Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navždy spolu, Carlisle!

23.01.2012 (15:00) • enchantress • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 3977×

Dešťové kapky tancovaly svůj dokonalý tanec. Byl to déšť, který se mi pokoušel nahradit slzy, které jsem nemohla ronit. Ale nepomáhalo to. Do včerejšího dne jsem si myslela, že nikdy ve svém upířím životě nepoznám bolest, ale mýlila jsem se. Myslela jsem si, že budeme žít dokonalou věčnost, ale všechno se pokazilo. Odešel kvůli mé hlouposti. Nevyslechla jsem ho a naše dokonalé manželství skončilo. Podvedl mě, ale přiznal se mi a moc se omlouval, ale já ho nevyslechla! Proč? Protože jsem to nechápala. Nechápala jsem důvod toho činu a vyhodila ho s tím, že už ho nechci nikdy vidět, ale já ho vidět chci. Chci zase cítit jeho vůni, jeho doteky na mém těle, slyšet jeho dokonalý hlas a cítit jeho přítomnost…

„Carlisle, co se děje?“ zeptala jsem se ho, protože mi připadal smutný a bylo na něm vidět, že ho něco trápí.

„Esme, musíme si promluvit,“ zašeptal a já mu dala pokyn, aby mluvil. Posadil se na postel v naší ložnici a hlavu si položil do dlaní. Začínala jsem se bát toho, co přijde.

„Carlisle, co se děje?“ zeptala jsem se starostlivě a on mi nevěnoval ani pohled a já věděla, že je zle.

„Já nechtěl… Esme, miluji tě a chci, abys to věděla,“ zašeptal a já si sedla vedle něj a objala ho kolem ramen. Přeci nemohl udělat nic vážného.

„Carlisle, taky tě moc miluji a ty to víš, ale co se děje?“

„Já se vyspal s jednou sestřičkou,“ zašeptal tak, abych to slyšela jenom já. Zůstala jsem tam sedět jako opařená a on se postavil, přešel k oknu a díval se někam do dáli. Jak mi to mohl udělat? Copak jsem tak strašná, že mě musel podvést? Nebo mě už nemiluje?

„Jak jsi mohl?“ vykřikla jsem a on se dál díval z okna, jako by se nic nestalo! Proč mi to dělá? Proč? Přešla jsem k němu a on se na mě otočil. Díval se mi do očí a čekal, co se bude dít. Neudržela jsem se a dala mu facku. Tohle jsem od něj nečekala…

„Esme, já opravdu nechtěl,“ zašeptal, ale já ho ignorovala. Nevěděl, jak se cítím, a to mi sliboval, že mi nikdy neublíží, ale tenhle slib porušil právě teď.

„Vypadni!“ vykřikla jsem a utekla do lesa…

Tolik to bolí! Chtěla bych vrátit čas, ale to mi není dopřáno. Stačila by jedna minuta a vše by se vysvětlilo, ale já to nedovolila a sprostě ho vyhodila z jeho domu. To já bych měla odejít a vzdát se jeho příjmení…

Neváhala jsem a vyskočila z okna. Nebylo to jednoduché, ale já musím! Musím odejít a doufat, že cestou nenarazím na zbytek rodiny. Snad mě pochopí a odpustí mi mé chování, kterým jsem jim vzala otce a mé maličké Renesmé dědu…

Běžela jsem dlouho, ale stále mi připadalo, že dělám kolečko. Všechno bylo stejné, jenom kapky deště dokončily svůj dokonalý tanec. Na chvíli jsem se zastavila, protože jsem doběhla na nějakou louku, která byla dokonalá. Neváhala jsem a lehla si do trávy, která byla úplně suchá. Zavřela jsem oči a ponořila se do řeky vzpomínek…

„Alice, jak vypadám?“ zeptala jsem se a snažila se zakrýt svou nervozitu.

„Jsi dokonalá, Esme,“ řekla a upravila mi neposedný pramen vlasů. Dnes byl můj den, kdy se zase vdávám. Na sobě jsem měla nádherné šaty, které připomínaly sněhové vločky. Všechno bylo kouzelné a dokonalé, ale i přesto jsem byla nervózní. Co když si to nakonec rozmyslí a nebude mě chtít?

„Esme, uklidni se,“ řekl Edward, který se objevil ve dveřích. Znamenalo to jediné! Je čas. Usmála jsem se na něj a já byla připravena vyjít ven a podívat se na svou lásku…

„Esme, přestaň vzpomínat!“ okřikla jsem se a podívala se kolem sebe. Všude vládla tma a mně padl zrak na oblohu, kterou zdobila snad miliarda hvězd. Byl to kouzelný pohled a mé myšlenky se znovu zaměřily na mou jedinou lásku – Carlislea. Pamatuji si na naše romantické noční procházky, kdy jsme pozorovali hvězdy a zamilovaně se dívali do očí. Nepotřebovali jsme slova na to, abychom si vyznali lásku. Stačil jediný pohled a on mě okouzlil, tak proč teď sedím tady sama? Bez lásky mého života? Proč jsem nebojovala a neudržela naše manželství? Vždyť jsme se milovali a já to vzdala…

Postavila jsem se na nohy a běžela zpátky. Musím bojovat a hlavně ho musím vyslechnout. Nemohu bez něho žít. Vždyť vlastně neodešel… V mém mrtvém srdci stále je a nikdy z něj neodešel. Možná odešel z domu, ale dům je pouze velká věc, která se dá zbourat nebo postavit, ale srdce je něco víc. Srdce a láska patří k sobě jako já a Carlisle. Musím ho najít!

„Esme!“ zakřičel na mě velice známý hlas, proto jsem se otočila a usmála se na Alici, která stála pár metrů ode mě. Usmála se na mě a došla ke mně. Neváhala jsem a objala ji. Nakonec jsem přeci jen blízko…

„Alice, nevíš, kde je Carlisle?“ zeptala jsem se odhodlaně a ona se na mě smutně podívala, což znamenalo jediné – neví! Povzdechla jsem si a s Alicí jsme se vydaly domů. Alice mi řekla, že poslední dny nikdo nemluví, protože jsem odešla já i Carlisle. Všichni se trápili a překvapilo mě, že i Emmett přestal žertovat. Prý to bylo jako bychom zemřeli. A za všechno můžu já a má hloupost.

„Alice, myslíš, že bych se měla vrátit?“ zeptala jsem se pár metrů od domu a ona se na mě šokovaně podívala.

„Esme, ty se musíš vrátit,“ řekla mi Alice a já kývla.

„Půjdu do svého pokoje a trochu se upravím… Přeci jen jsem špinavá,“ řekla jsem jí a ona se na mě usmála. Řekla mi, že jsou všichni na lovu, takže budeme chvíli samy a já se do té doby musím upravit…

Stála jsem před zrcadlem a na sobě měla černé šaty, které mi vybrala Alice a k tomu samozřejmě i černé boty na podpatku a prosadila si i silonky. Povzdechla jsem si a vydala se do obývacího pokoje, kde byla jenom Alice, protože ostatní se ještě nevrátili.

„Esme, sluší ti to,“ řekla mi Alice a já se na ni zkusila usmát, ale tohle prostředí mi ho připomínalo. To jak chodil do práce nebo z práce, jak si v křesle četl knihu, nebo jsme jen spolu seděli na pohovce a povídali si. Tohle všechno bylo nenávratně pryč… Pokud ho ovšem nenajdu.

„Babí,“ zapištěla malá princezna ve dveřích, a to mě vytrhlo z přemýšlení. Usmála jsem se na ni a popadla ji do náruče. Byla kouzelná a za těch pár dní zase o trochu vyrostla, ale stále vypadala na pět.

„Jsme rádi, že jsi zpátky,“ promluvil Edward a já se na všechny podívala. Vypadali překvapeně, ale bylo na nich vidět, že jsou rádi.

„Moc se vám omlouvám, ale ještě na pár dní odjedu,“ řekla jsem najednou a všichni se na mě podívali.

„Chci ho najít,“ zašeptala jsem a podívala se jinam.

„Esme, my tě chápeme,“ řekla Rosalie a já se na ně usmála…

Seděla jsem v autě a mířila si to do nemocnice, kde Carlisle pracoval. Naštěstí cesta netrvala dlouho a já parkovala před nemocnící. Vystoupila jsem a zamkla auto. Dodala jsem si trochu odvahy a vydala se do nemocnice.

Procházela jsem chodbami a nejeden chlap se za mnou otočil, ale já je ignorovala. Došla jsem na oddělení chirurgie a zamířila si to rovnou do jeho ordinace a tiše doufala, že tam bude, ale něco mi říkalo, že jdu správně. Snad mi odpustí mé chování a vyslechne mě. Nedivila bych se, kdyby mě odmítnul, protože jsem ho sama odmítla…

Zastavila jsem se před dveřmi jeho ordinace a zaklepala. Chvíli jsem čekala, ale nic se nedělo. Povzdechla jsem si a vydala se k odchodu.

„Dále,“ řekl tolik známý hlas a já udělala krok zpátky. Pomalu jsem vzala za kliku a otevřela ony dveře.

„Esme?“ zeptal se překvapeně a já zavřela dveře. Po dlouhé době jsem ho zase viděla a ve svém mrtvém srdci jsem zase cítila tolik známý pocit – lásku.

„Carlisle, prosím vyslechni mě,“ zašeptala jsem a zrakem jsem probodávala černé lodičky. Neváhal a v momentě stál u mě. Něžně mě vzal za obličej a zvedl mi ho tak, abych se mu dívala do očí. Hned jsem se v nich začala topit.

„Esme, moc mě to mrzí… Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl zlomeně a já zakroutila hlavou.

„Carlisle, já bych se měla omluvit za mé chování! Odpustíš mi?“ zeptala jsem se a on ani neodpovídal. Spojil naše rty v jeden krásný polibek, který nám vynahradil dny odloučení a bolesti. Pokoušela jsem se do něj dát všechnu svou lásku, kterou k němu chovám.

„Pojedeme domů?“ zeptala jsem se a on kývnul. Sundal bílý plášť, který schoval do skříně. Věnoval mi úsměv a vzal mě za ruku. Společně jsme se vydali k mému autu, protože on ho měl doma. Zase jsme byli nerozlučný pár, který překoná každou překážku.

„To se dělá? Vždyť jsi odešel z nemocnice,“ řekla jsem ze srandy.

„Neměl jsem službu,“ odpověděl mi a nastartoval auto. Společně jsme jeli domů, kde to bude zase jako dřív. Doufám, že na tuhle krizi rychle zapomeneme, protože Carlislea nadevše miluji a nekrásnější na tom je, že on miluje mě.

Tak jsme na konci… Budu ráda za jakoukoliv kritiku a doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo… ;) enchantress

Shrnutí

Autor: enchantress (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy spolu, Carlisle!: