Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na pokraji smrti - 2. část

24.11.2010 (12:00) • EllieeC • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1041×

Pomalu jsem otevřela oči a připravovala se na to, co mě čeká. První, co jsem však spatřila, byl obličej toho anděla, který se nade mnou skláněl.

„Jsem v nebi?“

„Ne,“ usměje se.

„Tak v pekle?“ řeknu zmateně. Tohle být peklo nemůže, když je tady on.

„Dalo by se to tak říct, ale ne. Jsi pořád na zemi,“ pomůže mi posadit se. S trochou námahy od něj odtrhnu pohled a podívám se okolo. Můj zrak se zlepšil. Vidím teď částečky prachu, volně si plující ve vzduchu. Vidím každou prasklinku ve stěně. Pořádně se zaposlouchám. Venku, někde nedaleko, teče řeka. Spíš podle zvuku větší potok, zpívají ptáci a slyším nějaké šustění v kapradí. Jak je to ale možné? Co se stalo?

Pohled mi padne na skupinku šesti lidí, kteří jsou v místnosti s námi.

„Já jsem Edward. A tohle je má rodina,“ promluví ten anděl. „Jak se jmenuješ?“

„Bella. Ale co se stalo?“

„Edward tě našel zraněnou. Ztrácela jsi mnoho krve a nejspíš bys to nepřežila. Proto jsem tě proměnil,“ přistoupí ke mně vysoký blonďák. Vypadá starší než Edward, ale přesto je tak krásný.

„Proměnil?“ nechápu.

„Ano. Já a moje rodina jsme upíři. Teď jsi jednou z nás,“ přikývne.

„Upír,“ vydechnu. Nechce se mi tomu věřit, ale mé oči a uši mě přesvědčují o tom, že je to pravda. Jak jinak by to bylo možné?

„Určitě máš spoustu otázek, ale nejdřív bys měla jít na lov,“ usměje se na mě.

„Na lov?“ můj hlas zní trošku zděšeně. „Opravdu se upíři živí lidskou krví?“

„Ano, ale naše rodina se od ostatních liší. Vybrali jsme si trošku jiný styl života. Živíme se pouze krví zvířecí,“ odpoví mi Edward a obdaří mě svým pokřiveným úsměvem. Kdyby moje srdce mohlo bít, určitě by se pod jeho úsměvem zastavilo a pak by se splašeně rozběhlo.

„Aha,“ hlesnu. Až teď si uvědomuji silnou bolest v krku. Žízeň mě pálí stejně, jako před tím ten spalující oheň.

„Pojď, vezmu tě na lov.“

Chytí mě za ruku a já se postavím na nohy. Uvědomím si, že rychlost, jakou jsem to udělala, by lidské oko ani nepostřehlo. Edward mě vyvede z pokoje a zadními prosklenými dveřmi v obýváku vyskočíme ven do hustého lesa. Mrkne na mě a rozběhne se hustým lesem. Na nic nečekám a rozběhnu se také. Za vteřinku ho dohoním a pak už utíkám před ním. Ta volnost toho rychlého pohybu, to jak jsem si každým krokem jistá, i když běžím nesmírnou rychlostí, ve mně vzbuzuje radostnou euforii. Nahlas se zasměji.

„Co budeme lovit?“ Zpomalím, abych běžela na jeho úrovni.

„Dnes nepůjdeme někam daleko. Takže nejspíš jeleny a srnky.“ Zatváří se nešťastně.

„Proč ten výraz?“ nechápu.

„Víš, krev masožravců chutná přece jen o něco lépe než býložravců. A s jeleny není taková sranda. Já mám nejraději pumu,“ blýskne se úsměvem.

„Pumu?“ zděsím se. Nedokážu si představit někoho jako je on, jak bojuje s velkou pumou.

„Nemají proti mně žádnou šanci,“ vytahuje se.

„Proč zvířecí krev?“

„Carlisle věří, že když budeme žít jako vegetariáni, jednou možná budeme mít šanci dostat se do nebe.“

„Ale ty tomu nevěříš.“ Poznám to z jeho výrazu.

„Ne, podle mě, už nemáme žádnou šanci. Naše duše je ztracená. Tenhle život bych nepřál nikomu. Ani svému nehoršímu nepříteli.“ Jeho obličej ztvrdne, a jeho oči už nejsou tak něžné.

„A proč tedy…“ nedopovím, jelikož mi zvednutou rukou naznačí, abych byla potichu.

„Soustřeď se,“ zamumlá. Napnu tedy všechny své smysly a pak to ucítím. Severně od nás, asi tak 2 km, je stádo. Slyším slabý tlukot jejich srdcí a při tom zvuku mě začne v hrdle pálit ještě více.

Edward vyrazí a já jdu za ním. Za chvíli už jsme na dohled mýtině s potokem, kde si stádo udělalo přestávku. Zastavím se ve stínu stromů a pozoruji Edwarda, jak ladně skočí po tom největším jelenovy ze stáda. Povalí ho na zem a zakousne se mu do krku. Takhle, jak to předvedl on, to vypadalo lehce. Přikrčím se a skočím po nejbližší srně. Jsem si ale jistá, že to určitě nevypadalo tak elegantně, jako u Edwarda. Po chvilce se mi také podaří srnu zakousnout a já v klidu můžu ukojit svou žízeň. Ale nestačí to, jedna malá srna je málo pro novorozeného upíra. Lovíme ještě asi hodinu, než se cítím plná.

„Myslím, že pro dnešek už mám dost.“ Zvednu se od srny, která teď jen bezvládně leží na zemi.

„Výborně,“ usměje se. Kritickým okem ho sjedu pohledem. Stále vypadá, jak kdyby právě vyšel z reklamy. Bez jediné kapičky krve na svém bílém svetru a béžových kalhotách. Za to já mám celé světle modré šaty potrhané a od krve. Mimochodem vůbec netuším, jak jsem k těm šatům přišla.

„Na svůj první lov jsi byla velmi elegantní,“ pochválí mě s úsměvem.

„Pche,“ odfrknu si. Nevěřím mu ani slovo. „Asi bych se měla jít převléknout.“

Rozběhneme se tedy a míříme domů. V hlavě mi běží milion otázek ohledně mé existence. Ale je jedna, která mě zajímá nejvíc. Upřeně se podívám Edwardovi do tváře a snažím se z ní něco vyčíst. Tváří se velmi klidně a spokojeně, ale víc poznat nedokážu. Než se naděju, stojíme v obýváku jejich velkého domu.

„Pane bože, co jsi to s těmi šaty provedla?“ Přiskočí ke mně malá černovlasá upírka a prohlíží si škody.

„Omlouvám se.“ Sklopím oči.

„Alice no tak,“ zavrtí hlavou Edward, „byl to její první lov.“

„Hmm, chce to něco na převlečení,“ usměje se. Chytne mě za ruku a táhne někam do horního patra.

„Chvíli tu počkej, najdu něco, co by ti mohlo být.“ Nechá mě v prostorném bílém pokoji. Je to celkem pěkný a útulný pokoj. Pro upíra možná až moc světlý, ale nevadí mi to. Je tu krémová pohovka. Tmavě hnědý koberec ladí se stejnými závěsy na oknech. Podél jedné strany se táhne velká knihovna. V pravém rohu stojí velké oválné zrcadlo. Jsem zvědavá, jestli se v něm uvidím a tak se před něj postavím. Odraz, který v něm uvidím, mě uchvátí, ale zároveň vyděsí. Ta dívka, která se na mě z něj kouká, je nádherná. Vím, že jsem to já, ale mnohem krásnější než kdy dřív. Ale co mě vyděsilo, jsou karmínově rudé oči, které na mě nevěřícně koukají.

Alice se vrátí a v rukou nese hromadu oblečení. Otočím se, a můj vyděšený obličej jí prozradí, na co myslím.

„Neboj, časem se ti oči zbarví do hněda. To dělá ta zvířecí krev,“ upokojí mě a na pohovku odhodí několik svršků. Začnu se jimi prohrabávat.

„Také teď budeš nějaký čas silnější než my ostatní.“

„Jak to?“ divím se.

„Jsi novorozená. Ještě v tobě koluje něco z lidské krve,“ usměje se a pomáhá mi s výběrem.

„Neměla bys tu něco střídmějšího?“ zeptám se a nevěřícně si prohlížím dost krátké rudé šaty. „Nějaké džíny a tričko?“

„Hmm. Koukám, že tvůj smysl pro módu není extra vyvinutý. Budu tě to muset ještě naučit. No ale dobrá.“ Povzdechne si a zmizí. Během vteřinky je zpátky a podává mi světle modré džíny a zelené tričko s dlouhým rukávem.

„Díky,“ usměji se a dám se do převlékání.

Sejdeme dolů, kde už na nás čekají ostatní. Se všemi se seznámím a od každého si vyslechnu jeho příběh. Nejvíce soucítím s Emmettem, potkal ho stejný osud jako mně. Napadl ho medvěd. Tím ale samozřejmě nechci říct, že ostatní na tom byli lépe. Ba naopak. Všechny ty příběhy mě zasáhly velmi hluboko.

Postupně se seznamuji s jejich životem a způsobem jakým ho vedou. Moc se mi zamlouvá Carlisleova myšlenka. A věřím, že tak čestný člověk, nebo teda upír, musí mít duši. Ubíhají dny i noci a ani na chvilku nejsem sama. Pořád se mnou někdo je a zodpovídá mé zvědavé otázky. Zamilovala jsem si je všechny, je to má rodina.

„Můžu se na něco zeptat?“ přisednu si k Edwardovi na zem pod pohovku. Zamyšleně tu sedí a asi příliš nevnímá svět okolo. Konečně jsme asi po týdnu na chvilku sami a já se ho můžu zeptat na otázku, která mě tíží ze všeho nejvíc.

„Tenkrát, když jsme spolu byli lovit. Řekl jsi, že bys tenhle život nepřál ani svému největšímu nepříteli,“ začala jsem.

„To je pravda,“ přikývne.

„Tak proč jsi mě vlastně zachránil? A tím mi daroval tento život?“ koukám upřeně před sebe. Bojím se na něj podívat. Dlouho neodpovídá. Povzdechnu si a podívám se na něj. Zkoumavě si mě prohlíží.

„Nenapadl, tě žádný důvod?“ odpoví tiše a nejspíš i zklamaně.

„Ne,“ hlesnu.

„Když jsem tě tenkrát uviděl poprvé na louce, něčím jsi mě hrozně zaujala. Ne jen tím, že jsem ti nedokázal přečíst myšlenky. Ale byla jsi jiná. Jiná, než ostatní lidé, které znám. A pak lehký větřík ke mně zanesl tvou vůni. Nechybělo mnoho a… mohlo být zle,“ dodá tiše.

„Ale překonal jsem to, oběhl jsem louku a stoupl si po větru, aby mě tvá vůně nedráždila. Celý den jsem tě pak pozoroval a nemohl z tebe spustit oči. Byla jsi tak roztomilá. Jak jsi pořád obezřetně prohlížela les kolem sebe. Ani nevíš, kolikrát jsi se na mě přímo dívala.“ Na tváři se mu objeví něžný úsměv. Tak krásný úsměv. Úplně jsem zapomněla dýchat. Ale to nevadí, teď dýchání k životu nepotřebuji. „Pak se setmělo a ty jsi odešla.“

„Měl jsem tě plnou hlavu, nemohl tě vyhnat ze svých představ a vzpomínek. Ale nehledal jsem tě. Moc jsem se bál, že bych byl slabý a ta krásná vůně tvé krve. Bál jsem se, že bych tě zabil. A pak ten osudný den. Bylo celkem štěstí, že jsem se ten den rozhodl jít se na tu louku podívat. Nejspíš to byl osud.

Byl jsem už nedaleko, když jsem zacítil krev. Okamžitě jsem poznal, že je to tvoje krev a tušil jsem, že něco není v pořádku. A pak, když jsem viděl toho medvěda, jak se nad tebou sklání. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout a zařídit, že by to byl jeho poslední útok, ale věděl jsem, že mě potřebuješ mnohem víc. Rozhodl jsem se, že tě zachráním. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, co ti dám za život, ale v tu chvíli jsem chtěl abys žila. Proto jsem tě odnesl sem, i když mě stálo mnoho přemáhání donést tě. Tvá krev tak krásně voněla. Ale dokázal jsem to.“ Usměje se na mně hrdě.

„Takže jsi nad tím moc nepřemýšlel,“ odpovím sklesle a prohlížím si své boty.

„V tu chvíli. Bylo to sobecké, ale potřeboval jsem, abys zůstala na živu. Přál jsem si to.“ Podívá se na mě a jeho oči jsou jak tekutý karamel.

„Jsem ráda, že jsi to udělal,“ usměji se nesměle.

„A já toho nelituji.“ Chytí mě za ruku.

„Děcka, konec tokání jdeme na lov.“ Vtrhne do obýváku Emmett. Až jsem nadskočila, jak jsem se ho lekla. Jeho příchod byl najednou tak hlučný oproti našemu skoro šeptání.

Dnes jdeme na lov téměř všichni. Jen Carlisle a Esme zůstávají doma. Jdeme lovit dál do hor, takže nám náš výlet zabere dva dny.

Vesele se bavíme, blbneme a dobíráme si jeden druhého. Všemi smysly se soustředím na lov a tak mě to zasáhne, jako blesk z čistého nebe. Pár kilometrů od nás ucítím tak krásnou vůni. Na okamžik se zastavím a snažím se ji zaměřit blíže. Tlukot srdce slyším až sem. Tak nádherný melodický zvuk. Na nic nečekám a rozběhnu se za tou vůní. Pálení v krku teď je doslova nesnesitelné. Ještě jsem tohle nezažila.

„Bello, stůj!“ Doběhne mě Edward a postaví se mi do cesty. Proč to dělá, proč mi brání? Copak on necítí to co já? Anebo cítí, ale snaží se mě zastavit, aby toho člověka dostal sám. To ani náhodu, je můj. Cítila jsem ho první. Pod tlakem zloby začnu hlasitě a výhružně vrčet. Udělám výpad, ale čekal to a uhnul. Podaří se mi ho popadnout za lem košile a vší silou s ním mrštím o nejbližší strom. Přiběhnu k němu a chytím ho pod krkem. Dál na něj vrčím a chystám se odtrhnout mu hlavu.

Ale lehký vánek opět přinese tu krásnou vůni. Otočím se a utíkám směrem, odkud přichází. Ale najednou mě z obou stran, někdo chytne za ruce a silně drží. Snažím se vyvléknout, ale nejde to. Přede mnou se objeví Rosalie a chytí mě oběma rukama za tváře.

„Bello! Bello,“ kouká se mi upřeně do očí, „zadrž dech. Uleví se ti.“ Snažím se vzpírat, ale proti čtyřem párům silných paží nemám šanci. Poslechnu ji tedy a zadržím dech. Žízeň přestává být tak silná a začínám cítit podivný klid. To je určitě Jasperova práce. Ale to přesně teď potřebuji.

„Už je to lepší,“ promluvím a dál se snažím zadržovat dech. Uvolním své napětí a ucítím, že i mé železné spoutání povolilo. Všichni stojí kolem mě připraveni znova zasáhnout.

„Hrozně se všem omlouvám.“ Dívám se hlavně na Edwarda. Jak daleko nechybělo a mohla jsem mu ublížit. Nebo dokonce ho zabít. On mi zachrání život a já se zachovám takhle. Hrozně se za sebe stydím.

„To nic. Jsou to tvé přirozené instinkty. A byla jsi na lovu. Každý novorozený by se zachoval jako ty,“ uklidňuje mě Edward. Jak na mě může být po tomhle tak milý?

„Ale málem jsem ti ublížila.“

„Náhodou, hezky jsi ho hodila tím vzduchem,“ začne se hihňat Emmett. Všichni se začnou smát s ním. Také se usmívám, ale do smíchu mi moc není.

„Možná bych se radši měla vrátit a po cestě si dát jen nějakou srnku,“ zhodnotím situaci. Nechci, aby se něco podobného znova opakovalo. Nemuselo by to tentokrát dopadnout dobře.

„Půjdu s tebou. Vy ostatní můžete pokračovat. Uvidíme se doma,“ pokývne jim Edward a přidá se ke mně.

Po cestě skolíme pár srn, ale řídím se výhradně jen Edwardovým instinktem. Já se stále ještě neodvažuji dýchat. Cítím se tak hrozně trapně. A on se ještě obětuje a vrací se semnou domů. Nejraději bych se zahrabala daleko pod zem a nevylezla několik staletí.

„Omlouvám se,“ hlesnu, když se pomalu vracíme domů.

„Nemáš se za co omlouvat.“ Stoupne si přede mě a chytne mě za ruce.

„Mohla jsem ti ublížit. Nikdy si to neodpustím.“

„Nic se přeci nestalo. Byla to normální reakce. Popravdě, spíš by mě zaráželo to, kdyby ses za tím pachem nevydala,“ konejší mě.

„Hrozně se bojím. Carlisle bude určitě zklamaný. A Esme to samé. Určitě už mě nebudou u sebe chtít.“

„Bello, ty můj malý blázínku. Téměř každý z nás alespoň jednou ochutnal lidskou krev.“ Přitáhne si mě k sobě a pevně mě obejme. Teď v jeho náručí se cítím tak bezpečně, tak klidně.

„Ale co když se to stane znova. Nemusí to skončit tak jako dnes. Můžu ublížit každému z vás.“

„Já ti slibuju, že se nic takového nestane. Vždycky budu stát při tobě a budu tě chránit. Až do konce mé existence. Protože tě miluji, Bello,“ zašeptá. Popadne můj obličej do svých dlaní a políbí mě.

Autor: EllieeC, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji smrti - 2. část: