělá pár temp pod vodou a pak se vynoří, ale něco mi na tom nehrálo.

Rychle jsem skočil do vody a Bellu okamžitě našel. Její bezvládné tělo leželo u dna, tak jsem ji rychle vytáhl nahoru a opatrně položil na břeh. Dýchala a srdce jí bilo, ale to byly všechny známky jejího života. Okamžitě jsem doběhl pro telefon a vytočil Carlislea číslo. Vysvětlil jsem mu situaci a ať okamžitě přijede. Ještě jsem zavolal sanitku a už jsem jenom netrpělivě čekal, kdy přijedou. Kontroloval jsem její životní funkce a napjatě čekal alespoň na Carlislea.

„Edwarde, co se stalo?“ konečně se Carlisle objevil u nás.

„Skočila do vody,“ vysvětlil jsem a to už se ozývala sanitka.

„Oblékni se,“ doporučil mi Carlisle, tak jsem ho poslechl a ještě rychle zabalil všechny věci. Carlisle zatím hlídal Bellu a čekal na sanitku.

Když konečně přijela, záchranáři co nejrychleji vyskákali a doktor běžel k Belle. Konzultoval ještě pár věcí s Carlislem, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Jenom jsem držel Bellu za ruku a snažil se jí dodávat sílu.

Po zajištění životních funkcí ji naložili do sanitky a i se mnou a Carlislem jeli do nemocnice. Hned ji vezli na rentgen, aby věděli, co s ní je a já musel počkat venku. Prostřednictvím myšlenek jsem ale mohl sledovat průběh celého vyšetření a výsledek se mi vůbec nelíbil.

„Carlisle, co s ní je?“ odchytil jsem svého otce, jakmile vylezl z vyšetřovny.

„Má zlomený obratel v hrudní části páteře a pravděpodobně je poraněná i mícha. Rentgen ukázal, že má rozdrcené dva obratle, které musíme operativně srovnat,“ vysvětlil mi to. „Nemáme čas. Musím jít na sál.“

Neschopen slov jsem kývnul a sesypal se na lavičku ke zdi. Složil jsem hlavu do dlaní a modlil se, abych už věděl, na čem Bella je.

Vyčítal jsem si, proč jsem Bellu do toho zatraceného jezírka bral a proč jsem na ni nedával větší pozor. Copak mě ale napadlo, že je tak nezodpovědná? Neslyšela mockrát, jaké úrazy může způsobit skok do vody? A ještě ke všemu byla tak křehká. Jak mi to mohla udělat?

„Edwarde,“ zašeptal někdo vedle mě a něčí ruce mě objaly.

„Alice,“ vzlyknul jsem a opřel se jí o rameno. „Co jsem to udělal? Co jsem to měl zase za blbý nápad?“

„Ty za to nemůžeš,“ hladila mě po zádech, ale pak se zasekla. „Někdo by to ale měl říct Charliemu a myslím, že ty jsi ten pravý.“

„Já mu to nedokážu říct,“ zašeptal jsem zlomeně, ale zvednul jsem se. „Navíc nechci odcházet, dokud nebudu něco vědět.“

„Jdi!“ poručila Alice a do ruky mi vtiskla klíče od jejího Porsche. „Dobrou hodinu a půl na sále ještě budou. Přivez Charlieho sem. Za chvíli by měla dorazit i Esme.“

„Dobře,“ kývnul jsem a vyšel z nemocnice.

Nasedl jsem do auta, nastartoval a rychle vyjel z parkoviště, abych se vrátil co nejdříve, kdyby s operací skončili dřív. Smykem jsem zastavil před Charlieho domem, a co nejrychleji jsem šel ke dveřím. Zaťukal jsem a netrpělivě čekal, až mi Charlie přijde otevřít. Konečně jsem se dočkal.

„Edwarde, kde je Bella?“ ptal se zaraženě. „Měli jste být přeci spolu, ne?“

„Je v nemocnici,“ vydechl jsem a Charlie poněkud pobaveně zakroutil hlavou.

„Co se jí zase stalo? Ta si nedá pokoj?“ ptal se a jeho pobavený tón mě dováděl k šílenství.

„Skočila do vody. Má poraněnou páteř a nejspíše i míchu.“

„Cože?“ zalapal Charlie po dechu a rychle se opřel o dveře, aby to s ním neseklo.

„Právě jí operují. Je tam i Carlisle.“

„Musím za ní,“ vzpamatoval se a rychle vyběhl ze dveří, které za sebou zavřel.

„Odvezu vás tam,“ nabídnul jsem se a oba jsme nasedli do Porsche.

Charlie mojí divokou jízdu nekomentoval, a že by jako policista měl. Ale mohl být rád, že se do nemocnice dostal tak rychle. Oba jsme hned vystoupili a běželi dovnitř. Charlie byl celý bez sebe a doufal, že Bella bude v pořádku. Doufal však marně.

Už když jsem přišel k Esme, přímo mě praštily Carlisleovy myšlenky. Operace byla u konce a pro Bellu to nevypadalo vůbec dobře. Jako na trní jsem čekal, až vyjde ze sálu a řekne mi víc, protože jsem ze žádných myšlenek doktorů ani sester jsem nic moc nevyčetl.

„Carlisle, co je s Bellou?“ vypálil Charlie dřív, než jsem to stihl já, jakmile vyšel ze sálu.

„Charlie, vůbec to nevypadá dobře. Bella má zlomené dva obratle v hrudní části páteře. Jeden obratel tlačil na míchu a ta se pod tím tlakem porušila. Je mi to líto, ale na devadesát devět procent nebude chodit,“ sdělil nám Bellinu diagnózu.

„Nikdy už nebude chodit?“ zeptal se Charlie nevěřícně a přemýšlel, jak to vysvětlí Renée. Jak jí řekne, že se o jejich holčičku nedokázal postarat a ona už nikdy nebude chodit. Sám sebe proklínal, ale na můj pocit viny zdaleka neměl.

„Je mi to líto, Charlie. Malá naděje tu je, ale nikdo tomu nevěří. Poranění bylo moc velké,“ podíval se na něj soucitně Carlisle.

„Můžu jí vidět? Alespoň na chvíli,“ poprosil ho

„Je pod silnými sedativy a spí, ale pojďte,“ kývnul a rozešel se k oddělení JIP. Šel jsem za nimi a doufal, že mě tu Carlisle nechá přes noc. Došli jsme k Belle do pokoje. Ležela na posteli, spala. Přístroje monitorovaly její základní životní funkce a všude se tedy ozývalo rytmické pípání a kapání.

„Bello, holčičko,“ zašeptal Charlie a opatrně šel k posteli.

Abychom jim s Carlislem nechali soukromí, odešli jsme, ale zůstali jsme za dveřmi, kdyby se něco zvrtlo. Nedokázal jsem poslouchat bezmocné myšlenky Charlieho, ale nechtěl jsem odejít a nechat tu Bellu samotnou.

„Carlisle, opravdu není nějaká jiná možnost, aby zase chodila?“ zeptal jsem se potichu.

„Je,“ kývnul. „Jen se musíš rozhodnout ty sám,“ dodal a mě okamžitě došlo, k čemu směřuje.

„Ne! Na to okamžitě zapomeň. Neudělám jí to. Ne dokaď nebude úplně ohrožená na životě,“ zasyčel jsem paličatě a on si jen povzdechnul.

„Tohle je jen na tobě a Belle,“ poplácal mě po rameni a šel do pokoje, aby Charlieho vyhnal.

Hned po Charliem jsem k Belle šel já. Sednul jsem si na židli k posteli, chytil ji za ruku a lehce jsem ji hladil po tváři. Šeptal jsem jí sladká slůvka a nechával se unášet výčitkami mého svědomí. Možná mě slyšela a možná taky ne, ale seděl jsem u ní celou noc a doufal, že se co nejdříve probere. Stále jsem trochu doufal, že všechno bude v pořádku. Že poranění míchy nebylo tak velké a ona bude chodit. Bude běhat, i když stále dost nemotorně, skočí mi do náruče vždy, když mě uvidí, nebo se bude svůdně promenádovat u mě v pokoji, když vyjde z koupelny jenom v sexy spodním prádle a ve spánku mi nohy omotá kolem pasu, aby mě měla co nejblíže. Ale něco mi říkalo, že pokud tohle budu chtít někdy zažít, budu pro to muset něco zásadního udělat.

„Edwarde, je ráno. Jdi domů. Převlékni se a přijď zase odpoledne,“ vyrušil mě Carlisle potichu.

„Chci tu zůstat,“ zašeptal jsem.

„Nejde to. Za chvíli se na ní přijdou podívat ostatní doktoři. Jenom bys tu překážel,“ stál si na svém, tak jsem kývnul a pomalu se zvednul.

„Přijdu za tebou. Miluju tě,“ zašeptal jsem Belle do ucha a políbil ji na čelo. Potom jsem odešel a nechal tam Bellu na pospas doktorům a sestrám.

Venku na mě čekalo moje Volvo. Nevím, jak se tam vzalo, ale bylo mi to srdečně jedno. Nasednul jsem a jel domů. Nebylo od věci si zajít na lov, protože přeci jenom jsem byl v nemocnici, a i když jsem si vybudoval určité sebeovládání, dlouho jsem na lovu nebyl a bylo zbytečné to podceňovat, takže jsem vyrazil do lesa.

„Edwarde,“ přiřítila se ke mně okamžitě Esme, když jsem se vrátil a drtila mě ve svém náručí.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se hned podezřele, protože se mi tohle přivítání moc nezdálo a v myšlenkách nikdo nic neměl.

„Je mi to tak líto,“ vzlykla mi do košile a já konečně pochopil.

„To mě taky Esme, je to moje vina,“ zamumlal jsem a lehce se jí vykroutil z objetí.

„Edwarde,“ přišla ke mně pomalu Alice. „Asi bys měl jet do nemocnice. Bella se probere. Sice s tím doktoři ještě nepočítali, ale ona se tak rozhodla.“

„Díky,“ kývnul jsem a rychle vyrazil do města. V nemocnici už byl i Charlie a čekal, až Carlisle vyjde od Belly z pokoje.

„Už se probrala,“ oznámil mi Charlie, aniž bych se na něco ptal. Jen jsem kývnul, a když Carlisle vyšel, oba jsme se rychle nahrnuli dovnitř.

„Bello, holčičko,“ vrhnul se Charlie k posteli a opatrně ji objal.

„Tati,“ usmála se a chtěla si sednout, ale v půlce pohybu se zasekla. „Proč necítím nohy? Edwarde? Proč s nimi nemůžu hýbat?“ panikařila a pohledem těkala z jednoho na druhého.

Uhnul jsem pohledem, protože jsem se jí prostě nedokázal podívat do očí a Charlie sklopil hlavu. Ani jeden jsme jí to nedokázal říct.

„Edwarde!“ vyštěkla hystericky a čekala na odpověď.

„Možná by ti to měl říct sám Carlisle,“ ozval se Charlie a já rychle kývnul.

„Tak mi ho zavoláte?“ zeptala se nechápavě a čekala. My jsme kývli a radši vycouvali z místnosti.

Carlisle náš rozhovor musel slyšet, protože už byl na cestě. U dveří se zastavil, podíval se na nás a vešel dovnitř. Napjatě jsem poslouchal, co jí říká a nebyl jsem z toho vůbec nedšený. I když se to snažil říct co nejšetrněji, Bella se rozplakala a poslala Carlislea pryč. Charlie ho automaticky vystřídal, ale Bella neřekla ani slovo. Jen dál plakala a ničeho si nevšímala, takže to Charlie vzdal a se slzami v očích vyšel z pokoje.

„Kdyby se něco dělo, dej mi prosím vědět,“ zašeptal a zlomeně odešel.

„Bello,“ zašeptal jsem u dveří a šel k ní. Podívala se na mě svýma uplakanýma očima, ale potom odvrátila hlavu.

„Co chceš?“ zeptala se poněkud podrážděně.

„Přišel jsem za tebou,“ odpověděl jsem nechápavě.

„Jdi domů, Edwarde. Nechci, abys mě takhle viděl. Měla jsem radši umřít,“ zašeptala a znovu se naplno rozplakala. Na okamžik jsem ztuhnul, ale potom jsem si sednul k posteli a chytil její ruku do své.

„Bello, podívej se na mě, prosím.“

„Ne,“ vzlykla a zakroutila hlavou, tak jsem jí donutil.

„Bello, nechci, aby sis myslela, že kdybys umřela, bylo by to lepší. Není to pravda a ty to víš. Miluju tě a to, co se ti stalo, moje city k tobě nezmění. Uvidíš, že to nějak zvládneme,“ snažil jsem se utišit její neutichající pláč.

„Edwarde, já jsem byla tak blbá,“ natáhla se a pevně mě objala, jak jen jí to její zdravotní stav dovoloval. Trochu jsem se přisunul, aby to měla lehčí a objetí jí oplatil.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a nechal si košili smáčet jejími slzami.

„Já vím,“ kývla a dál mi truchlila na rameni.

„Edwarde, měl bys jít. Bella potřebuje odpočívat,“ vyrušil nás Carlisle po nějaké době. Kývnul jsem a stoupnul jsem si.

„Zítra přijdu,“ pohladil jsem ji po tváři, dal jí poslední polibek a pomalu jsem odešel. Carlisle šel za mnou a já si s ním potřeboval promluvit.

„Carlisle, jak dlouho tu bude muset Bella být? Mám takový pocit, že kdyby byla doma, prospělo by jí to. Tolik si vyčítá, co se jí stalo. Říkala, že měla radši umřít, než aby nechodila,“ šeptal jsem bolestně, když jsme vyšli na chodbu. Nemohl jsem přenést přes srdce, že si tolik vyčítá, co se stalo. Byla to přeci taky moje vina.

„Vůbec nevím, Edwarde. Rozhodně bychom si ji tu ještě pár dní měli nechat na pozorování, ale můžu to zkonzultovat s kolegy.“

„Dobře, díky. Asi půjdu domů. Dávej mi tu na ní pozor,“ kladl jsem mu na srdce a pomalu jsem odcházel.

„Edwarde, ty sám jí můžeš pomoci,“ mluvil ke mně Carlisle v myšlenkách a já naprosto přesně věděl, co myslí. Přeměnu.

Nebezpečná hlubina II

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečná hlubina I: