Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Může mít osud dvě tváře?

17.01.2012 (18:15) • Missao • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1590×

Policista po tom, co mi oznámil tu hroznou... zprávu, jak jsem se probrala, odešel. Když jsem se probrala, čekala jsem, že vedle mě se bude smát Connie, protože jsem omdlela. Škádlila by mě, že jsem slaboch. Ale nebyla tam. Posadila jsem se a jen dívala do prázdna. Bolest byla tak obrovská, že jsem se nutila nedívat se v obýváku na věci, které by mi je připomněly. Ale stejně jsem v jednom momentu pohledem zavadila o Coniinu panenku. Sesunula jsem se z gauče a pomalu za ní po čtyřech dolezla. Vzala jsem si ji do ruky a s očima plnýma slz jsem si vzpomněla, že to byla její nejoblíbenější. Říkala jí Mary Anne a moc ráda si s ní hrála. A naplno jsem se rozplakala.

Už nikdy si s mojí sestřičkou nebudu moct hrát. Už nikdy neuvidím její andělský obličejík, a ty její psí oči, když mě nebo mamku o něco prosila. Samozřejmě jsme jí téměř vždycky propadly. Už nikdy si spolu nepopovídáme tou svojí fe řečí. Už se spolu nikdy nezasmějeme a nebudeme se spolu z legrace schovávat před rodiči. Už nikdy ji škádlivě nerozcuchám vlásky ani neschovám její sladkosti, které se snažila večer si propašovat do pokoje. Už nikdy ji neuvidím, jak se usmívá, ani tu její dětskou zář v očích... Schoulila jsem se u panenky a dál naplno vzlykala. Brečela jsem jak malé dítě.

Hodiny ubíhaly a já nebyla schopna se pohnout. Nechtěla jsem na nic myslet. Ale musela jsem se postavit. Vyškrábala jsem se na nohy, pevně svírající panenku v rukou. Loudala jsem se do svého pokoje a cestou jsem se zastavila u okna. Přešla jsem k němu a čelo si opřela o chladné sklo. Sněžilo. Hodně. Krajinu začínala přikrývat bělostná přikrývka. Odstoupila jsem od okna a chtěla jít dál do svého pokoje. Ale nešlo to, musela jsem se zastavit u pokoje toho nejmenšího z rodiny. Jamieho pokoj.

Vešla jsem do pokojíčku se zelenkavými stěnami a stejně zbarvenou postýlkou. Přešla jsem k ní a podívala se na dečku, co tam byla poskládaná. Tak tak jsem se držela na nohou a natáhla jsem se pro ni, v jedné ruce stále pevně držící panenku. Zhluboka jsem se jí nadechla a podlomila se mi kolena tou tíhou bolesti, kterou to ve mně vyvolalo. Voněla po dětském pudru a slaďounkou vůní mého bratříčka. Podívala jsem se do okna v jeho pokoji, stále klečící na zemi. To byl Jamieho první sníh. Měl být.

Dokázala jsem si živě představit, jak by se na něj díval. Byl by zabalený v teplém batolecím oblečení a snažil by se chytnout vločky do ručičky, která byla až nepředstavitelně malinká. S Connie bychom si daly sněhovou válku a rodiče by nad námi vesele protáčeli oči. Koulovaly bychom se, dokud bychom nebyly úplně od sněhu. Maminka by nám domlouvala, že se máme jít rychle osušit, abychom se nenachladily. Další osoby ve mně spustily čerstvý příval slz.

Maminka a tatínek.

Osoby, co mě vychovaly. Ale i moji sestřičku. Starali se o mě, dávali nám co nejvíce mateřské lásky. Maminku jsem měla ohromně ráda. Jasně, když mi bylo patnáct a čtrnáct, trochu jsme se pohádaly. Ale to každé dívky a jejich maminky v tom věku, ne? Ale mně už bylo osmnáct a dokázala jsem se na věci podívat z dospělé stránky věci. A maminka patřila k osobám, bez kterých jsem si svět prostě nedokázala představit. A nikdy jsem ani nechtěla. Ale nemohla jsem se chovat jak dospělák. Ne po tom, co mí nejmilovanější, donutila jsem se pomyslet na to slovo, umřeli.

A další hodiny ubíhaly a já se nedokázala pohnout. Psychicky jsem se roztříštila na malé kousíčky. Nevnímala jsem vůbec nic. Jen jsem se topila v bolesti. Pomalounku, polehounku a hlavně neohrabaně jsem se postavila a konečně jsem došla do svého pokoje. Panenku a dečku jsem nedokázala odložit. Donutila jsem se podívat na budík. Bylo kolem deváté večer. A já jsem chtěla jen usnout a nechat bolest, aby mě stahovala ke dnu. Téměř násilím jsem se donutila opatrně položit panenku a dečku na mou postel, jako by byly tou nejvzácnější věcí, co mě ještě drží při životě.

V koupelně jsem nevnímala vodu, co na mě proudem tekla, když jsem se sprchovala. Jako by jí ty slzy záviděly a roztekly se po mé tváři téměř stejným proudem. V hlavě mi má roztříštěná psychická stránka přemítala různé střípky vzpomínek.

Jak jsme se s Connie vydaly na pláž. Voda nebyla tak studená jako obvykle a dalo se v ní koupat. Nebo jak jsem poprvé uviděla malého Jamieho, když mi ho taťka přišel ukázat. Vypadal jako naprosto drobounký andílek. Překrásné stvoření, které mělo čokoládově hnědé oči a malinkaťounké prstíčky. A stejně jsem si pamatovala i Connie. Byla krásná a trošku vyplašená, když jsem ji poprvé uviděla. Ale když jsme se navzájem podívaly do očí, usmála se na mě tak krásně a tak, jako by mě poznala. Tehdy mi proletěly hlavou časy, když jsem si povídala s maminčiným bříškem, a jak jsem cítila, když má, tehdy nenarozená, sestřička, šťouchala maminku v bříšku. Její úsměv s ďolíčky, který mi moc připomínal maminku, byl naprosto okouzlující. Tatínek mi ji ten den opatrně dal do náruče a já ji držela, jako by byla nejvzácnější poklad. Nebo, když si Connie jednou tajně půjčila mamčinu kosmetiku a byla zmalovaná od hlavy až k patě. Tehdy mě to rozesmálo, ale pak jsme rychle a hlavně nenápadně mamince kosmetiku vrátily na původní místo.

Vylezla jsem ze sprchy, jako v mátohách si vyčistila zuby, oblékla se do pyžama a odloudala se na svoji postel pevně jsem objala panenku a Jamieho dečku a nechala se vtáhnout do snové říše. Ale kdo ví, jestli to byl sen?

Objevila jsem se na zvláštním místě. Bylo tu nepředstavitelně krásně. Stála jsem na útesu a přede mnou se rozkládalo blankytně modré moře. V něm se vršily skály, na kterých rostlo pár stromů. Nad tou krásou jsem zatajila dech. Přišlo mi to povědomé, ale nezabývala jsem se tím. Pak jsem se otočila a uviděla malý hájek. Byl krásný, přesně takové místo bych si vybrala na odpočinek. Počkat! Odpočinek? Jako večný odpočinek?

Uslyšela jsem z hájku zvonivě dětský smích. Ihned jsem ho poznala. Connie! Rozeběhla jsem se směrem k hájku a uviděla jsem Connie, jak se sněhově bílými šatičkami tančila po malé louce. Sice malé, ale dokonale kulaté a plné různobarevných květin.

„Connie!“ vykřikla jsem šťastně na sestřičku. Ta se ke mně ihned otočila.

„Sestři! Tady nesmíš být! Tenhle svět není pro tebe. Ty jsi přece ještě živá!“ vykřikla vyplašeně. Věnovala mi poslední úzkostný pohled, pak utekla do hájku. Rozeběhla jsem se za ní. Nerozuměla jsem jejím slovům, ale bylo mi to jedno. Já ji nechci znovu ztratit!

Najednou jsem doběhla znovu na to stejné místo. Bloudila jsem? Asi ano, protože jsem se objevila na louce. Vběhla jsem jí přesně do prostředku a zběsile se otáčela všemi směry. Nikde jsem její smích neslyšela. Podlomila se mi kolena a já upadla do lehce vlhké hlíny.

„Connie! Kde jsi? Prosím. Vrať se, prosím...“ šeptala jsem pořád dokola. Najednou jsem něco uslyšela, ale nedokázala jsem to dostatečně vnímat.

„Ach, má budoucí dcero, tady nesmíš být. Nemůžeš se setkat se svojí rodinou. Je mi to líto, ale už nikdy. Ty máš předurčený jiný život. S jedním z mých synů. Všechny je pokládám za své dcery a syny. Osud se k lidem nechová pěkně. Budu si s ním ještě muset promluvit, ale ty už musíš jít. Sbohem, Isabello, má budoucí dcero.“ Políbila mě na čelo, ale já to téměř nevnímala. Ještě jsem uslyšela šťastný Conniin dětský smích a najednou smích i malého Jamieho. Pak jsem se probudila.

Tohle už nevydržím! Vystřelila jsem v posteli do sedu, až se mi zamotala hlava. Pořád jsem ještě pevně držela panenku a dečku, ale když jsem se podívala na budík, spala jsem jen dvě hodiny. Pak na mě dolehla tíha bolesti, která se mi na tom zvláštním ostrově jen trošku ulehčila. Nic víc. Vstala jsem a odloudala se do kuchyně. Vzadu ve skříňce jsem našla silné prášky na spaní. Napustila jsem si vodu a prášek zapila. Pak jsem se vrátila do pokoje. Zachumlala jsem se do peřiny a znovu pevně objala panenku a dečku.

Co má člověk dělat, když se mu roztříští psychická stránka? Dokáže ji někdo znovu poskládat dohromady, když nikdo takový už asi neexistuje? Najednou jsem se zamyslela nad slovy té zvláštní ženy. Nezahlídla jsem ji, ale slyšela. Ty máš předurčený jiný život. S jedním z mých synů. Ale prostě mi začalo být všechno jedno. Těsně před tím, než jsem upadla do hlubokého bezesného spánku, jsem v hlavě uslyšela Conniin smích, z toho předchozího snu.

Zamžourala jsem očima a čekala, kdy na mě skočí má sestřička, že jsem zaspala. Nic. Neslyšela jsem v domě žádné zvuky, které by mi naznačily, že tu někdo, kromě mě, je. Ale najednou mi to proletělo hlavou. Ve spaní šla bolest do ústraní. Ale když jsem si na vše vzpomněla, prošlehlo mi to hlavou jako střep a bolest bouchla jako atomovka. Po tváři se mi znovu začaly řinout slzy. Začala jsem vzlykat a schoulila se v posteli.

Proč jsem sakra nejela s nimi?! Kdyby mě ta zatracená hlava nebolela, tančila bych s Connie po té louce, navždy šťastná se svojí rodinou. Vždyť jsem dlouho předtím ani nemocná nebyla! Hlava mě přestala bolet po tom, co jsem se probudila, a pak zazvonil ten policista. Proč nejsem zatraceně taky mrtvá?!

Když jsem konečně přestala vzlykat, a byla jsem schopná se postavit, odloudala jsem se do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, umyla obličej a pak jsem šla do pokoje a znovu objala nejoblíbenější věci mých zesnulých sourozenců. Společně s nimi jsem se odloudala do kuchyně. Zakručelo mi v žaludku, ale zase jsem neměla chuť něco jíst. Přesto jsem se natáhla pro cereálie a trochu si jich nasypala do misky. Když jsem se posadila ke stolu, došlo mi, jak obrovské je tu ticho. Bylo jen slyšet moje tiché kousání cereálií.

Trochu jsem umyla misku a položila ji na hadru, aby trochu oschla. Chtěla jsem jít do postele a dál se utápět v bolesti. Ale cestou jsem pohledem zavadila o rodinnou fotografii, kterou jsme si nechali udělat v porodnici, když se Jamie narodil. Maminka na ní vypadala trochu vyčerpaně, ale zářila štěstím. Tatínek stojící vedle ní zářil stejným úsměvem a šťastně hleděl na malé novorozeně. Connie předváděla ten svůj krásný úsměv s ďolíčky a já jsem zářila stejným šťestím a objímala jsem ji kolem ramen. Najednou jsem na tu fotku špatně viděla. Oči mi zahalily slzy jako téměř neprůhledný plášť. V hlavě se mi objevilo znovu to místo, které jsem viděla ve snu. Ten krásný útes, který mi připadal povědomý... Počkat! Není takové místo v La Push, ve vedlejší rezervaci, jen méně slunečné? Zalapala jsem po dechu.

Šla jsem si pro bundu se stále stejným závojem slz přes oči. Začala jsem vzlykat, rychle si obula boty a vyběhla ven. Věci mých sourozenců stále pevně objímající. Venku bylo hodně sněhu. A velká zima. Nevšímala jsem si toho a rozeběhla se do lesa. Slzy m téměř mrzly na obličeji, ale ne úplně, protože tekly takovým proudem, že to nestihly.

Běžela jsem pořád, pořád a pořád... Nechtěla jsem zastavit, ale asi po čtvrt hodině jsem trochu zpomalila. Nevěděla jsem, kam jdu, ale byla jsem si jistá, že nebloudím. Rychle jsem šla lesem, nohy bořící se ve sněhu. Nechala jsem se vést něčím uvnitř mě. Zrychlila jsem na poklus, ale už jsem byla vysílená. Trochu jsem si to probrala v hlavě. Běžela jsem, nebo rychle šla asi tři hodiny, než jsem se vysílená jen potácela lesem. Bylo mi jedno, kam jdu. Hlavně daleko od místa, kde jsem žila se svojí rodinou, která zemřela. Předtím jsem to místo nazývala domov. Teď jsem chtěla jen jít a neotáčet se. Pláč jsem nepolevila.

Najednou jsem za stromy uviděla prosvítat moc bíla. Jako by tam bylo nějaké místo, ne moc velké, ale ne zase malé. Vpotácela jsem se na malou zasněženou louku. Namáhavě jsem se dostala přesně do jejího středu. V hlavě mi zazněla ozvěna Conniiného smíchu. Podívala jsem se do lesa. A najednou mi to šlehlo před očima, jako by se to na to místo vážně změnilo. Viděla jsem louku z toho snu. V hlavě mi pořád zazníval smích mé zesnulé sestřičky. Podlomila se mi kolena tíhou dalších střípků vzpomínek a té strašné bolesti.

Míchaly se v těch střípcích vzpomínky, jak z toho snu, ale i z minulosti. Chvíli jsem před očima měla Conniin rozzářený obličejík a najednou zase ten její úzkostný pohled, co se mi vryl do srdce, i když to byl sen. Chvíli maminčin úsměv a chvíli její ustaraný výraz. Schoulila jsem se v tom studeném, povědomém místě, kde jsem byla schoulená ve snu. Oči se mi samovolně zavíraly. Najednou se mi chtělo strašně moc spát. Zima prostoupila celé mé tělo a já upadla do příjemného, bezbolestného spánku. Těsně před tím jsem cítila, jak mě něco pevného bere někam, a pak se z vloček, poklidně dopadajících mi na obličej, staly krystalky, bodající mě do tváře, jako bych letěla. Už jdu za vámi! vyslala jsem myšlenku mé mrtvé rodině. Pousmála jsem se. A tma mě příjemně pohltila celou.

***

Edward Cullen

Pochmurně jsem si prohlížel místo, kam jsme se stěhovali. Zase. Další stěhování. Ale já si zvykl. Upíři se dokážou docela snadno přizpůsobit. A za pár dní jsme měli znovu nastoupit na střední školu.

Zvedl jsem se z gauče a šel dolů. Emmett objímal Rosalie, a ta nepřítomně koukala do prázdna. Myšlenky měla zachmuřené smutkem nad smrtí batolete. Nezajímal ji život těch dvou dospělých, ale těch dvou dětí. Esme zařizovala něco v knihovně a Alice neklidně procházela sem a tam. V hlavě měla svoji novou vizi, ale nepřečetl jsem si ji. Vyšel jsem vchodovými dveřmi a rozeběhl se.

Zrovna napadl sníh, ale z myšlenek, když jsme přijížděli, jsem cítil jen smutek. Při autonehodě prý umřela celá rodina. Rodiče, sedmiletá dívenka a batole. Bylo to smutné, že umřely dvě děti. Když Rosalie uviděla, jak se tvářím, vysvětlil jsem jí, že při autonehodě přišli o život čtyři lidé. Jedno bylo malé dítě, a když jsem jí řekl, že batole, zatvářila se, jako by měla v krku knedlík. Z jejích myšlenek jsem cítil, že nenávidí, když umřou tak malé děti. Ale z těch ostatních myšlenek, hlavně puberťáků, jsem slyšel, že po nich zůstala osmnáctiletá dívka. Bylo mi jí líto, i když jsem ji neznal.

Běžel jsem dál zasněženým lesem a snažil se nemyslet na nic. Běžel jsem tak rychle, že se mi nohy ani nestihly zabořit do sněhu. Po pár minutách běhu jsem ucítil tu nejlákavější vůni jako ještě nikdy v mém životě. Nebo spíš existenci. Běžel jsem tím směrem a zastavil jsem na malé louce. A uprostřed ní ležela drobná dívka, tipl bych ji na sedmnáct, možná o rok víc. Ale myšlenky jsem neslyšel. Takže už asi byla mrtvá. Se zachmuřeným obličejem jsem k ní došel a klekl si vedle ní. Byla moc mladá na to, aby umřela. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků a ztuhl jsem překvapením.

Bilo jí srdce.

Sice slabě, ale to neznamená, že umře. Už žádný nešťastně zmařený život. Z její vůně mně hořelo v krku, predátor ve mně jí toužil prokousnout krk. Ale já ji neproměním v upíra. To by bylo stejně nešťastné, jako kdyby umřela. Zadržel jsem dech a vzal ji do náruče. Rozeběhl jsem se tou největší rychlostí, kterou jsem dokázal, a běžel směrem k domu. Modlil jsem se, aby neotevřela oči. To by asi umřela strachem nad tím, jaká jsem zrůda, že dokážu běžet tak rychle. A to jsem nechtěl.

Za chvíli jsem doběhl k hlavním dveřím. Bleskově jsem je otevřel. V místnosti nikdo nebyl.

„Esme!“ křikl jsem vyplašeně do domu. Najednou už stála přede mnou a zalapala po dechu.

„Co se jí stalo?“ řekla vyděšeně.

„Našel jsem ji venku, ležela ve sněhu. Myšlenky jí neslyším, ale ještě jí bije srdce. Musíme ji zachránit, neměl by být zmařen další lidský život.“ Esme přikývla. Věděla o té nehodě. Začala létat po místnosti. Opatrně jsem ji položil na gauč. Esme mi hodila několik dek a já jimi dívku přikryl. Esme jí bleskově sundala bundu a boty. Všiml jsem si, že v rukou pevně drží nějakou malinkou dečku a panenku. Možná měla nějakou spojitost s tou zahynulou rodinou. Přece jen, vypadala jako ta dívka, kterou jsem viděl v myšlenkách ostatních puberťáků.

Přikryli jsme ji všemi dekami, co jsme v domě našli.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se Esme.

„Šli na lov. Měli by se zanedlouho vrátit. Chtěla jsem něco zařídit v domě, tak jsem s nimi nešla.“ Klekl jsem si vedle gauče a díval se dívce do tváře. Z její vůně mi hořelo v krku, ale nedovolil jsem tomu dravci vystoupit na povrch. Opatrně jsem jí z rukou vzal panenku a dečku a položil je vedle ní. Na kraji dečky jsem si všiml malého vyšitého jména. Jamie. Přesně to jméno jsem slyšel, že se jmenovalo to batole, které přišlo o život. Takže to byla ta dívka, co po nich zůstala. A na té louce asi neležela jen tak. Nebyla na to ani dobře oblečená. Chtěla přijít o život. Zamračil jsem se. Nedovolím jí, aby si vzala život, slíbil jsem si.

„Chtěla umřít,“ pronesl jsem tiše.

„Cože?“ Esme zalapala po dechu. „Proč?“

„Tady je vyšito Jamie. Tak se jmenavalo to miminko, které umřelo při té autonehodě. Asi je to ta dívka, co po nich zůstala.“ Esme smutně přikývla. Asi ano, pomyslela si.

Konec předposlední části.

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Může mít osud dvě tváře?: