Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Missing love

16.08.2009 (10:00) • Ellescifi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

„No tak, Jaku,“ strčil do mě Embry.

„Jsou to tři dny a ona nikde,“ opáčil jsem tiše se skloněnou hlavou.

„Charlie přece tvrdil, že se mají vracet někdy zítra ráno, ne? Tak tam pak zavoláš,“ navrhl Quil.

„Jo, a budeš mít klid. Teda pokud se mýlíš.“

„V opačným případě aspoň budeš vědět, na čem jseš.“

„Na čem jsme my,“ opravil Embry Quila.

„Jo, na čem jsme my.“

Podíval jsem se na Quilův klidný výraz, pod kterým se schovávala dobře skrývaná obava. Taky měl Bellu rád. I Embry.

„Ale –“ zadrhl jsem se.

Na Belliny vzkazy jsem reagoval jen jednou, a to ne příliš přívětivě. Neskutečně se mi po ní stýskalo, ale co jsem měl dělat? Byla za nepřátelskou hranicí, ať už dobrovolně nebo ne. Neměl jsem na ni sebemenší právo. A tím, že bych jí psal srdceryvné dopisy, bych nepomohl ani jednomu z nás. Takhle se bolest stávala sice výraznější, ale míň konkrétní. Mohl jsem si dokonce namlouvat, že se trápím kvůli něčemu úplně jinému, i když to nezabralo na dlouhou dobu. Ale pomáhalo mi to přežít, což mohl jeden telefonát naprosto zkazit. I přesto jsem neustále odolával, abych jí nezavolal; přestože jsem věděl, co by to způsobilo.

Její proměna by znamenala nejen mou bolestnou ztrátu, ale především konflikt mezi upíry a vlky. Válku. Bylo by to porušení smlouvy, kterou jsme se už desítky let řídili.

„Mám tam zavolat já?“ nabídl se Quil, když se moje mlčení prodlužovalo.

„Ne, já tam zavolám, stejně už jsem s Bellou dlouho nemluvil...“

Embry s Quilem se na sebe podívali vědoucím, ale smířeným pohledem. Věděli, že neodolám a podlehnu. Na mou lásku k Belle si už zvykli a teď trpěli se mnou. Kdybych je neměl, zbláznil bych se.

„Ale počkej do zítra,“ upřesnil Embry. „Teď by to bylo houby platný a Charlie stejně nic neví.“

„Jasně, jasně.“

Všichni tři jsme se mlčky zadívali na šedé moře, omývající břehy First Beach. Naše pohledy byly zoufalé. Nechtěli jsme válku, ale já jsem hlavně nechtěl, aby se z mojí krásné Belly s čokoládovýma očima, červenající se dokolanou pletí, milou povahou a absolutně nezištnými pohnutkami stala rudooká, krutá a věčně krvežíznivá pijavice.

Už nikdy bych ji nemohl držet za ruku, slyšet její srdce, procházet se s ní po pláži, ani vidět ruměnec na její tváři. A co hůř, museli bychom ji zabít.

Nervózně jsem sledoval neskutečně pomalé ručičky hodin, visících nad gaučem. Proč se tak vlečou?

Dal jsem si hranici šesté hodiny ranní, kdy jsem usoudil, že Charlie už by mohl být vzhůru a oni zpátky. Měl jsem dojem, že Billy říkal něco o nočním letadle. Tvrdil, že Bella odjela i s Edwardem za svou matkou na Floridu. To určitě – slunečná florida. Už jen ta výmluva byla sama o sobě průhledná jako čiré sklo. Myslel jsem, že prostě chtěli být z dosahu věčně naslouchajících upírských spolubydlících, případně Charlieho... ale pak z Billyho vypadlo, že Charlie mluvil o třech dnech nepřítomnosti.

Tři dny.

Když jsem to slyšel, málem jsem se změnil přímo uprostřed kuchyně. Dalo mi hodně práce to zastavit. Moje pochuchané nervy ze stopování té rudovlasé pijavice, po které jsme se vydali a nedostali ji, kvůli upírům, ještě připepřila tahle zpráva. Že Bella zmizela na tři dny. Jistě, aspoň byla v prozatimním bezpečí před tou vypočítavou upírkou, ale za jakou cenu? Vrátí se taky jako upír? Nebo se nevrátí vůbec?

Přecházel jsem po pokoji sem a tam, nebyl veký, takže jsem se musel pořád otáčet. Bylo to lepší než nicnedělání, a ven jsem jít nemohl, kdyby někdo volal. Každou chívli jsem vrhal temné pohledy na hodiny a snažil se uklidnit. Šlo mi to čím dál líp, překonal jsem i ten nával vzteku v kuchyni; už jsem se netřásl a neproměňoval při každé maličkosti.

Úderem šesté jsem se vrhl k telefonu. Rychle jsem vytočil číslo a netrpělivě čekal. Podupával jsem nohou a zatínal ruce do pěstí. Po sedmém zazvonění to zvedl Charlie.

„Swan,“ ohlásil se ospale.

„Charlie? To jsem já, můžu mluvit s Bellou?“

„Jaku?“ probral se trochu. V jeho hlase jsem slyšel nevěřícnost. „Totiž... víš, kolik je hodin?“

„Šest,“ informoval jsem ho. „Prosím tě, dej mi Bellu.“

„Co tak najednou? Myslel jsem, že spolu vy dva nemluvíte.“

„Charlie!“

„Bella tady není, je s Edwardem na Floridě, mám dojem, že jsem to Billymu říkal,“ zívl ospale.

„Ale neměla se vracet dnes v noci?“ zeptal jsem se zoufale.

„Někdy během dneška,“ opravil mě. „Mám jí něco vyřídit?“

Rychle jsem přemýšlel. Odložili návrat, nebo se Charlie prostě spletl? A co mu mám říct? Jestli se Bella vrátí živá, ať mi dá vědět? Až se Bella nevrátí, dej mi vědět?

„Zavolám ještě během dne, díky,“ zamumlal jsem zdrceně.

„Jdu spát, Jaku, příště si na zdvořilostní telefonáty vyber lepší dobu, ano?“

Než jsem stihl zareagovat, položil telefon. Nevěřícně jsem zíral na telefon ve své ruce. Podle toho, co Billy tvrdil, byl Charlie rozčilený, že Bella někam jela s Edwardem. Proč mu to najednou nevadí? Nesnášel Edwarda ze stejného důvodu jako já, i když připouštím, že u mě v tom byla zastoupená taky žárlivost.

Znovu jsem zvedl telefon a vyťukal jiné číslo.

„Haló?“

„Embry!“

„Jaku? Proč nespíš? Za chvíli mám hlídku,“ zahuhlal po chvíli rozespale.

„Oni ještě nejsou zpátky, je z ní pijavice,“ zašeptal jsem zoufale. Úplně jsem cítil, jak se ke mně bolest přibližuje, stupňuje se a zaměřuje do jediného bodu, který pak mohl vytrysknout do agonie.

Embry zívl a pak si povzdychl. „To ještě nic neznamená, dej jim čas.“

Čas, čas, čas... tři dny jsou moc a zároveň málo na tuhle akci. Nemůžou ji proměnit a čekat, že se za pár hodin dokáže setkat s Charliem. Jestli se nevrátí v daném čase, je naprosto jasné, proč otálejí. Ale byla unáhlenost hned volat Embrymu, tohle bych si měl vytrpět sám.

„Promiň, že jsem tě vzbudil,“ řekl jsem tiše.

„To nic, stejně za půl hodiny vstávám. Celý den nebudu doma, tak volej Quilovi, má dneska volno, jo? A ty nemáš hlídku?“ dodal pak zmateně.

„Ne, já... jsem si ji prohodil s Jaredem. Chci být doma.“

„Ach tak. No, tak zatím ahoj. A Jaku? Klid.“

„Pokusím se.“

Položil jsem telefon a vyběhl ven. V domě už bych dýl nevydržel, Bella teď stejně volat nebude. Doběhl jsem plnou rychlostí na pláž, kde jsem si sedl na kameny a zíral na vodu. Snažil jsem se nemyslet na nic. Smečka, území, Bella, válka... všechno jsem chtěl potlačit.

Ve vlčí podobě by mi to šlo o dost snáz, ale chtěl jsem být sám a věděl jsem, že svoje vlčí vědomí bych musel s někým sdílet. Běhaly se hlídky a kdybych se proměnil, nepochybně bych se k nim musel přidat. Nedokázal bych nic nedělat a jen to poslouchat v hlavě, zatímco oni běhají a pátrají po té krvežíznivé bestii. Nedokázal bych to, ale necítil jsem se na to. Nemohl jsem se přeměnit. Musel jsem tu bolest vydržet v lidském těle.

Seděl jsem tam asi dlouho, než jsem si znovu naplno uvědomil, že z mojí Belly se možná právě stává upír. Pak už jsem na pláži nezůstal ani další minutu a rozběhl se zase domů, k telefonu.

Vytočil jsem číslo a ještě se letmo mrkl na hodiny. Bylo půl jedenácté.

„Ano?“

„Charlie?“

„Jaku, co tě to popadlo? Myslel jsem, že zavoláš až večer,“ vyčetl mi Charlie zmateně.

„Potřebuju jí říct něco důležitého, ještě nejsou zpátky?“

Když jsem čekal na odpověď, zrychlilo se mi dýchání. Měl jsem pocit, jako bych běžel stovky dní. Běh mě neunavoval, ale tohle bylo jako běhání ve starém lidském těle. To bylo to správné fyzické vyčerpání.

„Ne, vrací se až dneska během dne, už jsem ti to říkal,“ řekl Charlie netrpělivě.

Dýchání se mi pro změnu zastavilo, ale z posledních vzduchových zásob jsem ho požádal, aby mi Bella zavolala, hned jak se vrátí domů, načež jsem položil sluchátko a prudce oddechoval.

Věděl jsem, že spánek by mi pomohl tohle potlačit, a taky bych ho zatraceně potřeboval, ale nechtěl jsem se hnout od telefonu. Fyzicky ani duševně.

Seděl jsem u telefonu a snažil se ho zhypnotizovat, aby zazvonil. Měl jsem ale spíš pocit, že hypnotizuju sám sebe. Neustále jsem se soustředil na to, abych neusnul. Pozoroval jsem mouchu, která zalétla dovnitř pokoje a nemohla ven, ale její bzukot a létání sem a tam byly pomalejší a pomalejší, takže se mi zdálo, že se pohybuje v kruhu. Bloudí jako já... neustále neví kam má jít a co dělat, a kamkoli se pohne, je to špatně. Nakonec jsem podlehl jejímu tichému šustění křidélek a bzukotu a přes veškerou snahu jsem usnul jako špalek přímo na zemi vedle telefonu.

„Jaku?“

Obrátil jsem se v rámci možností na druhý bok, země nebyla zrovna pohodlná, i když jsem byl zvyklý. Zadíval jsem se na toho, kdo mi třásl paží a zděšeně si uvědomoval, že jsem usnul.

„Jsi vzhůru, Jaku? Prej jsi kvůli Belle pořád rozhozenej, nemluvil jsi s ní?“ zeptal se Quil.

„Ještě se nevrátili,“ zahučel jsem. „Kolik je hodin?“

Co když někdo volal, zatímco jsem spal?

„Něco po třetí, Embry před chvílí skončil směnu, stavil se u Clearwaterových... Prej jsi mu ráno volal?“

„Jo, no... ztratil jsem nervy. Nevolal někdo, zatímco jsem spal?“

„Jaku, já jsem teď přišel,“ poznamenal Quil tónem, který byste nasadili, když byste mluvili s malým děckem.

„No jasně, blbá otázka. Tak já tam zavolám.“

Vtipné na tom je, že já odmítám zvedat její telefony, na vzkazy reaguju buď záporně nebo vůbec, Bella sem nechodí, já nechodím k nim... a teď, když je šance, že je mrtvá nebo přinejlepším přeměněná, mám smrtelnou potřebu s ní za každou cenu mluvit.

Vyskočil jsem na nohy, že jsem málem praštil hlavou do stropu, a vytočil Charlieho dům.

„Ano?“

„Nevolala už Bella?“

„Jacobe, Bella se ještě nevrátila,“ ujistil mě Charlie a ve mně zamrazilo. Už je odpoledne, sakra!

„Můžeš jí vyřídit, aby mi tedy zavolala hned jak se vrátí?“ žádal jsem naléhavě.

„Už jsem ti jednou řekl, že jí to řeknu. Je ti něco?“

„Ne, jsem v pohodě,“ zamumlal jsem ochraptěle.

„Dobře, tak ahoj, Jaku.“

„Ahoj, Charlie.“

Po tom, co mi Charlie položil sluchátko, jsem se cítil, jako bych měl v hlavě rozžhavené olovo a na kůži milion ledových jehliček. Proč? Proč? Proč? Proč jim někdo nezabránil odjet? Proč se ještě nevrací, jestli jsou opravu u matky? Proč mi na tom sakra tolik sejde, když mě stejně nechce? Proč? Proč? Proč?

„Jaku, dej jim trochu –“

„Nechci jim dávat ještě víc času,“ přerušil jsem ho rázně. „Je z ní upír, je to ztracený. Kašlu na to!“ Rozzlobeně jsem se třásl, i když to byl jen vztek, ne předvoj přeměny. Otočil jsem se a praštil plnou silou pěstí do zdi. Chtěl jsem si něco zlomit. Chtěl jsem cítit fyzickou bolest, která nemá s psychikou vůbec nic společného. Ale nestalo se mi vůbec nic. Jen ta zeď vypadala pochroumaně. Budu ji muset spravit a znovu natřít.

„To nevíš,“ namítl tiše.

„Tak je mrtvá,“ prskl jsem po něm to slovo. „Jedna možnost lepší než druhá!“

„Třeba není mrtvá. Třeba není ani upírka. Možná jsou opravdu u Belliny matky,“ řekl nepřesvědčivě, ale v očích mu bleskla starost a strach.

Všichni jsme se chtěli naučit tvářit se za všech okolností netečně, ale moc nám to ještě nešlo. Bolest, strach a posměch jsme většinou ukrýt nedokázali. Ani teď se to Quilovi nepovedlo. Viděl jsem, že přes svoje přesvědčování tomu nevěří, a to mi moc nepomohlo.

Nechtěl jsem se s ním hádat, on za to nemohl, takže jsem držel pusu pevně zavřenou, abych nevybuchl v hysterický záchvat. Sžírala mě nepředstavitelná bolest, ale já jsem se jí nechtěl poddat.

„Není mrtvá,“ promluvil po chvíli o něco silnějším hlasem. „Edward ji miluje, sám jsi to říkal. Tohle by nedopustil.“

„Snad máš pravdu,“ hlesl jsem. „Chtěl bych být sám, Quile.“

„Ale máš mít se mnou hlídku, proto jsem přišel,“ namítl zmateně.

„Prohodil jsem si ji s Jaredem, a ten je nepochybně dávno připravenej, možná už i běhá.“

„Aha, no tak... já padám, uklidni se a pak mi dej vědět, jestli ti zavolá, jo?“ povzbudivě se usmál.

„Jasně, jasně.“

Potichu se zvedl z gauče, kam si během mého rozhovoru s Charliem sedl, a zavřel za sebou dveře zvenčí. Byl jsem mu vděčný.

Bezmyšlenkovitě jsem se zvedl a zamířil k ledničce, kde jsem vzal první, co mi přišlo pod ruku, snědl to a zamířil zpátky do obýváku, kde jsem sebou praštil na gauč. Krátce jsem se zamyslel nad Billyho nepřítomností, ale usoudil jsem, že bude u Sue a víc jsem to neřešil. Pak jsem zapnul televizi, abych tam neseděl na prázdno a snažil se dívat, co dávají. Přesto absolutně netuším, na co jsem se díval.

Soustředil jsem se jen na Bellu, na naše společné chvíle a snažil si je co nejvíc zapsat do paměti, protože jsem tušil, že byly poslední.

Zapřemýšlel jsem taky nad tím, co by se změnilo, kdyby se náhodou vrátila domů jako člověk. Šance nepatrná, ale přestože jsem jí nevěřil, nezbývalo mi nic jiného, než se jí držet, abych se nezbláznil.

Měl jsem jediné štěstí, že jsem dneska neměl hlídku, že Jared měl čas se se mnou vyměnit, a že Sam to povolil. I když je pravda, že jsem se cítil trochu provinile, když jsem po včerejším večeru nechával bratry hlídkovat bez sebe, místo sebe... Teď nehlídat by byla neuvěřitelná pitomost a všichni to věděli. Měli jsme se včera držet na své straně hranice a oni taky. Kdyby to nebyl zrovna Paul, možná by to dopadlo jinak. Možná by to vyšlo. Uvažovat nad tím ale bylo jako přijít s křížkem po funuse, takže jsem se na to vykašlal. Jakmile tu zrzku dostaneme pod ruku, musíme ji zlikvidovat, protože tohle je fakt šílená situace. Pro ně i pro nás. A hlavně pro Bellu. I když možná už teď jí to bude jedno. Za předpokladu, že se Bella vrátí, se ale budou muset udělat lepší ochranná opatření. Budu si muset promluvit s některou z těch jejích pijavic, nejlíp s Edwardem, má největší přehled.

V tom případě bych mohl vidět i Bellu, ujistit se, že je stále stejná, stejně lidská, stejně krásná...

Jenže kde? K ní domů to není nejlepší nápad. K nim už vůbec ne a číslo na něj fakt nemám. Kromě toho si chci nejdřív promluvit s Bellou.

Chci vědět, jestli je ještě člověk.

Mrkl jsem na hodiny – bylo skoro sedm. Ta už se neozve. Přesto jsem si řekl, že zkusím Charliemu naposled zavolat, víc ho vytočit už nemůžu, jeden hovor navíc nikomu neublíží. Leda mně. A jestli nedorazili, chci to vědět najisto.

Zatímco telefon vyzváněl, vzpomínal jsem znovu na naše společné chvíle předtím, než se vrátil ten krvežíznivec. Vzpomínky na ně zůstávaly stále stejně ostré jako na začátku, ale víc bolely.

„Haló?“ ozvalo se a já jsem měl co dělat, abych neomdlel úlevou.

„Jsi zpátky,“ vydechl jsem.

Plně na mě dolehlo všechno, co jsem k ní cítil, jen při zvuku jejího hlasu. Láska, oddanost, přátelství, důvěra... miloval jsem ji, jak nejvíc to bylo možné, i když ona si to nejspíš ani neuvědomovala. Nebo předstírala, že si to neuvědomuje.

„Ano,“ přisvědčila Bella.

Její hlas zněl, jako by měla rýmu a přesto to byl ten nejkrásnější hlas na světě.

„Proč jsi mi nezavolala?“ vytkl jsem jí, když jsem si uvědomil, že volám já. Nechtěla se mnou mluvit? To já jsem jí nezvedal telefony, i když bych moc rád.

„Protože jsem byla v domě přesně čtyři vteřiny a tvoje volání přerušilo Charlieho, když mi říkal, že jsi volal,“ odpověděla kousavě.

„Aha. Promiň,“ omluvil jsem se, ale líto mi to nebylo.

„Jasně,“ reagovala Bella. „A teď mi pověz, proč Charlieho obtěžuješ?“

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem okamžitě.

„Jo, na to jsem přišla sama, pokračuj.“

Byl jsem vděčný sám sobě, že jsem si připustil aspoň malým kouskem mysli, že by se mohla vrátit a měl jsem připravený plán na společné setkání. Jestli se vrátili k Charliemu do Forks, tak je zřejmě člověk. Vyšiloval jsem zbytečně. Nebo spíš... předčasně. Ale musím mluvit s tím jejím krvežíznivcem.

„Jdeš zítra do školy?“ napadlo mě. Tam budou určitě spolu.

„Samozřejmě. Proč bych nešla?“ podivila se zmateně, čímž mě ve stávajícím lidství utvrdila. Aspoň mě nečeká další bezesná noc.

„Nevím, jen se ptám,“ zamlouval jsem to rychle. Ještě by nepřišli.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit, Jaku?“ navázala.

Co jsem jí měl říct? Co jsem jí mohl říct? Že mi neskutečně chybí? Že ji miluju víc než svůj život? Že když jsem myslel, že je mrtvá, tak to bylo jako by umřela část mě? Ne. Ani jedno.

„Ale asi o ničem. To já jen tak...“ Něco bych jí přece jen mohl říct. „Chtěl jsem slyšet tvůj hlas.“

Slyšel jsem, jak se trochu zajíkla. „Aha, chápu. Jsem moc ráda, že jsi mi zavolal, Jaku. Já...“ nedokončila větu.

Tímhle to bude ještě horší, než kdybychom spolu nemluvili. Ale já jsem se prostě musel ujistit. Zítra ji dokonce uvidím. Je to ode mě hloupost, ale aspoň to něčemu poslouží. Tedy – mohl by jít některý bratr, ale když už tahle schůzka proběhne, tak na ni půjdu já.

„Musím jít,“ rozloučil jsem se nerad.

„Cože?“ zakoktala Bella.

Trochu mě zahřálo pomyšlení, že jí vážně chybím. Ale špatným způsobem, uvědomil jsem si vzápětí.

„Brzy si popovídáme, ano?“ uklidnil jsem ji něžně.

„Ale Jaku –“

Nenechal jsem ji dokončit větu. Zavěsil jsem. Nezvládl bych s ní dál jen tak plácat o ničem.

„Jaku?“ ozvalo se mi za zády.

Otočil jsem se s celkem klidným pocitem. Sice je tu ta zrzunda, ale aspoň, že Bella zatím není upír. „Ahoj, tati.“

„Co se stalo?“ zamračil se. „Embry se stavil u Clearwaterových...“

Víc říkat nemusel. Věděl jsem, že tam Embry byl, Quil mi to řekl. Ale nečekal jsem, že bude referovat do podrobností. A Billy mi tou otázkou potvrdil, že tam byl taky.

Neměl jsem ale čas se s tátou vybavovat. Musel jsem za Samem, domluvit tu zítřejší schůzku. Dohodnout pravidla.

„Bella je stále člověk,“ řekl jsem mu.

Bedlivě zkoumal můj výraz než přikývl. „To je dobře. Dost tě to trápilo.“

Slabé slovo.

„Musím ven,“ oznámil jsem.

„Kam jdeš?“ divil se Billy podezíravě.

„Potřebuju mluvit se Samem, pak dorazím. Neboj, nejdu k Charliemu,“ ušklíbl jsem se a on se odvrátil.

„Já jen, že bella tě nahání, kde se dá, a ty nic, a najednou...“ Nechal myšlenku vyšumět, abych si ji doplnil sám.

Měl pravdu, jenže situace se změnila. Ne moc, ale změnila. A navíc už je to příliš dlouho, co jsem ji neviděl.

„Musím ji brzy vidět,“ souhlasil jsem s jeho úsudkem. Každý to na mně pozná, k čemu by bylo zapírat? „Ale ne dnes večer. Mám práci.“

Otočil se tváří zpátky ke mně. „Věřím ti,“ řekl po chvíli upřímně.

„Dobrou, tati.“

„Ahoj, Jaku.“

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Missing love: