Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mistletoe

10.12.2011 (20:00) • CooLiN • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3798×

Všude kolem mě spěchali lidé s nákupními taškami plnými vánočních dárků pro své drahé. Já také spěchala, ale ne proto, abych své drahé polovičce koupila dokonalý dárek. Má drahá polovička se totiž ještě nenašla. Každý rok jezdí do New Yorku stovky mladých žen za cílem splnit si své sny a najít dokonalého muže. A každý rok také odjíždí stovky zklamaných žen, kterým se to nepovedlo. Já měla to štěstí, že se mi naskytla možnost si je splnit, ale pan Božský se stále hledá.

Žiju tady už přes pět let a myslím, že se mám velmi dobře. Mám střešní byt na Manhattanu. Pracuju v jedné galerii na Times Square, kterou mi přenechal její bývalý majitel.

Na Štědrý večer každoročně pořádal večírek a já se tu tradici rozhodla zachovat. Od té doby mám rok co rok práci navíc. Ne že by mi to vadilo. Je to pro mě potěšení, že někdo není na Vánoce tak úplně sám.

Otevřela jsem dveře galerie a vpadla dovnitř. Venku foukal vítr a bylo šest stupňů pod nulou. Všude po ulicích byly vyvěšené vánoční ozdoby. Každou výlohu obchodu, každý dům zdobily Vánoce. Jen sníh chyběl, aby to bylo úplné.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem svou spolupracovnici. Alice tady pracovala o něco déle než já. Přesněji už od počátku. Alice tady pracuje už přes deset let a pořád je stejně mladá a krásná.

„Ahoj, Bello. Nebude ti vadit, když zítra přivedu i svou rodinu?“ zeptala se mě. Pokrčila jsem rameny.

„Samozřejmě, že mi to nebude vadit. Kdokoliv z tvé rodiny je tady vítán. Celá tvá rodina je pro mě jako ta vlastní.“ Alice se zářivě usmála a objala mě.

„Ach, Bello, děkuju. Rodiče se ti určitě budou líbit.“ Alice brebentila dál, ale já už ji neposlouchala. Soustředila jsem se na přípravu zítřka. Alice sice zařídila jídlo, pití, obsluhu a dalších milion věcí, ale já to jako každý rok dotáhnu až do konce. Alice má jen jednu slabinu a to je to, že nedokáže nic dotáhnout až do úplného konce. Vždycky je to jen tak napůl dodělané. To je taky možná důvod, proč tuhle galerii předal John mně a ne Alici.

„Nevzpomínám si, že by nějaký muž v tvé rodině nebyl krásný,“ řekla jsem a zasmála se. Následně se ozval zvonivý smích, který pocházel od Alice. Nevím, co bych bez ní dělala. Byla jako má sestra. Říkali jsme si úplně všechno. Já se jí svěřila s tím, že jsem ztratila rodiče při vážné letecké nehodě, kterou nepřežil jediný cestující a ona mi naopak řekla, kdo ve skutečnosti je. Nejdřív mě to trochu vyděsilo, ale po pár dnech bez jejích vševědoucích rad a byla jsem v koncích.

Prohrábla jsem si svou kaštanovou hřívu a zamířila zpět k Alici, která seděla za pultem a tiše se hihňala do telefonu. Nejspíš jí zavolal její manžel Jasper. Byl to moc milý chlap, ale nebyl tak odolný vůči lidské krvi jako Alice a tak se ode mě držel dál. Chudák musel žít v New Yorku, který je plný lidí s tepající krví v žilách, ale miluje Alice tak moc, že by pro ni udělal cokoliv na světě. Je kvůli ní ochotný podstoupit i tak rizikovou věc, jako je velkoměsto přeplněné lidmi.

Posunky jsem Alici naznačila, že jdu na toaletu a tiše zmizela za dveřmi záchodů. Slyšela jsem, jak se Alice směje svým zvonivým smíchem, a zakroutila hlavou. Taky na ni už lezou Vánoce. Ostatně odpovídala tomu i výzdoba galerie. Všude samá světýlka, hvězdičky, umělý sníh a umělé vánoční stromky. Dokonce i kaktusy byly naaranžované tak, že vypadaly jako Santa Claus. Protočila jsem oči v sloup a zapadla do kabinky.

Byl skoro nový den a my s Alicí seděly na pohovce, která vypadala jako velká vánoční koule. Alice zrovna básnila o své rodině, když se otevřely dveře a v nich se objevil Jasper. Když ho Alice spatřila, vystřelila k němu a skočila mu do náruče. Na to, že spolu jsou už přes padesát let, jsou pořád hodně zamilovaní. To se jen tak nevidí.

„Zdravím, Bello.“ Usmála jsem se na Jaspera a taky ho pozdravila.

„Asi ti ji tady zdržuju, co? Promiň, ani za těch pět let jsem si nestihla zvyknout na to, že někdo spěchá domů.“ Jasper se usmál a zavrtěl hlavou.

„Tohle bych vážně neřešil. S Alicí na sebe máme celou věčnost. Pár hodin je pro mě jako jedna sekunda.“ Zasmála jsem se a přikývla. Jazz má pravdu. On má čas strávený s Alicí neomezený. Zato já mám vymezených pár desetiletí svého mizerného života, který se s příchodem mé nejlepší přítelkyně jakoby prozářil barvami a štěstím. K úplnému happy endu mi stačí jen láska. A ta se v tak velkém počtu lidí jen těžko hledá. Popravdě je to téměř nemožné. Všude kolem vás chodí krásní a milí chlapi a vy je nevidíte, protože jste zaneprázdnění jinými. Je to jako začarovaný kruh.

„No jo. Vy upíři. Jste nesmrtelní a ještě k tomu, pro někoho jako jsem já, nezničitelní.“ Všichni jsme se společně zasmáli a Alice si sedla na Jasperův klín vedle mě na pohovku. Nikdy mě nepřestane udivovat, s jakým klidem teď jejich podstatu beru. Možná je to tím, že si nedokážu představit život bez Alice. Vzpomínám si, jak jsme se poprvé uviděly a ona mi omylem řekla, že krásně voním. Trochu mě to vyděsilo, ale po pár měsících mi to konečně začalo dávat smysl.

„Říkám si, že asi musí být těžké vybrat dokonalý dárek k Vánocům pro někoho, jako je Alice. Ví, co jí chceš dát v ten stejný moment, kdy ty se pro něj rozhodneš.“ Jasper se ušklíbl. Byla jsem v pokušení na něj vypláznout jazyk jako pětileté dítě. Jasper byl dnes obzvlášť uvolněný. Je to snad tím, že je Alice šťastná? Nebo je to nadcházejícím Štědrým dnem.

„Ani si nedokážeš představit, jak těžké to je.“ Opět jsem se zasmála.

„Věř mi, vím. Zrovna dva dny zpátky jsem jí ho kupovala a pořád jsem měla na mysli, že ona stejně ví, co dostane. Je to jako z hororu. A co je na tom nejhorší? Opakuje se to dvakrát za rok. Na Vánoce a k jejím narozeninám. Z těchto dnů mám vždycky hrůzu už měsíc dopředu.“ Jasper a Alice se společně zasmáli, ale Jasper nakonec souhlasil s mou teorií o hororu.

„Náhodou vaše dárky se mi moc líbí. Už se těším, až je dostanu.“ Všichni jsme opět spustili hurónský smích. Alice pokrčila rameny a smála se s námi dál. Už dlouho jsme se takhle nezasmáli. Jenže pak dostala Alice vizi, že k jejímu bytu míří jejich rodina. Rychle se rozloučila a i s Jazzem se odporoučela do jejich bytu na Upper East Side.

Oblékla jsem si svůj bílý kabát od Marka Jacobse s tříčtvrtečními rukávy, natáhla si dlouhé rukavice, které mi sahaly až k loktům a nasadila své chlupaté klapky na uši. Popadla jsem kabelku, zhasla a vyrazila ven do té nehorázné zimy. Zamkla jsem galerii a mávla na taxík, který mi samozřejmě hned zastavil.

„Soho, prosím.“ Taxikář přikývnul a rozjel se přeplněnými ulicemi přes celé město až k mému bytu. Podívala jsem se na hodinky. Právě začal nový den. Štědrý den. Všichni mí staří přátelé nejspíš jsou doma ve Forks se svými rodinami. Všechny dárky mají už nakoupené a balí je, aby je mohli dvacátého pátého prosince brzy ráno zase rozbalit. Kdoví jak by vypadaly mé Vánoce, kdyby se rodiče nezabili. Nejspíš bych spala doma v mém malém pokoji. Možná, že bych byla někde se svými přáteli a oslavovala nový den a říkali si: „Už jen jeden den a je to tu!“ Jenže mí rodiče tady nejsou a já mám náhradní rodinu v podobě Alice a Jaspera a s nimi si dáváme dárky už dvacátého čtvrtého prosince večer, protože s nimi nežiju a to znamená, že nemůžeme počkat na ráno.

Taxi zastavilo u apartmánového domu, ve kterém žiju. Zaplatila jsem odpovídající částku a vystoupila. Fredy – naše ochranka – mi otevřel dveře a popřál šťastné Vánoce. Odpověděla jsem mu totéž a nastoupila jsem do výtahu, který mě vyvezl do mého apartmá. V obývacím pokoji jsem si zula boty a kabátek i s rukavicemi a klapkami hodila na zem po cestě do ložnice. Marie – má služebná – to zítra ráno uklidí. Shodila jsem ze sebe bílé punčochy, černou sukni a bílý top s dlouhým rukávem a zalezla si do postele. Netrvalo ani pět minut a já o sobě nevěděla.

Otevřela jsem oči do nového dne a ospale zívla. Oblečení už na zemi neleželo. Maria ho musela odnést do čistírny. Oblékla jsem si svůj teploučký modrý župánek a chlupaté papučky stejné barvy ve stylu UGG a zamířila po schodech dolů do kuchyně, z které se linula vůně palačinek s karamelem a mé oblíbené kávy.

„Dobré ráno, Mario. Veselé Vánoce,“ popřála jsem jí a posadila se ke stolu. Všude po mém bytě se linula tichá hudba. Koledy! Pomyslela jsem si.

„Dobré ráno, slečno. Také vám přeji veselé Vánoce. Jak jste se vyspala?“

„Včera jsem odcházela z galerie kolem půlnoci a domů jsem dorazila skoro v jednu. Takže nic moc. Stále jsem utahaná jako kůň a to mě ještě dnes čeká ten večírek.“ Maria se na mě shovívavě usmála.

„Zavolejte slečně Alici, že dnes nepřijdete.“

„To nemůžu. Přijede celá její rodina a já jí slíbila, že se tam ukážu. Krom toho, chci se s nimi seznámit. S Alicí se znám už přes pět let a ještě neznám pořádně její rodiče a posledního bratra.“ S Rose a Emmettem jsem se seznámila před rokem, když přijeli na Nový rok. Její rodiče a nejmladší, bratr jsou neustále v časovém presu. Rodiče chodí do práce a ten Edwin, nebo jak se jmenuje, zase chodí do školy. Emm s Rose přijeli jen proto, že dokončili střední školu.

Na konferenčním stolku se mi rozezněl mobil. S povzdechem a palačinkou napíchnutou na vidličce jsem se vydala pro něj. „Haló?“ zahuhlala jsem s pusou plnou palačinky s karamelem.

„Ahoj, Bello, chtěla jsem se jen zeptat, jestli nechceš dnes jít do Central Parku.“

„Alice, chodíme tam každý rok. Samozřejmě, že jdu. V kolik se sejdeme?“

„V deset u Jižního vchodu?“

„Budu tam. Zatím ahoj.“

„Čau.“

Spolu s Alicí a Jazzem chodíme každý rok touhle dobou do Central Parku si zabruslit, protože na to jindy není čas. Myslím, ale že letos tam nebudeme jen my tři, ale i zbytek Aliciny a Jasperovy rodiny. Zhluboka jsem se nadechla a položila mobil zpět na stolek. Pohlédla jsem na velké nástěnné hodiny a zalapala po dechu.

„Budu se muset jít převléct, Mario. Za hodinu a půl mám být u Central Parku.“ Zahučela jsem, když jsem zahýbala za roh, kde mám svou velkou šatnu.

„Věci už jsem vám nachystala, slečno, máte je ve vaku na křesle v šatně.“ Křičela na mě z kuchyně Maria. Vběhla jsem ho šatny a popadla velký bílý vak s oblečením. Navlékla jsem si bílé punčochy, černou mini sukni s volánky, bílé tričko s dlouhým rukávem, růžový rolák a světle hnědý kabátek s polovičními rukávy. Ještě jsem si vzala béžové rukavice a k tomu baret ve stejné barvě. Ještě jsem si vybrala bílo-růžové lodičky na vysokém podpatku a vyskákala zpět do obývacího pokoje a snažila se obout si boty. Když jsem si je konečně nazula, zamířila jsem přímo k Marii, která stála u výtahu a podávala mi kabelku a brusle.  Rychle jsem jí poděkovala a nastoupila do přivolaného výtahu.

„Veselé Vánoce, slečno Swanová!“ zvolal nadšeně Fredy. Přikývla jsem a zuřivě mávala na taxi. Žluté auto zastavilo přímo vedle mě a já nastoupila.

„Central Park, prosím. A rychle!“ poručila jsem a uvelebila se na sedadle. Do tři čtvrtě hodiny jsme byli na místě a já spěšně vystoupila z taxíku. U jižního vchodu do parku stál hlouček bledých lidí. Nebyla jsem si jistá, zda jsou to opravdu oni, ale když se otočila Alicina střapatá hlava, zamířila jsem k nim s milým úsměvem.

„Ahoj, Rose, Jazzi. Nazdar, Emme, jak je?“ usmála jsem se na ně a objala Alice. „Veselé Vánoce.“

„Tobě taky!“ řekli sborově a já se zasmála.

„Bello, dovol, abych ti představila své rodiče. Tohle je Carlisle a Esmé. Esmé, Carlisle, tohle je Bella.“ Potřásla jsem si s nimi rukou, a co nejpřívětivěji se usmívala.

„Nebylo vás víc? Alice říkala, že přijede i Edwin, Edword? Edward.“ Luskla jsem prsty a ukázala na Alici.

„On je na lovu. Cítil ze mě tvou vůni a málem zešílel.“ Zamračila jsem se. Alice nejspíš vycítila mé obavy a usmála se. „Neboj, není to tím, že bys špatně voněla nebo něco. Právě naopak voníš až vražedně dobře, ale on už dlouho nelovil,“ vysvětlila a já přikývla.

„Půjdeme? Netahám ty brusle jen tak pro srandu králíkům.“ Alice se zářivě usmála a společně jsme vyšly ke kluzišti. Ostatní šli za námi a dělali si svoje. Slyšela jsem, jak se Emmett posmívá mým růžovým bruslím a Esmé se ho až s mateřskou láskou snaží usměrnit. Jasper s Carlisleem řešili něco odborného a Rose se tak trochu přidávala do obou debat. Někdy přidala nějakou poznámku směrem k Jasperovi a někdy se pokoušela společně s Esmé uklidnit Emma.

Večer nastal nečekaně brzy. Lidi sice měli začít chodit až kolem osmé hodiny, ale my musely spolu s Alicí jít do galerie už o dvě hodiny dřív, protože přijeli s občerstvením.

Domů jsem jela kolem čtvrté, protože měla přijít kadeřnice a vizážistka, aby mě připravily. Tyhle vánoční akce v mé galerii byly vždycky výstřední akcí a pravidlem bylo chodit ve večerním. Ženy měly dlouhé róby a muži dokonale padnoucí obleky.

„Mario, kam jsi mi dala ty šaty od Valentina? Chtěla jsem si je dnes vzít,“ zařvala jsem z šatny, kde jsem stála už dokonale namalovaná a s okouzlujícím drdolem na hlavě jen ve značkovím spodním prádle. Maria okamžitě přiběhla a sebevědomě zamířila k východní části mé šatny. Uchopila jeden vak a trochu ho rozepnula. Nahlédla dovnitř a přikývla. Vzala ho a dala mi ho do ruky. Tiše jsem poděkovala a chtěla se obléct do tmavě modrých šatů s vázáním přes jedno rameno. Vzala jsem si semišové lodičky od Sergia Rossiho a modré psaníčko od Prady.

Naprosto jsem nestíhala. Tak jsem to vzdala a zavolala Alici. Nebrala to. Nejspíš si někde nechala mobil, ale ona stejně ví, co chci udělat.

„Ahoj, Alice. Promiň, ale naprosto nestíhám. Dorazím až kolem osmé jako ostatní. Ještě jednou se omlouvám. Někdy ti to vynahradím. Pá.“ Típla jsem mobil a položila ho na komodu v mé šatně. Posadila jsem se do křesla a natáhla si černé punčochy. Následně jsem zavolala Mariu, aby mi pomohla obléknout šaty, abych si nezničila účes. Pomalinku jsme přetahovaly dlouhé večerní šaty přes francouzský drdol a pracně vytvořený make-up. Nemohla jsem si dovolit ty šaty zašpinit. Valentino je navrhnul speciálně pro mě a to znamená, že je pouze jeden kus. Asi by mě zabil, kdyby se s nimi něco stalo dřív, než si je někam stihnu vzít.

Po hodině pracného oblékání jsme byly konečně hotové a já přešla k velkému zrcadlu, kde jsem zkontrolovala svůj zjev. Vypadala jsem naprosto neodolatelně. Nemyslím si o sobě, že jsem nějak zvlášť krásná, protože vedle Alice nebo Rosalie to ani nejde, ale teď jsem si opravdu připadala dokonalá. Své dlouhé kaštanové vlasy jsem měla vyčesané do francouzského drdolu, na sobě jsem měla šaty od Valentina a boty od Segria Rossiho. Spodní prádlo pocházelo od Calvina Kleina, malé psaníčko navrhli návrháři u Prady a zimní kabátek od Gucciho. Co víc si přát? Já na módu nikdy moc nebyla, ale říkala jsem si, že když na to mám, tak proč bych si nemohla koupit něco hezkého.

Do galerie jsem dorazila o půl deváté a to jsem ještě spěchala. Normálně to stíhám v pohodě tak proč letos ne? Vrazila jsem do galerie a zamířila přímo do mé kanceláře. Večírek byl v plném proudu, ale já se potřebovala trochu zklidnit. Byla jsem plná adrenalinu, protože jsem nestíhala. A navíc jsem chtěla zkontrolovat podklady ke koupi nějakých obrazů.

Otevřela jsem dveře od mé kanceláře a zarazila se uprostřed kroku. V mém křesle seděl mladý muž. Mohlo, mu být maximálně dvacet tři a probíral se mými složkami. Chtěla jsem na něj začít křičet, co tady dělá, ale když ke mně zvednul ty jeho oči barvy tekutého zlata, okamžitě jsem zmlkla a hleděla na něj jako vyoraná myš.

Tohle bude nejspíš Edward. Nejmladší syn Carlislea a Esmé. Možná je nejmladší, alespoň vzhledově, ale je nejkrásnější a taky očividně nejdrzejší. Tohle by si nedovolil ani Emmett!

„Ahoj, ty budeš určitě Bella. Alice mi o tobě hodně vyprávěla,“ představil se. Jeho hlas mi zněl jako rajská hudba. Tep se mi zrychlil a dech zkrátil. Cítila jsem, jak rudnu, protože určitě slyšel mé splašeně bijící srdce. „Jsem Edward Cullen. Alicin bratr.“ Pokračoval a dělal, jakože si ničeho nevšiml.

„Tě… tě… těší mě,“ vydolovala jsem ze sebe a dál na něj tupě zírala. Edward se usmál takovým zvláštním pokřiveným úsměvem. Mým pokřiveným úsměvem! Přivlastnila jsem si ho okamžitě v hlavě.

Edward ke mně natáhl ruku, aby si se mnou potřásl. S klepající se rukou jsem si s ním potřásla. Teď jsem své srdce slyšela i já. A to jsem člověk! Musela jsem být rudá jako rajče, protože jsem se cítila opravdu hodně trapně, ale on se jen pobaveně usmíval. Byla jsem Edwardovi vděčná, že to nijak nekomentuje.

Dveře kanceláře se otevřely a dovnitř vtančila Alice.

„Vidím, že už jste se seznámili. Nepůjdete teď za ostatními? Lidi se ptají, kde jsi, Bello.“ Němě jsem přikývla a pomalým nejistým krokem se vydala za Alicí. Edward mi byl v patách a to mě neuvěřitelně znervózňovalo. Vstoupili jsme do galerie, která byla přeplněná lidmi v dlouhých večerních šatech a smokinzích. Šla jsem se pozdravit s pár známými a Alici s Edwardem jsem nechala za sebou. V davu lidí jsem si všimla Emmetta a Rose, kteří tančili na pomalou vánoční píseň. Kousek od nich se vlnili do rytmu Esmé s Carlisleem. Když jsem kolem nich procházela, popřáli mi šťastné Vánoce a mile se usmívali.

„Ahoj, Katy,“ pozdravila jsem svou kamarádku ze školy. Přiznám se, že vysokou nemám, protože jsem se na to v druhém ročníku vykašlala. V té době totiž zemřel původní vlastník téhle galerie a já musela nastoupit na plný úvazek.

„Ježíš, Bello, ahoj! Ani nevíš, jak ráda tě vidím, veselé Vánoce!“ Usmála jsem se na Katy a přátelsky ji objala. Všimla jsem si vedle ní středně vysokého tmavovlasého muže, který se taky přátelsky usmíval. Katy si všimla, jak se na něj zkoumavě dívám a rychle nás začala představovat. „Bello, dovol, abych ti představila Steva, mého manžela.“ Katy se pyšně usmívala a ukázala na zlatý kroužek, který měla na prsteníčku levé ruky. Tohle místo je obvykle vyhrazeno pro takovéto účely.

„Tak to ti blahopřeju, kdy se to stalo?“ Přiznám se, že jsem byla trochu uražená, že mě nepozvala. Tehdy jsme byly docela dobré kamarádky.

„Letos v létě. Seznámili jsme se ve Vegas, kde jsem pracovala a upřímně byla to láska na první pohled. Naše svatba byla naprosto spontánní. Byli jsme tam jen já a on a jeho bratr, který nám šel oběma za svědka.“ Přikývla jsem a mile se usmívala. Znovu jsem ji poblahopřála a vydala se k baru dát si něco k pití.

Alice stála u baru a pyšně se rozhlížena po galerii. Přišla jsem k ní a opřela se o pult. „Letos přišlo hodně lidí,“ řekla Alice a taky se opřela.

„Jo, to máš pravdu. Proč jsi poslala tvého bratra do mé kanceláře?“ zeptala jsem se narovinu a trochu nakvašeně pohlédla na Alici. Ona se ale jen nevinně usmívala a pokrčila rameny.

„Chtěla jsem, abyste se seznámili hned po tvém příchodu. Původně měl čekat tady, ale ty ses pak rozhodla, že půjdeš zkontrolovat, jestli máš nachystané všechny podklady pro prodej nějaké fotografie a tak jsem ho tam poslala.“ Vykuleně jsem na Alice zírala.

„Proč jsi chtěla, abychom se co nejdřív seznámili?“ zeptala jsem se podezíravě Alice. Ona má něco v plánu to vím naprosto jistě. Alice mávla rukou a objednala nám oběma sklenku whisky. Ona sice nepije vzhledem k tomu, že je upír, ale snaží se dokonale zapadnout mezi lidi a to znamená, že musí pít.

Jasper si přišel pro Alici, protože si chtěl zatančit. Nechala jsem je spolu a odešla se podívat po galerii. Alice to vážně nádherně připravila. Všude byly vánoční řetězy a stromky, po celé galerii voněla skořice a vládlo tady přirozené světlo. Právě jsem stála u své nejnovější fotografie, na které byl obrovský strom, který každoročně stál v Central Parku. Nechybělo ani kluziště, které bylo plné dovádějících dětí s rodiči nebo kamarády.

„Tahle fotografie se mi moc líbí.“ Otočila jsem se za hlasem, který bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Edwardovým hlasem. Znala jsem ho sotva hodinu a už pro mě znamenal nedílnou součást mého života. V hrudi jsem cítila miliony motýlků, kteří tam poletovali. Něco takového pro mě bylo nové a to mě znervózňovalo.

„Hm… děkuji,“ řekla jsem jen a otočila jsem se zpět k obrazu.

„Nemáte zač. Zatančíte si?“ Znovu jsem se k němu obrátila. Jeho rty byly zkřiveny do mého pokřiveného úsměvu. Taky jsem se usmála a přikývla. Uchopila jsem Edwarda za nabízenou ruku a šla s ním doprostřed parketu. Všude kolem nás vířily taneční páry a zvědavě na nás koukaly.

Edward zastavil uprostřed místnosti a postavil se naproti mně. Převyšoval mě o dobrých dvacet centimetrů. Jeho zlatavě hnědé oči na mě hleděly z výšky, ale i tak v nich byl vidět pro mě naprosto neznámý cit. Jak jsem se tak dívala do jeho nádherných zlatých očí, všimla jsem si přímo nad jeho hlavou něčeho zlatého. Nemělo to tak nádherně zlatou barvu jako Edwardovy oči, ale i tak to bylo krásné.

„Jmelí,“ poznamenala jsem a hleděla na tu věc nad ním. Edward zvednul hlavu a taky se podíval. Po pár minutách ji sklonil a opět se mi zadíval do očí.

„Teď bych vás měl asi políbit, co?“ zeptal se a stále mě propaloval pohledem. Podívala jsem se stranou a cítila, jak pod těmi tunami líčidel zase červenám. A v tom jsem si všimla něčeho neuvěřitelného. Vykulila jsem oči a tupě se dívala výlohou ven.

„Sněží,“ zašeptala jsem a neodtrhávala oči do těch malých studených vloček, které zasypávaly silnice New Yorku. Ucítila jsem ledový dotek na bradě a následně se v mém zorném poli objevily Edwardovy smyslné rty, jak se přibližují s těm mým. Mé srdce se opět rozeběhlo šílenou rychlostí a já se začala trochu klepat. Jeho rty se dotkly mých v polibku tak ničivém, tak procítěném, tak dokonalém. V tuto chvíli jsem se cítila naprosto šťastná. Že by láska?

Pokud jste se dostali až sem, pak vám blahopřeju!!!

Doufám, že se vám povídka alespoň trochu líbila.

Autor: CooLiN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mistletoe: