Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Meluzína - 4. kapitola

15.01.2013 (07:15) • domcamerci • FanFiction jednodílné • komentováno 33× • zobrazeno 5761×

Můj přítel Edward Cullen, na kterého se bude vařit kotel, pokud nepřijde s dobrým vysvětlením, se nejen nevrátil v noci. Ale ani ráno. To mi totiž zablikala další esemeska. Po jejím přečtení jsem měla velkou chuť něco rozmlátit.

Lásko, slibuji, že vše vysvětlím. Navečer jsem zpět. Vyzvedni, prosím, Sarah. I s Conorem je odvez k našim. Děkuju moc. Ani nevíš, jak moc tě miluju.

„Jo, já si myslela, že to vím moc dobře,“ zamumlala jsem trpkým tónem. A ještě nakonec budu dělat taxi… Neuvěřitelné. Nejradši bych je tam nechala a odjela někam na Krétu, daleko od všeho. Ale jsou to děti. Na nich si to vybíjet nemůžu.

Conora jsem si vzala do práce. Co s ním taky jiného? Věděla jsem, že tradičně se pokusí zničit veškerou moji práci a rozboří mi ateliér. Minule mi rozložil zrcadlovku a postavil z ní domeček, kterému přezdíval hotel CC. Conor Cullen. Jak kreativní.

„Conore, prosím, aspoň tentokrát nic nerozkousej a nerozkládej na součástky,“ prosila jsem ho zoufale, ale něco mi říkalo, že je mi to málo platné, a malé kopii Edwarda na zadním sedadle je to úplně u řiti.

„Melo, vííí!“ křiknul po mně.

„Co pořád – vííí?“ napodobila jsem ho. Začal se smát jako pominutý a tleskal ručkami. Jak málo stačí k dětské radosti.

V ateliéru mě už čekali zákazníci. Dneska jsem jela sama na sebe a ne pro žádný časopis, čehož jsem měla už plné zuby. Nedávali moc prostoru mému vlastnímu názoru. Vlastně žádný, takže ať si to odfotí kdokoliv jiný z jejich cvičených opic. Já jsem myslící bytost, která chce tvořit.

„Copak to tu máme za rozkošného chlapečka?“ šišlala na něj moje zákaznice. Milénium stará dáma se svými vnoučaty. Měla jich šest. Hádám, že děti plodily ovoce.

Chytila Conora za tváře a ukazovala mu v širokém úsměvu zubní implantáty. Že jí to nebylo hloupé, nechat si udělat dokonalé zuby nejsvětlejší barvy, která je k dostání. Bez jakýkoliv umělých prasklin a pozlátek, aby vypadaly přirozeně. Tohle perfektní dílo osmdesátileté dámě nikdo nesežere.

„Vy jste babička?“ zeptal se jí Conor, zatímco Livia Fuxová se mračila na jeho tvrdé tváře. Nemohla je zmáčknout tak, jak původně plánovala.

„Jsem babička,“ přitakala, celá zmatená. Položila jsem ruce na Conorova ramena a táhla ho od ní.

„No, ale moje ne. Já mám babičku Esmé,“ usadil ji poučně. Už to začíná. Celý Edward a jeho rozumy. Čím starší bude, tím to bude horší.

„Ten je váš, slečno?“ zeptala se mě, celá vykulená. Conor byl drzý až na půdu.

„Je to syn mého přítele a já ho hlídám. Omlouvám se. Slibuji, že průběh focení to nijak nenaruší.“

„Prosím vás, já vychovala pět dětí. Znám ledacos.“ Mávla nad tím s úsměvem rukou. Díkybohu. „Ale ten mladý muž se mi zdá nemocný,“ dodala ustaraně. Natiskla jsem Conora víc k sobě, aby se ho už nedotknula.

„Já nejsem nemocný. Já jsem polo…“ Zacpala jsem mu ústa dlaní dřív, než to mohl doříct. Snad mě nekousne, protože to by byl teda mega průser. Ano, proměnu jsme plánovali, ale ne v ateliéru před lidmi. A už vůbec jsem nechtěla za stvořitele sotva sedmileté dítě.

„To je genetika. V jejich rodině to mají všichni… Takže, dáme se do toho?“ změnila jsem téma.

„Samozřejmě,“ přikývla, ale stále s pochybnostmi. Pozdravila jsem mého asistenta Nathana, který je pustil dovnitř a už všechno připravil. Přemýšlela jsem, že bych mu strčila Conora během toho, co budu cvakat fotoaparátem. Jinak bych taky toho cvrčka mohla najít ve ventilaci, jak ji rozebírá na kousky. Měl k tomu sklony. Myslím, že jeho unikátní srdce ho potáhne k technickým zaměstnáním, kde se bude moct hrabat v motorech a bůhví čem ještě.

Až se s Edwardem přestěhujeme do nového domu po mém novorozeném období, měli bychom mu tam udělat dílnu. Ten si stejně se svými smysly a kůží po taťkovi ruku neuřízne.

Ovšem, pokud mi Edward v noci nezahnul s Julií…

„Nathane, nedohlédneš na chvíli na…“

„Ne! Prosím! Ne!“ přerušil mě vyděšeně dřív, než jsem to mohla dopovědět. Měl stále v paměti vyryté Conorovy poslední návštěvy. Ale ta rána na hlavě je už určitě zcela zahojená… No, tak! Byly to jen dva stehy.

„Ale on bude v klidu. Nic ti neprovede. Že ne, Conore?“ optala jsem se ho. Přitom se po něm otočila, protože už se mi zase vysmeknul. Klečel pod osvětlením a vyšroubovával svým nadpřirozeným nehtem šroubek v černém sloupu. „Ježiši!“ Rozběhla jsem se k němu a plácla ho přes tu ruku.

„Já ti to vylepším!“ sliboval. Táhla jsem ho pryč za zápěstí a vytírala s ním tak podlahu.

„Žádný tuning to nepotřebuje. Rozebírej si auta tety Rose,“ doporučila jsem mu. Nathan se ztratil. Ten nechtěl být v jeho blízkosti ani omylem. Nejspíš uvažoval, že by podal na dítě zákaz o přibližovaní se na sto metrů.

„Tady si sedni a hraj hry,“ přikázala jsem mu, když se vyškrábal na židli, kam jsem ho dotáhla. Před ním stál na stole počítač. Mám tady tři, takže jestli zdemoluje tenhle, nebudu ho postrádat. Stejně byl už nějaký pofidérní.

„Už zase hry?“ zoufal si a padnul si bradou do rukou v otráveném gestu.

„Chceš tvořit,“ konstatovala jsem, potom, co jsem se zamyslela. Na ploše jsem spustila jednoduchý photoshop. „Podívej, v tomhle můžeš upravovat fotky jak budeš chtít,“ vysvětlovala jsem mu a ukazovala jen ty základní funkce, které zvládne i dítě. Navíc, on je přece super inteligentní a učenlivý. Poradí si. „Co tam chceš za fotku?“ zeptala jsem se a otevřela složku s fotografiemi.

„Tuhle!“ křiknul nadšeně a prstem píchnul do monitoru. Notebook se nebezpečně zakýval, ale zatím žádná prasklina.

Co mě ale upoutalo víc, bylo to, na co ukázal. Byla to rodinná fotografie Julie, Edwarda a jejich dětí. Conor se musel zrovna narodit, protože tam byl ještě jako miminko v dupačkách a Juliiny oči nebyly čistě zlaté. Sarah vypadala tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděla – šťastně a spokojeně. Zubila se širokým úsměvem. Manželé se drželi za ruce. Na prstech zlaté kroužky. Bylo mi z toho do pláče…

Musela jsem to zkopírovat omylem, když jsem si brala něco z Edwardova počítače.

„Chceš upravit tohle?“

„Jo!“ přitakal nadšeně a rozhodně. Hlavně, že bude v klidu. Hodila jsem mu to tam a chtěla vidět, co s tím bude tropit, ale Fuxová už si odkašlávala, abych se konečně dostavila.

Neměla jsem na výběr. Sebrala jsem stativ a rozloučila se se svým ubohým notebookem. Pro Nathana jsem šla do šatny, kde se schovával.

O dvě hodiny později

„Všechny do jednoho jsem vás zdokumentovala. Nemusíte se bát, že by vám vzpomínky vybledly. Do dvou dnů to bude hotové,“ slíbila jsem staré Fuxové a podala jí klobouk.

„To je skvělé. Protože teď je asi poslední doba, kdy vypadám dobře. Až exnu,“ řekla bez zaváhání a já vyvalila oči, „chci, aby na mě měli pěknou památku. Kromě mého majetku, o který se poperou,“ vyprávěla dál. Radši jsem mlčela a jen kývala hlavou.

Rozloučila jsem se a zavřela za tou delegací dveře. Sundala jsem si z krku těžký foťák a šla ke Conorovi, abych se podívala na to jeho veledílo.

Čekala jsem všechno možné, ale tohle tedy ne.

„To je co, Melo?“ vytahoval se. Naklonila jsem se přes něj, abych se přesvědčila, že špatně nevidím.

„Co to je, Conore?“ zeptala jsem s hrůzou.

„Tohle je Voldemort,“ řekl a ukázal na Edwarda, kterému odstranil obočí a nos. Místo něho měl dvě tečky a na sobě černý hábit. „Tohle Gandalf,“ pokračoval ve svém výkladu Julií s bílým plnovousem a vlasy. V ústech měla přimalovanou dýmku. Hábit měla taktéž, ale šedý. „Já jsem Grinch,“ označil sebe. Zelený obličej s fousky a červené dupačky s bílým lemováním jako santovský obleček. „No, a Sarah je Hitler,“ ukončil to diktátorem s černým knírkem a načáranou, černou ofinou, která ale působila zplihlým dojmem. Aspoň, že vynechal svastiku…

Rychle jsem notebook zaklapla, než to někdo uvidí.

„Úžasné, Conore. Jsem si jistá, že tvojí sestře by se to líbilo nejvíc.“

Potom jsem se ještě chvíli vrtala ve photoshopu a jeho si nechala dál hrát. Ale přišel čas vyzvednout Sarah. Věděla jsem přesně, v kolik končí, jakým předmětem a v jaké budově. Netušila jsem, proč jsem se to naučila nazpaměť… Vlastně jsem to věděla moc dobře. Nechtěla jsem být zklamání, ale skvělá přítelkyně.

Naložila jsem toho zbojníka do auta a po schůdku se vyškrábala na sedadlo řidiče. Vždycky jsem chtěla u auta schůdek. Tím pádem jsem měla vůz jako kráva a neměla kde parkovat.

Když už mluvím o autě, Hastings si nepřišel stěžovat. Asi se s ním ještě Edward nějak domluvil. Anebo si to prostě jen nedovolil.

Já si teda na Edwarda řvát dovolím a jestli zjistím, že se opět schází se svojí bývalou manželkou… Vytrhám mu všechny ty zrzavé pačesy. Ne, žerty stranou, protože jsem měla pocit, že už se z toho zcvoknu. Nedovedla jsem si představit, že bych o Edwarda přišla. On je víc, než výhra v loterii nebo něco podobného. Pomalu, ale jistě, byl jediným smyslem mého bytí. Dýchala jsem pro něj.

 „I can't get no satisfaction. I can't get no satisfaction,“ začal tichým, tajemným hlasem Conor. Přesně tak, jako v originále. Satisfaction od Rolling stones. Vkus měl tedy vybraný. „Cause I try. And I try. And I try. And I try!“ pokračoval. Mě už chytila legendární melodie a kývala jsem hlavou do rytmu. Měla jsem automata, takže jednou rukou jsem si bouchala o stehno.

„I can't get no! I can't get no!“ přidala jsem se řevem k jeho nápěvu. Byli jsme duo. Já byla jeho falešná polovička. Conor točil hlavou na krku a pěstičkami naznačoval, že u toho mlátí do bubnů.

„When I'm drivin' in my car. And that man comes on the radio. And he's tellin' me more and more. About some useless information. Supposed to fire my imagination! I can't get no!“

„Cool!“ ohodnotil to Conor nadšeně. Mrkla jsem na něj v zrcátku. Pokračovali jsme se zpěvem až ke škole, kde jsem konečně nechala hlasivky vydechnout. Vážně mě škrábalo v krku. Evidentně jsem to dost prožívala. „Teda, Melo, zpíváš hrozně,“ oznámil mi, když jsem nabírala dech. Zasmála jsem se a vypnula motor.

Čekali jsme na Sarah. Conor si hrál s mobilem a já, opřená o okýnko, jsem ji vyhlížela. Když už jsem si začínala myslet, že vážená dáma se nedostaví, uviděla jsem ji, jak vychází ruku v ruce s nějakým chlapcem. Byl teda nezvykle přismahlý. Zdejší teplotní podmínky vám opálení nezařídily. Možná Mexičan? Doufám, že se netahá s nějakou pochybnou existencí se zbraní v kapse. Všichni víme, jak to vypadá na hranicích.

Přitáhnul si ji k sobě a vrazil jí jazyk do krku. Viděla jsem to až na parkoviště. Protočila jsem oči. Sladká střední škola a mazlení se a sex kdykoliv a kdekoliv.

Ten týpek měl na rameni dost hnusné tetování. Ještě, že Sarah mít tetování nemůže.

Ale to tetování mi něco připomínalo. Znala jsem ho… Ale odkud? To nemám tušení. Každopádně Edward by se zbláznil, ať už je mladý pán kdokoliv. Že by jeho malá holčička vyměnila už lízátka za něco jiného? Bože, ten by ho zabil. Znám svého vlastního otce. Kdyby věděl, v kolika letech jsem přišla o panenství, začal by rozdávat letáčky na podporu abstinence u mladistvých.

Chlapec ji opřel o zábradlí a omotal si její nohy kolem pasu. Ach jo. Já už ale chtěla domů. A taky jsem toužila vypátrat, co znamená to tetování. Jessica Fletcherová zasahuje.

Práskla jsem pěstí do volantu. Oba dva nadskočili, když se parkovištěm prohnalo troubení. Sarah mě po směru zvuku okamžitě vypátrala a vykulila oči.

Naznačila jsem jí, aby se okamžitě dostavila. Odstrčila od sebe toho kluka. Náhle měl asi lepru. Utíkala k autu a z jejího výrazu bylo poznat to – jsem v hajzlu.

„Tak povídej. Přeháněj. Kdo to byl?“ zeptala jsem se, potom, co naskočila. Místo toho, aby mě odpálkovala jako vždycky, prosebně na mě upřela své modré oči.

„Prosím, Melo, nesmíš to tátovi říct!“ vyblekotala rychle. Typický arogantní tón byl pryč.

„Jsem Bella,“ odpověděla jsem. Teď jsem ji měla v šachu. Ať taky ví, jaké to je. Zvlášť, když nechala Conora doma samotného v noci a šla si trajdat za nějakým Diegem Lunou.

„Prosím, Bello,“ zopakovala. Byla tak mimo, že bez nějakých ksichtů a odporu.

„Fajn.“ Dost viditelně si oddechla a opřela se zády o sedadlo. Uvolnila tak svoji křečovitou pozici. „Ale tímhle rozhodně nekončíme. Ještě si o tom promluvíme,“ dodala jsem, aby si nemyslela, že je z toho venku.

„Cokoliv. Jen to nikomu neříkej. Hlavně tátovi.“

„Řekla jsem – fajn… A připoutej se. Odvezu vás k dědovi a babičce.“

„Cože?“ vyděsila se. Nechce jet k prarodičům? Vždyť tam jezdí nejradši.

„Jo. Co máš za problém?“

„Mohli bychom se, prosím, cestou stavit u nás? Musím se vysprchovat. A to pořádně.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 4. kapitola: