Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návštěva u Volturiových

04.09.2009 (17:00) • ivjur • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2174×

Návštěva u Volturiových:

„Vážně musíme jet?“ Ptám se s nadějí, že bychom jejich pozvání mohly ignorovat, nebo třeba odložit. „Ano, pozvali nás, a my to musíme přijmout, aby byly mezi našimi rodinami pořád dobré vztahy.“ Odpověděl mi Edward, ale znala jsem ho natolik dobře, že jsem věděla že mi ještě něco tají.

Od té doby, co jsme dostali pozvání od Volturiových, tak se často bavil o samotě s Alicí a když mluvil se mnou, snažil se tomuto tématu vyhnout. Myslím, že měla Alice vidění, které nebylo zrovna pozitivní. Pozvánka, kterou jsme od nich dostali, byla na ručním papíře s tenkým zlatým rámečkem, psaná zvláštně zkrouceným písmem. Připadala mi až příliš honosní a oficiální. Zvala mě, Edwarda a Renesmé na pár dní do Voltery, na přátelskou návštěvu.

Už jsem měli všechno zabaleno, vlezlo se to jen do dvou kufrů na kolečkách. Alice mi pomáhala s výběrem mého šactva. Už jsem se naučila tolik neprotestovat, když si mě oblékala jako její osobní panenku, do šatů všech druhů a barev. Přesto jsem jí občas řekla, že do toho mě nikdy nedostane. Renesmé jsem musela zabalit několik velikostí oblečení, protože rychlost, kterou rostla byla ohromující. Každým dnem byla o trochu větší.

„Tak už pojďte!“ Volá na mě a naši dceru z auta Edward. Včera jsem se snažila dostat k Alici a zjistit co měla za vizi, ale Edward mě pořád hlídal. Nechtěl abych byla vystrašená, ale tím že mi nic nechtěl říct, jsem se bála ještě víc. Proto jsem loučení protahovala co nejdéle a doufala, že při obětí s Alicí se mi pokusí něco naznačit. Postupně jsem se tedy loučila se všemi členy mojí rodiny. Každý si chtěl ještě pochovat Renesmé, než na pár dní zmizí z jejich dohledu. Alice byla jako poslední v řadě a tak když si Esmé ještě chovala mého malého andílka, přistoupila jsem k Alici a objala ji. Jediné co mi stačila potichoučku říct, tak, že to nemohl nikdo jiný kromě mě slyšet, bylo: „V boční kapse červené tašky.“ Okamžitě jsem jako gumu natáhla štít i přes ni, aby si nemohl Edward přečíst v jejích myšlenkách, že mi právě poradila klíč, k té zprávě, kterou se mi tak urputně snažil zatajit. Poděkovala jsem jí a ona se na mě jen usmála. Pak se ještě rozloučila s Renesmé, předala mi ji do náruče a já se vydala ke dveřím.

Když jsme cestou na letiště museli zajet natankovat, vytušila jsem snad jedinou příležitost k tomu, abych se podívala co Alice chtěla, abych viděla.

Než se stačil Edward vrátit, seděla jsem už na svém místě a v ruce držela papír, vytažený z kapsy kufru. Rozbalila jsem ho a viděla obrázek, na kterém byl Aro, a v rukou držel Renesmé. Měl v tváři takový výraz vítězství. Když jsem se podívala pozorně viděla jsem, jak za ním já i s Edwardem odevzdaně klečíme. Prohlížela jsem si ten obrázek, když v tom se už Edward vracel. Rychle jsem strčila papír do kapsy a tvářila se, jako by se nic nedělo. Edward jen nasedl a rozjeli jsme se k letišti. Rozhodla jsem se, že mu zatím neřeknu, co jsem se dozvěděla, i když jsem to vůbec nepochopila.

Po příjezdu na letiště, na nás čekalo letadlo, které patřilo rodině Cullenů, i s osobním pilotem. Usadili jsme se a hned po vzletu, jsem ze sebe stáhla ochranný štít, kvůli kterému, mi nemohl Edward číst myšlenky. Měla jsem to už tak nacvičené, že jsem se nemusela ani moc soustředit. Uviděla jsem v jeho očích zděšení, když si pročítal mou mysl. Neřekl ani slovo a tak jsem to skličující ticho prolomila sama. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se opatrně a čekala na jeho reakci. Ještě chvíli mlčel, ale pak mi přece jen začal vše vysvětlovat: „Podle Aliciiných vizí se s Carlislem domníváme, že mají Volturiovi nového člena armády, který tě dokáže přimět k naprosté odevzdanosti. A protože všichni tři máme nějakou zvláštní schopnost, chtějí nás už dlouho do své gardy.“ „Tak proč tam jedeme?“ Ptala jsem se šokovaně a snažila se vyhnout Renesméiným nechápavým pohledům, protože jsem nechtěla, aby zjistila co se děje. „Kdyby jsme jejich pozvání nepřijaly, uvědomily by si, že víme co s námi zamýšlí, a přišli by si pro nás samy. A nevzali by si jen nás tři, ale také Alici, Jespera, a možná i někoho dalšího.“ Odpověděl mi Edward. „Takže my se jim dáme na pospas, aby si nepřišli pro ostatní?“ „Ne tak úplně, jen my jim nestačíme. Caius touží mít všechny ve své moci. Takže až se zmocní nás, určitě má v plánu podmanit si i ostatní z naší rodiny. My jsme jen první na řadě. Renesmé okouzlila Ara takovým způsobem, že donutil svého bratra, aby schopnosti jejich nového člena, vyzkoušel nejprve na nás třech. Proto chci toho jejich nováčka přemluvit, aby u nich nadále nezůstával. Mám s ním tajnou schůzku ještě před setkáním s Volturiovými. Nebude to snadné, určitě ho za jeho služby dobře odměňují a on s nimi spolupracuje. Volturiovi si zakládají na tom, že prý nikoho nenutí být s nimi, všichni je poslouchají dobrovolně a mohou vždy odejít. Jenže to je jen teorie, kterou nikdy nedodržovali. Upíry, kteří s nimi už nechtějí být, psichycky i fyzicky týrají.“ Odmlčel se a já si vzpomněla na chvíli ve Volteře kdy ho Jane mučila. Bylo hrozné představit si Edwarda zase pod jejím útokem.

Najednou jsem si uvědomila, že si můj manžel pořád čte moje myšlenky. „Nemysli už na to. Nebylo to tak hrozné jak to vypadalo.“ Reagoval Edward na moje představy z minulosti. Věděla jsem však, že se mě jen sněží utěšit. Byl si vědom mojí bolesti, při pomyšlení na tu jeho, které musel čelit. „A jak ho chceš přesvědčit?“ zeptala jsem se, protože jsem si nedovedla představit způsob, jak někoho donutit opustit nejmocnější klan upírů na světě. „No, vlastně jsem tak trochu rád, že už to víš. Sice vím, že se budeš kvůli tomu trápit, ale aspoň nemusím vymýšlet žádnou záminku k tomu, abych odvedl Renesmé a ty nemohla jít s námi.“ Zmateně jsem se na něj podívala a on začal okamžitě vysvětlovat. „Pokusím se mu přes Renesméinu schopnost ukázat, co jsou vlastně zač. Určitě má o nich iluze, které mu navykládaly. Jako třeba, že se jen snaží utajit upíří tajemství před lidským světem a mi jim to chceme překazit, apod.“ Když uviděl, že jsem už všechno pochopila, podíval se na Renesmé, která taky vypadala že všemu porozuměla.

Protože už jsme byly v dostatečné výšce, mohly jsme se odpásat. Renesmé svůj pás prostě překousla. Oba jsme se tomu zasmáli a já rozevřela náruč, aby ke mě přišla. Už uměla celkem plynule chodit, ale já přece jen byla připravená zachytit ji před pádem, který mohl nastat. Přicupitala až ke mě a já ji zvedla ze země a položila si ji na klín. Edward se nad ni naklonil a zeptal se jí: „Pomůžeš nám, abys ty, tvá maminka a já neskončily ve službách těch zlých pánů, které jsi viděla loni před vánoci na louce?“ Zeptal se opatrně Edward. Věděla jsem že jeho obavy vůbec nebyly na místě. Renesmé udělá všechno co může, abychom se už nikdy nemuseli s Volturiovými vidět. Bylo sice nemožné, abychom se s nimi už nikdy nesetkali, ale stejně se nám bude snažit pomoct, aby nás neměli ve své moci. Odpověděla: „Udělám všechno tatínku, abychom s nimi nemuseli být.“

A bylo to. Já už  věděla o všem, co přede mnou Edward tajil, měli jsme plán jak se vyhnout ovládnutí naší rodiny, které chtěli uskutečnit Volturiovi a byla jsem si znovu jistá, že mám tu nejbáječnější dceru, jakou si jen můžu přát.

Než jsme začali klesat nad Itálií, stačila jsem se ještě Edwarda zeptat, kdy a kde se máme sejít s tím neznámým upírem. Překvapilo ho, že mluvím v množném čísle a já mu řekla, ať nepočítá s tím, že ho tam pustím samotného, tedy vlastně jen s Renesmé. Byl překvapen mojí reakcí, ale zároveň byl pyšný, že jsem se k tomu postavila čelem. Odpověděl mi, že jsou domluveni na dnešních 10 hodin v nedalekém lese. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, co budeme dělat když plán číslo jedna nevyjde, ale viděla jsem, že je zamyšlený, takže asi tuto možnost promýšlí.

Jakmile jsme přistáli, nechala jsem se Edwardem vést. Pro kufry byl na letišti jeden z Volturiových služebníků. Edward mu řekl, že se dostavíme později, protože si musíme ještě něco vyřídit. Sluha jen kývl a odešel.

Když jsme vyšli z města, dali jsme se do běhu. Překvapuje mě, že Renesmé nevadí ten rychlý běh. Já jsem zrovna neměla v oblibě když mě Edward nesl na zádech a běhal ohromnou rychlostí. Ona je však poloupírka, takže to má asi v genech.

Při běhu jsem přemýšlela nad setkáním, které nás za chvíli čeká. Najednou mi hlavou projela situace, která je tak pravděpodobná, že jsem zůstala v ochromení stát. Edward taky okamžitě zastavil a ptal se co se děje. „Co když je to léčka? Co když Volturiovým řekl, že se tu má dnes s tebou sejít a oni budou tu?“ zeptala jsem se vyděšeně. „Klid Bello. Myslím si, že tam budou také, ale když mu ukážeme čeho se dopouštějí a k čemu ho chtějí využít, tak od nich odejde sám. Zapomněl jsem ti ještě říct, že Stefan a Vladimir ho znají. Jméno sice neví, ale prý ho několikrát potkaly v Rusku. Vykládali o něm, jako o člověku který má rád spravedlnost a považuje se za upíra bez nadpřirozené schopnosti. Svůj dar tedy nevyužívá. Myslím, že mu řekly, že chtějí sjednat spravedlnost mezi upíry na celém světě a proto se k nim připojil. Ale teď už pojď.“ Zase jsme se dali do běhu, abychom přiběhli na ono smluvené místo včas.

Už tam na nás čekal muž, který neúmyslně rozpoutal boj mezi tak váženými rodinami. Přátelství mezi Volturiovými a Cullenovými nebylo nikdy moc upřímné, ale bylo lepší se „přátelit“ než bojovat o vládu upířího světa, o kterou moje rodina vůbec nestála, ale Volturiovi v nás viděli konkurenci, kterou bylo potřeba buď pojmout pod sebe, nebo zneškodnit úplně. Už se o to mnohokrát pokusili, ale zatím vždy s neúspěchem.

Stál tam tak klidně, až mě to udivovalo. Byl vysoký a urostlý. Pozoroval nás uhrančivýma tmavě hnědýma očima. Měl delší hnědé vlasy, jenž mu zakrývaly široká ramena. Přes modrou košili, se rýsovaly vypracované svaly. Nohy měl až nápadně dlouhé. Ty mu umožnily se na nás koukat z mírné výšky. Překvapilo mě, že byl bosý. I když určitě necítil pichlavé jehličí, kterým byla pokryta zem, bylo pro upíry jednoduší naučit se nosit boty jako lidé, abychom jim nepřipadali tolik odlišní. Volturiovi jsem nikde neviděla, ale podle Edwardova výrazu jsem pochopila, že tu někde jsou. Roztáhla jsem svůj štít kolem své rodiny, kdyby se rozhodl nás nevyslechnout a použít svou schopnost rovnou.

Edward promluvil jako první. „Nikolasi, proč to děláte, vždyť máte rád spravedlnost a rovnoprávnost, nesnesete když je někdo nadřazený a povýšený nade všechny ostatní.“ „To ano a právě vy a vaše celá rodina to porušujete.“ Odpověděl muž, kterého Edward nazval Nikolasem. Zřejmě si to jméno přečetl v jeho myšlenkách. „Moje dcera, by vám chtěla něco ukázat, jste ochoten se na to podívat? Je to svědectví, že Volturiovi nejsou takoví, za jaké je považujete, že právě oni chtějí vládnout všem.“ „Nevěřím vám, ale jsem zvědavý co jste si vymysleli proti nim.“ Edward si sundal Renesmé ze zad, vzal ji do náruče a pomalu přistoupil k Nikolasovi. „Stačí když se jí jen dotknete a ona vám vše ukáže.“ „Počkat, jak to myslíte?“ zeptal se s obavami nad možným útokem. Měl ve tváři strach a to nejen z toho, že bychom mu mohly ublížit, ale že se mohl splést a věřit někomu, kdo si to vůbec nezaslouží. Po chvilce váhání se přece jen nechal přesvědčit Edwardovým prosebným pohledem.

Ve chvíli, kdy se Nikalos dotkl mé dcery, ucítila jsem na svém štítě útok, který provedla Jane. Její útoky byly jiné něž všech ostatních upírů, takové rázné, silné, a bezhlavé. Můj štít ale nepodlehl. Tím že se Renesmé dotýkala Nikolase, natáhl se můj štít i na něj. Za chvíli byl další útok, kterému jsem zase odolala. To už si Nikolas vše prohlédl a Renesmé odtáhla svou ruku, kterou držela jeho prst. V jeho očích byla nenávist a pomsta, kterou k Volturiovým cítil. „Děkuji vám, že jste mi otevřeli oči a ukázali vše čeho jsem si nevšiml.“ Najednou se postavil na naši stranu. Nedokázala jsem pochopit, že to šlo až tak rychle a že tak snadno nám vše uvěřil. „Carlisle je zklamaný, že se pořád snažíte dostat nás do své gardy. Nikdy se vám to nepodaří, my se máme rádi a držíme spolu, to vy neznáte.“ Řekl Edward směrem do hlubokého lesa a otočil se na mě: „Svůj štít už můžeš stáhnout, utekly jak malý děcka.“ Renesmé se na něj nasupeně podívala, protože ji uráželo když děti, kterým je i ona, přirovnává k tak špatným lidem jako jsou Volturiovy.

Vydali jsme se směrem k letišti i s Nikolasem, se kterým si celou dobu Edward povídal. Renesmé jsem teď nesla já a chválila jsem ji za její odvahu.

Nikolas nás doprovodil až k letišti. Edward ho zval k nám, že by se sním Carlisle rád seznámil, ale odmítl to, prý je radši samotář a proto se raději vrátí ke kočovnému životu jako dřív. Ještě jednou nám za vše poděkoval a omlouval se, že nám ze začátku nevěřil.Rozloučili jsme se sním a vydali se k našemu osobnímu letadlu, před kterým ležely naše kufry. „Proč jsi mi to vše neřekl ještě ve Forks? Nemusela jsem nic balit!“ řekla jsem mu s úsměvem na tváři a vylezla schůdkami na palubu.

Hned při startu mi Edward věnoval tak vroucný, děkovný a zároveň obdivný pohled. Nechápala jsem, co to má znamenat a proto mi raději vše vysvětlil. „Děkuji ti za to, že jsi nás všechny ochránila před útoky Jane. Cítil jsem, že se na nás snažila zaútočit.“ Renesmé se na něj rozzlobeně podívala, že ona pochválena nebyla. „Ale ano, taky jsi byla moc odvážná a s maminkou jsme na tebe oba ohromě hrdí.“ Její nafouklé tváře z toho, jak se na něj naštvala se začaly pomalu vypouštět, až zůstaly v normální velikosti.

Celou cestu domů jsme si povídali a na letišti v Seattlu na nás čekaly Alice s Jesperem. „Alice měla vidění, že přijíždíte, tak jsme vám jeli naproti.“ Vysvětlil Jesper naše nečekané setkání.

Potom jsme odjeli všichni domů a já byla ráda, že se naše další návštěva u Volturiových odkládá na neurčito.

Autor: ivjur (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Návštěva u Volturiových: