Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat do minulosti

10.04.2011 (21:30) • JoheeeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2325×

„Ne, Edwarde! Slíbil jsi mi to!“ křičela jsem na muže, kterého z celého srdce miluji. Stáli jsme uprostřed obýváku u Cullenů. Sami, protože všichni ostatní se díky Alicině vizi stihli včas přesunout do bezpečí před naší hádkou.

„Ale měl jsem podmínku! A tu jsi, pokud vím, ještě nesplnila!“ odpovídal mi Edward stejným tónem. Ach, je tak sexy, když se zlobí...

„Vždyť je mi teprve osmnáct! Nechci se ještě vázat!“ odůvodňovala jsem své chování, přestože jsem byla pevně rozhodnutá, že se svou láskou strávím zbytek věčnosti. Nebo možná právě proto.

„Stejně mě miluješ, tak proč si mě nevezmeš? Vždyť je to jenom cár papíru.“

Asi se do toho začíná zamotávat. „Tak proč na tom tolik trváš?“ zeptala jsem se a na tváři se mi rozlil vítězoslavný usměv. Edward jenom otevíral a zavíral pusu jako ryba na suchu a valil na mě své nádherné karamelové oči. Právě se mi povedlo zmást upíra! Nemohla jsem se však radovat dlouho, protože se ze své pracovny vyřítil Carlisle a začal svolávat všechny obyvatele domu.

„Právě jsem vynalezl něco, o co se snažil každý vědec a vynálezce své doby!“ zvolal potom, co jsme se všichni teď už zvědaví poskládali na pohovku.

„Kámen mudrců?“ zkoušel to nevinně Emmett. Okamžitě jsem pochopila, že je to vtip. Na co by jim bylo věčné mládí, když už nesmrtelní jsou? Ale mohlo by se to slušně prodat... Od kdy je ze mě odborník na obchod a finance? Radši jsem se soustředila zpět na realitu.

Carlisle mezitím někam zmizel a já jsem seděla na klíně Edwardovi, přestože si nevzpomínám, že bych tak seděla i předtím. To je jedna ze záporných vlastností toho, když žijete v domě plném upírů: neustále jste zmatení.

Najednou se celým domem rozlehlo skřípání a šustění. Vycházelo to z Carlisleovy pracovny. Aha, tak tam se schoval... Když se konečně objevil, táhl za sebou... něco. Bylo to dvakrát větší než Emmett a tvarem to připomínalo kouli s obrovskými větrníky po stranách.

„Nevíš, co to má být?“ zeptala jsem se Edwarda, ale on jen pokrčil rameny a dál nechápavě zíral na Carlislea a jeho... vynález. Vypadalo to, že dneska už je po druhé zmaten.

Emmett posmutněl. „Tak to nebude Kámen mudrců...“ oznámil nám to, co už bylo všem jasné. Konečně tu... věc Carlisle dotáhl do středu místnosti, kde jsem se ještě před pár minutami zuřivě hádala s Edem, a objasnil nám záhadu.

„Představuji vám vynález všech vynálezů!“ začal a rozhazoval rukama, že jsem se bála, aby někoho nezranil. Nebo aby nezranil sebe... „První svého druhu!“ pokračoval. „Stroj času!“ Ústa všech přítomných kromě Carlislea vytvořila dokonalá O.

První se vzpamatoval Emmett: „Super! Podíváme se do budoucnosti!“ zářil jako hvězdička. Pak jsem si ale všimla, že na něj oknem dopadají sluneční paprsky. Aha...

„To tě budu muset bohužel zklamat. Dá se s tím cestovat jenom zpět...“ Emmett zklamaně svěsil hlavu.

„Ale no tak, miláčku. Vždyť jsme nesmrtelní! Za pár stovek let se dozvíš, jestli ti mimozemšťani přiletí,“ utěšovala ho Rose. To na Emmetta zřejmě zapůsobilo a za chvíli měl zase pusu od ucha k uchu.

„Tak na co ještě čekáme? Jdeme to vyzkoušet!“ nedočkavě jsem popoháněla tu rodinu zpomalených upírů. Co to asi dokáže... „Já bych se ráda podívala do dob indiánů!“

Carlisle vypadal rozpačitě, pohled upřený na špičky svých drahých bot. Vsadím se, že kdyby měl čepici, teď by ji žmoulal v prstech. „No, ono jaksi nejde určit, kam – nebo spíš do kdy – se chceš přesunout...“ No bezva, co nám ještě tají?

„To má ten tvuj vynález teda dost much,“ podoktnul Edward, jako by mi četl myšlenky. Ale mně němůže. Doufám, že to stále platí...

Najednou Esme vyskočila a začala poplašeně pobíhat v kruzích. „Mouchy? Kdy! Kde! Jak! Proč!“ křičela a máchala rukama, jako by se prala s neviditelným hejnem obřích vos.

„Ne! Nic. To je v pořádku,“ snažil se Jasper ukončit Esmeino panikaření a bylo zřetelně vidět, jak k ní vysílá vlny klidu. Po chvíli se Esme uklidnila, ale nepřestávala dál bedlivě sledovat ovzduší.

„Tak jedete se mnou?“ dožadoval se Carlisle znovu pozornosti. Emmett kývnul jako první a už se cpal do toho... stroje času. „Opatrně!“ křičel Carlisle a chytal se za hlavu. Poté, co se tam Emm bezpečně usadil a nám už nehrozilo bezprostřední nebezpečí ukopnutí hlavy, jsme souhlasili i my ostatní. Asi nás začal život ve 21. století nudit...

Po dvou hodinách strkání, mačkání a klení, kdy už jsme byli všichni uvnitř stroje, se mohlo konečně vyrazit. Příliš pohodlné to tedy nebylo...

O 400 let dříve, Aljaška

Bílá. Všude jen bílá. To už jsem v nebi? Až se mi dostane Carlisle do rukou, tak... Pak se do mě opřel poryv větru a já jsem se rozklepala jako osika. To je v nebi tak chladno? Topení jim zřejmě nic neříká... Ale pak jsem si v dálce všimla nějakého černého fleku. Ďábel! napadlo mě v prvním okamžiku. Začala jsem se třást ještě víc. Něco studeného se mi omotalo okolo pasu. Bála jsem se podívat, co to je, ale přesto jsem vzhlédla. A dívala jsem se do karamelových očí. Nevím proč, ale začala jsem křičet. Edward svou ruku okamžitě stáhnul.

„Co je, Bello? Stalo se něco?“ ptal se a v obličeji měl vepsaný strach. Nebyla jsem přes drkotání zubů schopná odpovědět.

„Lidé mohou být po přenesení trochu zmatení,“ vysvětloval Carlisle. Ano, to už jsem si vyzkoušela na vlastní kůži. „Ale nevšiml jsem si, že by mohli také oněmět...“ Panebože...

„Je mi zzz... z... zima!“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Alice naštěstí zareagovala, sundala si svetr a dala mi ho kolem ramen. Okamžitě jsem se do něj zabalila. Pak jsme se dostali k – podle ostatních – důležitějšímu tématu.

„Kde to jsme?“ zeptala se Esme jako první a usmívala se jako sluníčko. Nemusela jsem číst myšlenky, abych věděla proč: v tomhle mrazu by těžko přežily nějaké mouchy.

„Nevím -“ nedopověděl Carlisle, protože jsem ho přerušila.

„Ehmm, Carlisle, kde je ten stroj času?“ Zmizel. Nikde jsem ho neviděla.

„- ale můžeme se zeptat támhle v tom zámku.“ Ukázal na černou skvrnu v dáli, kterou jsem považovala za Ďábla a můj dotaz ignoroval. Vsadím se, že záměrně. A zbytek mě přehlížel taky.

„Tak jdem!“ zavelel Edward, hodil si mě na záda a rozeběhl se sněhem, který mi pak následně padal do obličeje. Za chvíli jsme dorazili před masivní bránu a já si, plivajíc sníh, mohla z blízka prohlédnout ten zázrak.

Byl to nádherně zdobený zámek, tipuji tak z 16. století. V oknech byly vidět rudé závěsy a celému tomu vévodila věžička s okny s krásnými barevnými skly.

„Už vím, kde jsme...“ vydechl užasle Carlisle a vzal za jedno z obrovských klepadel připevněných na bráně. Ostatní Cullenovi vypadali stejně překvapeně.

„Funguje to...“ konstatoval Edward. Teď jsem byla ta zmatená já. Ale odpověď jsem dostala za míň než minutu, kdy poté, co Carlisle zaklepal, vyšly ven přesné kopie mých společníků. Tedy, nebyly úplně stejné. Lišily se oblečením, účesy a podobnými maličkostmi. Ale výrazy na tvářích jsme měli všichni stejné – překvapené. A pak se projevil Emmett.

Vyšel před nás ostatní a hlubokým hlasem začal: „Nebojte se! Přicházíme v míru! Jsme poslové z budoucnosti a máme pro vás pár novinek. Přijdou kruté časy, doby bídy a hladomoru, ale vy vše přečkáte ve zdraví a jednou se vrátíte zpět do minulosti a setkáte se se svými já ze 17. století. Já vím, zní to neuvěřitelně, ale jsem živým důkazem.“ Skončil. Snad.

„Otče, proč má tak zvláštní mluvu?“ zeptal se Edward ze 17. století svého adoptivního otce.

Emmett vyprskl smíchy. „Vidíš, jak jsi mluvil, Edwarde?“

Emmett ze 17. století se na něj podíval: „Tobě připadá něco úsměvného na tomto způsobu vyjadřování?“

Emmett padl v křečích smíchu do sněhu. „To si piš!“ dostal ze sebe po chvíli.

„Hmm, Emmette. To jsi ty. Ty jsi takhle mluvil,“ vysvětlovala mu Rose.

„Jasně! A vypadal jsem... Ty jo, fakt to jsem já! Carlisle, povedlo se!“ došlo mu něco, co už jsme všichni věděli.

„Počkejte, momentálně jsem zmaten. Vysvětli mi to, statný jinochu, ty vypadáš rozumně,“ obrátil se Carlisle ze 17. století na svou a 400 let starší kopii.

„No, jak bych začal, dnes ráno jsem dokončil stoj času a tak jsme teď tady.“ To bylo hodně stručný...

„Aha.“ Na víc se mladší Carlisle nezmohl.

Alici se najednou rozšířily zorničky a začala se třást. Jasper ji chytil okolo ramen a snažil se ji uklidnit. „Co se děje? Máš vizi?“ ptal se.

Alice rozklepaně ukázala na svoji kopii. „Vidíš to? Vidíš tu hrůzu?“ zeptala se zoufale.

„Jakou, miláčku?“ vypadal znepokojeně.

„To oblečení! Vidíš, co mám na sobě? Jak jsem mohla mít tak hrozný vkus?“

„Ale to byla taková móda...“ vysvětloval už viditelně klidnější.

„Co se ti nelíbí na mém oděvu, divoženko?“ urazila se Alice ze 17. století.

„Divoženko? Co si to dovoluješ! Vyškrábu ti oči z důlků!“ naštvala se i naše Alice.

„Ehmm, nechci rušit, ale nemohli bychom dál? Tady venku je hrozná zima...“ promluvila jsem konečně i já a přerušila tak vzájemné vyhrožování.

„Co to má být? Vy máte s sebou lidskou bytost?“ ptal se Edward ze 17. století. „Nádherně voní...“ Ajéjé... Začal se přibližovat a cenil zuby.

Můj Edward si mě strčil za záda. „Na to si budeš muset ještě pár století počkat!“

„Myslíš? Já to vidím jinak.“ Oči mu zčernaly. Začala jsem se třást, ale tentokrát to bylo strachem. Asi.

„Carlisle!“ dožadovala se pomoci moje láska. „Co mám dělat?“

„Právě jsem si něco uvědomil!“ řekl Carlisle, naprosto nevnímající Edwardův dotaz a spráskl ruce. „Ten stroj zmizel, je to tak?“ ptal se a začal přecházet tam a sem. Ještě dýmku a mohl by hrát Sherlocka Holmese. Vrčící Edward už byl skoro u nás. „Takže tady budeme muset strávit dalších 400 let, protože se nemůžeme přenést zpět...“ To je pravda! Že já s nimi jela... „Ale nemůžeme být dvakrát na jednom místě, to je proti zákonům vesmí -“

„Carlisle, dělej!“ řval Edward, zřejmě nervózní z toho, že se druhý Edward připravoval ke skoku.

„ - ru, tak že je budeme muset zabít,“ dokončil konečně. Jakoby tato věta spustila nějaký mechanismus, všichni se po jejím pronesení pustili do zuřivého boje. Mně se povedlo proklouznout mezi bojujícími páry dovnitř zámku a konečně jsem se zahřála.

Ten samý den večer

„Uf, jsem ráda, že jsme je porazili,“ řekla jsem Edwardovi. Leželi jsme bok po boku v posteli s nebesy v jedné z mnoha ložnic.

„Hmmm.“

„Z toho druhého Edwarda mi šel mráz po zádech. Byl divnej,“ oklepala jsem se.

„Hmmm.“ Dneska tedy není moc upovídaný.

„Edwarde? Udělala jsem něco? Nebo proč se mnou nemluvíš?“ začala jsem si dělat starosti.

„Ty nejsi důvodem, proč s tebou nerozprávím. Má mysl se soustředila na jiné věci,“ řekl. Co to...

„Edwarde, proč tak mluvíš?“ trochu jsem se od něj odsunula. Edward se ke mně naklonil, až se naše nosy téměř dotýkaly. Usmál se.

„Jak jsem již pravil: nebudu nucen čekat 400 let. Hlad mám teď,“ zavrčel. Ještě předtím, než se na mě vrhnul jsem stačila otevřít pusu, ale výkřik už přes mé rty neprošel. Vše se zatmělo a...

...bílo. Všude bylo bílo. To už jsem v nebi? A já věděla, že tentokrát je to pravda.

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do minulosti: