Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Miluj mě a neopouštěj

29.12.2010 (20:15) • lelientunka • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3201×

Miluj mě a neopouštěj

„Bello, odjíždíme,“ řekl jednoho večera Edward chladným hlasem.

„Proč teď, vždyť příští rok by to bylo všechno jednodušší. Plánovali jsme to tak, ale to nevadí, nějak to s Charliem vymyslím.“ Sice jsem to pořád nechápala, ale už jsem začínala plánovat, co Charliemu řeknu. Doufala jsem, že mi Edward pomůže, ale v jeho obličeji se odrážela naprostá lhostejnost. To bylo divné, takhle se nikdy nechoval. Přestala jsem se strachovat o Charlieho a soustředila se jen na Edwarda.

„Bello,“ opakoval znovu, „odjíždím jen já s mou rodinou.“

„Ale proč? Já to nechápu, Edwarde,“ řekla jsem s notnou dávkou strachu v hlase. Snad mě nechce opustit!

„Já tě už nemiluju,“ prohlásil pomalu.

Když mi plně došla jeho slova, pocítila jsem v hrudi obrovskou dýku zařezávající se mi do srdce. Připadalo mi, jako kdyby natáhl ruku a vytrhl mi, pro něj tlukoucí, srdíčko. Taková bolest se nedala snést. A on tam jen stál a lhostejně sledoval mou reakci. Hlasitě jsem vykřikla a se slzami v očích se sesunula k zemi. Objala jsem si pažemi kolena a pěvně je tiskla hrudníku, aby se mi díra v prsou už nerozrůstala. Nepomohlo to.

Tentokrát už Edward zareagoval. Lehce ke mně přidřepl a zeptal se.

„Jsi v pořádku?“ Najednou se mu v obličeji opět začaly zobrazovat nějaké emoce, které se jakoby snažil skrývat.

„Nejsem! Ty odcházíš! Jak bych mohla být v pořádku?“ Málem jsem to nedořekla, jelikož se mi z hrdla vydral hlasitý vzlyk.

„Proč tu ještě je,“ ptala jsem se sama sebe. „Copak mě chce ještě dorazit? Tak prosím, mně už je všechno jedno,“ řvala jsem si v duchu.

Jak je vidět, tak na to už neměl co říct. Naposledy mě objal a běžel ode mne pryč.

Naprosto nevědomky jsem se zvedla a utíkala směrem, kterým odešel. Stejně to ale nemělo cenu. Vítr z mé tváře sfoukával slzy a odnášel mé vzlyky s sebou.

Opustil mě.

Nedaleko ode mě se rozezněl bolestný výkřik.

Edward:

Nedoběhl jsem nijak daleko, když to na mě dolehlo. Svezl jsem se na kolena a rukama si zajel do vlasů. Zachvátila mě snad ta největší bolest, jakou kdy kdo zažil.

Ale všechno jsem dělal jen pro ni. Aby mohla žít obyčejný, šťastný život. Ale to, že to dělám pro lásku mé existence, nijak nezmenšovalo bolest, kterou jsem v nitru cítil. Myslel jsem, že to nevydržím, že jestli řekne nějakou další větu, podlehnu, uvězním ji ve své náruči a budu ji ujišťovat o své lásce k ní. Nyní mi po Bells zůstaly jen vzpomínky a donekonečna se rozrůstající propast v mé hrudi. Ta bolest byla strašná, chtěl jsem brečet, abych se alespoň nějak zbavil kapky té zoufalosti. Ale ani to mi nebylo dopřáno. A já si to zasloužil.

„Bellooooooo!“ zařval jsem zplna hrdla a svezl se z kolen na zem. Bylo mi jedno, jak vypadám, nebo jak dlouho už tu ležím a utápím se ve své agonii.

Jediné, co mě z tohoto stavu vyrušilo, bylo zběsile tlukoucí srdce. To, které bych poznal kdekoliv.

Neschopen nasadit znovu tu lhostejnou masku, jsem vstal. Stála tam s vykulenýma očima zalité slzami a zrychleně dýchala. Věděl jsem, že teď už se pravdě neubráním a zároveň jsem doufal, že budu mít tolik síly odejít i když bude znát pravdu.

„Edwarde,“ zašeptala, ale musela se zastavit, aby se zhluboka nadechla. Mezitím jsem k ní došel. Dívala se na mě se strachem a láskou v očích a čekala, co řeknu. Ale já to sám nevěděl. Namísto toho jsem se na ni stále díval se zmučeným výrazem ve tváři. Bella si ale nejspíše pořád myslela, že ji chci opustit.

„Edwarde," pokračovala, „prosím, neodjížděj. Chápu, že mě nemiluješ, nikdy to nedávalo smysl. Ale prosím, neodcházej. Ještě ne. Neber mi rodinu, přátele a neber mi hlavně sebe. Já to bez vás nepřežiju. Zůstaňte a klidně si mě ignorujte, ale buďte mi nablízku. Když odjedete, už nebude mít smysl žít. Miluji tě, Edwarde, a nemohu bez tebe existovat,“ šeptala Bells slabým hláskem a svůj pohled upírala do země. Už jsem ani nemyslel. Mé tělo si dělalo, co chtělo a vyrazilo kupředu k osobě, kterou jsem miloval. Pevně jsem ji uvěznil ve svém náručí. Ona mě vzala rukama kolem pasu a držela mě celou svou silou. Takhle by to mělo zůstat. Pro někoho, kdo si to zaslouží. Ale ne pro mě.

„Ale, Bells,“ řekl jsem přiškrceným hlasem, „já musím. Moc tě miluji, je až nemožné jak moc, ale právě proto musím odejít. Miluji tě celým svým srdcem, které máš v rukou ty a to je ten důvod, proč musím odjet. Já jsem pro tebe moc nebezpečný a ty máš právo žít spokojený, dlouhý, lidský život s dětmi. Ty jsi naprostý anděl, tak nevinná, křehká a já jsem obyčejná zrůda. Já si tě nezasloužím. Jsem naprosté nic, oproti tobě. Navždy tě budu milovat, a proto musím jít,“ šeptal jsem jí do ucha slova lásky. Naklonil jsem se, abych ji naposledy políbil do vlasů

„Ty mě opravdu miluješ?“ zeptala se tak nádherným hlasem, jaký má jen ona. Překypoval láskou a nadšením. Trochu se odtáhla, aby mi viděla do očí.

„Ano, copak to jde jinak?“ odpověděl jsem a palcem setřel jednu z těch blahodárných slz.

Začínal jsem být na vážkách. Zůstat, či jít. Když zůstaneme spolu, budeme oba šťastní, velmi. Ale ona bude v permanentním nebezpečí. Pokud bych jí ovšem nesplnil její přání. Když odejdu, zhroutím se. Nejspíše bych brzy odletěl do Itálie…

„Edwarde, i já tě miluji, a jestli to ty myslíš vážně, tak neodcházej. Zůstaň se mnou, protože když mě opustíš, já nemám důvod tu zůstávat. Když tu jsi, jsem plná lásky a štěstí. A už jen teď, když jsi říkal, že mě nemiluješ, byla to pro mě ta nejhorší bolest na světě. Prosím, neodcházej, miluji tě, zůstaň se mnou, lásko. Navěky.“

Tiše jsem jí naslouchal. Nevím, o čem jsem ještě přemýšlel. Už bylo nevědomky rozhodnuto. Všechna ta hrůzná bolest se stáhla a nahradila ji opět ta nikdy neutichající láska. Láska k tomu andělskému stvoření naproti mně. Opět jsem ji stiskl co nejpevněji v náruči. Ach, měl jsem pocit, jako by mé znovu nalezené srdce zpívalo radostí. V jednu chvíli se na mě Bella podívala, zvedla ruku a opatrně mi prstem přejela po tváři.

„Myslela jsem, že upíři nemohou plakat,“ konstatovala polohlasem a na ukazováčku mi ukázala jakousi kapičku.

Slza? Ano, chtěl jsem plakat. Plakat štěstím, že jsem s ní. Zadíval jsem se jí do očí.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem, stále neschopen slova.

„Tak jako já tebe,“ odvětila něžným hláskem.

Ta nesnesitelná potřeba už nešla vydržet. Sklonil jsem hlavu a lehce se dotkl mými rty těch Belliných. Užíval jsem si jejich teplo, hebkost a jemně je laskal. Objal jsem ji v pase a přitáhl si ji co nejblíže. Bells si stoupla na špičky, objala mě rukama kolem krku a ruce mi zamotala do vlasů. Něco ale bylo jinak. Netvor uvnitř mě spal, jako by neměl tušení o tom, že se něco děje. Využil jsem toho a v zápalu touhy jsem dal do polibku vše, co jsem cítil. Lásku, štěstí, bolest a další lásku. Hlavně tu. A její polibky, jako by byly zrcadlem těch mých. Objela mi rty jazykem a já to bral jako signál. Ne se odtáhnout. Naopak. Naše jazyky se pletly ve svém vlastním dokonalém tanci. Ovšem Bella musela dýchat, tak jsem jí vtiskl poslední sladký polibek, odtáhl se a opřel se čelem o to její.

„Miluji tě a spolu všechno zvládneme,“ špitla sladce a silněji mě objala.

„Navždy, lásko,“ slíbil jsem, rozhodnut, že ji už nikdy nezklamu, jsem ji znovu políbil.

Autor: lelientunka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Miluj mě a neopouštěj: