Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Naše setkání

30.12.2009 (12:45) • Colenovka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2582×

Šla jsem se projít do města. Jsou  vánoční prázdniny, takže není škola a to je blbé, jakmile nemám myšlenky na školu, myslím na něj.

New York byl o vánocích opravdu krásný, až na tu tlačenici, lidi byli všude.

Šla jsem do jednoho nákupního centra, nechtěla jsem si nic kupovat, jen mě bavilo pozorovat lidi kolem.

Uprostřed obchodu byl Santa Claus a skřítci, kolem nich je spousta dětí. Přijdu se podívat blíž. Je to docela zajímavé, tohle jsem dřív viděla jen v televizi.

Vydržela jsem se dívat až do konce. Trvalo to asi tři hodiny než se všichni rozešli.

„Co si přeješ ty holčičko?“ Zeptal se mě chlap který měl ještě před chvíli fousy Santy Clause.

Podívala jsem se na něj a šla jsem raději pryč. Tohle je – s prominutím - přímo úchylné.

I když jsem to neměla v plánu, tak jsem se šla stejně podívat do obchodu s oblečením. Uviděla jsem tak krásnou kravatu, krásný dárek pro Charlieho, pošlu mu ho. Charlie si našel přítelkyni, tak jsem usoudila, že nemusím jezdit do Forks. Nemám ráda vánoce, vlastně už nemám ráda žádné svátky, vždycky mi to připomene jeho, já jsem smutná a snášet pohledy rodičů je vážně to poslední co bych potřebovala.

Venku se začíná stmívat, tak usoudím, že je nejvyšší čas jít domů. Vyjdu ven, je hrozná zima, začala jsem litovat, že jsem nejela autem.

I Když mi byla zima šla jsem pomalu, venku bylo opravdu krásně a mě se domů, kde budu sama, vůbec nechtělo.

Do někoho jsem vrazila.

„Pardon.“ Omluvila jsem se a šla jsem dál.

„Bello?“ Zeptal se nevěřícně krásný hlas.

Vzhlédla jsem a uviděla krásnou blondýnku. Uviděla jsem Rosalii.

„Ahoj Ross.“ Pozdravila jsem ji. Pohled na její krásu mě bolel, tolik mi ho připomínala.

„Ó můj bože, jsi to ty. Bello stýskalo se mi.“ Objala mě. Rosalie mě objala, to mě zmátlo, ale její slova mě zmátla ještě víc.

„Musíš jít semnou...“ Řekla a už mě táhla opačným směrem, než jsem chtěla jít.

„Kam?“ Zeptala jsem se.

„Přece k nám domů.“ Řekla jako by to bylo nad slunce jasné.

Vytrhla jsem se jí, díky tomu, že mě držela jenom lehce, to šlo snadno.

„Ne, já nikam nejdu.“ Řekla jsem jí.

„Bello, ale ty musíš.“ Stála na svém.

„Podívej, dlouho jsem se dostávala z vašeho odchodu a nehodlám do toho zase spadnout, myslím, že víckrát už bych to nemusela zvládnout.“

„Bello-“ Začala.

„Ne! Ahoj Ross, ráda jsem tě viděla. Pozdravuj rodinu, vyřiď, že se mi stýská.“ Přerušila jsem ji a otočila jsem se a šla jsem pryč.

Pohled Rosalie

Bella se otočila na patě a odešla, nešla jsem za ní, ona semnou jít nechtěla.

Opravdu se mi po ní stýskalo, bylo mi líto jak jsem se k ní dřív chovala.

Bylo mi líto i Edwarda, vracel se domů jen minimálně.

Nasedla jsem do auta a rychle jsem jela domů. Alice říkala, že Edward dnes přijede. Nevím ale jestli mu to mám říct nebo ne.

Radši ne, Bella vlastně řekla, že se z toho dostala a nechce do toho zase spadnout. Edward by si to vyložil po svém a byl by na tom ještě hůř.

Zaparkovala jsem před domem, Edwardovo Volvo už tu bylo. Začala jsem v mysli překládat hymny do různých jazyků.

Vešla jsem do domu, Emmett mi byl hned po boku a vítal mě.

Edward se na mě zvláštně podíval. Sedla jsem si k nim a povídali jsme si, všichni se snažili aby to bylo jako dřív, ale všem bylo taky jasné, že bez Belly to nepůjde.

Byl večer a my jsme si povídali dál. Edward šel k sobě do pokoje, vždycky když přijel tak tam trávil většinu času.

Na druhý den zase odjel.

Pohled Belly

Ráno jsem se probudila a měla jsem ještě horší náladu než když jsem šla spát. Rosalii jsem řekla, že do toho nechci znovu spadnout, ale já jsem do toho pravděpodobně zase spadla, už jenom tím, že jsem jí potkala.

Šla jsem do kuchyně a po té, co jsem zjistila, že doma nemám ani patku chleba jsem se rychle oblékla, nasedla do auta a jela nakupovat.

Jela jsem docela rychle a při tom jsem se dívala z okna na moře.

Zrovna mě předjíždělo nějaké auto, podívala jsem se kdo.

Podívala jsem se na něj ve stejné chvíli kdy on na mě. Byl to ON. Trhla jsem volantem.

Všechno se událo strašně rychle.

Auto se otočilo a pozadu padalo dolů. Zděsila jsem se, padám dolů z mostu přímo do moře.

Potom jsem necítila nic

Otevřela jsem oči, musela jsem zamrkat, bylo tu moc světla. Chvíli jsem se dívala na strop, pohnula jsem svojí rukou, měla jsem jí ale těžkou, podívala jsem se na ní, dalo mi to hodně práce, byla jsem strašně slabá. Moje ruka byla v sádře.

„Bello.“ Promluvil na mě krásný hlas, který bych poznala všude.

Vzhlédla jsem, stál u mé postele.

Sklopila jsem zrak a dívala jsem se na svojí ruku.

„Promiň mi to.“ Zašeptal.

Stekla mi slza. Chtěl mi ji setřít, uhnula jsem ale před jeho dotekem.

„Není to tvoje vina. To já jsem strhla volant.“ Řekla jsem.

„Kdybych tam nebyl nestalo by se to.“ Řekl mi hlasem plným bolesti.

„Nesmíš si dávat všechno za vinu. Znáš mě, stalo by se to stejně.“ Řekla jsem, mluvila jsem mrtvým hlasem.

„Jak dlouho tu jsem?“ Zeptala jsem se ho.

„Dva dny.“

„Nemohl by jsi mi prosím zavolat doktora?“ Zeptala jsem se ho.

„Jistě.“ Edward stiskl tlačítko a za chvíli se už otvírali dveře. Do pokoje vstoupil Carlisle.

Tohle bylo už opravdu moc.

„Bello.“ Usmál se na mě Carlisle, byl to ale smutný úsměv. Těsně za ním do pokoje vběhla Alice.

Zastavila se v půlce pohybu a dívala se na mě.

„Bello.“ Zašeptala a vypadala, že kdyby mohla brečet, tak by brečela.

Šla ke mně a opatrně mě objala.

Vypadalo to, že se naučím alespoň částečně žít bez něj a stejně do toho spadnu zase.

„Co mi je?“ Zeptala jsem se Carlisla.

Carlisle si vyměnil pohled z Edwardem, Edward zavrtěl hlavou.

„Bello, máš opravdu štěstí, že jsi přežila, Kromě zlomené nohy a pár žeber jsi v podstatě v pořádku až na to.“ Carlisle se zhluboka nadechl, vypadalo to, že ho stojí hodně úsilí mi to říkat.

„Při nárazu, se poškodila páteř, měla jsi opravdu štěstí že jsi přežila.“ Dořekl.

„Poškodila se mi páteř, to znamená, že nebudu chodit, že?“ Zeptala jsem se celkem v klidu.

Samozřejmě mi to jedno nebylo, ale teď když jsem je zase viděla a oni zase odejdou, můžu jen hádat co semnou bude.

„Je tu pár procent naděje, že kdybys cvičila, tak bys mohla chodit, ne sama, ale s berlemi.“ Říkal to, jako kdyby o tom přesvědčovat sám sebe.

„Kdy můžu jít domů?“ Zeptala jsem se ho.

„Volal jsem tvým rodičům, ale nemohl jsem se jim dovolat, takže by jsi mohla prozatím zůstat u nás- .“ Začal ale já jsem ho přerušila.

„Ne, půjdu k sobě domů.“ Řekla jsem.

„Budeš se léčit, že jo?“ Zeptala se mě Alice.

„Nevím.“ Řekla jsem popravdě.

Carlisle si zase vyměnil pohled z Edwardem, potom se s Alicí zvedli a já jsem zůstala s Edwardem sama.

„Musíš se léčit.“ Řekl mi.

„Tobě to může být  jedno, až se odsud dostanu, tak mě už stejně nikdy neuvidíš.“ Řekla jsem, ale nepodívala jsem se na něj. Tolik mě bolelo to co jsem říkala.

„Bello, myslím, že bych ti měl něco vysvětlit.“ Mlčela jsem, stejně mi už víc ublížit nemůže.

„Víš odešel jsem protože jsem myslel, že je to správné, ale mýlil jsem se.

Nikdy jsem tě nepřestal milovat a nikdy nepřestanu, ale musel jsem ti lhát, myslel jsem, že když ti řeknu, že tě nemiluji tak na mě zapomeneš rychleji.

Chtěl jsem abys byla v bezpečí, proto jsem odešel, je mi to moc líto. Zklamal jsem tě.“ Řekl mi, mluvil tak přesvědčivě, bylo těžké nevrhnout se mu kolem krku, no ono by mi to vlastně ani nešlo.

„Vážně?“ Zeptala jsem se ho, ale všechna moje předstíraná lhostejnost byla pryč.

Kývl na souhlas.

Začal se ke mně naklánět, nebránila jsem se, proč taky, teď jsem byla šťastná.

Políbili jsme se on se ale zbytečně brzo odtáhl.

„Odpustíš mi někdy?“ Zeptal se mě.

„Já ti odpustím cokoliv.“ Řekla jsem mu.

„Neodejdeš?“ Zeptala jsem se ho.

„Nikdy.“ Odpověděl.

„Slibuješ?“ Ptala jsem se dál.

„Nedokážu si představit život bez tebe, nejsem tak silný jak si myslíš, miluji tě a nikdy o tebe nechci přijít.“

„Takže mě proměníš?“ Zeptala jsem se ho.

„Jestli si to budeš přát, potom ano.“ Řekl mi a já jsem byla šťastná, budu na věčnost s mojí láskou.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naše setkání: