Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Motýlí křídla 2. část

15.06.2012 (15:00) • mmonik • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 2191×

***

„Mamí?“ křičel na mě Charlie a já se pomalu probírala.

„Ano, zlatíčko?“ pronesla jsem chraplavě a promnula si oči. Charlie vyskočil ke mně na postel a začal na ní skákat.

„Neskákej na té posteli nebo upadneš,“ umravnila jsem ho ještě rozespalým hlasem. Přestal a přilehl si ke mně.

„Mami, je ti dnes už lépe?“ optal se mě. Prohrábla jsem si vlasy a zkoumala, jak mi dnes je. Na to, že jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, mi bylo celkem fajn. Konečně po dlouhé době jedno ráno, které jsem netrávila zavřená na záchodě.

„Ano, mnohem,“ usmála jsem se a vlepila mu pusu na tvářičku. Začala jsem ho šimrat a on se hlasitě smál a smál. Naší ranní chvilku kdosi přerušil. Byl to můj manžel.

„Iso, dělej, oblékni se!“ rozkázal mi a já se na něj podívala. Vzhledem k tomu, že Jacob už všechno věděl, postaraly se o to noviny, nebyl na něj nejlepší pohled.

Od té doby, co se dozvěděl o mně a Edwardovi, bylo doma peklo. Tu zprávu přijal po svém. Naprosto v klidu a chladně. Nekřičel na mě, ani mi nenadával. Ale z jeho očí jsem pochopila, co cítí. Nenávist. Zakázal mi, abych se s Edwardem stýkala. Řekl, že tu aférku přejdeme a ustojíme.

Jenže do toho přišlo moje nečekané těhotenství. S Edwardem jsme se vídali málo, ale přece. Jacob mě nespouštěl z očí. Jeho nenávist rostla a u mě to nebylo jiné. Přispělo k tomu i to, že si lidé začali všímat Edwardovi náklonnosti ke mně a to byl hlavní důvod toho, že Jacob začínal ztrácet svou trpělivost. Jediné, co ho totiž v životě opravdu zajímalo, byla jeho reputace, peníze a co si lidé pomyslí. Edward se o mě a o naše dítě neustále bál. Můj život se změnil v noční můru. Jediný, koho se ta nešťastná událost netýkala, byl Charlie. Díky Bohu.

„Charlesi, ty se v tom oblečení válíš v posteli?!“ zakřičel na něj výhružně. Charlie se po mně natáhl a já ho opatrně postavila na zem.

„Nekřič na něj,“ pronesla jsem směrem k němu, s očima upřenýma na mého chlapečka. Pohladila jsem ho po tvářičce.

„Nerozmazluj ho, Isabello! On tím, že ty jsi děvka, těžit nebude, rozumíš?!“ zakřičel na mě. Charlie stál u mé postele a vyděšeně se díval na svého otce.

„Přestaň, Jacobe!“ neudržela jsem se a zakřičela jsem na něj zpět. Chytila jsem Charliemu uši.

„Jestli mi chceš něco říct, tak ne před ním!“ vykřikla jsem. Nenávistně se na mě díval. Stále jsem Charliemu zacpávala uši.

„Stejně se jednou dozví, že jeho matka byla děvka, která ho opustila pro chlapa a ještě si udělala jiné dítě!“ vyslovil krutě již klidným a chladným hlasem. Oči se mi zalily slzami. Měl pravdu a já to věděla. Odešel a prásknul za sebou dveřmi.

Otočila jsem se na Charlieho a začala ho hladit, pusinkovat a objímat.

„Charlie, teď poslouchej maminku, dobře?“ Okrýval mi to a já si k němu sesedla na zem, jen v noční košilce.

„Maminka tě miluje a nikoho… Nikoho nikdy nebude milovat tak jako tebe! I kdyby na svět přišel bráška nebo sestřička, nikdy nezaplní tvé místo, protože v mém srdci jsi jen ty, ano?“ vyslovila jsem a kladla přitom důraz na každé mé slovo. Odkýval mi to a pak se podrbal ve vláskách. Usmála jsem se a políbila ho na čelíčko.

„A mami, já budu mít brášku?“ zeptal se mě se zájmem. Odkývala jsem mu to a on zajásal. Opět jsem ho políbila a šla se raději obléknout. Další hádku bych nemusela přežít.

***

Dorazili jsme na dětský den v doprovodu Mii a Jaksona Apových a jejich dětí. Nesnášela jsem tuhle rodinu a Jacob to velmi dobře věděl. Jejich děti jsou nevychovaná zvířata a oni povrchní snobi.

Naše účast byla nutná, vzhledem k tomu, že zde byla i sbírka pro děti, které se též účastníme. Normálně bych tu byla jen já a Charlie, ale Jacob mě od toho článku z Ria nenechává téměř nikde samotnou.

Charlie si hned odběhl hrát na prolézačky a já si šla pro pití ke stánku. Byla tady spousta lidí, dětí i známých osobností. Stála jsem ve frontě, když mě zezadu někdo popadnul.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal mi do vlasů a já se rychle otočila.

„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem, ale místo odpovědi mě zahrnul polibky. Polibky, které mi tak neskonale chyběly.

„Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“ chrlil na mě a já lapala po vzduchu.

„Nevěděl jsem, že máš děti,“ pronesl Jacob za námi. Oba jsme se urychleně otočili. Edward se postavil ochranářsky, jedním ramenem přede mně.

„Jo, počkej, vlastně máš. Toho bastarda v břiše mé ženy,“ začal hrubě, se zhnuseným výrazem. Jen jsme stáli a ani jeden jsme nereagovali.

„Jdeme, Iso,“ zasyčel na mě, popadl mě za ruku a cuknul s ní směrem k sobě. Edward ho za tu ruku chytil a vytrhl mě z jeho sevření.

„Ještě jednou se jí takhle dotkneš, nebo jí ublížíš, a já přísahám, že to bude to poslední, co uděláš!“ vysolil ze sebe Edward. Stáli a hleděli si zpříma do očí.

„Tady jsi, Bello,“ zapískala Alice, přihnala se k nám a chytila mě za ruku. Bála jsem se. Bála jsem se, že tohle nedopadne dobře. Alice se na mě podívala a já se trochu uklidnila.

„Mám pro tebe jedno slovo,“ vyslovila a tím upoutala pozornost jak Jacoba, tak Edwarda, „rozvod,“ zahlásila a já otevřela pusu. Všichni jsme jen stáli a zírali na ni.

„S tím nepočítej, Cullene!“ zakřičel Jacob přímo do Edwardovy tváře.

„To se ještě uvidí,“ odsekl mu Edward, chytil mě za zády a popostrčil před sebou směrem pryč.

„I kdybych měl utratit všechny svoje peníze za právníky po celém světě, tak nikdy nedovolím, aby měla mého syna, rozumíš?“ Chytil Edwardovu ruku a trhavým pohybem ho zastavil. Píchlo mě u srdce a něco ve mně začalo křičet. Věděl, kde je moje slabé místo. A já pochopila, že je to předem prohraný boj. Nikdy mi ho nedá.

Edward s Alice mě odtáhli dál od něj. Otáčela jsem se za ním a měla jsem šílený strach. Jeho obličej byl zkřivený a nenávistný.

„Bello, je na čase to vyřídit. Tohle je neúnosná situace pro všechny,“ začal Edward a já zpozad něho stále hledala Jacoba.

„Alice má pravdu. Musíš se rozvést,“ vyslovil a já mu konečně začala věnovat pozornost.

„Ne!“ rázně jsem odmítla. Edward vydechl a se smutkem v očích se ode mě odvrátil.

„Bello, může ti ublížit. A miminku taky. Tohle není řešení,“ začala s přemlouváním Alice. Přistoupila ke mně a chytila mě okolo ramen.

„Nemůžu se rozvést. Vezme mi Charlieho a já bez něj nemůžu žít,“ vysvětlila jsem a zabořila hlavu do dlaní.

„A co naše dítě? Jeho vystavíš tomu nebezpečí?“ rozkřikl se Edward a já polkla slzy.

„Edwarde, nechci bez něho být, nemůžu. A Jacob mi ho nikdy nedá! Tak co mám asi dělat?!“ zavzlykala jsem.

„Musíme to zkusit! Alespoň to zkusit!“ zaprotestoval a kroutil hlavou.

„Zkusit? To je pro mě dost málo. Musím si být jistá, že o něj nepřijdu! Ale to mi nikdo neřekne, a tak nebudu riskovat to málo, co alespoň mám!“ vysvětlila jsem a vydala se na cestu k dětskému hrádku, kde se nacházel Charlie. Edward na mě několikrát prosebně volal. No já se neotočila.

Uviděla jsem Jacoba, který se k nám rozzuřený blížil. Sklonila jsem se k Charliemu a dala mu do ručičky drobné.

„Co kdyby sis došel pro tu dobrou vatu, co mají támhle u stánku?“ Odkýval mi to a rozeběhl se pro tu dobrou sladkost. Mezitím ke mně doběhl Jacob a silně mě chytil za ruku.

„Tohle bylo naposledy, rozumíš?“ zaprskal mi do ucha a já přikývla.

„Charlie,“ zašeptala jsem k němu a on mě pustil.

„Tak co, zlatíčko, poděkoval jsi slušně?“ optala jsem se svého andílka a on slušně přikývl.

„On není jako jeho matka,“ odplivl si Jacob. Nenávistně jsem se na něj podívala a on se mi pomalu vysmál do obličeje.

Zbytek odpoledne byl horor. Jacob prskal na všechny okolo a pomalu se přestával ovládat. Dělala jsem všechno možné, jen aby to Charlie nezaregistroval. Šlo to těžko, Charlie je velmi bystrý. Edwarda jsem ten den už neviděla.

***

„Vypadni odsud, Cullene!“ křičel na Edwarda Jacob jako smyslů zbavenej.

„Bello, Bello,“ domáhal se mě. Nehybně jsem ležela na nemocničním lůžku a nebyla schopná reagovat.  Zmítala jsem se v příšerných bolestech. Byla jsem velmi zesláblá ze všech těch okolností a dítě se hlásilo na svět. Nebyla jsem schopná tlačit. Když najednou všechno ustalo.

Silou vůle jsem otevřela oči a snažila se zkoncentrovat. Tělo jsem měla jako v ohni a byla jsem velmi slabá. Poohlédla jsem se po místnosti, když jsem uviděla Edwarda, jak drží naše mimino v náručí. Cukroval na něj a houpal ho. Šťastnějšího jsem ho v životě neviděla.

„Maminka se ti vzbudila,“ zašeptal k miminku a hned si ke mně přisedl. Otočila jsem k němu hlavu, to bylo to jediné, na co jsem se zmohla.

„Už bude všechno v pořádku, lásko,“ pošeptal mi jeho medovým hlasem a jeho rty vyhledaly ty mé.

„Co se … Kde je…“ Nebyla jsem schopná souvisle dokončit své myšlenky.

„Tři dny si se po porodu zmítala v horečkách. Doktoři nebyli schopní ti ji snížit. Mluvili něco o otravě krve, či co. Moc tomu nerozumím, jen vím, že už budeš v pořádku,“ zašeptal a pohladil mě jednou rukou po vlasech. Podívala jsem se na miminko v jeho náručí a usmála jsem se.

„Je to holčička,“ usmál se a podal mi ji. Bolestivě jsem si poposedla a prohlídla si ji.

„Je krásná,“ zhodnotila jsem ji a políbila ji na čelíčko.

„Kde je Charlie? Už ji viděl? Chtěl bratříčka, bude zklamaný,“ poznamenala jsem a opět se podívala na svoji holčičku.

„Ne, neviděl ji. A Charlie je u svého otce a je v pořádku.“

„Jestli je u svého otce, tak není v pořádku,“ dodala jsem bez rozmyslu.

„Bello, málem jsi umřela. Tvůj stav je stále vážný, prosím, soustřeď se teď na sebe a naší holčičku. My tě teď potřebujeme mnohem víc,“ řekl a narovnal se.

„Edwarde, je to můj syn. Je ještě malý a potřebuje svoji matku,“ řekla jsem naštvaně a ochranářsky jsem zhoupla malou.

„Už nechci nic slyšet! Málem jsi umřela ty i naše malá. Nepustím tě k němu ani za nic. A Charlie je jeho syn, neublíží mu,“ pronesl zvýšeným a vážným tónem.

„Ale zakáže mi k němu přístup!“ zaječela jsem a malá začala brečet. Vzal mi ji a začal ji utěšovat.

„S Jacobem jsme se dohodli,“ začal a mně zaplesalo srdce radostí. Svitla mi totiž naděje.

„Na čem?“ nadšeně jsem zajásala.

„Malá dostane moje příjmení, i když by měla být Blacková. A nechá tě jít. Nebude nám dělat problémy. Řekl jsem mu, že jestli se o něco pokusí, zničím veškeré jeho kontrakty, obchody a podobně. Prostě, že ho zničím profesně.“

„A on souhlasil?“ Přikývl.

„A Charlieho mi dá?“

„Ne. Charlieho chce,“ pronesl smutně a políbil malou. Moje naděje zhasla jako svíčka. Ta příšerná bolest byla zpět a já se cítila snad mnohem hůř.

„Souhlasil, protože ví, že já tohle nedovolím,“ vyřkla jsem pravdu, kterou Edward nechtěl slyšet. On měl pocit, že vyjednal nejlepší obchod jeho života, ale tak to nebylo.

„To mě nezajímá, Isabello! Já i malá tě potřebujeme! Musíš se uzdravit a být tu pro naši malou! Jacob Charliemu nikdy neublíží, je to jeho syn. Ale tebe to zabije a naší malou taky!“ křičel na mě, až mi naskočily slzy do očí.

„Všichni se na mě budou koukat jako na štětku, která ti vlezla do postele! A Charlieho už nikdy neuvidím! Vážně si myslíš, že tohle dopustím?!“ zakřičela jsem na něj nazpátek.

„A mě a Nessie opustíš?“ Naklonil ji ke mně a já se opět podívala do její andělské tváře. Byla přenádherná, sladká a dokonalá. Přesně jako její otec.

Při pohledu na ni jsem se rozplakala. Přitížilo se mi, a tak přiběhla do pokoje sestra s doktorem. Edward držel malou a doktor ho požádal, aby opustil pokoj. Zůstal.

„Víš, k čemu mě to nutíš?“ zašeptala jsem. Sestřička na příkaz doktora něco vpíchla do kapačky nade mnou.

„Lepší kdybych nebyla,“ vypustila jsem z úst, ale to už jsem zavírala oči, protože to slastné teplo, které se mi rozprostíralo po celém těle, mě k tomu nutilo.

***

Ten den, kdy mě a Renesmé propustili z nemocnice, si nás Edward odvezl k sobě domů. Měl tam nakoupených spoustu věcí pro malou i pro mě. Děkovně jsem se na něj podívala a on se usmál. Vyndal malou ze sedačky a hned ji šel uložit do postýlky.

Posadila jsem se na sedačku, a přestože jsem byla šťastná, cítila jsem se smutná. Měla jsem úžasného chlapa, který mě miloval. Nádherou dceru, která bude mít v životě všechno. Krásu, peníze, milující rodinu. Ale můj Charlie tu nebyl. Ten bude žít sám, bez matky v domě, kde s ním žije jeho chladný a nepřístupný otec.

Jacob Charlieho miluje, tím jsem si byla vždy jistá. Jenže Charlie je mi hrozně podobný, jak vzhledově tak povahově. Od té doby, co se to o mně dozvěděl, jeho chování se k Charliemu změnilo. Měla jsem o něj strach. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala.

„Tak, holky, já vás tady teď na chvilku nechám samotné, ale brzo budu zpátky a pak už budeme jen spolu,“ povídal Edward mně i Renesmé a vezl mi ji v postýlce. Postavil její postýlku vedle sedačky a pak na mě upřel zrak. Viděl mou bolest a povzdychl si. Byl šťastný a já mu to nechtěla kazit. Pokusila jsem se vykouzlit úsměv na rtech. Věděl, že je falešný, ale přece jen ho to pozvedlo.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů a políbil mě.

„Miluju tě,“ pronesla jsem a objala ho kolem krku. To způsobilo, že ztratil rovnováhu a posadil se na moment vedle mě.

„Chci, abys byla šťastná,“ vyslovil a políbil mi ruku. Povzdechla jsem si.

„Jsem s tebou šťastná,“ zašeptala jsem a opřela jsem se.

„Nenechala jsi mě domluvit,“ pokáral mě, „chci, abys byla šťastná, a tak jsem rozhodil sítě po všech právnících, aby zahájili soudní řízení ohledně opatrovnictví Charlieho. Myslím, že by Nessie měla mít brášku u sebe. Přece jen ho bude potřebovat, až bude v pubertě,“ dořekl to a mě se zalily oči slzami. Tekly mi po tvářích a na ústech se mi objevil ten nejšťastnější úsměv.

„Vážně do toho chceš jít a soudit se?“ přeptala jsem se ho pod vzlyky, které mi vycházely z úst. Věděla jsem, co to bude znamenat. Tahanice, soudy a hlavně, všechno se veřejně provalí. Vůbec nemluvě o médiích a novinářích, kteří se v tom budou patlat. Bude to neskutečně hnusný a krutý boj, který by i v nejhorším případě mohl mít dopad i na jejich obchod, jak Jakobův, tak Edwardův. A to bylo právě to.

Edwardovo postavení, kariéra, firma. Všichni „přátelé“ se od něho odvrátí potom, co vyjde na povrch, že ukradl manželku jinému. Že má nemanželské dítě a podobné věci. Všichni budou na straně Jacoba. On bude ta oběť v tomhle případu. Ten, kterému utekla ta potvora manželka a ještě mu chce vzít to jediné, co mu ještě zbývá – syna.

„Mě nezajímá, jak se k tomu budou stavět lidi. Je mi jedno, co o nás budou říkat. Nezajímá mě, jaké špíny na mě vytáhnou a co najdou. Je mi jedno, jak dlouho bude ten soud trvat. Je mi jedno, kolik to bude stát. Hlavně chci tebe, Charlieho a Nessie. Vy jste moje rodina a moje všechno, a tak pro nás to všechno udělám!“ vyslovil důrazně. Neopovážila jsem se mu ještě oponovat.

„Bello, lásko, mám největší ropnou společnost ve státech, náš obchod to ustojí, věř mi,“ uklidňoval mě, ale stejně mě obavy soužily.

„A už dost zbytečných obav. Teď si odpočiň, já musím na skok do kanceláře. Ale budu brzo doma. Hlavně odpočívej a netrap se. Všechno zvládneme a věřím, že vše dopadne dobře.“ Políbil mě, pak Nessie a odešel. Došla jsem malou zkontrolovat a pak si zase lehnout. Nevěděla jsem co dělat. Chtěla jsem vidět Charlieho. Strašně mi chyběl a nemohla jsem se udržet v klidu.

Nakonec jsem to nevydržela, přendala malou opatrně do dětské ruční tašky a vydala se za Charliem.

Zaparkovala jsem, vzala jsem malou a vyrazila do jejich domu. Vešla jsem bočním vchodem ze zahrady. Přímo do kuchyně.

„Bety, Bety,“ šeptem jsem volala na naši kuchařku. Konečně mě zpozorovala.

„Paní, ráda vás vidím! Jak se cítíte?“ začala zdvořile, no já na tohle neměla čas.

„Fajn. Je pán doma?“ Rychle jsem chtěla zjistit co a jak.

„Je ve své pracovně, mám ho zavolat?“ zajímala se. Popošla jsem dovnitř.

„Ne, ne,“ zahlásila jsem. Uviděla malou a hned se na ni vrhla.

„To je naše malá princezna?“ zeptala se celá roztoužená a naklonila se blíže k Nessie. Přikývla jsem. Zhodnotila ji jako to nejkrásnější děvčátko na světě. Musela jsem jí dát za pravdu.

„Kde je Charlie, Bety?“

„U sebe, maluje si.“

Bylo by moc riskantní jít za ním, ale ta touha ho vidět a políbit ho byla silnější. A tak jsem i s malou opatrně prošla halou, vyšla schody a došla až k jeho dveřím.

„Ahoj, zlatíčko,“ zašeptala jsem na něj a potichounku zavírala dveře. Otočil se na mě a jeho očíčka se rozjasnila.

„Pššt,“ zašeptala jsem na něj, když jsem viděla, že by nejraději zaječel. Položila jsem malou v tašce na zem a Charlie mi skočil do náruče.

„Mamí! Už jsi doma?“ šeptal tichounce. Neustále jsem ho musela umlčovat.

„Přišla jsem ti dát pusinku a podívat se na tebe. Jsi v pořádku?“ dožadovala jsem se jeho odpovědi, jen zakýval hlavou, že ano. Jeho pohled totiž spočinul na princezně v dětské tašce.

Pořádně jsem ho popusinkovala a objímala ho. Hned potom jsem ho postavila vedle Nessie a odtáhla z ní deku, aby ji lépe viděl.

„Charlie, to je tvoje sestřička,“ usmála jsem se na něj a naklonila ji, aby se na ni podíval. Ze široka se na ni usmál a opatrně na ni sáhl.

„Je pravá,“ zasmál se a i já se zasmála.

„Ano je,“ odsouhlasila jsem mu to.

„A je naše,“ usmál se a naklonil se k ní. Opatrně jí dal pusinku. No, moc opatrně to asi nebylo. Nessie popotáhla a já se lekla, že se vzbudí a bude plakat. To by totiž byl můj konec. Rychle jsem s ní zahoupala a modlila se, aby se to nestalo.

„Je naše,“ usmála jsem se a znova ji zkontrolovala, jestli je vše, jak má být.

„Voní,“ zhodnotil Charlie a já se hlasitěji zasmála.

„Taky jsi takhle voněl, když jsi byl miminko. Všechna miminka takhle voní,“ vysvětlila jsem mu. „To ty dětské krémy a nové oblečení takhle pěkně voní,“ pokračovala jsem, když jsem uviděla jeho zmatený výraz.

„Ne, ne, takhle voní, protože je to moje sestřička. Jiná miminka takhle nevoní. Jen ona,“ mlel si svoje. Nevymlouvala jsem mu to. Jen jsem ho k sobě přitáhla a pořádně ho objala.

„Už budeme všichni spolu?“ zeptal se a mně se stáhlo srdíčko.

„Ne, zlatíčko, ještě si budeme muset počkat. Ale slibuju, že…“

„Nic neslibuj a odejdi z mého domu,“ rozkázal něčí hlas ve dveřích. Lekla jsem se ho. Chytila jsem Charlieho a schovala ho za sebe. Kdyby něco, ať to schytám já, ne on.

„To je tedy láska,“ začal ironicky, „mého vlastního syna přede mnou schováš a toho bastarda mi tu necháš na pospas,“ domluvil a popošel k Nessie.

„Chtěla jsem se jen rozloučit. Nech ji být,“ zalhala jsem. Nahlédl do dětské sedačky.

„Je celá po něm,“ odfrkl si.

„Pak se tedy rozluč a odejdi z našeho domu,“ zakřičel a malá se rozbrečela.

„A toho bastarda si vezmi s sebou.“ Ukázal na ni. Otočila jsem se k Charliemu a rychle ho políbila.

„Miluju, tě,“ zašeptala jsem a naposledy ho pohladila. Opatrně jsem prošla kolem Jacoba a vzala malou. Vyšla jsem ze dveří a naposledy se ohlédla. Charlie stál u té stěny a nechápal, co se děje. Jacob ho zabouchl v pokoji a vyšel za mnou na chodbu.

„Nikdy ti ho nedám, Isabello! I kdybych měl vypustit duši, nedám ti ho! Já nejsem šťastný, tak nebudeš ani ty!“ pronesl důrazně, zvýšeným a chladným hlasem. Bez jediného slova jsem se otočila a opustila ten dům, který jsem nenáviděla.

Večer doma Edward málem zešílel, když jsem mu řekla, co se stalo. Pořád mlel něco o tom, že jsem ohrozila sebe i Nessie. Měl pravdu, já vím, ale nechápal to. Nikdo to nechápal, jen já. Rozhodl se proto, že bychom možná měli na nějakou domu odjet. Jednak jsem ještě nebyla tak docela v pořádku a jednak to bude lepší pro všechny případy. Jak kvůli Jacobovi, tak kvůli případu.

***

Už to jsou dva roky, co jsme odjeli z Texasu. Odstěhovali jsme se k mým rodičům do malého městečka Forks, které se vlastně nachází přes skoro celé státy. Edward se snažil být co nejvíce s námi, ale musel pracovat. Často lítal soukromým letadlem tam a zpět. Má matka mi byla velkou oporou. Přestože jsem byla šťastná, stále mi chyběl Charlie. Už dva roky se o něj soudíme. Je to neuvěřitelné, ale stále to nenabývá konce. Charlie letos v září nastoupil do školy.

V jeho první školní den jsem tam byla. Přiletěla jsem zpět do Dallasu jen, abych ho viděla. Do školy ho vedla Líza, a ta neměla problém mě s ním nechat chvilku o samotě. Byl jiný. Už to nebyl ten veselý, bezstarostný chlapeček, jako býval. Jeho oči byly skleněné a nešťastné. Působil velmi dospěle. Ten den jsem celý probrečela.

Edward byl ze mě nešťastný. Přemlouval mě, abych s ním šla večer na akci, která se konala v jednom luxusním hotelu. Já jsem jít nechtěla, byla jsem nešťastná.

„Lásko, pojď se mnou, prosím,“ přemlouval mě a já se kroutila, jak to šlo.

„Oslavíme naše výročí,“ naléhal, „jsou to tři roky, co jsem tě na té samé akci poznal,“ stále mě žádal a prosil. Nakonec jsem podlehla a kývla na souhlas.

Ten večer jsem se cítila ne svá. Bylo mi ze všech těch lidí zle. Nikdo se na mě nedíval, přesto jsem měla pocit, že si mě všichni prohlíží. Edward měl pravdu, když říkal, že ta aféra časem vyšumí a všechny to omrzí. Jenže ten můj vnitřní pocit. Ten pocit!

„Isabello, vy jste snad ještě krásnější, než když jsem vás viděl naposledy.“ Podrbal se Albert na hlavě. Ten Albert, který měl celé moje neštěstí a zároveň štěstí na svědomí.

„Dlouho jsem vás neviděl na žádné akci. Angažujete se stále v dobročinných akcích?“ zajímal se. Stála jsem tam a koukala jako vyoraná myš. Nebyla jsem schopná normálně reagovat. Neustále jsem viděla Charlieho obličej. Měla jsem pocit, že mě všichni v téhle místnosti soudí. Špatně se mi dýchalo a bylo mi na omdlení.

„Manželka se momentálně stará především o naši dvouletou dcerku. To víte, ta zabere času.“ Přiskočil ke mně Edward a elegantně zachránil tuhle trapnou chvilku. Odkývala jsem mu to a opřela jsem se o něj.

„A jak se má syn?“ pokračoval a mně se zatmělo před očima. Edward mě podepřel a podal mi sklenici vody, kterou už předtím objednal.

„Bohužel Charlieho ještě u sebe nemáme. Stále probíhá soudní řízení. Ale věřím, že se to už brzo vyřeší,“ zodpověděl jeho otázku.

„Alberte, otázka našeho Charlieho manželku velmi znepokojuje. Prosím, mohl byste nás na chvíli omluvit. Hned se k vám vrátím a dořešíme tu jistou věc, kterou jste po mně chtěl,“ slušně ho požádal a Albert odpochodoval.

„Miláčku? Jak se cítíš? Chceš jet domů?“ zakývala jsem hlavou a dopila poslední lok vody.

„Ne, jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho a opřela se o jeho hruď.

„Miluju tě, Edwarde. Promiň, že jsem tak slabá. Dělám ti jenom ostudu,“ pronesla jsem k němu tiše a zatlačila v sobě slzy.

„Bello, lásko, co to povídáš. Jakou ostudu? Dnes jsi tu opět nejkrásnější. Všichni jsou z tebe unešení. Oslovují tě paní Cullenová. Nikomu se to neplete. Všichni nám to přejí, lásko. Pojď, zatančíme si a užijme si tento krásný večer.“ Chytil mě okolo pasu a hrdě si mě vedl na parket. Jen jsem vedle něho cupitala a snažila se, být neviditelná. I když tvrdil něco jiného, byla jsem si jistá, že jsem všem trnem v oku, že všichni soucítí s Jacobem.

***

Do Forks jsem se musela vrátit sama. Edward měl velmi důležité jednání. Nemohla jsem to v Dallasu vydržet, a tak jsem se rozhodla jet sama. Matka a otec dlouho přemlouvali Jacoba, aby pustil Charlieho k nim na Vánoce. Byl neoblomný a velmi tvrdý. Nakonec souhlasil. Edward mu přislíbil velký kontrakt, který nemohl odmítnout. A tak s námi Charlie strávil Vánoce ve Forks.

Nikdy jsem nebyla šťastnější, než ten den, kdy jsem ho vyzvedávala na letišti. Přiletěl s Edwardem.

„Kde je Nessie, mami?“ ptal se mě po chvilce v autě.

„Čeká na nás u dědy a babičky,“ vysvětlila jsem a asi po tisící jsem ho políbila.

Dorazili jsme domů a já uviděla stát matku ve dveřích, před ní byla Nessie, která do sebe akorát lámala čajík. Stála tam a dívala se na svého velkého bráchu.

„Ahoj, Nessie,“ pozdravil ji. Renesmé se na něj nedůvěřivě dívala a já se rozbrečela. Tohle bylo totiž dokonalé štěstí. To moje štěstí. Můj Charlie.

Druhý den už byli jedna ruka. Charlie si s Nessie pořád povídal a tím ji neuvěřitelně rozpovídal. Dováděli a byli k nezastavení. Ve Fokus je pravá zima, a tak jsme chodili stavět sněhuláky a sáňkovat. Edward učil Charlieho lyžovat a já s Nessie jsme je pozorovali.

Byli to ty nejlepší Vánoce v mém životě. Jenže všechno krásné jednou končí, a tak skončili i naše krásné chvilky. Bylo mi jasné, že tohle bylo naposledy, co jsem Charlieho měla u sebe. Jacob tohle už nikdy nedovolí a Edward mu nebude moct stále dohazovat neodolatelné kšefty. A i když Edward tvrdil, že je to už určitě na dobré cestě, já jsem věděla, že to tak není.

Když odletěl můj chlapeček, odletěl s ním i větší kus mě. Opět. Nemohla jsem se radovat, nemohla jsem se smát. Nessie moji změnu nálady zaznamenala, ale moje matka jí to vynahrazovala. Ano, ona nemohla zaplnit to místo po mém Charliem.

***

Další půl rok života uběhl a stále se nic nedělo. Dokonce mi přestaly chodit i dopisy od Charlieho a moje deprese se prohlubovala. Edward měl hodně práce, ale já měla za to, že prostě nesnesl dívat se na mě. Dělal maximum proto, aby nám Charlieho dali. Když jsme se před dvěma lety s Jakobem rozvedli, vzdala jsem se majetku a chtěla syna do výhradní péče. Nestalo se tak. Nepřistoupil ani na střídanou péči. Nebyl ochotný udělat ani jeden jediný maličký krůček nám naproti.

Moje zoufalství a nedůvěra v to, že jednou budeme jako opravdová rodina, se zvyšovala s každou minutou. Čas letěl a já byla víc a víc zoufalá. Nic mě nezajímalo, jen jsem se užírala pocity vinny. Mé noční můry se proplétaly s realitou a já ztrácela veškerou naději. Až jednou ta naděje zhasla úplně.

Ten den Edward odjížděl. Loučila jsem se s ním a naposledy ho políbila.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem ta slova, která ode mě už dávno neslyšel. Pookřál a usmál se na mě.

„Tak jako já tebe.“ Dlouze mě políbil a pak políbil Nessie. Renesmé miloval víc, než svůj život, tak jako já Charlieho. Pak odešel.

Vzala jsem Nessie do náruče a dlouze ji pochovala. Políbila jsem ji a postavila ji zpět na zem.

„Nessie, maminka tě miluje. Jsi její nejkrásnější sluníčko. Pamatuj si to, ano?“ Kývla, ale byla ještě moc malá na to, aby ty slova pochopila. Poslala jsem ji za babičkou a šla do ložnice. Tam jsem si sedla ke stolu a napsala tři dopisy. První byl věnovaný Charliemu, druhý Renesmé a třetí byl pro Edwarda. Všechny tři dopisy jsem položila na naši postel a došla ke svému autu.

Celou cestu, co jsem řídila, jsem přemýšlela o tom, co dělám. Nemoha jsem racionálně uvažovat. Už dlouhou dobu se trápím. Mé trápení nemá konce. Ať už jsem se před třemi lety rozhodla jakkoliv, nemělo to vliv na to, jak se teď cítím. Věřím, že kdybych se tehdy rozhodla být bez Edwarda, byla bych nešťastná úplně stejně.

Všem kolem sebe způsobuji bolest. Rodičům, kteří se trápí, protože je jejich dcera nešťastná, Charliemu, protože jsem ho opustila. Edwardovi, protože mu neumím být dobrá manželka a konečně Nessie, které neumím být dobrá matka. A tak je jediná možnost, jak je zbavit jejich trápení. Jak ulevit svému stínu, své bolesti.

A proto stojím tady, na útesu v blízkosti mého rodného města. Stojím tu a dívám se na oceán, který se přede mnou rozprostírá. Vybrala jsem si správně.

Krok do prázdna mi stačí k tomu, abych ukončila trápení těch, které miluji nadevšechno na světě. A ten krok jsem se slzami v očích nakonec udělala.

Všem, kteří tuhle povídku přečetli moc děkuji! Je to výkon, protože tato kapitola byla velmi obsáhlá a dlouhá. Doufám, že se Vám můj příběh líbil a že mi tu zanecháte své postřehy a dojmy. Napadlo mě, že bych udělala závěrečnou, třetí kapitolu, kde bych celý příběh dokončila.

Ale... Pak jsem si řekla, že každý máme svou představivost, a tak si každý udělejme závěr sám. :D Třeba se Vám bude líbit představa, že Bellu z oceánu vytáhl Carlisle a na poslední chvíli ji přeměnil. :DD Ale to by v mém závěru nebylo, a tak opuštím moji, asi nejoblíbenější, povídku a přeji Vám pěkný den.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Motýlí křídla 2. část: