Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Na památku příteli

31.01.2013 (17:15) • DejnaDee • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1637×

Další ráno. Ještě jsem ani neotevřela oči a už na tebe myslím, Jaku. Jako každý den.

Slyším, jak si vedle mě Edward zhluboka oddychl. Už na mě za těch dlouhých deset měsíců pozná, kdy na tebe myslím. V obličeji mám prý tak snadno rozpoznatelnou bolest...

Vím, že mu to svým způsobem vadí. I mně, nechci na tebe pořád myslet, ale zároveň na tebe nechci zapomenout. 

Přemýšlím, co bys řekl na to, co vše se změnilo. Tak za prvé: Stala se ze mě máma. Mám krásnou dcerku Renesmé. Je úžasná! I když to bylo všechno hrozně těžké. 

Za druhé: Pořád jsem člověk. Je mi jasné, že z toho bys měl největší radost. Teď už s proměnou nijak nepospíchám. A i když si to Edward vždycky přál, abych si to z jakéhokoliv důvodu rozmyslela, zrovna tenhle mu vadí. Pořád s ním chci žít a existovat  napořád, ale teď nedokážu ani pomyslet na změnu.

Víš, Jaku, bez tebe už nikdy můj život nebude celý. Mám spoustu vydané lásky Edwardovi a Renesmé, ale stále mi nějaká zbývá. Láska pro tebe. 

Jasně, brali jsme oba náš vztah každý jinak. Ty jsi vždycky chtěl zůstat víc než přítel, i potom všem, co se mezi námi stalo, ale já jsem tě zavrhla. Potkala jsem jeho a tebe sprostě odkopla. Odjela jsem a otěhotněla...

Když jsem tě před pár lety poznala, stal ses mým nerozlučným kamarádem. Trávili jsme spolu každý den co nejvíc času, postupně náš vztah přerostl v lásku. Bylo nám šestnáct a stalo se to, na co nikdy nezapomenu. Jak bych mohla - byl jsi první.

Od té doby náš vztah jen kvetl. Všichni přátelé nám záviděli, jak se máme rádi. Nedokázala jsem si svůj život bez tebe představit, nechtěla jsem! Jenže za pár měsíců bylo vše jinak.

Změnila jsem školu a přes týden trávila čas na internátu. Bylo to k nevydržení! Stýskalo se mi po tvém smíchu, který mi vždy prozářil den. Stýskalo se mi po tvých jemných dlaních, jak drželi můj obličej, když jsi mě líbal. 

Milovala jsem pátky! Ten pocit, když jsem vystoupila z autobusu a tys mě sevřel ve svém pevném, hřejivém náručí! 

Jednou mě spolubydlící vytáhla do parku s partou kamarádů, které si ve městě našla. Už na první pohled byl Edward úplně jiný. Cítila jsem, jak mi kolem žaludku poletují motýlci. A když se na mě usmál, ztratila jsem rozum doslova. Povídali jsme si spolu hodiny, sotva jsem stihla večeři. Ten den jsem poprvé usínala s myšlenkou na někoho jiného než na tebe.

Hned druhý den jsem sedla na autobus a jela domů. Musela jsem tě vidět, musela jsem se ujistit, že pořád miluji tebe a Edward mi jen krátkodobě poblouznil hlavu. Nikdy jsem neviděla nikoho, jako je on. Bránila jsem se tomu, co mi síly stačily, ale stejně jsem na něho myslela celou cestu. 

Když jsem viděla tvůj nejdříve překvapený a potom tak šťastný výraz, že mě vidíš, nebylo už pochyb. Pořád jsem tě milovala, ale jako mávnutím kouzelného proutku tu lásku Edward změnil. Najednou jsi to nebyl ty, koho jsem chtěla neustále mít v náručí a líbat, dokud mi nedojde dech. Už jsi nebyl mým středem vesmíru, nebyl jsi Sluncem, které mě k sobě přitahovalo silnou gravitací. Teď jsem cítila gravitaci, jak mě táhne zpátky za tím klukem, kterého znám sotva den.

Poznal jsi to. Samozřejmě. Vždycky jsi poznal, že se něco děje. Zeptal ses a já ti všechno řekla. Sledovala jsem, jak se tvůj výraz mění. Nakonec ses otočil a odcházel, hlavu skloněnou. Mohla jsem za tebou běžet, ale stála jsem jako kus kamene a nemohla se hnout. 

Ještě ten den jsem odjela zpátky na internát a setkala se s Edwardem. Už jsem se nevrátila.

Dlouho jsem se snažila s tebou navázat kontakt, ale telefony jsi mi nezvedal, na mé e-maily jsi nereagoval, úplně jsi mě ignoroval. Nedivila jsem se, ale tak strašně to bolelo!

Jednoho dne jsem bloumala po internetu. Byla jsem těhotná a už jsem věděla, že to bude holčička. Koukala jsem na výbavičku do pokoje, když mi přišla na chatu zpráva. Nechtěla jsem se podívat, ani mě nenapadlo, že bys to mohl být ty. Až když přišla druhá, podívala jsem se. Nemohla jsem uvěřit svým očím!

Psali jsme si půl dne. Domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den, že přijedu za tebou a půjdeme do kavárny. Tak moc jsem se na tebe těšila! Ale dopadlo to všechno jinak. Ze začátku bylo vše fajn, mluvili jsme a mluvili... Když najednou se to zvrtlo. Říkal jsi, jak moc tě vše mrzí, že kdybys dokázal vrátit čas, nenechal bys mě ani minutu o samotě. Pohádali jsme se a já jela domů. Plakala jsem dlouho do noci. 

Druhý den jsi volal. Nezvedla jsem to. 

Pár dní jsem přemýšlela, proč naše setkání vůbec dopadlo tak, jak dopadlo. Rozhodla jsem se, že za tebou pojedu a vše si znovu vyříkáme a uvedeme na pravou míru. Vyčistíme vzduch.

Tentokrát Edward trval na tom, že mě odveze. Chtěl zatím navštívit mou matku, tak jsem jí během jízdy zavolala. Sotva zvedla telefon, ptala se, jestli vím, co se stalo. Co se stalo tobě, Jaku. Plakala a to mě vyděsilo. 

Jel jsi s kamarádem do několik desítek kilometrů vzdáleného města, on jel za holkami a ty jsi neměl žádné plány, tak se mu podařilo tě přemluvit, abys jel s ním. Kéž by se mu to nikdy nepovedlo!

Na zpáteční cestě se chtěl předvést a předjížděl každé auto, které svou zběsilou jízdou dojel. Až dojel i on... A ty s ním. 

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem! Upadla jsem do šoku a nemohla z něho ven. Seděla jsem jako socha a nevnímala nic. Krajinu ubíhající kolem auta, Edwarda, jak na mě mluví, telefon, jak spadl někam pod sedačku a mámy hlas z reproduktoru. 

Celá vesnice byla jako vyměněná. Nikde ani živáčka a ten, kdo se venku potloukal, jenom nevěřícně kroutil hlavou. 

Máma už čekala venku před domem. Beze slova jsem vystoupila a padla jí kolem ramen. Už jsem nedokázala udržet slzy. 

Jeli jsme s Edwardem k tomu osudovému stromu. Byli tam všichni tvoji kamarádi i spolužáci ze školy. Všude hořely svíčky a ležely květiny. Dotkla jsem se stromu a před očima měla jenom tmu.

Přišla jsem k sobě až v autě. 

Vím, že kdyby se něco takového stalo Edwardovi, zabilo by mě to. Změnil celý můj život a dal mu ten pravý smysl. Byla jsem s tebou vážně šťastná, ale když jsem s ním, jsem si jistá, že mi celou dobu něco chybělo. A teď mi chybíš ty. Tak strašně moc!

Milovala jsem tě, Jacobe, a vždycky budu. Mrzí mě, že to poslední, co jsi ode mě slyšel, byla slova plná hořkosti. Kdyby tak šel vrátit čas! 

Tento příběh bych ráda věnovala svému zesnulému příteli, Jirkovi. Vše, co bylo napsáno v článku, se skutečně stalo, jen je to zaobaleno trochou Twilight. 

Chybíš nám, Jířo. Věřím, že se jednoho dne setkáme a budu ti moct vyprávět, jak mi narození Lucinky změnilo život. S nehynoucí láskou všichni vzpomínáme. Pozdravuj Evžena. 

 Dee

Autor: DejnaDee, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na památku příteli: