Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na pokraji smrti

12.11.2010 (18:45) • EllieeC • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1364×

Zaparkuji na konci lesní cesty a vystoupím ze své dodávky. Rozhlédnu se kolem. Fajn, nejsem velkým zastáncem outdoorových sportů a přírody všeobecně, jsem hrozně nemotorná, stačí malý kořínek a já se rozplácnu na zemi, ale dnes udělám výjimku. Charlie měl jít na ryby, ale Harry, jeho nejlepší přítel, se omluvil, že se necítí dobře. Takže zůstal doma. A zůstat s Charliem celý den zavřená v jednom domě, to není dobrý nápad. Vím, nikdy moc nemluví, ale poslední dobou má nějakou přehnanou starost, že mě zanedbává, že se mnou netráví tolik času, kolik by měl. Mně to nevadí, naopak, ale on má o mne a můj společenský život přehnané obavy. Prý se moc nevídám s kamarády mimo školu. Což je pravda, ale upřímně, já si dokážu vystačit i sama.

Hlasitě vzdychnu a vydám se do hustého porostu. Dnes je krásný den, přímo stvořený na takový výlet. Sundám si svou nepromokavou bundu a ovážu ji kolem pasu. Netrvá dlouho a přehlédnu kořen stromu schovaný pod velkým kapradím. Zahákne se mi noha a už letím na zem. Půda je od neustálého deště rozmočená, takže dopad naštěstí není tvrdý. Ale bláto se s velkým „cák“ rozlétne na všechny strany. Ani se nepotřebuji vidět, abych věděla, že mám celý obličej a vlasy od rozmočené země. Špinavé ruce utřu do kalhot a pak si snažím rukama trochu otřít obličej. Vydám se dál. Každý jiný by to už dávno vzdal, ale já ne. Potřebuji se zabavit na celý den a teď je ještě moc brzy na to, abych se vracela domů. Kráčím dál hustým lesem a téměř každých pět metrů se zvedám ze země. Snažím se přesně zapamatovat cestu, kudy jdu, nerada bych se tu ztratila. Cíl nemám žádný, jdu přímo za nosem.

Po několika hodinách chůze se začne les rozestupovat. Volným prostorem mezi stromy si razí cestu sluneční paprsky. Vtom ale zahlédnu něco zvláštního. Leskne se to jako diamant. Zrychlím a po pár krocích se ocitnu na malé loučce. Začnu ji prohledávat a hledám předmět, který mohl na slunci házet takové odlesky. Louku projdu asi třikrát a důkladně, ale nic nenajdu.

„Hm, asi se mi to jen zdálo,“ pokrčím rameny. Byl to jen rychlý záblesk, možná to byla nějaká kapka vody, nebo něco podobného. Konečně se rozhlédnu pořádně kolem sebe. Ani jsem si nevšimla, že louka je dokonale kulatá. Jako by ji tu někdo vytvořil násilím. Ale nebyly tu žádné známky po násilí. Vypadala jako z pohádky. Tráva tu byla dokonale zelená, prolínající se bílým a fialovým kvítím. Jak jsem se rozhlížela dokola, ve stínu stromů se něco pohnulo.

„Je tu někdo?“ zakřičela jsem a můj hlas se nesl dál v ozvěně. Chvíli jsem to místo pozorovala, ale nikdo odsud nevyšel. Žádné zvíře, nic. Pokrčila jsem rameny a posadila se doprostřed paloučku. Slunce dopadalo na mou bledou pokožku a dokonale hřálo. Z batohu jsem vytáhla svou oblíbenou knížku Na Větrné hůrce a začala číst tam, kde jsem přestala. Několikrát jsem ale musela zvednout hlavu. Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.

Ani jsem si nevšimla, jak rychle se začalo stmívat. Zaklapla jsem knížku a oblékla si bundu. Teď, když slunce zalezlo, už takové teplo nebylo. Vydala jsem se k autu. Cesta se samozřejmě neobešla bez pádů. Byla jsem až překvapená, jak rychle jsem se ocitla dole u silnice. Vyšla jsem z lesa sice kousek dál, než jsem měla zaparkované auto, ale byla jsem na svůj orientační smysl hrdá.

Nasedla jsem a vydala se zpět domů. Už jsem byla pevně rozhodnutá, na tu louku se ještě vrátím. Vím jistě, že jsem tam dnes nebyla sama. Někdo mě celou dobu pozoroval. A tak nějak povědomě jsem si byla jistá tím, že to něco bylo i to, co se na slunci tak krásně blyštělo. Netuším, co to bylo, ale já to zjistím.

„Bello, kde jsi se celý den toulala. A jak to vypadáš?!“ zhrozil se Charlie, jen co jsem vešla dveřmi do domu. Sjel mě pohledem a já se koukla taky. Ani jsem nějak nestihla postřehnout, že moje džíny změnily barvu z modré na blátivě hnědou. Dokážu si představit, jak jsem musela vypadat celá. „Snad jsi nebyla sama v lese?“

„Neboj, tati. Byla jsem jen na kraji, na lesní cestě. Netoulala jsem se nikde daleko,“ zalhala jsem mu. Nechci mu přidělávat další starosti. Už teď toho má hodně.

„Bells, přece jsem ti říkal, ať sama nechodíš do lesa,“ spustil starostlivě.

„Nic se mi nestalo, tati,“ zastavím ho. „Promiň, ale jsem unavená, půjdu do sprchy a spát.“

Vydám se po schodech nahoru.

O dva měsíce později

Probudím se brzy. Možná to bylo tím snem, nebo tím, že jsem se nemohla dočkat, až se znova budu toulat po lese. Poslední dobou se to stalo mou oblíbenou zábavou. Přešla jsem k oknu a okamžitě mě přepadl pocit klaustrofobie. Těžké mraky se tlačily nízko nad zemí a celý les a okolí pokrývala hustá mlha. No, není to sice ideální den na výlety, ale já stejně půjdu. Cítila jsem, že dneska se něco stane. Určitě ji dnes zase najdu. Hledám ji už několik týdnů a pořád jsem na ni nenarazila.

Obléknu se do teplého oblečení a obuji své vycházkové boty. Charlie už tu není. Je jako obvykle na rybách, takže si nemusím vymýšlet žádné alibi. Což mi věci znatelně zlehčuje. Táta nemá rád, když se toulám sama po lese. K snídani si dám misku ovesné kaše a udělám si pár sendvičů sebou. Nedočkavě na sebe hodím bundu a vydám se k dodávce.

Opět zaparkuji na mně již tak známém místě a vydám se vstříc hustému lesu. Dnes v té mlze vypadá nebezpečně. Zachvěju se a vydám se houštím do hustých lesů. Po těch několika týdnech chození v lesích jsem dostala do nohou i lepší stabilitu. Už jsem tolik nepadala a dokázala jsem toho víc ujít. Kráčím vysokým kapradím, když se mi noha o něco zaškobrtne a já padám k zemi. Padám, ale tak nešťastně, že pravým kolenem dopadnu přímo na ostrý kámen.

„Auuuu!“ unikne mi výkřik a do očí mi vyhrknou slzy. Posadím se a zkoumám své zranění. Celé koleno mám od krve, ale rána nevypadá moc hluboká. Chvilku tam ještě sedím a snažím se zhluboka dýchat. Když se mi trochu přestane točit hlava, vstanu a vydám se dál. Ani náhodou mě nenapadne, abych se vrátila zpátky. Ne, dneska mě něco táhlo dál. A konečně. Asi po hodině a půl jsem se ocitla na té dokonale kulaté louce. Už ale nevypadala jako ta, co jsem si pamatovala, jako ta v mých snech. Tam byla celá prozářená sluncem, obrostlá kvítím a uprostřed stálo něco, co se třpytilo jak diamant. Nepoznávala jsem, jaký to mělo tvar, záře byla až moc oslepující. Ale bylo to magické. Kdežto tahle louka byla obyčejná. Ba dokonce, dneska vypadala strašidelně. Tráva už nebyla tak dokonale zelená a květiny už tu žádné nebyly.

Z lesa se ke mně donese nějaké šustění. Když se zaposlouchám pozorněji, slyším dupot a nějaké funění. Pomalými kroky se začnu přesouvat k druhému konci louky. Nechci dělat moc prudké pohyby, abych to zvíře nepřilákala. Jenže, než jsem se stihla schovat mezi stromy, na mýtině se objevil obrovský medvěd. Co tu dělá, tak blízko lidí? Medvědi se přece pohybují mnohem dál v horách. Snažila jsem se vzpomenout, co Charlie říkal o tom, co mám udělat, kdybych na nějakého někdy narazila. Ale jeho slova jakoby se ztratila. Nemohla jsem si vzpomenout. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl obrovský strach. Medvěd mě zavětřil a otočil se mým směrem. Teď už jsem věděla jediné. Nedokážu mu utéct.

Medvěd se pomalým krokem vydá ke mně. Měla bych utíkat, aspoň to zkusit, vím, že bych mu neutekla. Ale moje nohy mě přestaly poslouchat. Nemohla jsem se ani pohnout. Medvěd už stál kousek ode mě. Postavil se na zadní a zuřivě zařval. Takhle byl asi tak 2x vyšší než já. Moje nohy jakoby najednou roztály. Chtěla jsem začít utíkat, ale už bylo pozdě. Medvěd se rozpřáhl a svou obrovskou tlapou mě srazil k zemi. Roztrhl mi bundu, mikinu i tričko pod ní. V paži mi silně pulzovalo a já začala cítit krev. Zvedal se mi z toho všeho žaludek. Medvěd mi uštědřil ještě pár ran. Hodně rychle jsem ztrácela množství krve a věděla jsem, že tohle nepřežiju. Je konec.

Medvěd se zrovna chystal k dalšímu útoku, když se najednou otočil a utekl pryč. Něco ho muselo vystrašit. Něco, čeho se bojí i takhle velký medvěd. Něco ještě horšího, než byl on sám. Hlava se mi točila, celé tělo jsem měla potrhané. Jen bezvládně jsem ležela na zemi a čekala, kdy to všechno skončí. Najednou se ale nade mnou objevil lidský obličej. Ne, nebyl to lidský obličej. Tenhle patřil andělovi. Nádhernému andělovi s bronzovými vlasy a karamelovýma očima. Už to nebude dlouho trvat a bude po všem, uklidňovala jsem se a dál křičela bolestí.

„Neboj. Pomůžu ti. Nenechám tě umřít,“ pošeptal mi ten anděl sametovým hlasem do ucha. Znělo to, ale jakoby se bál. Jakoby ho to stálo velké úsilí, aby splnil to, co řekl. Vzal mě opatrně do náručí. „Nenechám tě umřít,“ zašeptal teď, už spíš jen sám pro sebe. Po tváři mě začal šlehat vítr a já si všimla, že se pohybujeme. Pohybovali jsme se ale velmi rychle. Nevadí, aspoň ta cesta na druhý břeh bude rychlá. „Nenechám umřít,“ mumlal si ten anděl pro sebe. A já už věděla, že ta zářivá věc je on. Teď sice nezářil, ale byla jsem si stoprocentně jistá. Byl tam celou tu dobu. Vtom jsem ztratila vědomí.

Probudil mě oheň. Celá jsem hořela. Křičela jsem, kdybych byla živá, tak bych určitě křičela dost nahlas. Nikdo mi neřekl, že přechod na druhou stranu je tak bolestivý. Proč? Čím jsem si to zasloužila? Musí si tím projít každý člověk, aby se očistil od svých hříchů? Tím spalujícím ohněm? Prosím, prosím. Ať už to skončí. Už chci mít klid. Copak nestačil ten útok medvěda? Musela jsem teď trpět ještě víc? Za co? Za to, že jsem tu nechala Charlieho samotného? Asi ano, to by byl adekvátní trest. Jak jsem mu to mohla udělat? Kdo se o něj teď postará. A co maminka? Ta mu mou smrt  určitě bude dávat za vinu. Nebo je to naopak sblíží? Nevím, ale prosím, ať už to přestane.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale dost dlouho jsem hořela a pořád jsem nechtěla shořet. Proč? Proč už nemám klid? A najednou oheň začal ustupovat. Nejdřív zmizel z prostřed těla, ze srdce, pak postupoval dál, až se rozplynul v konečcích prstů. Musím být mrtvá, vím to. Srdce mi netluče. Neslyším ho. Ale zato slyším mnoho jiných dalších zvuků. A mimo jiné i tiché mumlání, které se ozývalo nedaleko mě. Mé smysly opět fungovaly správně. Dokonce mnohem lépe. Snažila jsem se pohnout rukou. Vida, to také jde. Takhle tedy vypadá smrt? Vše bude stejné jako předtím? Bude to tu i stejně vypadat? Budou tu lidé, kteří už opustili své rodiny? Pomalu jsem otevřela oči a připravovala se na to, co mě čeká. První, co jsem však spatřila, byl obličej toho anděla, který se nade mnou skláněl.

Autor: EllieeC, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji smrti: