Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » (Ne) typický Anglický den

31.12.2009 (13:15) • victoriiiiia • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1709×

17. století Anglie

Mladá dívka se prochází po ulici a vidí nejkrásnější osobu na světě.  Sleduje ji k jejímu domu a zjistí, že je to sir Jameson Erich Nomadi.

Sir Jameson Erich Nomadi patří ke šlechtě města. Je bohatý, krásný i úspěšný, ale přesto má dívka pocit, že se svým životem spokojený není. Věčně jí připadá smutný. Snad i osamělý. Vlastně určitě osamělý. Nemá ani rodinu. Před sedmi lety všichni kromě něho zemřeli za zvláštních okolností. To byla ale dívka ještě malá, ovšem mluvilo se o tom všude, takže se to doneslo i k ní. Na pohřbu se sešlo celé město, byli tam všichni kromě samotného sira Jamesona.

A navíc, pořád vypadá tak... jako by ho něco bolelo, i jen to, že je mezi lidmi. Je tak bledý a kdyby nebyl tak krásný a mladý, to je další věc, vypadá stále mladě, vypadal by téměř nemocně.

Najednou se sir Jameson otočí a spatří dívku, která ho celou cestu sledovala. Vysokou rudovlásku z chudší vrstvy.

Jak dívku přistihne, ona studem rychle sklopí oči a srdce jí začne splašeně bušit.

Siru potemní oči. Že by touhou? pomyslí si dívka.

Sir Jameson přistoupí blíž a krásným zastřeným hlasem na ni promluví: ,,Jak se jmenuješ ?"

,,Nijak." Odpoví dívka.

,,Musíš mít nějaké jméno, odvětí chladně."

,,Jak ti říkají doma?"

,,Nemám domov"

,,Každý má nějaký domov. Ať už tak říká ulicím nebo místečku kam se vrací," namítl sir vemlouvavým hlasem.

,,Nerada říkám ulicím domov. Za slovem domov vidím nějaké zázemí. Ne chlad a špínu, který mi nabízí ulice," namítla dívka a nečekaně u toho zrudla. Sama nechápala, proč to tomuto člověku říká a tak se za to zastyděla. Sir se na ni podíval a dívka si nemohla nevšimnout, jak jsou jeho oči tmavé, tak až to nahánělo hrůzu. Nechtěla se na to dívat a tak si nechala svou rudou vlnitou kadeř spadnout do očí.

Nečekaně se k ní nahnul a pramínek vlasů zastrčil za ucho.

,,Neschovávej se přede mnou... Je to zbytečné," řekl. Dívka v tom vycítila varování. Pud sebezáchovy jí říkal, že by se měla sebrat a utíkat pryč, ale něco jí říkalo, že sir jí neublíží a jestli ano tak tomu během nezabrání. Byl tak blízko a ta její vůně, ale pak si vzpomněl na svou rodinu, co udělal před 7 lety když nevěděl co a jak. Teď to ví, neudělá stejnou chybu a navíc ho na ní něco neskutečně přitahovalo. Pomalu se naklonil k ní a... a pak ji zlehka políbil na tvář.

,,Budu Ti říkat Victoria",řekl tím zastřeným hlasem.

"Přijď sem zítra ve stejnou dobu."

,,Jestli budeš chtít." dodal po chvilce. Dívka na něj plaše pohlédla a nepatrně kývla. Poté se otočila a rychle odcházela. Na konci ulice se zastavila a otočila se na něj. Upřeně ji pozoroval. Poté se rozběhla z kopce. Naposledy se otočila a  a pak zakopla o dláždění ulice. Bolestně sykla, ale snažila se postavit. Nešlo to. Měla vyvrtnutý kotník. Znovu nepatrně sykla bolestí,ale v tom už u ní stál Jameson.

,,Je vám něco Victorie ?" Zakroutila hlavou, ale to už ji držel v náručí. Měl tak studené ruce, začala se třást. ,,Kam tě mám odnést?" Zeptal se o poznání temněji.

,,Já nevím, nemám žádný domov, nikdo mě nebude hledat." řekla a Jameson tiše zaklel.

,,Tohle je to poslední, co bych potřeboval, ať tě nikdo nehledá!" Sevřel ji pevněji a odnesl k sobě domů. Uložil ji do postele a ze spíže, kde našel nějaké sušenky a čaj, jí donesl občerstvení. Najedla se a brzo poté usnula.

Teď je s jídlem na řadě on.

Chtěl si jít někam sehnat potravu, ale jeho zrak lákala dívka na jeho posteli. Vypadala jinak než venku. Teď měla na tváři uvolněný výraz a ne vyděšený jak tomu bylo. Trápilo ho, že ji děsí. To nechtěl. Nechtěl už nikdy nikoho děsit. Dívka se ve spánku pohnula a usmála se. Přemýšlel jestli je to tou postelí namísto holé země a nebo tu cítí nějaké zázemí? Ne! Blbost! Za takovou chvilku? Nemožné. I když...

On je "lovec" není tu proto, aby chránil život nějaké ubohé žebračce, nebo co jeho neznámá dívka vlastně byla, ale proto, aby zabíjel. Zabíjel, to ano, jenže i tomu se vzepřel. Po tom, co ublížil své rodině a zabil je všechny, už nikdy neochutnal lidskou krev. Po tomhle, řekněme incidentu, ovládl svou nelidskou část svého já a dokázal jí zkrotit.

Ale jak dlouho to vydrží? Lidskou krev nepil už 7 let, jak dlouho si tuto slast dokáže odpírat? Už teď cítil, že jeho reflexy jsou daleko pomalejší než dříve, předtím, než přestal pít lidskou krev. A jeho ovládání, místo aby se zlepšovalo, se stále zhoršuje. Už skoro nevychází ven, aby nebyl v tak velkém pokušení. Propustil většinu služebnictva, nechal si u sebe jen Amelii. Dívku, která mu jednou týdně nakoupila jídlo ( to obratem posílal do místního sirotčince ) . Tento týden to však naštěstí nestihl a tak měl čím pohostit Victorii.

Jídlo, najednou si uvědomil, jak je on sám hladový. Nemohl se však přimět k tomu, aby šel na lov. Co kdyby se probudila? Ale co když se neudrží? Pulzující krev v jejích žilách, upoutávala všechnu jeho pozornost.
Ne!! Musím na lov! Hned!

Tiše jsem vyšel domem a tak i celou ulicí. Pak se ztratil v šeru lesa, kde už jsem mohl být sám sebou a dal se do běhu. Instinktivně jsem se nadechl a hledal vhodnou kořist. Až po chvíli běhu a mého hledání těch správných pachů jsem našel potravu. Tři srnky, které byly tak sto metrů ode mě, ale i tuto vzdálenost jsem lehce překonal. Srnky nepatřily k mé oblíbené stravě, ale teď postačí. Jednu jsem držel v ruce, aby neutekla zatím, co další sál. Její vzdory mi nedělaly nejmenší problémy. Ovšem, co by mě nejsilnějšímu predátorovi na zemi mohlo dělat problémy? Odpověď jsem znal hned. Obyčejné city. A ty se mnou teď hýřily bez zeptání. Neustále jsem myslel na to děvče - Victorku v mé posteli.

Zrovna jsem vysával život i z té druhé srny, když jsem náhle svým dokonalým sluchem uslyšel výkřik. Výkřik, který vycházel z jeho domu. Odhodil srnu a rychle se rozběhl. Teprve na ulici, kde se k němu stočilo několik podezíravých pohledů, mu došlo, že má ústa potřísněna krví. Rychle ji setřel a vyběhl nahoru. Tam zahnul do leva a vešel do třetích dveří vpravo. Do své ložnice. Do ložnice kde leží Victoria s vyvrtnutým kotníkem neschopná pohybu.

Teda měla tam ležet. Jenže když Sir otevřel dveře spatřil prázdné lůžko. Pocity, které běžely jeho mrtvým tělem, zvláště pak srdcem, byly tak... tak silné. Tolik emocí ho až překvapilo,  takovou sílu  už dlouho nezažil. Vlastně od chvíle, co si před 7mi lety nad mrtvými těly své rodiny uvědomil, co jim udělal. Chvilku se svými vzpomínkami nechal ovládat až dočista zapomněl, že může využít i svých schopností k tomu, aby ji nalezl. Naštěstí opravdu jen chvilku. Vzpomněl si na svůj dokonalý sluch, který zjistí jestli je v domě. Myšlenku jestli je v domě a nebo taky NE, si raději ani nepřipustil.

Zaposlouchal se do zvuků v domě. Slyšel, jak z kohoutku odkapává voda a pak narazil i na slabounké "buch, buch." Bez jakéhokoliv rozmýšlení se vydal k tomu místu svým upírským krokem. A to byla ještě větší chyba. Victorie seděla v rohu místnosti a měla nepřítomný výraz. Když se před ní tak zčistajasna objevil. Ještě víc jí to polekalo. Z úst jí vyšel slabý sten. Sir se k ní bez váhání natáhla a chytil ji do náruče - naprosto ho v tu chvíli ovládly lidské city.

,,Co se stalo?" zeptal se příjemným a uklidňujícím hlasem zároveň.

Chtěl pokračovat a dál se vyptávat, ale cítil, jak ho neposlouchal hlas už jen to, že se povedl tón, který chtěl byl úspěch. Možná by se mu hlas začal i třást, ovšem to jen kdyby on tomu dal prostor. A on nedal. Víc si k sobě přitiskl tu dívku a vnímal její přítomnost celým tělem. Za celých dlouhých sedm let nikoho neobjímal a teď se mu to v jeden večer podařilo tolikrát. Samozřejmě to nebylo přímo obětí, ale mu to stačilo. Cítil jak se mu do všech kousků zabudovává její přítomnost. Ona jako osoba. Cítil ten nezadržitelný žár, který jím prostupoval při její přítomnosti. Před tím to sváděl na žízeň, ale teď dobře věděl, že to nebyla pravda. Jen něco nalhával  sám sobě. Cítil tu lásku která jím prostoupila. Byla všude. A jemu to nevadilo, spíš naopak.

,,Já omlouvám... se...že jsem křičela. Mívám noční můry a  když jsem se probudila a nikde jsem Vás neviděla, myslela jsem si,že to všechno byl jen sen. Ale nedokázala jsem si  vysvětlit, jak jsem se tady vzala a to mě vyděsilo ještě víc.“

,,Ehm a když sis myslela, že to byl sen, byla to noční můra, nebo hezký sen?"

,,Hezký," špitla potichu a opět se začervenala. Kdyby měl v tu chvíli Jameson nějaké srdce, určitě by se mu prudce rozbušilo a jistě by zrudl stehně jako ona. Ale protože ho neměl, tak ji jen něžně políbil na rty a hlasem na půl rozněžnělým a na půl zbarvený touhou, zašeptal : ,, Zůstaň tady se mnou. Už na pořád. Prosím. "

Poplašeně se na něj podívala zpod dlouhých řas a několikrát rychle zamrkala. Srdce jí bušilo jako o závod a její vlasy teď byly skoro stejně rudé jako její spanilá tvář.

,, Ale, ale... to já přece nemůžu! vykoktala ze sebe téměř zoufale."  Jeho tvář náhle potemněla a smutkem se zachmuřila. ,, Nejsem urozeného původu, pokračovala, a nehodí se, aby dívka jako já a urozený pán jako Vy, hlas se jí opět zadrhl a ona spustila své vlasy přes obličej."

Jameson poslouchal a dřív než to dopověděla, tak mu obličej už opět zářil štěstím.,, Vezmeme se, nebo někam odjedeme! Jestli jde jenom o to...  Staň se mou paní, odjeď se mnou pryč cokoli, jen ode mě neodcházej! " 
Už už mu chtěla odpovědět, když si najednou na něco vzpomněl a to ho opět zachmuřilo. Nemůže po ní žádat aby s ním utekla, když ani nemá tušení co je on zač.
Victoria si jeho chmur všimla a nechápala to. Zrovna mu chtěla říct, že s ním odejde, stane se jeho paní a že nic jiného by ji neudělalo šťastnější, když ho opět pohltil smutek.
,, Ehm... Victorie, já... musím Ti něco říct, ještě dřív, než mi odpovíš... a prosím, nelekni se. Nikdy bych Ti neublížil... ",, Já, já... o čem to mluvíš? Proč bys mi měl ubližovat? Já... nechápu to !?"

,, Prosím Victorie, poslechni si, to co ti musím říct a nepřerušuj mě... já, i pro mě je to těžké, to mi věř. "

Asi o dvě hodiny později konečně vzhlédl s očekávání v očích k ní. Za celou dobu se na ni ani nepodíval. Bál se. Ale teď vzhlédl a to, co viděl v jejích očích ho překvapilo víc, než cokoli, co doteď prožil. Neviděl v nich strach, úzkost, opovržení ani nic podobného. Viděl v nich očekávání, zájem a... ne to není možné... radost ? Jeho výraz teď musel být směšný, protože, jakmile ho Victoria spatřila, rozesmála se nádherným zvonkovým smíchem.
Tak nádherný smích jsem ještě neslyšel, uvědomil si  Jameson.

Pátravě ji pozoroval a zrovna se chtěl zeptat, co si o tom myslí, když ho předběhla a vyhrkla : ,, Přeměň mě!" poté opět zrudla a zabořila mu svou tvář do ramene.
,, C-c- cože ?  zeptal se zaskočeně. Čekal by všechno, že s křikem uteče, že se zhroutí, že nebude chtít uvěřit... prostě cokoli, jen tohle ne"
,,Přeměň mě. Chci být jako ty, chci být s tebou," řekla a konečně se mu zadívala do očí.

Tři dny tak dlouho trvalo její utrpení, ale i to jednou přebolí. Proti tomu co Victorie  zažila ve svém lidském životě, to bylo už jen lehké kopání do jejích ran. Až otevře oči, začne nový život. Nový život, ve kterém si sama určí cestičky, kterými chce jít. Jedno je však jisté. Nepůjde po nich sama. Vždycky jen po boku své lásky. Po boku Jamesona. A to utrpení jí za to stojí.

Autor: victoriiiiia, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne) typický Anglický den: