Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Náhoda je blbec

13.09.2011 (15:15) • Kika57 • FanFiction jednodílné • komentováno 23× • zobrazeno 3440×

Jako každé ráno jsem to zopakovala a jako každé ráno jsem se zklamaně svezla na zem. Proč já?

„Bello! Už vylez! Nebo přijdu pozdě do práce!“ hulákal na mě Charlie, můj otec.

S nechutí jsem odvrátila hlavu od váhy a otevřela dveře.

„No, to je dost,“ řekl a snažil se protlačit dveřmi. „Měla bys se sebou něco dělat.“ Znechuceně se na mě koukal. Kdy se to vlastně stalo? Kdy se z mého milujícího otce stal otec, který se na mě kouká znechuceně a stydí se za mě?

Se sklopenou hlavou jsem šla do kuchyně. Snídaně je nejdůležitější jídlo za den. S úsměvem na rtech jsem otevřela lednici a čekal mě šok. Skoro nic tam nebylo… Odtučněné mléko, nízkotučný tvaroh, jogurty bez tuku. Co to má být?

„Na,“ vyrušil mě Charlie. V ruce držel jablko, které mi s úsměvem podával. „Dnes je sobota. Nechceš si jít třeba zaběhat?“ řekl, povzbudivě se usmál a cpal mi do ruky jablko. Toto má být pořádná snídaně? Běhat? To nestačí tělocvik ve škole? Kdy konečně pochopí, že nejsem pohybově nadaná? Proč mě můj táta nemůže mít rád takovou, jakou jsem? To jsem opravdu tak nechutná?

Počkala jsem, až ten muž v policejní uniformě, co si říká můj táta, odejde. Hned jsem si vyhrnula tričko a přešla k zrcadlu. Přede mnou stála malá dívka s nadváhou. Koukala jsem se do její baculaté tváře a vyhaslých očí plných smutku a bezmoci. Přiložila jsem ruku na břicho. Bylo mi ze sebe zle. Opravdu bych měla se sebou něco dělat. Už jenom kvůli tomu, abych se vyhnula těm odporným přezdívkám a posměchu ve škole. Aby se za mě nemusel vlastní táta stydět. Abych nemusela každé ráno brečet nad váhou…

Vyšla jsem schody do patra a zalezla k sobě do pokoje. Jako hromádka neštěstí jsem seděla na posteli a hypnotizovala skříň. Mám poslechnout Charlieho a jít běhat? Jenže je tu jeden problém a tím jsem já. Mně se nechce. Čím bych si pomohla? Vždyť stejně tím, že si jednou zaběhám, nic nezměním. Musela bych běhat a cvičit pravidelně. Nad tou myšlenkou jsem se oklepala.

Raději jsem si vzala knížku. Však jsem se nedostala ani k prvnímu řádku. Proč každý autor musí psát o lásce? Po tváři mi stekla jedna osamocená slza. Osamocená - jako já. Vztekle jsem hodila knihu do rohu místnosti. Svižnějším krokem jsem se vydala ke skříni a vytáhla novou teplákovku, kterou jsem dostala minulý týden. K ní jsem dostala i krásnou mikinu, ale tu Charlie koupil o číslo menší… Prý motivace. Pche!

Pracně jsem se do ní nasoukala a vydala se dolů. Popadla jsem láhev s vodou, u dveří si nazula kecky a odhodlaně vyběhla do parku, který je kousek od našeho domu.

Když jsem doklusala k hlavní bráně, tak jsem se zastavila. Vyděšeně jsem se koukala, jestli tu není někdo známý. Když jsem nikoho neviděla, rychle jsem se napila vody a rozeběhla se.

Běžela jsem svižnějším tempem. Raději jsem se nekoukala, kdo dostal stejný nápad, anebo si prostě vyrazil na procházku, piknik nebo rande.

„Pozor kluci! Něco se na nás valí!“ uslyšela jsem zakřičet nějakého kluka. Věděla jsem, že ta poznámka patřila mně. I když jsem na ně zvyklá, tak mě přesto štípaly slzy do očí, ale udržela jsem je. Lehce jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to zakřičel.

Naproti mně šla parta kluků v čele s Mikem Newtonem. To mě mohlo napadnout. Od něj slýchávám urážky každý den. Znechuceně jsem odvrátila pohled a pokračovala v cestě. Čím blíž jsem se k nim blížila, tím víc jsem přidávala do kroku. Bylo mi jedno, že už jsem nemohla. Bylo mi jedno, že moje srdce bilo jako na poplach. Raději někde za rohem sebou plácnu do křoví, než být další chvilku v jejich přítomnosti.

„Utíkej, utíkej!“ pochechtával se jeden z party.

„Koukejte! Už nemůže!“ smál se další, ale toho jsem poznávala. Jmenoval se Tayler, a je to nejlepší kamarád Mika.

Přidala jsem, co nejvíc jsem mohla. Rychle jsem zaběhla za roh a plácla sebou do trávy.

„Do pytle! Už nikdy!“ Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit své srdce. Bušilo jako o závod. Rychle jsem otevřela láhev s vodou a napila se. Moc to nepomohlo… Lehla jsem si do trávy, zavřela oči a pokoušela se pravidelně dýchat.

„Slečno?“ uslyšela jsem. No bezva… Nějaký frajírek tu začne balit nějakou slečnu. V pohodě! Já tu jenom ležím. Ignorovala jsem to a dál se spokojeně vydýchávala.

„Slečno? Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“ řekl znovu, ale tentokrát mě někdo chytil za zápěstí. Okamžitě jsem otevřela oči a ucukla s rukou. Srdce si znovu dávalo závod, ale neřešila jsem to. Vedle mě klečel Bůh. Hlavu mu zdobily bronzové, lehce rozcuchané vlasy. Byl opravdu bledý, rty zkřivené do úsměvu a hypnotizoval mě svýma medovýma a tolik hřejivýma očima. Byly natolik krásné, že jsem se nezmohla na slovo a pouze koukala na tu nádheru. Jakmile si všiml mých lehce pootevřených úst, tak mu zacukaly koutky směrem nahoru.

Smutně jsem si povzdychla a odvrátila hlavu. To jsem opravdu každému pro smích? Všude píšou, že na každého čeká láska, ale to jsou jenom kecy!

„Jsem v pohodě!“ odsekla jsem a vydala se hezky po svých, daleko od toho Boha. Když si představím, že jsem před ním ležela jako nějaký kus šutru a on si mě všimnul? I když jsem nejspíš byla slušně daleko od místa „činu“, tak jsem cítila, jak se mi hrne krev do tváří. Štěstí, že už není poblíž.

„Počkej!“ uslyšela jsem z dálky. Srdce se mi opět rozbušilo. Ten hlas… Ne! To mi snad někdo dělá naschvál! Nenápadně jsem přidala do kroku a poté se rozeběhla. I když vypadal, že je ve slušné kondici, tak by mě nemusel dohonit. Mohl by se na to vykašlat a nechat mě…

„Asi jsi mě neslyšela,“ ozvalo se vedle mě.

„Asi ne?“ zeptala jsem se nervózně a zpomalila. Přizpůsobil se mému tempu a podal mi láhev s vodou.

„Něco jsi tam zapomněla,“ mrkl na mě. „Mimochodem. Já jsem Edward,“ řekl a natáhl ke mně ruku.

Mám ji přijmout a představit se? Ale proč by se chtěl někdo jako on se mnou bavit? Co z toho bude mít? Nebo já? Určitě je to další kluk, co mě chce opět ponížit před ostatními. Nenaletím mu! Copak toho ponižování nebylo dost?!

Pouze jsem si vzala láhev a s tichým díky pokračovala v cestě.

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se opatrně. Překvapeně jsem se podívala do jeho tváře.

„To si opravdu myslíš, že jsem taková naivka? Že ti padnu kolem krku a ty mě při první příležitosti zesměšníš před svými kamarády?! Zapomeň! O to nestojím!“ Samotnou mě překvapilo, jakým tónem ze mě vylezla poslední věta. Slyšela jsem v ní zklamání a smutek.

„Takhle jsem to nemyslel,“ bránil se, „jen jsem tě chtěl někam pozvat?“

Zaraženě jsem se zastavila. To myslel vážně nebo si až teď ze mě začal utahovat?

„Co? Podíval ses někdy do zrcadla? Proč by kluk jako ty, měl zájem o tlustou holku, jako já?“ nechápala jsem.

„Jsi hezká,“ sklonil hlavu, jakoby řekl něco, co neměl. Co mu mám na to říct? Vyrazil mi dech…

„Bella,“ šeptla jsem.

„Co?“ nechápal. Koukal se mi zmateně do očí.

„Jmenuji se Bella,“ zopakovala jsem. Sledovala jsem, jak se do jeho očí vkrádal život. Pohrávala v nich radost, štěstí a něco, co jsem nedokázala rozpoznat.

„Půjdeš teda?“ zeptal se s radostí v hlase. Vypadal úplně jinak, než před pár minutami. Už nebyl ustaraný kluk s obavami v očích.

„Asi… Asi ano,“ vykoktala jsem.

„Co takhle zítra? Tady v parku ve tři?“ Jeho optimismus a radost se přesunuly na mě a já souhlasila. Doufejme, že se nenaplní mé obavy a vše dopadne dobře…

Shrnutí

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat ScarlettCullen a všem holkám, co trpí nadváhou.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec :