Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » My new world... Vampires

31.05.2010 (20:15) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2761×

Ta bolest byla hrozná. Bylo to, jako kdybych hořela. Připadalo mi to jako věčnost. Nevím, jak dlouho jsem ležela. Pak ale bolest začala ustupovat. Od konečků prstů. Cítila jsem, jak se mi vrací síla. Dokázala bych pohnout rukou nebo nohou, ale byla jsem zmatená. Co se to probůh děje? Srdce mi začalo tlouct jako na poplach. Pak se najednou zastavilo. Oheň jsem měla jenom v krku. Byla to ta největší bolest, jakou jsem kdy zažila. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem neuvěřitelně jasně. Mohla bych spočítat všechny puklinky na stropě. Kde to ale jsem? Uslyšela jsem tichý mužský hlas. Odhadovala jsem, že ten člověk byl tak pět metrů ode mě. Ucítila jsem vůni, nebo spíše smrad dezinfekce. Začala jsem si vybavovat, co se stalo. Skočila jsem z útesu. Ale teď nejsem mrtvá. Důvodů jsem měla hned několik. Manžel mě bil a zavíral do komory. A ten druhý hlavnější. Moje dítě. Moje miminko umřelo. Začaly se mi drát slzy do očí. Neuškodí mi, když si pobrečím. To jsem dělala poslední dobou často. Oči mě pálily, ale žádné slzy jsem na obličeji necítila. Hlas který celou dobu mého rozjímání šeptal teď zmlkl. Určitě si všiml, že jsem vzhůru.

Rychle jsem si sedla. Opravdu, ten pohyb byl nezvykle rychlý. Ležela, teď už seděla jsem na nemocniční posteli, ale tohle nemocnice nebyla. Přede mnou stáli dva muži. Jednoho jsem ihned poznala. Doktor Carlisle Cullen. Když jsem si před deseti lety zlomila nohu, ošetřoval mě. Vypadal stále stejně. Ale to není možné! Jediný problém byl, že nevypadal ani o den starší než když jsem ho viděla minule. Za ním postával chlapec, sotva osmnáctiletý. Bronzové vlasy měl rozježené, stejně jako doktor byl i on křídově bílý. Tohle byl určitě doktorův dům.

„Esmé, ehm, můžu ti tak říkat?“ zeptal se doktor. Choval se, jako by čekal, že každou chvílí vybuchnu. Přikývla jsem. On mi tyká? To bylo jedno.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně. Můj hlas zněl divně. Jako zvonečky.

„Nevím, jestli si na mě pamatuješ, já jsem Carlisle a toto je můj adoptivní syn Edward,“ dal se do vysvětlování Carlisle. Jak bych mohla zapomenout? Ta zlomenina nebyla nic příjemného. A další důvod byl, že se mi i trochu líbil. Edward se zasmál.

„Co je na mě tak směšného?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Edward i já jsme upíři. Ty jsi teď taky upírka. A promiň mi to, omlouvám se, ale musel jsem tě přeměnit, umřela bys,“ řekl Carlisle a z jeho hlasu čišela bolest. Upíři? To jsou jenom povídačky. Edward zvážněl.

„Kéž by,“ zamumlal si spíš pro sebe. Cože? Já se zeptala nahlas?

„No, já totiž mám zvláštní dar. Umím číst myšlenky,“ vysvětloval honem Edward. Není ten člověk blázen? I když teď zase jako, kdybych měla neuvěřitelně zostřené smysly. Edward vyběhl z pokoje. Páni, to byla rychlost. Carlisle se na mě zkoumavě díval.

„Taky čtete myšlenky?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. Bohudík. Edward byl zpátky. Postavil přede mě zrcadlo. To jsem nebyla já. Málem jsem při pohledu do zrcadla nadskočila. Ne, že bych byla ošklivá, naopak. Byla jsem bledá, stejně jako doktor. Ale lekla jsem se něčeho jiného. Moje oči byly karmínově rudé. Zírala jsem na sebe. Byla jsem krásná, ale ty oči. Carlisle se podíval na Edwarda a ten přikývl.

„Esmé, asi jsi slyšela, co upíři jedí,“ řekl doktor tiše. Zděsila jsem se. Lidskou krev? Edward kývl.

„My jsme ale v podstatě vegetariáni. Pijeme zvířecí krev. Asi sis všimla, že tě pálí v krku. Máš žízeň. Vezmeme tě na lov,“ pokračoval Carlisle a přitom pomalu šel ke dveřím. Bolest v krku ještě zesílila, když se o ní zmínil. Otevřel dveře a vyšel ven. Šla jsem za ním. Ucítila jsem příjemnou vůni lesa. Dům byl obklopený lesem. Pak jsem ale ucítila něco živého. Vonělo to neodolatelně. Vyrazila jsem rychle vpřed. Běžela jsem ohromnou rychlostí, ale stromům jsem se vyhýbala. Vůbec jsem nevnímala. Uviděla jsem před sebou svůj cíl. Medvěd. Byla jsem asi dvacet metrů od něj, odrazila jsem se a skočila. Medvěd se překvapeně otočil, ale to už jsem ho srazila na zem a zakousla se mu do krku. Medvěd mával tlapami kolem sebe, ale za chvíli se nehýbal. Pila jsem jako o závod. Bolest v krku ustupovala. O pár vteřin později v něm nezbyla ani kapka krve. Medvěda jsem nechala medvědem a vstala. Byl jsem skoro sytá, ale ještě bych něco zakousla. Vzápětí jsem si uvědomila, že někde poblíž bude doktor a Edward. Otočila jsem se. Doktor se opíral o strom a poznamenal:

„Mohla by jsi tu mrtvolu schovat, prosím? A ještě potřebuješ praxi, zničila sis oblečení.“ Opravdu. Oblečení jsem měla to samé, v jakém jsem skočila z útesu, takže bylo od mojí krve, teď už i medvědí a místy podrápané. Otočila jsem se k medvědovi. A schovat ho jako kam? Byla jsem trochu naštvaná. Rozhlédla jsem se a spatřila menší jeskyni. Chňapla jsem medvěda a nacpala ho tam.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se. Nikde jsem ho neviděla.

„Taky loví, já nemusím, na lovu jsem byl před pěti dny, těsně předtím, než jsi skočila z toho útesu. Proč jsi vlastně skákala?“ Vyhrnuly se mi do mysli vzpomínky. Asi jsem se musela tvářit hodně bolestně, protože se mi ihned omluvil a zeptal se:

„Máš ještě pořád žízeň?“ Přikývla jsem.

„Tak zkus něco najít.“ Nasála jsem vzduch. Ucítila jsem spoustu pachů, ale hledala jsem mezi nimi něco k jídlu. Pak jsem něco ucítila, byli do asi jeleni, ale nevoněli tak dobře.

„Cítíš něco?“ zeptal se Carlisle.

„Ano, jeleny nebo něco takového, ale nevoní moc dobře,“ odpověděla jsem po pravdě. Zasmál se.

„Masožravci voní lépe, jsou podobnější lidem. Ale v krvi žádný rozdíl není.“ Přikývla jsem a znovu zavětřila. Byli blízko. Otočila jsem se a rozběhla se. Teď už jsem nebyla tak hladová, takže jsem více vnímala. Slyšela jsem Carlisla, jak za mnou běží. Běh mi nedělal žádné potíže, nebyla jsem zadýchaná. Přede mnou se objevilo stádo asi šesti jelínků. Skočila jsem po nejbližším. Zakousla jsem se do jeho hrdla. V krvi byl opravdu jen malý rozdíl. Všimla jsem si, že Carlisle taky po jednom skočil. Byl elegantní, ani trochu se nezašpinil. Já jsem s jelenem nadělala méně nepořádku než s medvědem, ale byla jsem od bahna, do kterého se mi povedlo skočit. Jelena jsem vypila úplně a šoupla ho pod vykotlaný strom. Byla jsem plná. Carlisle ještě pil.

„Kdo že to říkal, že nemusí lovit?“ zeptala jsem se. Zvedl hlavu a řekl:

„Změna názoru.“ A zase se pustil do pití. Chtěla jsem se ještě zeptat, ale za mnou se ozval pobavený hlas:

„Pravidlo první, radši Carlisla neruš při jídle.“ Otočila jsem se. Edward, kdo jiný.

„Je to starý mrzout,“ dodal. Starý? Pomyslela jsem si.

„Je mu skoro tři sta,“ řekl Edward, to už po něm ale letěl kámen velký jako jeho hlava. Bleskově uhnul. Carlisle už schovával jelena k tomu mému.

„Miř lépe, taťko. No, co? Je to pravda,“ dusil se smíchem Edward.

„Opravdu? Tři sta?“ zeptala jsem se. Edward kývl.

„Mohli bychom přestat probírat můj věk?“ zeptal se trochu naštvaně Carlisle. Edward se zasmál a rozběhl se směrem k domu. Carlisle mu vyrazil v patách. Taky jsem se rozběhla. Předehnala jsem Carlisla, ale Edward byl rychlejší než já.

Vešli jsme do domu a následovala dlouhá přednáška o upírech. Budu mít tolik volného času. Nebudu spát ani jíst. Nezestárnu. Ale nebudu moct chodit mezi lidi, ani na slunce, to mi bude chybět.  Po asi půl hodině Carlisle skončil.

„Edwarde, mohl by jsi koupit Esmé nějaké oblečení?“ Edward se zatvářil jako u mučení a kývl. Vyběhl z domu.

„Co budu dělat ve volném času?“ zeptala jsem se Carlisla.

„No, teď se musíme přestěhovat, ale jinak máš nějaké koníčky?“

„Ano, baví mě čtení a občas i maluji,“ odpověděla jsem.

„To nebude problém. Knih mám spoustu a kdykoli můžu já nebo Edward zaběhnout do města pro barvy a štětce,“ řekl a pousmál se. Dál jsme nemluvili. Srovnávala jsem i všechny novinky. Bude to celkem dobré. Edward se přesně podobal synu v mých představách. Carlisle se nezměnil (no jistě upíři nestárnou). Pořád ty stejné blond vlasy, byl křídově bílý s ostrými rysy. Asi o dvacet minut později se vrátil Edward a podal mi balík. Byly to šaty.

„Carlisle, mohl bych se rozloučit s přáteli?“ zeptal se.

„Ano jistě, ale brzo se vrať vlak jede za hodinu,“ upozornil ho Carlisle. Edward vyběhl.

„Přáteli?“ zeptala jsem se.

„Toto je první místo, kde si Edward našel ve škole normální lidské kamarády,“ odpověděl Carlisle a šlo poznat, že za to byl rád.

„Kam se přestěhujeme?“ zeptala jsem se.

„Na sever Kanady, ne do města, je to blízko vesnice. Odtud to jsou čtyři hodiny jízdy vlakem. Vzali mě tam do nemocnice. No totiž, když jsem tě proměnil, všechno jsme již zařídili,“ vysvětlil mi. Odešla jsem nahoru převléct se. Šaty byle jednoduché, béžové. Sešla jsem dolů a postavila se k oknu.

„Esmé, prosím, odpustíš mi?“ zeptal se mě Carlisle.

„Za co se omlouváte, doktore? Vždyť to nemůže být tak zlé, být upír, jenom počítejte s tím, že se mě už nezbavíte,“ řekla jsem a pousmála se.

„Říkej mi Carlisle. V Kanadě tě budeme vydávat za Edwardovu sestru. Jsem rád, že jsi mi odpustila. Jestli něco chceš, tak mi to řekni.“ Poodstoupil ode mě a podíval se mi do očí. Přemýšlela jsem.

„No, totiž mohla bych zařídit dům, kde budeme bydlet?“ napadlo mě.

„To je všechno?“ zeptal se překvapně.

„Asi ano,“ přisvědčila jsem.

„Vypadáš dobře,“ řekl mi.

„Díky, lepší než v těch hadrech, ve kterých jsem-.“ Pak jsem se zarazila.

„Nemusíš mi to říkat. Ale pokud chceš, rád si to poslechnu.“ Rozhodla jsem se, že mu to povím. Začala jsem od doby, kdy mě ošetřoval. Řekla jsem mu o svatbě, nemohla jsem si, jako mé sestry Nancy a Lucy vybrat manžely. Řekla jsem mu, jak mě manžel bil, jak jsem od něj utekla a jak se mi narodil syn.

„Ale pak-.“ Zbytek jsem nedořekla a začala plakat. Netekly mi slzy, ale vzlykala jsem.

„Promiň, vím, že bych teď neměla brečet,“ omlouvala jsem se.

„To nevadí. Je mi to moc líto. Když jsem tě ošetřoval, byla jsi šťastná normální mladá dívka s chutí do života. Pak tě přivezli do nemocnice se slovy, že ten pád z útesu nemůžeš přežít, bylo mi jasné, že se ti muselo stát něco špatného. To byl asi hlavní důvod, proč jsem tě proměnil.“ Během toho vyprávění jsem přestala vzlykat.

„Proto?“ zeptala jsem se.

„No a taky mi Edward občas lezl na nervy,“ řekl a zasmál se. Taky jsem se pousmála. Edward se vřítil do místnosti.

„Já to slyšel,“ pronesl důrazně a vážně, jako by nás nachytal při padělání peněz nebo jiném zločinu. Zasmála jsem se.

Asi o deset minut později jsme vyrazili na nádraží. Vlak měl zpoždění. Čekali jsme. Pro jistotu jsem nedýchala, ale ta vůně byla neodolatelná. Seděli jsme hodně stranou a Carlisle mě držel za ruku, abych se na někoho nevrhla. Ještě, že jsem byla po lovu, jinak bych to uskutečnila. Proč jsou ty vlaky tak pomalé?

„Edwarde, pohlídej Esmé,“ řekl Carlisle. Edward kývl. Carlisle se začal prodírat davem pryč.

„Kam jde?“ zeptala jsem se, ale Edward se rozhlížel kolem a neodpověděl.

„Občas se pohni, lidé kolem jsou z tebe nervózní, za těch deset minut ses ani nepohnula.“ Prohrábla jsem si vlasy. Bylo to takové divné, nepřirozené, jako by zbytečné. Carlisle se vrátil.

„Zamluvil jsem nám kupé, pro jistotu,“ řekl a obezřetně se na mě podíval. Chovali se pořád tak opatrně.

„Proč se chováte, jako bych měla vyskočit a utrhnout vám hlavu?“ zeptala jsem se.

„Protože by se to mohlo stát,“ odpověděl Carlisle.

„Jsi mladá, vedeš si hodně dobře, ale souvisí to s tím, že mladí upíři myslí neustále jen na krev. Jsi rychlejší a silnější než já a Carlisle. Ty jsi počítala s tím, že umřeš a pít lidskou krev tě děsí víc než cokoliv jiného. A taky jsi ráda, že máš rodinu,“ řekl Edward. Carlisle se na Edwarda podíval.

„To je z mojí hlavy,“ zavrčela jsem. Nevím proč, ale nazamlouvalo se mi, že někdo do mě vidí. Potom jsme už nemluvili. V hlavě mi vířila spousta věcí, měla jsem dokonalou paměť, každou chvílí mě něco vyrušilo a já se soustředila na různé věci naráz. Budu si muset v hlavě udělat pořádek. Předtím, než jsem skočila z útesu, jsem měla často deprese a myslela na svého synka. Teď to nebude možné, alespoň mi z toho nepraskne hlava. Najednou jsem si něco uvědomila.

„Kde je to oblečení, ve kterém jsem skočila z toho útesu?“ zeptala jsem se trochu hrubě Carlislea.

„Vyhodil jsem ho,“ řekl zmateně. Zavrčela jsem a rychlým krokem mířila zpět. Měla jsem chuť se rozběhnout upíří rychlostí, ale nemohla jsem před lidmi. Jakmile jsem byla mimo dohled z nádraží, vyrazila jsem. Řítila jsem se co největší rychlostí. Někoho jsem za sebou uslyšela. Podle kroků to znělo na Edwarda, ale to mi bylo jedno. Vrazila jsem do dveří domu. Naštěstí byly dveře odemčené, jinak by letěly z pantů. Takhle se jenom rozlétly. Zamířila jsem ke koši. Byly tam ty hadry. Rychle jsem se v nich začala hrabat a převracet kapsy naruby. Konečně jsem to našla. Vytáhla jsem ten papír z kapsy a ztuhla jsem. Že jsem si já hloupá neuvědomila, že ta fotografie to nevydrží. V ruce jsem držela papírek, který byl původně jediná fotografie mého synáčka. Nyní to byla obrovská, rozmazaná šmouha.

Mísil se ve mě smutek a vztek. Někdo mě vzal za ruku. Vztek zvítězil. Otočila jsem se a Edwarda, který mě chtěl odvést jsem odhodila. Odletěl asi o pár metrů dozadu. Rozběhla jsem se ven, ale cestu mi zkřížil Carlisle. Proč se tu teď plete? Chtěla jsem ho odhodit jako Edwarda, ale byl na to připravený. Rychle po mě skočil. Uhnula jsem, ale to, že na mě zaútočil mě naštvalo. Chtěla jsem po něm skočit a zakousnout se mu do krku, když do mě Edward vrazil z boku a shodil mě na zem. Carlisle mě chytl za krk a tlačil mě k zemi. Druhou rukou mi sevřel obě zápěstí a klekl si vedle mě. Ležela jsem asi minutu a bez přestání vrčela. Pomalu jsem se uklidňovala. Byl to jen obrázek, říkala jsem si. Ale jediný, který jsem měla a bylo na něm mé dítě. Carlisle ucítil, že už nezamýšlím žádný útok, tak mi pustil ruce, ale za krk mě stále držel.

„Už je v pořádku,“ řekl Edward a Carlisle mě pustil. Pak mi to došlo. Kdyby nepřiběhl Edward zabila bych ho.

„Omlouvám se.“ Na nic lepšího jsem nepřišla.

„Ne, to je v pořádku, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy se neovládneš,“ řekl Carlisle. Takže on věděl, že se něco takového stane, ale neřekl mi, že si mám dávat pozor, že jsem tak nebezpečná.

„No, ale máš velkou sílu,“ poznamenal Edward a mnul si záda.

„Praštila jsi se mnou docela slušně.“ Vstala jsem a oprášila se. Vždyť jsem jim mohla ublížit. Carlisle mě obezřetně pozoroval. Na nádraží jsme běželi upíří rychlostí a vlak jsme jen těsně stihli. Našli jsme kupé a usadili se. Carlisle se tiše začal bavit s Edwardem. Asi si myslel, že je neposlouchám, ale to se pletl. Edward mu stručně vylíčil, proč jsem běžela zpátky do domu. Bylo mi to strašně líto. Co kdybych jim něco udělala? Musím si dávat pozor. Už nikdy nic takového nepřipustím. Nikdy.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek My new world... Vampires: