Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Meluzína - 2. kapitola

29.12.2012 (20:15) • domcamerci • FanFiction jednodílné • komentováno 34× • zobrazeno 6387×

Julia

Tvrdili mi, že se to zlepší. Že každý další den bude snadnější… Já ale měla pocit… Ne, já věděla, že to tak není. Bylo to jen horší. Do běla rozžhavené, ocelové lano, které svíralo můj krk každou sekundu mojí podělané existence, se utahovalo a utahovalo. Zrovna teď, když jsem seděla naproti řediteli školy a představovala si na milion způsobů, jak bych ho roztrhala a vysála z něj každou kapku krve.

„Paní Cullenová, je to velká nepříjemnost, co by měla znamenat pro vaši dceru okamžité vyloučení…“

„Cože? To ta kráva ho spustila!“ vyjela na něj Sarah. Chytila jsem ji za ruku a stiskla. Bylo důležité, aby se uklidnila. Začínala vypadat příliš… děsivě.

„Sarah, řekni mi, jak to přesně bylo. A opovaž se mi lhát. Víš, že já to poznám,“ zašeptala jsem a dívala se jí přitom do tmavých, modrých očí, které zase začínaly nabírat světlejšího odstínu. Věděla, že je zle. Tohle už je sedmá nepravost, co na téhle škole vyvedla. Já vím, že vypíšu šek a všechno bude zase v pořádku, vymalují chodby a pan ředitel si na zahradě postaví nový altán, ale tohle nešlo dělat donekonečna. Protože co potom z mé dcery vyroste, pokud to budu tímhle podporovat?

„Rysanová přišla do třídy a hodila kabelku na lavici. Vypadnul z ní ten pepřák. Někdo ho sebral a začal kolovat po třídě… Potom dorazil až ke mně. Vzala jsem ho, a pak ho dala do ruky Montgomeryové,“ vyprávěla a mluvila čistou pravdu. Ovšem, chyběl tomu ten nepochybně brilantní závěr.

„A dál?“ pobídla jsem ji příkře.

„A potom… jsem řekla – stříkni.“

„Ty jsi jí řekla – stříkni?“ zopakovala jsem, jako kdybych špatně slyšela. „A ona stříkla,“ konstatovala jsem. Podívala jsem se na ředitele. „To děvče je mentálně zaostalé, anebo nesvépravné, že když jí moje dcera řekne skoč z okna, tak ona to udělá?“ optala jsem se ho ostře. Byl zahnán do úzkých. Nemohl se o studentce vyjádřit hanlivě před jinou. Jistě, že jsem věděla, kdo malá Montgomeryová je. Holka by si nevšimla ani toho, že jí za zády probíhá konec světa.

„No, pane řediteli, věřte, že bych vám dala za pravdu, pokud by ovšem moje dcera byla vážně vinná. Mladistvá, co přinesla na půdu školy pepřový sprej – to je na vyhazov. To, že Cassie Montgomeryová je jiná, neznamená privilegia. Až mi ukáže papír, který jí dává nějakou imunitu, potom přivřu oko. Jinak je to její problém. Sarah ji možná nabádala, ale nenutila ji, aby ho stiskla a nastříkala profesorovi na záda. Tudíž jí udělte trest, který odpovídá jejímu provinění. Vyloučení to není. Pokud nesouhlasíte, zavolejte mému ex manželovi. Vím, že s ním jednáte raději, co se Sarah týče. Ale garantuji vám, že ten nejde pro právníka daleko. Na shledanou,“ uzavřela jsem a zvedla se ze židle. Kráčela jsem pryč a Sarah rychle cupitala za mnou. Jakmile se za námi dveře kanceláře zavřely, obrátila jsem se k ní čelem. Vrazila do mě, a když viděla můj výraz, svůj vítězný stáhla a opřela se zády o zeď.

„Sarah, už zase. Po páté v tomhle měsíci v kanceláři ředitele!“ Mimochodem, to o Edwardovi a ta narážka na to, že s ním jedná mnohem raději, tak to byla čistá ironie. Edwarda nesnášel, protože to Edward byl ten, co nechal Sarah, aby nám skákala po hlavě. Vůbec by se s ředitelem nebavil, když už by mu nevyhrožoval, a nechal by ho vyhodit. I kdyby to tu Sarah vypálila, protože se nudila, ona by za to nemohla. To profesorský sbor by mohl za to, že se jeho malá holčička nudila. Takže teď budu muset zase já být za tu špatnou, co naši dceru z těch jejích výšek stáhne dolů – do reality.

„Tohle byla nehoda!“

„Mně je jedno, co to bylo. Sarah, nedokážeš si představit, co teď prožívám. A co musím řešit? Pepřák,“ štěkla jsem. Sarah ohrnula horní ret a založila si ruce na prsou. Zakoulela očima.

„Tak to promiň, že ti bráním v zábavě.“ Chtěla mi ukázat záda, když jsem ji za zápěstí stáhla zpět.

„Takhle se mnou, mladá dámo, mluvit nebudeš!“

„Dneska spím u táty! A nejspíš i zítra!“ štěkla a vytrhla se mi. Rozběhla se po chodbě pryč. Zůstala jsem tam sama, jen s mým hlasitým, zoufalým povzdechem. Jak mám toho teenagera udržet na uzdě, když moji výchovu sabotuje její vlastní otec? Ať chci nebo ne, musím se s Edwardem sejít, i když se zrovna dvakrát nesneseme. Teď jde o Sarah. Naše soukromé spory stranou.

Období puberty je šílené a matoucí. A ona je ještě jako bonus k tomu poloupír. Nevím, co prožívá. A Sarah zase neví, co prožívám já. A ani vědět nebude. To, že její matka je krvelačná bestie, co má katastrofální problémy se sebeovládáním, by jí nepomohlo.

Moje naštvaná dcera byla to jediné, co mě z té školy a od plánu, že se vrátím do té kanceláře s úmyslem zabít, odtáhlo.

Opírala se načepýřeně o dveře auta a čekala na mě. Její jediné štěstí.

Odemkla jsem auto na dálku. Zablikalo a ona hned naskočila dovnitř. Posadila jsem se za volant, ale hodlala jsem si s ní nejdřív promluvit. Už jsem byla klidnější, když jsem byla z dosahu čistých, lidských pachů, kterých bylo ve škole proklatě mnoho.

„Sarah, nechtěla jsem na tebe křičet, ale uvědom si, že o tebe mám jen starost. Chci ti dát normální, lidské dospívání a kamarády. Ale ty všechnu moji snahu necitlivě házíš přes palubu… Poslední dobou jsi hrozně vznětlivá. Chováš se vážně… ošklivě ke Conorovi, ke mně… Je to jen pubertou nebo jsem ti něco provedla? Protože já už vážně nevím,“ přiznala jsem zoufale. Celou dobu se okázala dívala z bočního okýnka, ale teď se ke mně otočila.

„Nic si mi neudělala, mami. To Meluzína,“ špitla tiše.

„Meluzína? Jako Isabella? Stále jí tak říkáte?“ Sarah pokrčila rameny. Moje děti překřtily Isabellu na Meluzínu. Sarah se často pitvořila, když ji napodobovala u představování. Jen Bella. Sarah a Conor z ní udělali jen Melu. S Edwardem jsme nevěděli, kde to vzali, a doufali jsme, že toho časem nechají, ale opak byl pravdou. Sama jsem se občas přistihla při tom, že jsem o ní přemýšlela jako o Mele.

„Budu jí tak říkat navždycky,“ slíbila. „Nesnáším ji. To ona může za to, že jste se s tátou rozvedli…“

„Prosím? Tak tohle si myslíš?“ Teď mě dostala. Myslela, že to Mela… Teda, Bella stojí za rozpadem svazku manželského. Vlastně to nakonec znělo dost logicky. Nedivím se, že došla k tomuhle závěru. Měla bych s ní víc mluvit. Pak by si nemusela smýšlet tyhle konspirační teorie. „Sarah, mezi mnou a tvým tátou to skončilo proto, protože jsme si nerozuměli. A nejen to. Víš, jak to upíři mají s city. Nehledě na to, že tvůj otec je ten nejčestnější chlap, co jsem kdy poznala. Nikdy by nic takového neudělal. Táta tě miluje. Vás. Jste pro něj s Conorem nade všechno. Možná máme neshody, ale tohle mu nemůžu upřít.“

„Hm,“ zamručel ten teenager. Ale už pookřála. Viděla jsem, jak se musí ovládat, aby jí koutky nevyskočily nahoru. Mívaly jsem k sobě blíž. Ta zvětšující se propast je definitivně puberta. Musím si k ní zase najít cestu přes něco, co dokáže překonat i věk a sociální cítění. A je jedna věc, která bude mít vždycky navrch předtím, jestli jste puberťák, anebo rodič třískající hlavou o zeď.

„Mám nápad. Pojedeme na lov do Jižní Ameriky – do hor. Tam jsou vážně velké kusy,“ prozradila jsem jí. Celá se rozzářila.

„To jako vážně? Žádné srny a sobi? Necháš mě lovit samotnou?“ chrlila nadšeně otázky. Samozřejmě, že jsem ji nechávala vždycky lovit samotnou. Jako kdyby to šlo – hlídat ji u toho. Nemohla jsem. Ani Edward. Ale to ona neví. Jen jsme ji udržovali při té myšlence, aby nezačala vymýšlet nějaké větší akce a my tak nezjistili, kde má takový poloupír hranice. O to nikdo nestál.

„Přesně tak.“

„Ale Conor…“

„Conora necháme u táty. Uděláme si dámskou jízdu.“

Bella

Objížděla jsem jeho rysy ukazovákem a zkoumala jeho ostrou čelist. Jako kdybych to všechno neznala nazpaměť.

„Bello, já na to jednání musím,“ snažil se to přerušit, zatímco já podkopávala jeho odhodlání.

„Stejně bez tebe nemůžou začít,“ zamumlala jsem s jazykem na jeho krku.

„No, právě,“ přitakal a odtrhl se ode mě. Stisknul tlačítko, které zavře výtah. Vytáhla jsem patu dřív, než mi ji dveře sevřou.

„Už jsem ti říkala, jak tenhle výtah nesnáším?“ optala jsem se zamračeně, když se na mě usmíval, opřený o zrcadlo. Dveře se zavřely dřív, než mi mohl odpovědět. „Miluju tě. Pa,“ šeptla jsem na rozloučenou. Sice trochu pozdě, ale hlavně, že to uslyší.

Otočila jsem se čelem do bytu a tleskla si rukama. Za hodinu mám být na kafi u Siobhan. A Siobhan nebyla člověk, co by snášel nedochvilnost. Pravděpodobně bych pak už tak rok do toho jejího mega baráku na pobřeží nevkročila.

„One day, baby, we'll be old. Oh, baby, we'll be old…,“ prozpěvovala jsem si, když jsem vybíhala schody do ložnice, abych si vzala ze skříně oblečení a z postele stáhla prostěradlo, protože po té dnešní noci s Edwardem… Nebylo by dobré, aby na něm například Conor skákal. Ten trpaslík byl všude, a když to člověk nejmíň čekal, odnikud na něj vyskočil a začal mu dělat z postele trampolínu. Když jsme ještě byli v mém starém bytě a já Edwardovy děti znala jen z fotek, bylo všechno jedno. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Žádné zakrývání stop a špitání si. Nedělilo se to na noční a denní směny. To jsem na tom milovala – tu flexibilitu. A pak přišlo stěhování se k sobě a seznámení s jeho dvěma andílky a já tak zjistila, co znamená – děti spí a rodiče mají pré. Děti jsem neměla a stejně jsem to okusila.

Zrovna jsem si sbalila prostěradlo a šaty brala do ruky, když výtah cinknul. Rozběhla jsem se i se svým nákladem dolů.

„Já věděla, že se vrátíš pro přída… vek,“ snížila jsem hlasitost a velké nadšení, protože na prahu našeho bytu stála Julia. Super. A já tu jsem sama. Tohle je poprvé, co jsem v její přítomnosti bez Edwarda. Bez ochrany.

Conor proběhnul kolem mě rychlostí šípu.

„Pro žádný přídavek jsem si nepřišla,“ sykla. Naštěstí jsem se nesnížila k tomu, abych se tu začala třást jako ratlík. Nedůvěřovala jsem jí, ale ona by si nedovolila mi něco udělat. I když by určitě ráda.

„Ahoj. Proč… Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“ zeptala jsem se opatrně. Julia si sekundu měřila to prostěradlo. Výborně. Cítila to. To jsem přesně chtěla. Jiná ženská by jí možná dávala na odiv, jak jsme s Edwardem hrozně šťastní v našem sexuálním životě, ale já nebyla škodolibá. Necítila jsem žádné zadostiučinění. Bylo mi to líto, protože jsem věděla, že ji to musí zraňovat. Minimálně jí to nebylo vůbec příjemné.

„Kde je Edward?“ chtěla vědět a podívala se nahoru, směrem k ložnici.

„Odešel před pěti minutami do práce. Má důležité…“

„Ptala jsem se – kde. Ne co dělá, s kým to dělá, a jak,“ dodala ostře. Tu poslední poznámku mířila na prostěradlo v mé ruce.

„Aha,“ hlesla jsem bezradně. Neumím vřískat a odsekávat. Prostě jsem přátelská a diplomatická. Ale zase nejsem hodná, až blbá. Jen vztek zametu pod koberec. „Můžu ti nějak pomoct já?“ optala jsem se opatrně a se smířlivým úsměvem. Julia si něco zamumlala pod bílý nos a já tipuju, že bych měla ráda, že to k mým lidským uším nedorazilo.

„Beru Sarah… pryč. A vážně potřebuju, aby se Edward postaral o našeho syna.“ Vážně strašně se mi líbilo, jak neustále verbálně i neverbálně dávala najevo, že je s Edwardem spojuje něco tak posvátného a nedotknutelného jako dítě.

„Já se o něj postarám,“ navrhla jsem hned, nadšená. Šance napravit si reputaci. „Slibuju, že se k němu nepřiblíží jediný arašíd,“ dodala jsem. Měla to být vtipná vsuvka, no, jí to evidentně moc vtipné nepřipadalo, když jsem se tak na ni koukala.

„Kdyby tohle nebylo tak urgentní, už bych nikdy neriskovala to, že někdo jako ty bude hlídat Conora.“ To byla dost drsná urážka, ale už jsem si celkem zvykla, i když to se mnou vždycky trhlo. Pak se ke mně Julia přiblížila a já myslela, že odpadnu. Smrtonosná past měla obličej sotva patnáct centimetrů od mého. „Jestli se mému synovi něco stane. Cokoliv. Přísahám, že budeš litovat dne, kdy jsi se narodila,“ zavázala se k mé, určitě super bolestivé, smrti.

Jen jsem přikývla, neschopná i jen mrknout očima, protože jsem byla zhypnotizovaná těma jejíma. Pak se narovnala a já si oddechla, že kůže na mém obličeji tam stále je.

„Tohle vyhoď. Jed to nakonec propálí,“ řekla mi, jakoby mimoděk, když kývnula k ložnímu prádlu v mé ruce. Potom se otočila na podpatku a odkráčela do výtahu. Dveře se zavřely a já tak konečně mohla přestat dávat vnitřně sbohem všemu, co jsem milovala.

„Melo!“ křiknul na mě Conor znenadání a skočil mi na záda. Letěla jsem k zemi a roztřískání své vlastní huby jsem zabránila vymrštěním rukou před sebe. „Co budeme dělat?“ chtěl vědět ten trpaslík se zářivým, bílým úsměvem, zatímco já se sbírala z podlahy, protože ze mě slezl a začal lítat kolem. Hyperaktivní jak Jack Russel.

„Půjdeme k mojí kamarádce. Bude se ti líbit,“ garantovala jsem mu a šla do koupelny, abych se převlékla. Prostěradlo jsem po cestě hodila do koše.

Ještě v autě jsem zkusila na Conora uhodit s dotazem, proč mi říkají, tak, jak mi říkají. Mela. No, i když tu Sarah nebyla a já myslela, že bude tedy poddajnější, jen se zachichotal, zvednul ruce a udělal – vííí. Úžasné.

Siobhan neměla moc velkou radost, že jsem přivedla dítě, no, jakmile se podívala do Conorovy andělské tváře, při jejíž tvorbě pomáhal jeho tatínek, přešlo ji to.

Má malá, blonďatá kamarádka, která si, co se týká hyperaktivity, mohla s Conerem podat ruku, ho prováděla po své obrovské vile, prosycené světlem díky umístění a oknům všude. Bolely mě z toho oči.

„Rybičky,“ zamumlal Conor a nalepil se nosem a otevřenými dlaněmi na gigantické akvárium v obývacím pokoji.

„To nejsou ledajaké rybičky. A nelep se na to sklo,“ vřeštila Siobhan. Conor odstoupil. On ji poslechnul? Čím si to Siobhan zasloužila? „Víš, co je tohle?“ zeptala se a ukázala na odporné cosi ve vodě.

„Ošklivec,“ odpověděl jí Conor, značně znepokojený vzhledem toho, co mu Siobh ukazovala. Dala si ruku na srdce jakože infarkt.

„Ne, maličký. To je vzácný perutýn!“ vysvětlila mu a kladla důraz na každé slovo.

„Ošklivec,“ zopakoval Conor.

„Perutýn!“

„Ošklivec! A tohle je Nemo!“ vyjekl radostně Conor, když v druhém akváriu proplula oranžová rybka. Tohle byla pro Siobh asi ještě větší rána.

„To je Klaun očkatý!“ přecedila skrz zatnuté zuby.

„To je Nemo,“ opravil ji Conor s tou svou dětskou vážností. Možná bych je měla oddělit dřív, než se tu na sebe vrhnou kvůli mořským živočichům. Fyzickou konfrontaci by Siobhan nevyhrála a já bych sbírala její kousky z koberce.

„Víš, co, Siobh, půjdeme si sednout ven,“ navrhla jsem za ruku a táhla ji pryč. „Conore, ty nezlob. Kdyby si něco chtěl, jsme vedle. Prohlížej si rybičky,“ řekla jsem mu šeptem. Tady se mu nic stát nemůže.

„Povím ti, že sis vzala pod křídla pěkné kvítko,“ zamumlala rozčíleně Siobhan a zapnula na terase kávovar s tolika tlačítky a funkcemi, že to snad vymyslelo NASA. Dneska panovala příjemná teplota, takže skla nad námi byla stáhnutá a já měla tak věčně zamračenou oblohu nad hlavou.

„Conor je… dítě,“ odpověděla jsem na jeho obranu.

„Děkuji za objasnění. Nevšimla jsem si,“ utrousila a vytáhla ze stroje vysokou sklenici s mým oblíbeným obsahem, pokrytým hustou pěnou. Položila to přede mě a sepnula stroj znovu. „Ještě pořád tě Julia Cullenová mučí?“ změnila náhle téma.

„Nikdy jsem neřekla, že mě mučí,“ šeptla jsem rozpačitě. Ona to ale oznámila jako hotovou věc.

„To jsi ani nemusela. Kdybych neviděla Edwarda, řeknu, ať se vykašleš na něj a i na jeho dvě stvůry.“

„Nedramatizuj to…“

„Drama dramatizovat nemusím,“ utnula mě nekompromisně a posadila se naproti mně. Ta si vždycky bude mlít svou a nikdo a nic ji nepřesvědčí o opaku. Taky je státní žalobce. „Tak povídej. Co ti provedly tentokrát?“ zajímala se a upíjela si svoje latté bez cukru.

„Nic hrozného. Jen vyražený dech.“

„Jednou by něco zničily nebo mi jen vyrazily dech a letěly by přes celý kontinent – co nejdál ode mě.“

„No, to je pěkné, ale Conor a Sarah nejsou fotbalový míč. Jsou to děti mého přítele, kterého miluju a plánuju s ním být navždy. Tedy, dokud nás smrt nerozdělí,“ upravila jsem to na verzi, kterou nezasvěcený člověk pochopí. „Navíc s Conorem… Jaký problém můžeš mít s takovýmhle mrňousem? Ten ani ještě nemůže proti tobě něco kout. To Sarah mi hází klacky pod nohy.“ Byla úleva to konečně někomu říct. Edwardovi jsem to určitě svěřit nemohla. Lásko, myslím, že mě tvoje dcera chce zničit.

„A víš, kdo jí ty klacky dává? Julia.“

„Ne. Ona má jen těžký život.“

„Ne, zlato, ta chce to, co máš ty. Po rozvodu si často osamělé ženy uvědomí, co ztratily. Možná to ještě ani ona sama neví, proč si v hlavě představuje, jak se houpeš s oprátkou kolem krku, ale nakonec jí to dojde. A ty budeš mít tvrdou konkurenci,“ předpovídala temným hlasem. Ještě svíčku pod bradu a křišťálovou kouli do ruky. Jenže Siobhan nebyla žádná šarlatánka a vždycky měla pravdu.

„Díky, Siobh, hned se cítím lépe,“ zamumlala jsem s nádechem ironie.

„Nemáš zač. To byla pravda zadarmo. Omluv mě,“ požádala a vstala z proutěného křesla, aby si odskočila. Jen jsem přikývla a usrkávala latté. A v klidu bych ho popíjela dál, kdyby se neozval z vedlejší místnosti hned na to křik.

Vystřelila jsem z terasy, abych zjistila, co se stalo. Krve by se ve mně nedořezal.

Maličký Conor stál uprostřed obýváku a kolem něj byly vyskládané absolutně všechny ryby, co si dřív plavaly v akváriu. Většina se už ani neplácala. Včetně perutýna.

Siobhan s pláčem padla na kolena a na její milované ryby, co léta skupovala ze všech koutů světa, začala šeptat, jako kdyby je to mělo oživit.

„Conore, proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se ho vysoko posazeným hlasem, v šoku. Poškrábal se na hlavě s našpulenými rtíky. Vypadal smutně, protože teta Siobhan byla zralá na kolaps. Očividně mu došlo, že z toho ani jedna z nás není nadšená.

„Když já jsem nechtěl, aby se ty rybičky utopily.“

Děvčata, děkuju za komentáře. A ještě bych chtěla dodat, aby nevznikly planý naděje - tohle bude vážně krátká, čistá oddechovka. Jestli to někomu vadí, tak rovnou říkám, že nechystám žádný zvraty. Chci psát jen o něčem, co u mě vidíte poprvé a naposled. O rodině, jejíž součástí jsou malý děti. A navíc jsou ústřední postavy.

A taky díky za přání k Vánocům. Takže teď už jen vydařenýho Silvestra a uvidíme se příští rok. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 2. kapitola: