Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Můj anděl

17.08.2009 (11:30) • FallenAngel02 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4265×

Můj anděl

Odkaz na písničku (u téhle písničky jsem to psala, tak si ji k tomu kdyžtak pusťte, když budete chtít:)..

Stojím před zrcadlem, na sobě krásné, avšak jednoduché, dlouhé bílé šaty. Vlasy vyčesané do volného drdolu ze samých kudrlinek. Oči mám zvýrazněné tužkou na oči a řasenkou a rty přetřené lehce narůžovělým leskem. V uších mám vypůjčené perlové náušnice od Jacobovy sestry. Trvala na tom, že je na svatbu musím mít, protože nevěsta přece musí mít něco nového, starého, vypůjčeného i modrého…

Avšak já osobně bych celou tuhle šaškárnu v bílém zrušila. Postačil by mi prostý obřad s nejbližšími příbuznými. No, spíš myslím, že být po mém, tak se nevdávám vůbec… Mám Jacoba ráda, to ano, byly chvíle, kdy mi opravdu pomohl. A nebýt jeho, tak bych nejspíš dávno zemřela, protože ta zející díra, která mi zbyla v hrudi, stále narůstala a narůstala, až bych se nejspíš celá rozpadla..

Jen díky Jacobovi se přestala rozrůstat, sice nezmizela. Protože to se nejspíš nepovede nikdy. Ale zastavila se v přiměřené velikosti.. Někdy cítím, jak mě bodne v hrudi, a jako by mé srdce snad chtělo vyskočit a puknout… Vždy se stočím do klubíčka a pevně se objímám rukama, ve snaze udržet se pohromadě. Přimět své srdce, aby konečně přestalo bolet a trýznit mou duši na každém kroku…

Avšak, ať se člověk snaží sebevíc. Láska nemizí. Stále tu zůstává, v mém srdci. Sice ukrytá hluboko, ale někdy její přítomnost cítím tak silně, až mě to děsí. Jako by neexistovaly ty dlouhé roky, které jsem strávila bez něj… Ale na tohle teď nesmím myslet.

Dnes se přece vdávám… Dojde mi a přitom zjištění se mírně zachvěji. Je to zvláštní. Já, která vždy žila v přesvědčení, že svatba je přežitek a že všechno jen zkazí. Ale možná, že je mi to jedno… Už na tom nezáleží… Pro mne neexistuje štěstí. Proto bude náplní mého života udělat šťastnými druhé.

Například Jacob. Tím, že jsem souhlasila s jeho nabídkou, jsem ho učinila šťastným. A on si to zaslouží. Mé zářící slunce, které mne zachránilo, když mne můj anděl navždy opustil…

„Ach, Edwarde…“ Uteklo mi skrze pevně semknuté rty a mým tělem projel další záchvěv, který mě roztřásl až po konečky prstů.

Sklonila jsem svůj zrak a dala si hlavu do dlaní. Cítila jsem mezi prsty slzu, která si probojovala cestu ven. Bylo mi v tu chvíli jedno, že si zničím make-up. Ta nepatrná slaná kapka měla právo dostat se ven. Byla poslem nenaplněné lásky.

V té nepatrné slzičce bylo mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Všechna beznaděj probdělých nocí. Falešná naděje překrásných, avšak krutých snů. Bolest ze ztracených nadějí svírající hruď… A vzpomínky. Všechny okamžiky strávené s osobou, která se navždy vryla do mé duše…

„Bello? Za patnáct minut musíme vyjet!“ Zaslechla jsem zdola hlas Charlieho. Při tom zvuku jsem sebou polekaně trhla. Najednou mi došlo, že se celá chvěji a mé vzlyky jsou až příliš hlasité…

Sundala jsem si ruce z obličeje a zhluboka se nadechla. Ne, teď na něj nesmím myslet. Tohle je můj svatební den, kdy se provdám za Jacoba Blacka. A já ho přeci miluji – jako kamaráda. Ano, miluji ho – jako skvělého přítele, který je tu vždy pro mě. Ano, miluji – jako svého bratra… Ale kdo ví… Čas prý vše spraví…

Zvedla jsem oči a pohlédla do zrcadla, abych zjistila, kolik škody napáchal ten neočekávaný pláč... Avšak v tom okamžiku jsem strnula. Mé srdce se zastavilo. Na několik málo vteřin naprosto přestalo bít. Byl učiněný zázrak, když znovu naskočilo, avšak jeho rytmus pokulhával. Možná, že jsem právě prodělala srdeční příhodu. Mé srdce se stále nemůže vzpamatovat. Velice pomalu a kolísavě mi buší jeho ozvěna ve spáncích… Protože tohle je vskutku má srdeční záležitost…

Otevřela jsem pusu ve snaze něco říci, ale pouze jsem němě zalapala po dechu, jako ryba na suchu. Nejspíš jsem se i tak cítila… Nemohu tomu uvěřit… To není možné! Po pěti dlouhých letech ho znovu vidím. Jeho obraz, který se odráží v zrcadle, se vůbec nezměnil. Pořád je tak vytáhlý a hubený, avšak jeho svaly se rýsují pod napůl rozepnutou košilí, jako kdysi. Jeho kůže je bledá. V záři vycházejícího slunce se však třpytí, jako kdyby byl každý centimetr posetý diamanty.

Při pohledu na jeho bronzové rozcuchané vlasy jsem cítila, jak se mé srdce zrychlilo. Má hruď se v přerývavém dechu zvedala rychleji a rychleji. A když můj pohled spočinul na jeho obličeji, přes úzké rty, dokonale tvarovaný nos, až se zastavil u očí, jako by se celý svět zatočil. Ty úžasné omamující oči, barvy tekutého zlata, mě tiše pozorovaly. Pod nimi se rýsovaly tmavé kruhy. V jeho pohledu bylo tolik bolesti a zároveň snad…

Neměla jsem sílu se otočit. Možná ze strachu, že ten přelud, který má mysl v zoufalství vytvořila, při sebemenším pohybu zase zmizí. Je to krutá hra osudu, že si se mnou můj mozek zahrává takhle hloupě zrovna dnes… Cožpak mi nemůže jeho dokonalý obraz zaslat jindy? Nebo možná raději už nikdy. On odešel, už se nevrátí…

Probuď se, Bello! Okřikla jsem se v duchu a zavřela oči. Pevně jsem tiskla víčka k sobě, avšak slzy si přesto našly cestu. Znovu jsem se rozplakala. Tentokrát však jen tiše, přesto v tom bylo veškeré zoufalství, které mě v té chvíli pohlcovalo…

„Proč??“ Šeptala jsem tiše a objala se rukama. Znovu tu byl ten pocit, že se rozpadnu na kousky. V hrudi se ozývala stará známá zející díra.

A pak mě něco chladivého uchopilo jemně za ramena a otočilo k sobě. Nekladla jsem odpor. Byla jsem tak omámená, že jsem nechala ty chladné ruce na své rozpálené kůži. Jeho dotyk však způsobil, že se mi podlomila kolena. Najednou se všechno zatočilo. Pomalu jsem klesala k zemi. Ale ty ruce mě nenechaly. Pevně mě chytly a uvěznily ve svém železném obětí.

„Bello!“ Řekl tiše, ale ten hlas byl plný strachu. Úlekem jsem otevřela oči a zírala do těch jeho, které byly vzdálené sotva půl metru.

Bylo to už tak dlouho, co jsem naposledy slyšela jeho hlas. Nikdy jsem ten melodický zvuk nezapomněla, ale přesto mě znovu hluboce zasáhlo, jak je dokonalý…

Můj anděl… Prolétlo mi myslí a náhle jsem se zarazila. Trochu jsem se odtáhla a sklopila oči. Nemohla jsem se na něj dívat dál. Utrhlo by mi to srdce…

„Co… Co tu děláš?“ Vyslovila jsem s obtížemi a začala urovnávat lem sukně mých svatebních šatů.

Svatebních, svatebních, svatebních!… To slovo mi znělo v uších a jeho ozvěna byla silná, jako zvon. Chvílemi přerušovala mé myšlenky a upozorňovala mě na realitu, která čeká za dveřmi. Sny sem nepatří…

„Bells, já…“ Promluvil znovu a prolomil tak ticho panující mezi námi. Uchopil mě jemně za bradu a donutil mě tak zvednout hlavu a setkat se znovu s jeho upřeným pohledem.

Mé oči byly plné slz. Odrážela se v nich bolest, všechno to zoufalství, které mě provázelo za bezesných nocí. Myslela jsem, že se snad udusím. Ale přesto… Dívala jsem se na něj. Jeho oči byly jako magnety, které vás k sobě jednou připoutají, a pak už se z jejich omamného kouzla nikdy neosvobodíte…

Najednou se prudce pohnul a přitisknul se ke mně. Jedna jeho ruka mě objala pevně kolem pasu a ta druhá mě pohladila po tváři a zastavila se až někde u klíční kosti, kde spočinula a studila a zároveň pálila na holé kůži…

„Je mi to tak líto, Bells. Odpusť mi, prosím!“ Šeptal tiše, avšak s tak zoufalou naléhavostí v hlase až se mi chtělo utéct. Díval se stále na mě a možná čekal na nějakou reakci. Ale té se nedočkal. Stála jsem jako zkamenělá. Jeho ruce mě pálily čím dál víc, ačkoliv byly ledově chladné, jako vždy.

A pak se to stalo. Z mého účesu vyklouzl jeden pramínek vlasů, jenž mi spadl do obličeje. Edward se na něj podíval a poté se jeho ruka zvedla a on jej jemně promnul v prstech. Zastrčil ho za ucho, ale ruku nespustil. Nechal ji na mém obličeji a pomalu, šimrajíce mě prsty po tváři, se přesunul k mým rtům a palcem okopíroval jejich tvar. Cítila jsem, jak se chvěji v jeho náručí. A Edward to určitě cítil také…

Po několika nekonečných vteřinách se sklonil níž a jeho rty se přitiskly na mé. Doširoka jsem otevřela oči a mohla si tak zblízka prohlížet dokonalou strukturu jeho hladké kůže. Bylo to jako by vybuchl granát, hluboko v mém nitru. O téhle chvíli jsem snila tak dlouho, že se náhle objeví ve dveřích a všechny ty promarněné roky zmizí, jako by ani nikdy neexistovaly…

Zavřela jsem oči a obmotala své ruce kolem jeho krku. Nechala jsem se unášet tím nádherným okamžikem. Cítila jsem směsici různých pocitů. Bolesti, lásky, naděje, zmatenosti, úlevy, strachu, napětí, očekávání… Vychutnávala jsem si však onu chvíli a vše ostatní hodila za hlavu. Nemyslela jsem… Má existence se točila jen kolem jedné jediné osoby..

„Bello? Za chvíli pro nás přijede Sam. Pospěš si!“ Ozval se z chodby Charlieho hlas a vytrhl mě tak ze snění. Odtrhla jsem se od Edwarda a zmateně se mu podívala do očí. Teprve teď mi došlo, že tohle nejde. Dnes se vdávám…

„Edwarde,“ vyslovit po tak strašně dlouhé době jeho jméno, bylo jako vystřelit Amorův šíp a zasáhnout přímo do srdce… „Tohle nejde.“

Sundala jsem své ruce a vší silou se zapřela o jeho hruď, ve snaze odstrčit ho. Nemohla jsem setrvat v jeho náručí ani o minutu déle. Zničilo by to všechno, co jsem těch dlouhých pět let budovala… Zničilo by to Jacoba… A kdo ví, možná, že i mě. A to už znovu nemohu dopustit.

„Dnes se… Vdávám…“ Vyslovila jsem s menším zadrhnutím a neodvažovala jsem se mu podívat do očí. Jeho sevření však náhle povolilo. Pustil mě a odstoupil o kus dál. Měla jsem dojem jako by mě náhle něco opustilo a zanechalo v samotě a bezmoci. Něco, o čemž vím, že bez toho nedokážu žít…

Po nekonečně dlouhých minutách, kdy bylo ticho, jsem se odvážila zvednout hlavu a podívat se opět na něj. Ale to, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. V Edwardově tváři se zračilo tolik bolesti a zoufalství... Měla jsem chuť se rozbrečet a vrhnout se mu kolem krku a už nikdy ho nepustit…

Ale to nesmím udělat… Teď už ne… Kousla jsem se do rtu a ucítila pramínek krve, jež stékal dolů. Byl to jen tenounký proužek, ale pach krve mě uhodil do nosu. Zavřela jsem oči ve snaze překonat nevolnost. Pak mi ale něco došlo. Vylekaně jsem se koukla na Edwarda. On je přeci upír a moje krev mu vždy voněla obzvlášť dobře…

Nejspíš vyčetl strach v mých očích, protože se náhle zasmál. Znělo to ale poněkud pokrouceně. Byl to zoufalý smích se stopami bláznovství. Poté promluvil. „Není nic horšího, než žít bez tebe, Bello. Být uvězněný ve víru věčnosti, která je stejně nicotná, jako má existence… Jak si můžeš myslet, že by mě teď mohl ovládnout ten netvor ve mně? Už nikdy bych ti neublížil, Bells…“ Poslední slova zašeptal tak tiše, že mu bylo sotva rozumět.

Setřela jsem stékající pramínek hřbetem ruky a tiše jsem stála a dívala se na něj. Bojovala ve mně povinnost s přáním, touhou a láskou… Ne, nemohu tohle Jacobovi udělat. Jsem mu zavázána za vše, co pro mne udělal…

Zakroutila jsem hlavou a sklopila pohled. Žmoulala jsem v prstech bělostnou látku a mé srdce se mezitím lámalo na tisíce kousíčků. Už to dál nemohlo snést. Láska jej zahubila…

Ani jsem neslyšela žádné kroky, ale chladný dotek na mé tváři dokazoval, že Edward přišel znovu blíž.

„Byl jsem hlupák. Ty jsi můj život, Bello. Teď a navždy..“ Zašeptal. Ta slova se zařízla do hloubky, jako ostrý nůž… A způsobovala nový a nový příval bolesti. Každý nádech způsoboval palčivou bolest rozlévající se v mých útrobách… „Ale,“ pokračoval. „Nebudu ti stát ve štěstí. Sbohem, má lásko…“

Naposledy se ke mně přitisknul. Vtiskl mi polibek na čelo. Cítila jsem jeho sladký dech, kterak ovanul mou tvář. Celá jsem se třásla… Poté však poodstoupil…

Zvedla jsem oči, neschopna slova. Jeho pohled na mě naposledy ulpěl, poté se otočil a zmizel oknem ven.

Edwarde! Křičela jsem uvnitř, ale nahlas jsem nevydala ani hlásku. Sesunula jsem se na postel a tiše zírala na okno…

***

Seděla jsem v Samově autě na zadním sedadle. Za volantem byl Sam, vůdce vlkodlačí smečky, a vedle něj seděl Charlie. Blížili jsme se ke kostelu, kde jsem měla svůj život navždy spojit s tím Jacobovým…

Avšak mé srdce zběsile bilo a bolestivě se oprýskalo o žebra. V něm byl ukrytý jen jeden jediný člověk. Vlastně upír… Nebezpečný anděl. Anděl mého srdce. Mého života. Mé existence. Navždy…

Potlačila jsem slzy a bezděčně zírala z okýnka. Přehrávala jsem si to, co se stalo dnes v mém pokoji. Stále jsem se přesvědčovala, že to byl pouhý sen. Přelud.

Jacob je ta správná volba… Opakovala jsem si v duchu stále dokola. Ale v hloubi duše jsem věděla, že lžu sama sobě…

Po chvíli jsme zastavili před kostelem a vystoupili z auta. Charlie mi nabídl rámě a podíval se na mě. Bylo na něm vidět, jak je šťastný. Ach ano, Jaka měl vždy rád a tajně doufal, že budu jednou s ním. Teď se jeho přání vyplní…

„Jsi nádherná, holčičko.“ Řekl mi a usmíval se. Přinutila jsem se k úsměvu a poté sklopila svůj pohled, aby nepoznal, jak moc bych chtěla utéct..

„Díky, tati.“ Špitla jsem.

„Tak půjdeme. Jake už čeká.“ Dodal Charlie, ve snaze potěšit mě. Ale spíše způsobil pravý opak.

Edwarde… Zopakovala jsem v duchu to jméno, které jsem za ty roky tolikrát šeptala do noci a brečela přitom do polštáře…

Ani jsem nevěděla, co dělám. Matně jsem si uvědomovala, že mě mé nohy nesou do kostela. Kráčela jsem po boku Charlieho, ale myšlenkami jsem byla tak vzdálená…

Vešli jsme dovnitř, kostelem se rozezněla hudba. Svatební pochod. Zadrhla jsem se, ale Charlie mě táhl dál. Kráčela jsem velmi pomalu a snažila se nevnímat pohledy ostatních. A především ne tu osobu, která stála úplně vepředu…

Když jsme došli až k oltáři, Jacob přišel až ke mně a usmál se na mě. Byl tak šťastný. Zářil jako… Jako slunce… Vystrašeně jsem se podívala do jeho očí a v tu chvíli mě znovu popadlo nutkání utéct. Zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se.

A znovu mě přišpendlil k podlaze pocit, že patřím jen k té jedné jediné osobě. Úplně vzadu stál Edward. Byl daleko, ale já ho přesto poznala. Poznala bych ho vždycky… Poté se otočil a rychle odcházel pryč. Během pár sekund zmizel. Zírala jsem dozadu na dveře kostela. Byly zavřené. A za nimi odcházela má láska. Mé jediné štěstí… Teď už to vím…

Kostelem se začalo ozývat nervózní pokašlávání a šoupání nohou. Slyšela jsem, že na mě Charlie mluví, ale nevnímala jsem ho. Pak jsem se rozhodla.

Otočila jsem se a utíkala uličkou ven. Párkrát jsem škobrtla, ale naštěstí jsem neupadla. Utíkala jsem rychleji a rychleji… Konečně jsem rozrazila dveře kostela.

Rozhlédla jsem se a vykřikla. „Edwarde!“ Ale nikde jsem ho neviděla.

Může být už kilometry daleko. Uvědomila jsem si bolestně. Bez přemýšlení jsem vyrazila vpřed. Nerozhlížeje se nalevo, napravo. Nic nebylo důležité. Jen on...

Najednou jsem ucítila prudký náraz. Odhodilo mě to o několik metrů dál. Auto, kterému jsem ve spěchu vběhla přímo pod kola, se snažilo brzdit, ale už bylo pozdě…

Dopadla jsem na zem a bolestivě vykřikla. Nemohla jsem popadnout dech a v boku mě bolestivě píchalo. Položila jsem hlavu na zem. Byla tak moc těžká…

„Edwarde…“ Šeptala jsem tiše, ale nebylo mi skoro rozumět. Zavřela jsem oči.

„Bells! Lásko, tady jsem..“ Uslyšela jsem jeho hlas a cítila jeho ruce na mých tvářích. Snažily se mě zvednout ze země. Ale já neměla sílu. Pomalu jsem se propadala do černočerné tmy. Přesto jsem se přinutila otevřít oči. Vzhlédla jsem, nevnímavě bolest prostupující mým tělem.

„Edwarde…“ Vyslovila jsem znovu to jméno a dívala se mu do očí. Po tvářích mi kanuly slzy. Ale já je nevnímala. Chvěla jsem se po celém těle a cítila zvláštní ztuhlost… Mezi tím se z kostela vyhrnuly lidé, v čele s Jacobem a mým otcem a pozorovaly tu scénu… Možná, že někdo křikl, ať zavolají doktora, ale nejsem si tím jistá. Možná se mi to jen zdálo. Všechno ke mně doléhalo s čím dál větší dálky…

„Bello, prosím tě, vydrž! Ty to přežiješ, uvidíš! Bello, prosím!“ Křičel zoufale Edward a klekl si vedle mě. Držel mě v náručí a objímal. Jeho doteky byly tak zoufalé, až se mi chtělo plakat, ale docházely mi síly. Věděla jsem, že teď to přijde. Umírám…

„Je… Je mi… Zima…“ Vydechla jsem a drkotala zuby. Oči se mi znovu pomalu zavíraly.

„Ššš, nemluv, lásko. Šetři síly, sanitka už jede.“ Slyšela jsem Edwardův hlas.

„Ne… Já… Umírám, Edwarde…“ Nadechla jsem se, abych mohla vůbec promluvit, a v hrudi mě píchlo tak silně, až jsem se rozkašlala...

Naposledy jsem se podívala do těch nejkrásnějších očí, jaké jsem kdy viděla. A pak se stal zázrak. Po jeho mramorové tváři stekla slza. Viděla jsem ji zřetelně. Opravdu tam byla…

Otevřela jsem pusu údivem a natáhla ruku. Třásla se tak silně a neposlouchala mě. Přesto se mi povedlo ji přinutit doputovat až k jeho tváři a tu malinkatou, třpytivě ledovou kapičku jsem setřela konečkem prstu.

„Edwarde… Miluji Tě…“ Zašeptala jsem, ale jsem si jistá, že mě slyšel. Poté má ruka klesla dolů a já vydechla naposledy…

„Néé! Bello, zůstaň tu se mnou! Nesmíš mě opustit!“ Vykřikl zoufale Edward a tiskl mě k sobě. Vzal mou tvář do svých rukou a hladil mě ve vlasech. Já už to však neslyšela, ani necítila. Mé tělo pomalu chladlo a z tváří vyprchal veškerý život. Kůže byla mrtvolně bílá. Ústa vydechla naposledy a oči se navždy zavřely…

A duše? Má duše mířila někam pryč. Možná, že do nebe, ale pro mě to bude jen zatracení, pokud se nesetkám se svým andělem…

***

O týden později se konal pohřeb. Bylo tam spousta lidí z Forks i z rezervace. Dokonce i celá rodina Cullenů. A toho dne stáli všichni vedle sebe v míru. Vlkodlaci i upíři. Všichni truchlili nad mou památkou…

Jen jedna jediná osoba chyběla – Edward.

Toho dne, kdy jsem zemřela se celý zničený a zlomený, vydal do lesa. Běžel neuvěřitelnou rychlostí, možná, že snad dokonce letěl… Nikdo neví, co se stalo pak.

Možná, že narazil na divou zvěř, které se ve svém zoufalství nebránil, a která ho roztrhala na kusy. Možná, se porval s jiným upírem, nebo s vlkodlakem, kteří ho vinili z Jacobova trápení? Kdo ví…

Možná však, že jeho dávno mrtvé srdce puklo žalem a on už zkrátka nemohl žít bez jediné dívky, kterou kdy miloval. Ona byla jeho srdcem, jeho duší i jeho životem… Bez ní nemá jeho existence smysl…

Avšak pravdou je, že…

Má duše se oddělila od těla a bezcílně bloudila prostorem. Viděla jsem kolem sebe barvy, stíny, hlasy, vzpomínky, minulost, přítomnost… Ale nic nedávalo smysl. Jako by má duše hledala něco nebo někoho, a dokud to nenajde, pak nemůže dojít klidu…

Náhle jsem se však zastavila. Nekonečná spirála se přestala točit a já ulpěla na jednom místě. Kolem mě se začalo cosi zelenat. Objevila jsem se na naší louce. Můj duch se vznášel prostorem. Nic jsem nechápala…

Pak se rozzářilo světlo, přímo naproti mně. Ta záře byla tak obrovská, až mě to na chvíli oslepilo. A náhle jsem zřetelně cítila tisíce pout, která mě přikovala k osobě, která se objevila přede mnou. Ale nebylo to přítěží, naopak. Zahltil mě pocit jako bych konečně došla k cíli svého hledání. Zaplnil mě klid…

Když záře ustala, přede mnou se objevil anděl. Byl tak nádherný jako ještě nikdy.

„Edwarde!“ Vykřikla jsem. Mé nohy jako by se dotkly země a já běžela k němu. Po několika dlouhých sekundách jsme si konečně padli do náručí.

„Bello!“ Vydechl do mých vlasů a pevně mě objal. „Miluji Tě, miluji Tě… Navždy..“ Šeptal bez ustání.

„Ty jsi chybějící část mé duše, Edwarde.. Prosím, už mě neopouštěj…“ Zašeptala jsem a zadívala se do jeho očí.

„Už nikdy. Slibuji.“ Řekla a poté mě políbil. To spojení vyvolalo rej jiskřiček, ve vzduchu byly cítit výboje statické elektřiny.

Zahřmelo a blesk rozčísl oblohu. Začalo pršet, avšak nám to bylo jedno. Naše duše to nevnímaly…

Vložila jsem svou ruku do Edwardovy a znovu se objevila záře… Kolem nás létala bílá světélka a my se začaly vznášet prostorem vzhůru…

Naše duše došly klidu. Dvě bytosti, které si byly souzené, se spojily.

Už navždy...

A nikdy je nic nerozdělí…

Protože jejich láska je věčná…

Jako ta nejvíce zářící hvězda na nebi…

Ačkoliv někdy se zatáhnou mraky a ona přestává být vidět…

Nikdy nepřestane zářit…

Je stejně věčná jako všechny divy a zázraky světa...

Avšak tím největším zázrakem vždy byla, je a bude LÁSKA…

Fallen_Angel

Shrnutí

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Můj anděl: