Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navždy, s láskou Tvá Renesmé

14.06.2012 (19:00) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2960×

 S láskou, navždy Tvá Renesmé

Z očí jí proudilo tolik slz, že je ani nestíhala stírat papírovými kapesníčky. Ruce obtočené kolem nohou svírala v pěsti. Zaťatou čelist měla vraženou mezi koleny, a i když to vypadalo, že upírá pohled někam na stromy, vnitřně vzpomínala na ty chvíle. Další vzlyk prošel jejím hrdlem a ona zabořila svou tvář do dlaní. Ještě stále nemohla uvěřit, že jí někdo vyrval srdce, že ji tu nechal a šel pryč, sám, bez ní…

Znova se schoulila do klubíčka na verandě domů Cullenů.

Ještě před pár hodinami na lovu byla v pohodě. Ale pak… Pak přišla ta neuvěřitelná prázdnota v její hrudi, v její duši… Jakoby její část náhle zemřela, přestala existovat. V tu chvíli věděla, co se stalo. Odešel… Nechal ji tu samotnou, opustil ji. A cítila to.

„Maminko, tatínku!“ řvala na celý les jako pominutá. Panika zalila celé její tělo, po chvíli se začala třást, než se zhroutila na zem, avšak zavčasu ji ještě stihly zachytit dvě ledové ruce. Ta teplota v tu chvíli pro ni byla alarmující, očekávala totiž horoucí náruč, jenže ta už tu pro ni nebyla…

A teď si mohla oči vyplakat, vlastně spíš celou duši. Její druhá polovina byla pryč. Navždy pryč. Odešel. Zanechal ji tu samotnou, nechráněnou. Už ji neobejme, už ji nepolíbí. Už spolu nebudou sdílet společné lože, neuvidí jeho úsměv, neuslyší jeho hlas…

***

„Kde je Renesmé?“ zařval na celý dům Edward. Stále ji všichni hlídali, už proto co si sám přečetl v její mysli. Chtěla jít za ním, za tím psem, ale to nemohl dopustit.

„Celou dobu je ve svém pokoji,“ ozval se Emmett z obýváku, ve kterém sledoval další zápas svého oblíbeného týmu baseballu.

„Jo? Tak mi pověz, jestli ji slyšíš,“ zavrčel na oplátku jeho směrem Edward. Chvíli sledoval nerozhodné myšlenky svého nevlastního bratra, než i k němu došla pravda. Pak se Emmett hrozně vyděsil a začal se zběsile omlouvat.

„Edwarde, já…“

„Mlč,“ přerušil ho hrubě jmenovaný, „a radši se ji pokus najít. A jestli si něco udělala, tak mi věř, že i blbý nehet budeš hledat staletí, než si řekneš, že to nemá cenu!“ zavřeštěl na celý dům a Emmett jako vyděšené ptáče ihned zmizel v lese.

Edward se vydal do jejího pokoje, kde se mezi nepořádkem na stole skvěla tmavá, rudo-hnědá obálka. Barva jeho kožichu, uvědomil si hned a několika kroky byl u stolu.

Pro mé srdce

Edward ve zlé předtuše opatrně zvedl obálku s těmi slovy na jinak čistém papíru. Pomalu, strašlivě pomalu, vyndával složený list papíru, v obavě, co na něm najde. Ruce se mu začaly klepat nervozitou. Doslova se bál, co tam najde napsaného.

Jakeu,

už teď vím, že bez Tebe nemá cenu žít. Nemohu Ti vyčítat, že jsi mě opustil, ale nikdy bys nebyl schopen uvěřit, co teď prožívám, když tu nejsi.

Vždycky jsem Tě brala jako samozřejmost, protože jsi se mnou byl od začátku. Ale jak se mám znova naučit žít, aniž by mé myšlenky nepatřily Tobě? Jak bych se mohla smát s někým jiným, kdybych v něm neviděla Tvou osobu?

Padlo ve mně rozhodnutí, které nemohu odvolat. Chci za Tebou tak nejrychleji, jak to půjde. Už se nemůžu dočkat, až Tě zase potkám, až zase uvidím Tvé krásné oči, Tvůj úsměv… Až uslyším Tvůj hlas, který je tak sladký, když se zlobíš.

Vím a uvědomuji si, že tohle bys neschvaloval. Ale nejen otisknutý vlkodlak nemůže žít bez své druhé polovičky. Samotný objekt otisku – v tomto případě já – také nedokáže žít beze svého vlka. Možná je to chyba, že se o to ani nepokusím, ale mě tady už nic nedrží.

Miluji svou rodinu, to bez pochyby, ale také věřím, že se se svou bolestí jednou vyrovnají. Copak by chtěli mezi sebou bezduchou trosku? Možná by mě pár týdnů, možná měsíců tolerovali, ale pak… Už by je nebavilo dívat se na to, jak jen bezduše truchlím pro jediného muže svého života. Stejně nakonec by se snažili všichni vypařit, jen aby nemuseli být v mé přítomnosti.

Nechápej to špatně. Záleží mi na nich, proto tu oběť podstoupím sama a jen na své svědomí.

Jdu za Tebou. Ani netušíš, jak se moc na Tebe těším. Najdu si Tě, ať už budeš kdekoliv…

S láskou, navždy Tvá Renesmé

Edwardovi vypadl list z prstů. Šokovaně stál a nevěřil tomu, co právě četl. Celým tělem se mu prohnala bolest ze ztráty dcery, kterou tak dlouho opatroval. Ale vlastně… Ona nikdy nebyla pořádně jeho. Vždy patřila jen jemu. Nejenže jim ji vzal jako živou bytost – ona byla ochotná kvůli němu i umřít.

Nohy se mu samovolně podlomily, až klesl na kolena. Takovou bolest ještě nikdy nezažil – i kdysi, když se vzdal Belly pro její dobro, věděl, že je stále živoucí bytost. Ale tohle už nemohl říci o Nessie, o jeho nádherné, roztomilé, vzácné bytosti – dceři. Nedokázal se vzpamatovat z toho, že už ji nikdy neuvidí, že se na něj už nepodívá těma očima, co byly tak podobné její matce, když ještě byla člověk. Že neuslyší smích obou, jak si to míří přes les k nim, s dohadováním, kdo byl rychlejší ve skolení dalších zvířat.

Vložil si hlavu do dlaní a poprvé za několik desítek let, co prožíval tuto bolest ze ztráty pouze prostřednictvím ostatních osob, se ponořil do svého smutku.

***

Zhruba dvacet osob, osm bílých jako křída, přičemž se jejich pokožka přímo bila s černou, v již byli všichni oblečeni, a ti ostatní zase tmaví, poslouchali poslední slova kněze, který se s nimi loučil s milovanou dcerou, vnučkou, sestrou, kamarádkou… A hlavně s osobou, která všem nějakým způsobem tak vlezla do života jako její vlk, její pravá láska.

A už podruhé za tak krátkou dobu všichni pocítili tu obrovskou ztrátu. V monologu kněze se párkrát ozvalo popotáhnutí či vzlyk, někomu jen tekly slzy, jiným ani nemohly, ale všichni tam stáli se smutkem jasně vepsaným ve tváři.

Nakonec kněz domluvil, všichni hodili na rakev mladé dívky květiny a otočili se, aby se vydali na další pohřební hostinu.

***

„Nemusela jsi je opouštět,“ říkal právě tmavovlasý mladík, který svými průsvitnými pažemi objímal svou dívku s dlouhými bronzovými vlasy. Podívala se na něj a smutně se usmála.

„Nedokázala jsem bez tebe žít. Nedokázala bych se prokousávat životem bez svého srdce. Milovala jsem je a vím, že oni se přes to jednou přenesou. Bez sebe by taky nemohli žít. Když se kdysi otec mohl obětovat pro mou matku jen proto, že se domníval, že už je mrtvá, jednou k němu dojde i pochopení, že jsem to musela udělat i já.“ Konečky prstů se dotkla jeho tmavé tváře, na niž ho pak políbila.

„Já vím. Měl jsem jít, ale nemohl jsem. Bez tebe bych tam nešel,“ řekl tiše, když se kolem nich zobrazoval sloup světla, který je do sebe lákal a zahaloval.

„Za to ti děkuji, lásko má. Ale mám pro ně ještě poslední dar, protože nevím, kdy je pak uvidím,“ šeptla a pomalu se natahovala ke svým rodičům, které ta ztráta zasáhla nejvíc.

Jemně se dotkla jejich hlav a svým darem, který mohla naposled využít, jim vzkázala jediné – miluji vás…

A pak je sloup světla pohltil do své záře a oni odešli spolu, šťastni z tak brzkého setkání, tam, nahoru, do světa, o kterém se živým může jen zdát.

***

Bella se zastavila a šokovaně se rozhlížela kolem. Edward vedle ní udělal jen krok, když se zatvářil naprosto stejně. Zezadu do nich narazila Alice, která nedávala pozor na cestu. I když jim chtěla asi spílat, rychle si to ale rozmyslela, jakmile zahlédla jejich výrazy.

„Ona…“

„Taky jsi to slyšel?“ optala se ho Bella a vzlykla. Měla totiž dojem, že jí v hlavě zní její hlas. Miluji vás…

„Já… Nevím ani, co jsem pořádně slyšel. Byl to spíše pocit,“ snažil se vysvětlit její druh. Podívali se na sebe a v očích obou se rozzářila naděje. Přeci jen je neopustila – její duše nad nimi bude bdít. A až jednou, jestli padnou, spolu setkají – snad – tam nahoře, pokud i pro ně se najde místo.

Ahojte lidičky... Po dlouhé době vám přináším jednorázovku ze své dílny. Nevím, jak na vás zapůsobila, ale ráda bych si přečetla vaše reakce, pokud ovšem nebudete moc líní a napíšete alespoň slovíčko, za něž předem děkuji.

Tuto povídku bych chtěla věnovat dvěma osobám.

První z nich je Bubulienka. Ty sis tu povídku vydupala, díky tobě jsem chytla tento nápad a i kvůli tomu, že jsi měla narozeniny, ti tady přináším tuto smyšlenku. Doufám, že jsem nezklamala.

A ta druhá je VerCullen. Viděla jsi popis na mém shrnutí a nutila mě, abych to napsala. O to dříve to taky mám hotové, protože jinak nevím, kdy bych se k tomu dostala.

A děkuji ostatním lidem, kteří si to byť jen přečtou, ale více mé díky patří těm, kteří mi pod článek napíšou i pár slůvek vašich dojmů a pocitů. Vaše zuzinecckaa

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy, s láskou Tvá Renesmé: