Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Moje krásná otrokyně - I. část

11.06.2014 (15:45) • AliceCullen999 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1719×

Vladimir:

Nechápu, proč jsme se sem vraceli. Říkal jsem Stefanovi, že to není dobrý nápad – Volturiovi nás kvůli Demetrimu stejně najdou kdekoli. Je možné, že to Stefan udělal schválně. Protože chtěl, abych se přes to konečně přenesl… Samozřejmě, Stefan nevěděl, jaký to je pocit. Jeho družka s ním nebyla tak dlouho, aby se zamiloval.

Opřel jsem se o kamenný okenní parapet a zahleděl se do dálky. Nejvyšší věž hradu byla dosti vysoká, abych viděl až za horizont. Rozhodl jsem se tedy, že budu jen pozorovat krajinu. Radši budu jen pozorovat krajinu než vzpomínat.

Rumunsko, nebo spíš Transylvánie, byla vždy ta nejkrásnější země, kterou jsem si kdy dokázal představit, zvláště zde, v horách. Byly tu snad všechny podoby přírody – od vysokých kopců a špičatých hor k hlubokým údolím, přes rozkvetlé louky a mýtiny k hustým a pro člověka téměř neproniknutelným lesům, ať už listnatým, které jsou plné ovocných stromů, nebo jehličnatým, kde některé stromy vytváří optický klam, jako kdyby byly snad stejně vysoké, jako je ta nejvyšší hora v okolí. Lesem a mýtinami se do dáli táhla bouřlivá a temná řeka, která dokázala plně vystihnout charakter této země. Taková rozmanitost, tu nelze nalézt nikde jinde na světě. Taková nádhera, která toho přitom tolik skrývá.

Lidé tu dodnes ctí legendy o našem druhu – i díky mně. Kdyby mě někdo zde uviděl, už by přede mnou couval s křížkem a česnekem (ne, že by mu to nějak pomohlo). To proto, že věří, že jsme démoni. A proč v to věří? Proč věří, že jsme tak špatní, když neznají naše životy, naše příběhy a naši minulost? V čem se od nich tolik lišíme? Ano, zabíjíme. Ovšem, lidé zabíjí též. Zabíjí se navzájem, nebo zabíjí pro potravu. My děláme to samé. Lidé se živí zvířaty, protože jsou jim zvířata podřazená. My se živíme lidmi, protože ti jsou podřazeni nám. Takto nás příroda stvořila. Takto to má být. Kdyby bylo něco, co by bylo nadřazené upírům, museli bychom se s tím smířit a sami být kořistí. Lidé zabíjí a jedí zvířata, ačkoli jimi též byli, kdysi dávno. My zabíjíme a jíme lidi, ale my také přece byli lidmi. Zabíjíme se navzájem, protože se chceme pomstít, někteří ze ztráty lásky, někteří ze ztráty moci a já z obojího. Žijeme stejně jako lidé, jen máme jiné poměry. Copak to není dostatečný důvod pro konec lidského očerňování pravícího, že jsme o tolik horší než oni?

Nikdy bych si nemyslel, že se mi tohle stane. Že místo, které jsem nazýval domovem, budu nenávidět, že se mu budu vyhýbat jako čert kříži. Ale ono se to stalo. Každá zeď, každý centimetr kamenné podlahy byl nasáknutý vzpomínkami, její vůní, jejím hlasem… To proto jsem se tomuto místu tak vyhýbal. A teď tu jsem znova. Po více než patnácti stoletích jsem se vrátil.

Když jsme byli na cestě sem, zapřísahal jsem se, že na to nebudu myslet… že na ni nebudu myslet… Jak jsem byl hloupý! To jsem vážně věřil, že bych mohl zabránit své super rychlé prostorné upíří mysli, aby na to nemyslela?! Rezignovaně jsem si povzdechl a ponořil se do vzpomínek.

Hrad v Karpatech, Transylvánie, asi rok 410 n. l.

„Proč tam musím jít já?“ zeptal jsem se naštvaně.

„Protože ti to říkám,“ odpověděl Dracula lhostejně. „Všichni mají něco na práci. Volní jste jen ty a Stefan. Stefana ale potřebuji jinde.“

„S tím idiotulem se odmítám dohodnout,“ řekl jsem narovinu. Proč Draculu všichni pořád poslouchají? Vždyť je to imbecil! Stačil pohled! Docela se podobal tomu, kterým tak opovrhoval – dlouhé, tmavé vlasy, knírek a rudě žhnoucí oči, trošku potemnělé žízní. Stejně jako ostatní vládci měl plášť, ale ten jeho byl navržen tak, aby bylo poznat, že to on je ve skutečnosti nejvýše – jeho vnitřek byl krvavě rudý. Samozřejmě že jsem věděl, proč ho všichni poslouchají – s fyzickou sílou se s ním nemohli rovnat. Měl sílu, že by složil dva novorozené jako nic. Ale s myšlenkami na tom moc dobře nebyl.

„Nikoho jiného nemám!“ řekl znovu. Zaťal jsem pěst a otočil se. Měl jsem v plánu okamžitě zmizet. Dveře se ale najednou otevřely. Stál v nich muž, spíš starší. Vlasy neměl žádné, byl menší, snědší postavy, měl hnědé oči a na tváři měl strniště. Typický cikánský sedlák. Andrei, náš věrný sluha. Jakmile vstoupil do místnosti, musel jsem zkřivit nos, jako pokaždé. Konferenční místnost totiž naplnil jeho nevábivý puch. Páchl, jako kdyby se snad nikdy nemyl, jako kdyby měl plesnivé oblečení, které na sobě nosí snad už od narození. Možná to byl důvod, proč pořád žil. Jeho zápach odrazoval všechny našeho druhu. Navíc nám byl užitečný. Ale Andrei nebyl sám. Táhl za sebou nějakou ženu. Celou naši kruhovou konferenční místnost, jak jsme jí říkali, naplnila sladká vůně krve oné ženy. Byla nevídaně čistá – její vůně byla o to silnější, proto hravě přebila Andreiův smrad. Navíc to bylo ještě znásobené tím, že jí krev volně unikala z ranek, které měla po celém těle. Radši jsem tedy zůstal stát na místě.

„Andrei!“ zvolal Dracula – asi doufal, že mu Andrei vede jeho zálibu. Nevím, jak to nazvat – možná jednoduše jako devorator al copil –, ale bylo to odporné. Zatímco většina našeho vládnoucího klanu dávali přednost zdravým mužům či ženám, Dracula upřednostňoval malé děti. Dezgustator.

„Domnule Dracula!“ pozdravil Andrei uctivě a uklonil se. Jeho hlas nebyl o nic moc lepší než jeho zevnějšek. Byl drsný a nepříjemný. Navíc mluvil dosti nahlas, aby se mi ten nepříjemný zvuk zařízl do hlavy. „Vedu vám tuto ženu – provinila se proti Guvernale!“

„Poslouchám,“ pokynul Dracula, aby Andrei pokračoval.

„Přijela z daleka, aby zničila Guvernale – tvrdí, že musí zničit démony!“ řekl Andrei opovržlivým tónem a trhl rukou tak silně, že ženu odhodil blíže před Draculu. Žena vyjekla. Slabě – bylo poznat, že nemá mnoho sil. Ale i tak se ten výkřik roznesl po celém hradě – kvůli velikosti celého hradu se ten slabý vzlyk nesl ozvěnou a odrážel se od kamenných stěn. Znechuceně jsem zamlaskal – takto se s ženou nezachází, bez ohledu na to, jak moc se provinila.

„Proč mi ji vedeš?“ optal se Dracula.

„Domnule, nevím, zda dokáži nalézt dost krutý trest – nazvala vás, Guvernale, démony!“ zvětšoval celou situaci Andrei, hlas mu přitom skákal o několik oktáv nahoru a zase zpět. Říkal to s takovou vášní, jako kdyby se snad snažila zabít jeho. „Toť hřích tak hrozný, že obyčejná smrt není dost! Žádám vás tedy, abyste vyřkl nad ní ortel – poručte, já sám dohlédnu na to, aby byl vykonán!“

„Milý Andrei,“ odpověděl Dracula, jeho hlas byl nevídaně sametový, a zvedl se z trůnu. Upíří rychlostí se dostal k ženě – ta sebou trhla. Zvedl jí bradu a prohlížel si ji. Jeho oči byly žíznivé, ale držel se. Já žízeň neměl – proto mě krev na mramorové zemi ani na obličeji oné ženy nijak neznepokojovala. „Můžete na to osobně dohlédnout, ovšem já bych vám to nedoporučoval. Předpokládám, že předhodit ji Druzkate bude dost kruté. Jich tam je jedenáct a ona je jen jedna. Takže vám doporučuji na to nedohlížet, mám vás snad i docela rád. Ostatně, samotná moje Anastasia je pěkná smršť.“ Dracula se zasmál. Znovu jsem znechuceně zamlaskal. Ani Dracula se neuměl chovat k ženám.

Dracula se otočil za mým nespokojeným zvukem.

„Odpusť, Vladimire,“ oslovil mě i tak trochu překvapeně. Asi si myslel, že jsem už odešel. „Něco v nepořádku?“

„Ano,“ řekl jsem. Astfel, nu se comporte fata de femei. „Pokud dovolíš, tuto bych rád odsoudil sám. Koneckonců, chtěla se provinit i na mně. Trest jí tedy vymyslím sám.“

„Jak je libo, frate,“ pokrčil rameny Dracula. „Omluv mne, ta žena vzbudila mou žízeň. Andrei, nechme Vladimira konat dle jeho úsudku.“

Andrei se přede mnou uklonil. Dracula se ještě podíval na mě a pak odešel. Andrei ale stále čekal.

„Co ještě potřebuješ?“ zeptal jsem se otráveně, možná i nepřátelsky.

„Nic, pane,“ sklonil hlavu Andrei. Ale stále stál na místě.

„To je vše,“ řekl jsem tvrdě. „Odejdi.“ Andrei, nejspíš překvapený tvrdostí v mém hlase, se znovu uklonil a s úklonami odešel. Protočil jsem oči. Byl jsem rád, že mi tu už nebude více otravovat vzduch. Pak jsem se otočil k ženě a dřepl si k ní.

„Omlouvám se,“ řekl jsem zřetelně. Silně jsem artikuloval, mluvil jsem totiž velmi tiše. Nechtěl jsem, aby někdo slyšel, jak se s ní bavím. Ostatní moc nechápali, proč se k lidským ženám chovám, jako kdyby mi byly rovnocenné. „Ne všichni se k ženám chovají takto neuctivě. Mohu vědět, jak tě nazývají?“

Žena se stále choulila na studené dlažbě a očima vystrašeně těkala mezi dveřmi a mým obličejem.

„Sulpicia,“ vydechla. Poprvé jsem tak slyšel její hlas. Překvapilo mě, že nebyl tak dynamický, jako u ostatních žen z Transylvánie. Byl v něm jiný přízvuk.

„Odkud jsi, Sulpicie?“ zeptal jsem se něžně. Sulpicia stále těkala očima po místnosti a mém obličeji.

„Z Athén,“ odpověděla. Athény… pomyslel jsem si. Kde to asi je? Nikdy jsem nic takového neslyšel… Najednou jsem si uvědomil, že Sulpicia stále leží na zemi.

„Oh, omlouvám se,“ usmál jsem se. Dobitoc! nadával jsem si v duchu. „Musí být velmi nepříjemné debatovat v této poloze.“ Postavil jsem se a nabídl jí ruku, aby se postavila. Sulpicia chvíli váhala, ale poté mou pomoc přijala. Pomohl jsem jí postavit se a obdařil ji oslňujícím úsměvem.

„Jmenuji se Vladimir,“ představil jsem se. Sulpicia kývla.

„Co teď se mnou bude?“ zeptala se pomalu, váhavě. Svraštil jsem obočí.

„Řekl jste, že mi sám vymyslíte trest,“ vysvětlila, v jejím hlase jasně zazníval strach. „Co se mnou uděláte? Hodíte mě Druzkate? Nebo si prostě uděláte svačinku?“

„Oh, to ne,“ řekl jsem okamžitě. Odmítal jsem pít krev ubohé ženy. Vždy jsem odmítal pít krev jakékoli ženy – bylo to necitelné. Jediná krev, kterou jsem pil, byla krev mužů. „Druzkate – ty by tě roztrhaly a já bych ženě nikdy neublížil. Ne za těchto okolností.“

„Co tedy se mnou bude?“ zeptala se a já si všiml jak se jí do očí ženou slzy. Byl jsem vděčný za tlusté zdi hradu. Je téměř nemožné přes tyto zdi něco slyšet, zvlášť když někdo mluví tak tiše. A pokud vím, všichni jsou na stopařské výpravě. Vzduch byl čistý.

„Je jeden způsob, jak tě zachránit,“ řekl jsem tiše. „Musíš být šikovná a aspoň vypadat pokorně.“

Sulpicia horlivě kývla – pokud tu byla možnost, jak by si mohla zachránit život, asi by po ní skočila, i kdyby nevím co.

„Musíš se stát mou otrokyní,“ vysvětlil jsem, skoro šeptem. Sulpicia to chvíli zvažovala. Zakroutil jsem hlavou a skousl si ret, když jsem viděl, v jakém je stavu. Její oblečení, dříve drahé, teď bylo špinavé od bahna a krve, místy roztrhané. Její kůže na tom nebyla o nic lépe. Byla špinavá od bahna, písku, sem tam se ukázala oděrka, jak se někde škrábla. Možná jí to udělal Andrei. Na zápěstích měla otlačené rýhy, asi od provazů. I tam byla vidět malá zranění, takže ji asi někdo táhnul, když měla provazy hodně těsně zavázané. Její černé vlasy byly špinavé, plné listí. Každá žena, která by ji viděla, by byla rozhořčena nad tou krutostí.

„Vy nemáte sluhu?“ zeptala se. Zakroutil jsem hlavou.

„Už ne,“ pokrčil jsem rameny. Malá nehoda.

„Co by to obnášelo?“ zeptala se, stále přemýšlela. „Být váš otrok?“

„Nic moc těžkého,“ řekl jsem. „Jen bys mi musela vyhovět, v čemkoli bych ti řekl. Poslechnout mě na slovo. A starat se o Valerii.“

„Kdo je Valeria?“ zeptala se.

„Moje družka,“ řekl jsem bezbarvě. Moje družka, se kterou nic nemám. Moje družka, která je jen pěšcem v bitevním poli. Družka, kterou mi bez mého optání opatřil Dracula. To všechno se skrývalo ve slovním spojení moje družka.

„A nic se mi nestane?“ zeptala se.

„Ne,“ potvrdil jsem. Pak jsem nezabránil malému pousmání. „Pokud budeš chytrá.“

„Pokud budu chytrá?“ opakovala Sulpicia zmateně.

„No,“ usmál jsem se víc zeširoka. „Asi bys neměla rozhlašovat, že jsi přišla ničit démony, kteří jsou v Guvernale. A taky by ses neměla pouštět do křížku s členy Guvernale. Pokud jsi můj otrok, jsi samozřejmě i jejich otrok. Jistě, nemají důvod po tobě něco chtít – mají vlastní otroky. Ale pokud ti dají jasný rozkaz – jako třeba Jdi pryč – splníš ho. Pokud tyto podmínky dodržíš, nic se ti nestane.“

„A vaše družka?“ zeptala se. Musel jsem se usmát. Žena, která měla být mou otrokyní, žena, která měla přijít o život, tady se mnou smlouvala a vyjednávala. To se mi líbilo. Nebála se postavit muži – i když byl démon. Tomu se říká charakter. O další důvod navíc nechat ji naživu.

„Pokud budeš k Valerii uctivá a uděláš vše, co bude chtít, nic ti neudělá,“ ujistil jsem ji. Sulpicia se znovu zamyslela.

„Dobře tedy,“ zadívala se mi potom zpříma do očí. „Budu vaší otrokyní.“ Uslyšel jsem ránu, jak Dracula vtrhl do zámku. Dveře se otevřely a Dracula stál vedle mě. Nerad opouštěl zámek. Byl strašně bláhový. Sulpicia pohotově, rychle klesla na jedno koleno a sklonila hlavu, čímž ukázala pokoru. Dracula se na ni podíval a pak se s káravým pohledem otočil ke mně.

„Proč tu pořád je?“ zeptal se.

„Rozhodl jsem se jí dát milost,“ řekl jsem ledově. „Můj otrok se stal obětí nehody našeho frate Dezidera. Rozhodl jsem se ji tedy udělat mou otrokyní.“

„Při Valeriině povaze služkou moc dlouho nebude,“ usmál se Dracula.

„Angela byla drzá,“ protočil jsem oči. Pak jsem se otočil s ledovým pohledem na Sulpicii.

„Sáro!“ zaječel jsem na celý hrad. Uslyšel jsem kroky, jak Sára utíkala do konferenční místnosti.

„Ano, pane?“ zeptala se, když mě uviděla z chodby skrz otevřené dveře.

„Moje nová otrokyně,“ ukázal jsem na Sulpicii. Ta otočila hlavu, aby viděla ženu v laciných šatech s blond vlasy staženými do ohonu. „Ukažte jí, kde se může umýt, dejte jí nějaké šaty a ukažte jí, kde bude spát.“ Sára se uklonila a já Sulpicii pokynul, aby vstala a šla se Sárou.

„Takže jsi ji ušetřil?“ nadzvedl obočí Dracula.

„Ano,“ kývl jsem s bezbarvým tónem. Z mé tváře by toho asi taky moc nevyčetl.

„Jak ušlechtilé,“ rýpnul si Dracula posměšným tónem. „Laskavý Vladimir zachránil jako princ na bílém koni ubohou dívku a udělal si z ní otrokyni. Cum de romantic.“

„Nech si to, Draculo,“ utnul jsem ho otráveně. „Nemám s ní žádné jiné záměry než s jinými sluhy. Je jen člověk. A ani není nijak hezká. I Valeria byla milionkrát krásnější jako člověk.“

„Doufám, že to je pravda,“ přiznal Dracula. „Stejně tu dlouho nevydrží. Není o nic pokornější, než byla ta druhá. Valeria ji stejně brzy zabije.“

„Tak ať,“ pokrčil jsem rameny. Potom jsem se na něj zadíval dalším naštvaným pohledem. Můj hlas byl více než sarkastický - „Teď mě omluv. Já musím jít vyjednávat s Arem Volturi.“ S těmito slovy jsem se vykradl z hradu. Proběhl jsem nádvořím jako diskokoule rychlostí světla. Pak jsem přes les běžel až do Bukoviny. Ačkoli jsem věděl, že se s Arem nedohodnu.

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Moje krásná otrokyně - I. část: