Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat do Forks

01.03.2010 (14:15) • Puccinka10 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2995×

Tabule, která celkem nevinně oznamovala, kde se zrovna nacházím, mi způsobila větší bolest, než se dalo čekat. Ano, vracela jsem se do svého domova po velmi dlouhém roce. Ale doma mě nečekala usměvavá máma, veselý táta a moje milovaná babička. Ne. Všichni tady stále byli, ale jediná cesta jak je navštívit se mi moc nelíbila. Nezdálo se mi to jako dobré řešení. Já chtěla totiž žít.

Po tváři mi stekla slza, když jsem uviděla zapadající slunce, které vrhalo krvavé odlesky na hřbitov. Milióny svíček plápolaly tichým plamenem a ozařovaly celé to ponurné místo. Žaludek mi trošku povyskočil, když jsem si představila hroby, které jdu navštívit já. Už jen při té představě se mi dělalo špatně. Nechápala jsem, co mě sem zavedlo. Chovala jsem se jako největší masochista na světě. Sama a dobrovolně jsem šla za tím, co mi způsobovalo největší bolest. Pochytila mě křeč, když jsem spatřila hroby svých rodičů, na kterých tiše vadla kytice sedmikrásek. Věděla jsem, kdo ji sem položil. Přesně jsem si ten den pamatovala.

Běhala jsem po malé louce, na které rostly sedmikrásky. Celá louka byla bílá od malých kvítečků. Babička stála kousek ode mě a na tváři měla výraz utrpení. Oči měla přimhouřené a ruce měla omotané kolem hrudníku. Nohy se jí třásly a rty měla úplně bílé.

„Babi?“ ptala jsem se jí nejistě. Bála jsem se, že jsem jí nějak nevědomky ublížila. Tehdy mi bylo tak patnáct let.

„Nic se neděje. Jen mě  napadlo, že by si pár těch kvítků mohla posbírat,“ říkala lhostejně babička hrubým, bolestivým hlasem a snažila se na mě usmát. Měla květiny ráda, tak jsem chápala její prosbu, ale stejně mi nešlo do hlavy, proč tak trpí. Tu louku mi ukázala jen dnes. Byla dokonale kulatá a přenádherná. Bylo to to nejkouzelnější místo, jaké jsem kdy viděla. Ale babičce očividně způsobovalo bolest. Když jsem nasbírala obrovskou kytici, babička se mnou šla na hřbitov a společně jsme ji položili na hrob mých rodičů, které jsem nikdy nepoznala.

Ty sedmikrásky tady ležely už rok. Byly zvadlé a začínaly hnít. Stejně tak, jako ta těla uvnitř.

Louka. Věděla jsem, proč babička tak trpěla, když ji viděla. Byla to louka jí a její dávné lásky, která ji opustila. Nerada na něj vzpomínala. Ale občas se chovala jako posedlá touhou ještě jednou ho spatřit. Alespoň jednou slyšet jeho hlas.

A to jí bylo osudným. Když jsme na tu louku přišli, babička se tvářila, jako kdyby ani nechtěla, abych tam byla. Když jsem se chystala nenápadně odejít, řekla, ať zůstanu. Nechtěla tam být sama. Z jejího obličeje svítilo tolik smutku a bolesti, až jsem musela odvrátit tvář. Bylo to nesnesitelné. I když mi říkala, že tam nikdy nechce jít sama, na druhý den tam šla. A to jí bylo osudným. Zpět ji dotáhl zvláštní muž s olivovou pokožkou, který byl nevýslovně krásný. Černé vlasy mu lemovaly tu zvláštně krásnou tvář a na první pohled vypadal jako anděl. Řekl mi jen, že babičku roztrhalo nějaké zvíře.

Pak mi volali z nemocnice, kam jsem babičku odvezla. Necitlivě mi řekli ostrým hlasem, že babička je mrtvá. Doktor ještě dodal, že její poslední slova byla „Victoria.“

Pak prý ještě říkala další věci.

„Ať si dá Bella pozor na Victorii.“ „Cullenovi.“ „Edward.“

Už jen u jména Victoria, mi přeběhl mráz po zádech a většinou jsem se něčeho musela zachytit, abych neupadla. Moje intuice mi našeptávala, že to Victoria zabila mou babičku. Zdálo se mi, že je to nesmysl, ale já nějak tušila, že je to pravda. A pak, babička říkala, že si mám dávat na ni pozor. Hrozí snad něco od té ženské i mě? Návratem do Forks mě čeká stejný osud jako babičku? Divoce jsem potřásla hlavou a na mramorový pomník mé babičky kapaly slzy. Rychle jsem se zvedla ze země a utíkala pryč z toho místa, které mi způsobovalo takovou bolest. Přemýšlela jsem, jestli mám odejít z Forks nebo zůstat. Už před pár dny jsem se přihlásila na zdejší střední. Ale byla tu ještě jedna věc, na kterou jsem úplně zapomněla.  Nemám kde bydlet. Babička mi svůj dům nechala, ale nevěděla jsem, jestli se tam dokážu vrátit.

Když jsem zastavila před dveřmi bílého domku, srdce mi bušilo, až jsem měla pocit, že jednoduše vyletí z hrudi. Bylo mi úzko, když jsem pomalinku otevírala dveře. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do domu.

Bylo to ještě horší, než jsem čekala. Ten pocit samoty mě celou pohltil a já se zřítila na podlahu. Všechno bylo stejné a já bych byla radši, kdyby všechno bylo pryč. Hrozně mi ji to tu připomínalo. Snažila jsem se myslet na něco jiného. Po schodech jsem šla s myšlenkou na novou školu. Pochybovala jsem, že budu mít kamarády. Uměla jsem být i veselá, ale ten smutek ze mě doslova sálal a to mnohé odradilo. Nebyla jsem ani dost hezká na to, aby si mě někdo oblíbil. Všichni možná říkají, že na kráse nezáleží, ale stejně každý chce za kamaráda jenom někoho hezkého. Tedy, až na pár výjimek. Nebyla jsem ošklivá, to ne. Babička mi říkala, že vypadám jako ona za mlada. Tmavě hnědé vlasy mi sahaly skoro až po pas a kontrastovaly s mou bílou kůží. Postavu jsem měla hubenou, ovšem v mé rodině se nacházelo až moc nešikovných lidí a mě vždy připadalo, že všechna ta Swanovská nešikovnost se spojila a padla na mě. Hned jak jsem si to pomyslela, zakopla jsem o práh a natáhla se na zemi. Opatrně jsem si sedla a koukala na svůj pokoj. Nejdřív patřil babičce. Belle. Pak ho dostala má máma, Alice. A nakonec ho babička dala mě. Další Belle.

Pořád stejná fialová deka, pořád stejné, žluté záclonky. Houpací křeslo v rohu pokoje. Zdálo se mi to kouzelné. Už tři dívky tady prožívaly svá trápení, své starosti. Sedla jsem si na postel a zvědavě se dívala do zrcadla. Pod zelenýma očima, které babiččiny nebyly, jsem měla tmavé, fialové kruhy a po tváři mi stékala slza. Rychle jsem ji setřela a zabořila hlavu do polštáře. Začala jsem se třást, když jsem si vzpomněla, kdo všechno za to může. Babiččin drahý jí zkazil celý život. Člověk, nebo spíš netvor, jehož jméno nikdy nedokázala vyslovit. Tak hrozně ji bolela už jenom ta myšlenka. Když odešel, zhroutil se jí celý svět. Její dcera Alice umřela, když mě porodila a otec šel na hrobu hned za ní. Babička ani nevěděla, kdo je otcem mé matky. Nikdy se to nedozvěděla. Jediné, co mi řekla, bylo, že jí někdo v noci navštívil a za měsíc věděla, že je těhotná. Vůbec si to nepamatovala. Já bych na jejím místě možná šla na potrat. To dítě nemělo otce a jeho matka ho nikdy nechtěla. Babička se s tím ovšem smířila, říkávala, že Alice byla jejím jediným potěšením v jejích chmurných dnech. A pak přišlo další potěšení. Alicina svatba a rok na to jsem přišla na svět i já. I když, to možná byla dobrá správa. Mé křtiny se odehrávaly na karu.

Po jeho odchodu se stala další hrozná věc. Věděla jsem, že babička mívala halucinace, ve kterých se jí objevovala její láska a prokletí. Prahla po nich. Zjistila, že klíčem k nim je adrenalin, nebezpečí… Motorky. Musela jsem přísahat, že nikdy na žádnou nesednu. Když už babička seděla na motorce a vedle ní stál její nejlepší přítel, její Jacob, stala se pár minut na to nehoda. Ona spadla, on jí jel pomoct. Naboural, umřel.

Potřásla jsem hlavou a utřela si slzy. Babička na Jacoba občas vzpomínala. Uměla jsem si ho představit. A moc se mi ta představa líbila. Dlouhé, zářivě černé vlasy, hnědá, teplá pokožka. Vysoký, samá ruka, samá noha, pořád s úsměvem na tváři. Její osobní sluníčko.

Vstala jsem z postele a s povzdechem pomalu šla ke dveřím. Nebyla bych to já, kdybych nezakopla. Naštvaně jsem se dívala na desku, která byla trošku povystrčená. Vrhala jsem na ni vražedné pohledy a přemítala, jak to opravím. Zručnost nepatřila mezi moje přednosti. Přisunula jsem se k ní blíž, a když ta potvora nechtěla zalézt dovnitř, naštvaně jsem si odfrkla. Co jí brání k cestě na své místo?

„No pojď ven,“ řekla jsem jí naštvaně. Povídám si s neživými věcmi. Paráda! Asi opravdu šílím.

Viděla jsem, že pod deskou něco leží a toužila vědět proč. Netušila jsem proč mě to tak táhne. Když jsem vytáhla malou, zaprášenou krabičku, bála jsem se odklopit víko. Co když to tady schovala babička? A nechtěla, aby o tom někdo věděl?

Položila jsem krabičku vedle postele a snažila se usnout.  Svou zvědavost jsem ale přemoct nedokázala. Rukou jsem přejela po kartónovém obalu. Na ruce mi zůstala vrstva prachu. Prach si a v prach se obrátíš. Zazněla mi v hlavě slova, pochovávajícího a já rychle myšlenku pohřbu zahnala. Nejistě jsem nahlédla pod víko.

Ležely tam fotky. Pár zaprášených, starých fotek, nekvalitních na tuhle dobu. Všechny jsem si rozložila po posteli a zvědavě jsem mrkala. Vzala jsem si tu, která byla nejblíže. Byla na ní rodina krásných, neuvěřitelně nádherných lidí. Bylo jich tam sedm i s mojí babičkou. Naštvaně jsem přimhouřila oči, když jsem spatřila, že někdo vedle babičky stál. Neviděla jsem ho celého, protože byl z fotky vystřihnutý. Viděla jsem pouze alabastrovou ruku držící babičku kolem pasu. Snažila jsem se zahnat ty myšlenky, a tak jsem se blíže podívala na členy té zvláštní rodiny. Všichni byli dokonalí.

Vedle babičky stála drobná dívka, oblečená v tmavě zelených šatech, které kontrastovaly s její, též alabastrovou kůží. Měla kratší, rozcuchané, hnědé vlasy a na tváři jí hrál veselý usměv. Nadšeně držela babičku za ruku. Byla ještě nižší, než ona. Zapůsobila na mě jako pořádné šídlo. Byla nádherná, stejně jako její ostatní příbuzní. Hravě se dívala na fotografistu velkýma, moudrýma očima. Měla velmi zvláštní barvu. Zlatavě hnědou. A vlastně všichni měli v očích zlatý odstín. Zdálo se mi to divné. Každý byl jiný, ale stejně si byli tak podobní.

Vedle drobné dívky stál vysoký, blonďatý kluk s medově zlatými vlasy. Působil velmi šťastně. Jako kdyby ho atmosféra okolo něho dobře naladila. Měl stejné zlaté oči, stejně bílou kůži. A byl stejně krásný.

U něj stála žena, s karamelovými vlasy a s něžným, láskyplným úsměvem na tváři. Vypadala starší, ale to jí na kráse neubralo. V tvářích měla důlky od úsměvu, který zdobil její překrásnou tvář.

Objímala neskutečně krásného muže, který se podobal andělu, s blond vlasy. Na první pohled mi bylo jasné, že je velmi moudrý. Vypadal jako otec, těch všech, ale byl na to až příliš mladý. Byl stejně krásný jako žena vedle něj.

Část rodiny tvořil i další pár. Kluk s hnědými kudrnami a ďolíčky. Byl obrovský. Svalnatý, působil jako medvěd. Na tváři měl široký úsměv. Podle jeho výrazu jsem tipovala, že se usmíval pořád. Ruku měl ležérně opřenou o blonďatou krásku, která stála vedle něj. Byla jsem ohromená. Byla neuvěřitelně krásná. Nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděla. Blond vlasy jí v jemných vlnách padaly na ramena a končily skoro až u pasu. Měla dokonalou postavu a byla by ještě krásnější, kdyby se usmála malinko víc. Na dokonalé tváři měla na fotce pouze zdvižené koutky. Jako kdyby se fotit ani nechtěla.

Svou babičku jsem si nechala na konec. Na první pohled, by si mohl člověk myslet, že tam nepatří. Byla moc obyčejná v porovnání s těmi krásnými lidmi, ale já ji znala, prožila jsem patnáct jen s ní. A obyčejná nebyla. I na té fotce zářilo z její tváře štěstí, radost a láska, kterou jsem nikdy na její tváři neviděla. Napadlo mě, jestli ten ustřižený, není její milý, ale tu myšlenku jsem zamítla. Kdyby se s ní rozešel a odešel, jeho rodina nebyla nucená jít s ním. Určitě by zůstala. Nemohl to být on. Pohledem jsem projela přes ostatní fotky. Drobná, neposedná dívka s babičkou v objetí. Kluk s medovými vlasy s mojí babičkou a svou přítelkyní. Tady už nevypadal uvolněně. Vypadal, že se musí držet, aby fotografovi něco neudělal. Bylo tam mnoho fotek, s dalšími členy rodiny. Na některých byla babička sama. Fotky byli úzké a malé. Nechápala jsem, proč jsou odstřižené a hrozně mě to štvalo. Chtěla jsem vidět i dalšího, dokonalého člena té přenádherné rodiny.

Zamyšleně jsem odložila fotky. V krabičce byli i další věci. Vytáhla jsem z ní malý náramek. Třpytilo se na něm lesklé srdíčko. Bylo přenádherné. Na dotyk studené a tvrdé, ovšem, nějak jsem cítila, že ve vnitř je dobré.  Kroutila jsem hlavou, když mi došlo, že říkám o neživém předmětu, že je dobré. Ale já to cítila. Naproti srdíčku, které vrhalo prasátka na stěnu, vysel vyřezávaný vlk. Byl detailně vyřezaný ze zvláštního červeno hnědého dřeva.  Na rozdíl od srdíčka byl teplejší. A já tušila, že i ten vlk je hodný.

Položila jsem všechny věci na stolek a hlavu zabořila do peřin. Bála jsem se. Bála jsem se školy. Bála jsem se, že nenajdu to, co hledám.  Bála jsem se Victorie. Ale bylo tam i něco jiného. Touha. Touha potkat tu prazvláštní, překrásnou rodinu. Po roce jsem konečně klidně usnula.

Když jsem viděla všechny ty komentáře, nějak mě popadl nápad na menší pokračování. Tady se opakují některé věci, které byli i v Nenáviděném, ale snad to nevadí. Chtěla jsem, aby to pochopili i ti, co nečetli povídku, na kterou tahle navazuje. Mezi Nenáviděným a Návratem do Forks uběhl jeden rok. Myslím, že tahle povídka se dá zařadit do jednodílných povídek na pokračování. (Třeba jako má MissaBells). Takže, po Návratu do Forks budou ještě dvě povídky, které odhalí Bellin den v nové škole a ještě jednu událost. Snad jste to pochopili, i já mám s tím trošku problémy, nedokážu to rozumně vysvětlit. Kdyby něco, napište do komentářů.

To je asi vše, co jsem chtěla. Tak ještě jednou. Snad se vám to líbilo a zanecháte nějaké ty komentáře. A taky doufám, že jste zvědaví, jak to s Bellou vlastně skončí. :) Povídek možná bude i víc, tak prosím ty komentáře, abych věděla, jestli pokračovat nebo ne. :) I ta kritika by se mi moc hodila ;-)

« Nenáviděný (předchozí)

Odkaz na shrnutí

Noční můra (další část ) »

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do Forks: