Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nakupování

09.08.2014 (16:15) • AliceCullen999 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1827×

Leah:

Nevím, co mě to napadlo.

Jet autobusem! Jsem padlá na hlavu? Že se ptám, že? Jasně, že jsem – jsem blázen. Jsem přece vlkodlak, žena…

Ale abych jela autobusem? Vždyť jsem mohla celou cestu běžet, proboha! Ale možná jsem kvůli tomu měla důvod. Možná jsem prostě nechtěla, aby mi zase někdo lezl do hlavy. Možná jsem se nechtěla zase setkat se Samem.

Takže jsem před během v těle vlka dala přednost cestě autobusem. Jasně, nebyl to dobrý nápad, ale to vím až teď. Předtím mi to připadalo jako skvělý nápad – vyhnu se tak všem, které teď nechci vidět. Protože… kdo by jezdil autobusem, že? Vlci? To sotva. Pijavice? Pochybuju. Takže jsem se připravovala na absolutně poklidný den strávený nákupy – už jsem roztrhala vlastně všechno moje oblečení. Nehodlala jsem podniknout nijak velkou cestu za nákupy, jenom do Port Angeles. Na delší nákupy jsem neměla ani čas, ani peníze a upřímně ani náladu.

Je fakt, že kdybyste mi před rokem nebo před dvěma řekli, že pojedu autobusem, asi bych se vám vysmála. Dřív se mi to zdálo odporné – nehygienické. Ale teď, když jsem nemohla chytit žádnou odpornou chorobu, mi to bylo docela jedno. Hlavně že jsem nemusela být tak… blízko Sama.

Seděla jsem tedy v poledním autobusu do Port Angeles. Snažila jsem se opravdu ze všech sil, abych nemyslela na to, kde právě jsem. Že jsem porušila svůj slib a udělala kvůli klukovi něco, co bych jinak nikdy neudělala. Takže jsem radši jen zavřela oči a myslela na všechno možné, jen ne na nic se Samem nebo přeplněným, odporně zapáchajícím autobusem. Přemýšlela jsem o šatech, které si koupím. A možná bych si mohla udělat něco s vlasy… Jasně, moc toho udělat nešlo, když byly tak krátké, ale mohla bych se pokusit…

Počítačový hlas oznámil, že do Port Angeles už zbývá jen jedna zastávka. Otevřela jsem oči a povzdechla si. Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe a posledních pět minut jsem se rozhodla strávit přemýšlením o lidech. Bylo jich tu dost – všichni se tlačili na sedadla a nehodlali se jich vzdát. Dokonce se mi zdálo, že by byli schopni se mlátit, kdyby se je někdo pokusil o sedadla připravit. Ostatní lidé se drželi držadel nebo tyčí, přičemž podupávali špičkami nohou, jak už je z té cesty bolely. Moc normálně vypadajících lidí tam nebylo, a taky tam nebyl nikdo, koho bych znala. Díkybohu. Po nějaké chvíli si povzdechl někdo vedle mě. Byl do dívčí, bezradný povzdech. Automaticky jsem nudně otočila hlavu. Když jsem uviděla tvář, která byla vedle mě, leknutím jsem vykřikla a uskočila ke stěně. Přitom jsem nešikovně srazila několik spolucestujících, kteří na mě něco zasyčeli, ale já jim nevěnovala pozornost. Stále jsem sledovala tu tvář, co mě tak vylekala. No dobře, vylekala není to správné slovo. Nebyla jsem z ní vyděšená, spíš mě vyděsilo to, že jsem u ní seděla tak blízko. Já se jí vždycky vyhýbala, jak nejvíc jsem mohla.

Dívka pomalu otevřela oči a překvapeně zamrkala. Asi byla šokovaná z toho výkřiku. Mezi obočím se jí objevila překvapená vráska. Potom otočila hlavu ke mně. Vráska zmizela a nahradil ji zmatený pohled.

„Leah?“ zeptala se Bella překvapeně. Skvěle – ať všichni vědí jméno té bláznivé ženské, co se tě bála.

Jako na zavolanou se otevřely dveře, jak autobus dorazil na zastávku. Rychle jsem vyběhla a šla směrem k centru. Začala jsem si radši očuchávat oblečení, jestli nenasáklo tím upířím puchem, kterým byla Bella prolezlá. Ale naštěstí kromě pachu jiných osob z autobusu tam nic nebylo.

Rozhodla jsem se na to zapomenout. Prostě si nakoupím oblečení a pojedu zpátky. Už jsem na ni narazila jednou. Bylo nepravděpodobné, že bych na ni narazila znovu.

Koukala jsem po vitrínách a dívala se, co který obchod nabízí, abych věděla, kam jít. Ale žádný obchod nenabízel to, co jsem hledala. Jako naschvál se všude kolem procházely zamilované dvojice. Držely se za ruce a šeptaly si do ucha vyznání lásky. Teď se mi to zdálo pošetilé. Dlouho jim to nevydrží. Láska je pomíjivá. To já přece znám.

Zavrtěla jsem radši hlavou, nechtěla jsem na tohle myslet. Radši jsem hned vstoupila do obchodu s oblečením, abych ty chmurné myšlenky zahnala.

Procházela jsem mezi regály a dívala se na různé plesové šaty. Jasně, vzhledem k mému talentu devastovat oblečení jsem si nechtěla kupovat drahé šaty. Jen jsem… se nemohla ubránit myšlence… jak bych vypadala v plesových šatech?

Zrychlila jsem, abych se dostala z uličky pryč, ale potom jsem se zastavila a s otevřenou pusou jen zírala na ty nádherné šaty. Byly v barvě půlnoční modři, bez ramínek, vyrobené ze saténu a jejich střih říkal, že jsou hodné jen královny nebo princezny. Ztratila jsem kontrolu nad svými činy. Prostě jsem popadla šaty a šla do převlékací kabinky, abych si je vyzkoušela. Teď to nebyla touha, ale nutnost. Zatáhla jsem závěs a podívala se na velikost. Usmála jsem se, když to byla přesně má velikost. Rychle jsem si vysvlékla šaty, které jsem měla na sobě. Neměla jsem na sobě podprsenku – tu jsem přestala nosit už dávno. Vždycky jsem ji roztrhala. Vlastně už jsem měla jen jednu, a tu jsem nenosila jen tak.

Navlékla jsem na sebe šaty a podívala se do zrcadla. Trochu jsem si poupravila vlasy a zadívala se na sebe. Vypadaly na mě krásně. Já jsem v nich byla krásná. Byla jsem jako úplně jiný člověk… Tohle jsem mohla být. Ta krásná holka. Takhle jsem mohla vypadat. A nějaký kluk po mém boku…

Zakroutila jsem hlavou. Ne – tohle jsem řešit nechtěla. Já jsem nebyla princezna. Já byla vlk. A nikdy už princezna nebudu.

Do očí se mi vehnaly slzy a já je otráveně setřela. Musím se už konečně smířit se svým osudem. Normální osud mi je upřen. Mám vepsáno ve hvězdách, že budu vlčice. Nemám být normální puberťačka. Mým úkolem je chránit ty puberťačky. Před upíry. Konec. Tečka. Takhle to musí být. A proto to tak je.

Povzdechla jsem si a začala se soukat z těch šatů ven. Najednou jsem uslyšela veselé, dětské štěbetání, jak někdo vešel do obchodu. Taky jsem slyšela několik klučičích hlasů. Stále jsem se soukala z těch šatů ven. Jen jsem se bála, že je roztrhnu…

„Iane,“ řekl starší, ženský hlas. „Pohlídej na chvíli Charlotte. Jestli chceš jít dneska ven, tak ji pohlídáš.“ Kluk něco zabrblal, ale pak už bylo ticho. A mně se konečně podařilo sundat ty šaty!

„Iane?“ štěbetala malá holčička. Ian odpověděl lhostejným hmm. „Chceš si jít se mnou hrát?“

„Ne,“ odpověděl kluk prostě. Já jsem vrátila šaty na ramínko.

„Prosím,“ škemrala holčička, předpokládala jsem, že to je Charlotte. „Já se schovám a ty mě pak najdeš.“ Kluk opět lhostejně odpověděl hmm. Charlotte šťastně zatleskala. Já jsem si do rukou vzala moje staré šaty a chystala se je přetáhnout si přes hlavu. Když na moje tělo dopadlo denní světlo, jak někdo odhrnul závěs. Šokovaně jsem se podívala na malou ručku na závěsu a zamračenou malou holčičku u něj. Měla dlouhé, světlé vlásky a světlou pleť. Na sobě měla růžové šatičky a k nim ladící botičky.

„Hej!“ pyskovala mě, čímž na mě upoutala pozornost čtyř kluků. Všichni mlčeli a dívali se do mobilů, no, jakmile mě uviděli, vyprskli smíchy. „To je moje schovka!“ Kluci se rozesmáli ještě víc.

Zamračila jsem se. Naštvaně jsem zatáhla závěs a rychle si oblékla šaty. Tak tohle byl trapas. Rychle jsem vyběhla i s šaty a pověsila je na správné místo. Prokleté koktejlky!

Radši jsem zamířila do sekce s obyčejnými šaty a namátkou vybrala několik šatů. K tomu jsem si vzala několik podprsenek a gumičky. Pak jsem rychle utíkala k pokladně. Kluci už byli venku, takže jsem si oddechla. Ale pořád tu byla ta malá holčička. Byla tam i paní, které byla hodně podobná. I ona měla blond vlasy a světlou kůži. Holčička se na mě mračila a cucala lízátko. Já jsem jí zamračený výraz opětovala. Holčička odběhla dozadu. Její matka se otočila a zavolala:

„Charlotte!“ Pak se otočila na starší paní za kasou. „Promiňte, musím za ní. Nechte mi to tady, pak pro to přijdu.“ A odběhla stejným směrem jako její dcera, s voláním jejího jména. Já předala prodavačce své oblečení a ona ho začala počítat. Já jsem nepřítomně hleděla skrz vitrínu ven. Už se toho za dnešek stalo dost. Musím dávat pozor.

„Slečno?“ oslovila mě prodavačka. „Bude to čtyřicet jedna dolarů.“ Kývla jsem a zalovila po mé malé kabelce. A najednou jsem si uvědomila, že ji nemám. Ach, musela jsem ji nechat v kabince!

„Promiňte, asi jsem si ji nechala v převlékací kabince,“ omlouvala jsem se. „Hned jsem zpátky.“ Proběhla jsem okolo paní s mračící se holčičkou a doufala, že tam ta kabelka bude. Už se mi toho stalo dost jen za dnešek. Nemusím ještě ztratit kabelku.

Oddechla jsem si. Byla tam, pohozená na zemi. Vzala jsem ji do ruky a cestou zpátky k pokladně jsem z ní vylovila čtyřicet jedna dolarů. Usmála jsem se a předala je prodavačce. Ona si je přepočítala a pak se rozloučila s přáním pěkného dne. Já jsem popadla tašku se svými věcmi a pospíchala pryč z tohoto obchodu.

Když jsem byla venku, vydechla jsem. Fajn, už nebudu nic riskovat. Domů se vrátím jako vlk. Nechci ještě něco řešit v autobuse.

Pospíchala jsem rychlým krokem směrem k jedné z vedlejších uliček, které byly blíže k lesu. Chtěla jsem se proměnit, až dorazím ke konci. Hleděla jsem na svoje nohy. Chtěla jsem toho ještě tolik udělat, ale osud asi nechce ani to, abych si udělala pedikúru… Najednou jsem zastavila. Nebo spíš něco zastavilo mě. Zastavil mě prudký náraz. Do kamene. Ale nebyl to kámen. Na kámen to bylo až moc ledové.

Vykřikla jsem překvapením. Upustila jsem tašku s věcmi a přepadla dozadu. Byl tu ten velký svalovec s tou blondýnou a zrovna rozmlouvali s Bellou. Sledovala jsem je a hlasitě funěla. Rosalie se najednou podívala dolů na mou tašku. Čekala jsem, že se znechuceně od něj odvrátí. Oni byli zvyklí nosit to nejdražší oblečení. A moje? To nejlevnější, u kterého nebude vadit, že ho roztrhám. Rosalie se ale najednou začala smát. Emmett následoval její pohled a rozesmál se na celé kolo. Bella se podívala dolů a tiskla rty k sobě, aby se ani neusmívala. Podívala jsem se na mou tašku a ztuhla.

Moje taška nebyla moje. Nevylítly z ní totiž mé laciné šaty a podprsenky, nýbrž růžové šatičky, dětské ponožky a princeznovské kalhotky. Zalapala jsem po dechu.

Ta paní s holčičkou si určitě vzaly mou tašku. Spletly si to a teď to vypadá… Radši ani nebudu myslet na to, jak to vypadá. Vstala jsem a proběhla kolem nich. Okamžitě jsem se změnila ve vlčici a utíkala hlouběji a hlouběji do lesa. Teď jsem chtěla domů. Byla jsem šťastná, že nebyl zrovna nikdo přeměněný.

=D Tak, musím se přiznat, původně to byla povídka do soutěže, která se konala v  květnu, ale bohužel můj počítač opět stávkoval a já tu povídku nestihla poslat... =/ Nicméně, řekla jsem si, že to vydám, protože se tu třeba najde někdo, koho to pobaví. Nápad přišel, když jsme byly s kamarádkou nakupovat. Tam totiž vážně byla taková holčička. A právě když si kámoška něco zkoušela, ona to odhrnula. Ona to sice zase pohotově zatáhla, ale takhle to víc pobaví. =D A pak jsme si vyměnily ty tašky. Zdálo se mi to vtipné, tak jsem to přehodila do Twilight pohledu, a ačkoli jsem dlouho hledala, z jakého pohledu to bude, myslím, že Leah jsem vybrala správně... Doufám, že se vám moje jednorázovka líbila. =)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nakupování: