Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Milosrdný čin - 1. část

11.06.2014 (16:30) • patulka13 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1361×

„Je to jen obyčejný otrok,“ zanělo tiše z úst mladého chlapce. „Co na něm vidí? V čem je lepší než já?“

Nenápadně jsem se k němu přiblížila, takže jsem měla možnost zahlédnout černé polodlouhé vlasy, které jemně povlávaly ve větru. Nevypadal, že by byl snad starší než já, jenže zdání klame. Ve skutečnosti je o mnoho desítek let starší, než na kolik vypadá.

„Proč?“ vydechl znovu, přičemž jeho ramena viditelně poklesla. Měla jsem nutkání se jej dotknout, ale pokušení ustalo v momentě, kdy se otočil. Červené zářící oči do mě uhodily jako blesk snášející se z nebe. Nevědomky mi z hrdla vyšel křik, který byl však ve vteřině ukončen.

Stál tak blízko, že jsem dokázala rozpoznat mírné změny. Bledá pokožka, již zmíněné rudé zorničky, naprosto perfektní obličej bez jediné chybičky. Ruka přiložená na mých rtech mi zabránila v dalších pokusech zavolat o případnou pomoc.

Pozvedl jedno ze svých dokonalých obočí s nevyřčenou otázkou. Pochopila jsem. Nejistě jsem přikývla a zatímco se se svou rukou opět vzdálil, přemýšlela jsem, jak se co nejrychleji dostat pryč. Na jednu stranu jsem cítila narůstající strach, ale stejně tak jsem toužila zjistit více.

Kdo to je? Proč má rudé oči? Co tu dělá? Tolik otázek, ale žádná odpověď. Nejspíš proto jsem jako zamrzlá zůstala stát na místě a jen sledovala jeho vzdalující se tělo.

„Počkej,“ zarazila jsem jej. Aniž by dal najevo, že tam jsem, pokračoval dál ve své cestě. Rozběhla jsem se přímo za ním a snažila se přitom nezakopnout o vlastní nohy. „Hej, počkej na mě!“ vykřikla jsem za ním, přestože se mi pomalu ztrácel z dohledu.

Já se však nepřestávala snažit a dále ho následovala. Stále jsem na něj volala, zřejmě jsem mu ale nestála ani za jediný pohled. „O kom jsi to mluvil?“ vykřikla jsem tak hlasitě, jak to jen šlo. Můj hlas se ozvěnou rozplýval téměř po celém lese.

Postava se zastavila. Udělala jsem to samé a doufala, že to není nějaký vrah, který se mě jen snaží nalákat do nějaké pasti. Srdce mi tlouklo jako o závod.

„Co po mně chceš?“ zanaříkal, když se náhle objevil těsně přede mnou. „Tak co?“ Jeho oči byly napjaté, stejně jako jeho hlas, který se s každým dalším slovem třásl.

Neodpovídala jsem. Veškerý pokus o odpověď selhal ve chvíli, kdy jsem se jen nadechla. Strach mnou procházel, a aniž bych si to uvědomila, toužila jsem utéct. Jediné, co mě drželo na místě, bylo napětí, smutek a strach vyzařující z jeho očí tak naléhavě, že kdokoli, kdo by viděl to, co já, by mu chtěl pomoci.

Najednou se však změnily, až byly černé jako ta nejtemnější noc. Sálalo z nich téměř hmatatelné nebezpečí. „Měla jsi odejít, když jsi ještě měla možnost,“ pronesl tajemně, zatímco se přiblížil.

„O kom jsi mluvil?“ položila jsme opět svou dřívější otázku a snažila se na sobě nedat znát, že mám opravdový strach. Nechápavě zavrtěl hlavou, oči dokořán rozevřené.

„Nechápu, o čem to mluvíš.“ Předstíral, že o ničem nemá ani nejmenší tušení. Nenechala jsem se odradit.

„O jakou dívku se jedná?“ rozvinula jsem. „Jakého otroka jsi myslel?“ vyptávala jsem se i nadále.

„Odejdi,“ odpověděl rázně. „Buď ráda za svůj život a nemrhej svým drahocenným časem na něco, co nikdy nedokážeš pochopit. Běž a já tě nechám žít. Zůstaň, ale v tom případě musíš vzít v potaz skutečnost, že se nedožiješ dalšího dne,“ vysvětlil okamžitě.

Rozum a srdce se nikdy nedokáží dohodnout. V mém případě to dopadlo podobně. Rozum mi radil, ať uteču a už se sem nikdy nevracím. Jenže srdce bylo jiného názoru. Zatvrzele jsem stála na místě a toužila vědět více. Toužila jsem po odpovědích, abych mohla být někomu nápomocná.

„Zůstávám,“ ujistila jsem jeho i sebe zároveň. „Ale zítřka se dožiji,“ mírně jsem zvýšila hlas, přičemž jsem si dodala alespoň trochu odvahy. „Chci jen vědět odpověď na svou otázku,“ dodala jsem nerozhodně.

Jeho slova stěží přecházela přes pevně semknuté rty, přesto jsem je dokonale slyšela. „Budeš toho litovat.“

Byla jsem tvrdohlavá. „Ne,“ stála jsem si na svém. Vzdorovitě jsem hleděla do těch neustále se měnících očí a přála si jediné – pochopit.

Poraženě pohled zarazil do země a mumlal něco, čemu jsem nerozuměla. Když ke mně opět pozvedl svůj zrak, byl plný bolesti. „Opustila mě kvůli němu. Otrok,“ pronesl ironicky. „Je obyčejný, je nikdo. Já jsem někdo, o kom se jí jen může zdát. Někdo, kdo by o ni pohledem ani nezavadil. Snažím se být milý. Nikomu neubližuji, beru ji na drahé večeře, všude chodím s ní... Tolik se o ni snažím. A na co? Vybrala si obyčejného otroka.“ Smích opustil jeho rty, ovšem byl to smích smutku.

Ztěžka jsem polkla a zhluboka se nadechla. „Možná tě má ráda, jen neví, jak ti to říct,“ pokusila jsem se jej opatrně uklidnit. „Toužila po kamarádovi, kterému by mohla cokoli říct. Neopustila tě, třeba si chce promluvit s někým, ke komu nic necítí.“

Naděje v jeho očích pohlasla stejně rychle, jako se vynořila. „Nemá mě ráda. Kdyby ano, neodřekla by to na poslední chvíli,“ odporoval tiše.

„Neodřekla co?“ snažila jsem se zjistit.

„Náš výlet do Francie. Tak moc o tom básnila, tak jsem ji tam chtěl vzít. Vše bylo dokonale naplánované,“ zamyslel se. „Pak přišel on. Její kamarád z dětství. A všechny plány šly přímo do háje,“ zavrčel. „Dal jsem jí na výběr. Přijde za mnou, zůstane s ním. Nepřišla.“

„Víš...“ začala jsem opatrně. „Možná bych ti mohla nějak pomoci,“ nabídla jsem se jemně, ovšem jeho pohrdavý úsměv mi dokonale osvětlil situaci.

„Kdo jsi?“ zeptal se namísto odpovědi. Tentokrát jsem to byla já, kdo se tu usmál.

„Katrin,“ odpověděla jsem pouze. Na oplátku jsem mírně pozvedla obočí.

„Alec Volturi,“ odvětil a protočil oči. „Tak jak si myslíš, že bys mi snad mohla být nápomocná?“ zeptal se se značným zájmem v hlase.

„Řekněme, že nejsem tak obyčejná, jak si myslíš. Ale ráda se půjdu zeptat té tvé dívky, jak je to doopravdy,“ vysvětlila jsem s úsměvem na rtech. Předchozí strach již naprosto vyprchal, jelikož jsem konečně poznala, co je zač a co je mým úkolem.

„A co jí chceš říct? ‚Hele, potkala jsem toho tvého kluka, Aleca. Čekal na tebe, ale ty jsi nedorazila, můžeš mi vysvětlit, co v tom vězí? Je z toho docela mimo, takže jsem se nabídla, že to zjistím za něj. Jo, mimochodem, nemá to něco společného s tím tvým kamarádem z dětství?‘“ téměř naprosto přesně napodobil můj vlastní hlas. Znělo to až děsivě.

Jen jsem se pousmála, otočila se k němu zády a odcházela stejnou cestou, jakou jsem přišla. „Ber to jako laskavost,“ pronesla jsem hlasitě, přestože jsem si byla vědoma toho, že by to slyšel, i kdybych šeptala.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Milosrdný čin - 1. část: